Andor.cz - Dračí doupě online

Modří sokoli - Malý střípek na záchranné akci

Pilot pokulhává mezi vámi, občas je ho třeba podepřít, když zavrávorá, ale jinak v celku postupujete, asi nejste jediní, kdo chce uniknout možné smrti. Wesex přejde Andrewův výstup pouhým úšklebkem, který mluví za vše a nic nekomentuje. Přece jen tady není příliš vhodné místo na povídání a jste v celku ve skluzu vůči zbytku vašeho týmu.
Největší možnou rychlostí postupujete a nakonec se vracíte na výchozí pozici, kde vás vysadili. Tým už tam samozřejmě není, ale díky dobrému rozhledu z kopce uvidíte několik kilometrů daleko v soutěsce pohybující se siluety, na brouky jsou moc malé, nejspíše to bude váš tým jen je ho třeba dohnat přece jen mají náskok.
Podpírajic pilota z obou stran zahájíte tedy sestup dolů z kopce směrem za svými lidmi. Naštěstí je klid a zatím žádní další brouci na obzoru. Wesex se zadívá na chvíli do dalekohledu.
"Zdá se, že se nehýbou možná nás viděli a čekají na nás....jo někdo z nich na mě mával."
Ušklíbne se trpce a schová malý dalekohled. A tak postupujete stále dál. Trvá vám to asi hodinu než pojdete soutěskou, která ač vypadá hrozivě tak neskýtá dle všeho žádné nebezpečí. Když se konečně dostanete na dohled skupině jdou vám kousek naproti.
"Jo vyhrál jsem lidi."
Zašklebí se Street svým věčným optimismem. Ostatní však vypadají více ztrhaně a unaveně. Pak si všimnete houfu mrtvých brouků opodál a taky vojína Valixe, který leží opřený zády o kámen se svěšenou hlavou.
"Jsme rádi, že jste to zvládli, Splintere podívej se na Valixe ty zelený kurvy nás přepadly z nějaký schovaný díry naštěstí jsme jí odpálili, ale jeden kus odlomeného šutráku skály trefil toho ducháka do hrudníku, něco vychytala zbroj, ale máme obavy co s ním může být."
(Při pokusu o léčbu kromě popisu prosím hod %)
Mezitím si někteří členové týmu vyměňují nebo dávají peníze. Vypadá to zvláštně, za co asi jsou?


Černé zmije - Mezi mlýnskými kameny

Vaše mise měla být jednoduchá zlikvidovat brouky a zajistit oblast pro další výsadky. Bohužel ukázalo se to, jako velmi nelehký úkol. Dokonce snad past. Skupina broučích kobylek už při odletu sejmula transport, který vás vysadil a pak začalo peklo. Zůstali jste uvízlí v nížině, kde vás vysadili. Jedná se o plácek do kterého by se vlezlo tak 20 mužů, který je obehnaný příhodně velkými kameny, takže poskytuje přirozené krytí. Tam vás taky vysadila loď. Nicméně další prostor okolo, který je v celku rozlehlý několik set metrů do každé strany už tak příjemný nebyl. Celý tento prostor obhánějí vysoké skalnaté vrchy a je zde jediná přístupová cesta, kterou je soutěska kde se vejdou vedle sebe maximálně tak dva lidé.
To vše by bylo nic, kdyby se do toho nezapletli arachnidští vojáci, kteří se začali hrnout v přiměreném počtu z těchto skalisek. Takže najednou jste byli v pasti k únikové cestě to bylo příliš daleko. Rozprostřeli jste celý tým čítající asi 15 členů do obraného kruhu a začali ze své výhodné pozice kropit brouky, kteří si z vás chtějí udělat suši.
Není třeba si lhát, byl to dost krvavý brouk, zabili jste desítky brouků ne-li více. Nicméně stálo vás to taky poměrně hodně. Z původní jednotky jste zbyli jen velící důstojník podplukovník Falgo, desátník Jail, vojínka Gali, vojín Cachel, který má utrženou celou levou ruku, ale díky včasného zásahu již zesnulého medika je mimo ohrožení života a snaží se být i nadále střelecky užitečný, pak vojínka Shaw a vojín Lux, který má probodnuté pravé stehno, ale je také ošetřen i když skoro nemůže chodit stále je schopen podporovat střelbou.
Hlavní nápor brouků jste již zdolali, podařilo se vám dokonce vyslat signál o pomoc flotile, nevíte zdali jej někdo obdržel. Radista je již dávno mrtvý a jeho kusy těla i rádio pokud vůbec v kuse leží někde daleko v bitevním poli mezi brouky, jako mnoho dalších dobrých lidí, které jste dnes ztratili.
"Konečně chvíle klidu."
Vydechne podplukovník, když vidí, že na chvíli ustali přibývat noví brouci.
"Kéž se pomoc objeví rychle potřebujeme udržet zajištěnou oblast a zavolat odvoz. Ještě vydržte."
Povzbuzuje zbytek týmu, který se snaží držet naděje jakš takš.
"A co když nepříjdou pane?"
Ozve se Marek, který sedí opřený o jeden balvan s ošetřeným pravým stehnem.
"Příjdou, my své lidi neopouštíme vojíne."
Odvětí a nadějně kouká směrem k soutěsce.
"Voso zkus se poohlídnout mezi těmi broučími těly jestli to náhodou někdo z našich nepřežil, popřípadě seber od těch co nejsou úplně na cucky psí známky a cokoli užitečného do dalšího boje. Budu tě krýt, kdyby se vyskytly potíže."
Promluví velící a ostatní jsou taky připraveni rozmístěni v kruhu u kamení, kdyby přišel další útok, je ale dost jasné, že ten příští už jen stěží odrazíte je vás příliš málo.
(Při pokusu o hledání přeživších, nebo sběru užitečných věcí hod %)

Vrátný
Takže běžíme chodbou zpátky pomoci Medvědům.Takhle loď se mi přestává líbit připomíná mi to bludného Holanďana.Loď duchů a já bych se nerada stála dalším duchem.
Čím dřív tu skončíme a vypadneme odsud tím lépe.Ještě že tu nejsou brouci ti by tu k dokonalosti situace jako jediní chyběli.
Doufám že tu nejsou brouci protože jak probíháme chodbou ve snaze předběhnout svůj vlastní stín nebo aspoň čas se naše kroky rozléhají po celé lodi.Mineme přístupovou chodbu,vydáme se tou druhou chodbou a brzy jsou před námi objeví dveře.
A kdo jiný než já je asi bude muset otevřít.Připadám si jako vrátný.Nebo by spíš byl přesný termín dveřník?
Seržant mně vyruší z mých myšlenek a já se rozhodnu přestat myslet na nesmysly a spíš se začít věnovat dveřím přede mnou.
Možná bych měla říct Sezame otevři se.
Dobře začnu se stejným postupem jako u těch předchozích dveří a doufám že to tentokrát dopadne lépe.

Modří Sokoli - Záchranná akce

Wesex udělala přesně to, co jsem od ní čekal. Nic míň .... a snad i něco navíc. Konečně jsme se dostali do zasraný poloviny toho zkurvenýho kopce. Co však bylo důležitější, díky Wesex jsme nyní měli dostatečný náskok. "Tohle nezůstane bez odezvy. Toho se bát nemusíš. Jen to nebudu řešit teď, i když ...." Když jsem ji míjel, popohnal jsme ještě pilota "Makéj sakra! Nemáme na to celý den!", Wesex jsem věnoval příjemný úsměv. "Kdepak. Tohle si žádá extra odměnu." Dva rychlé kroky,levá ruka ji sjela k pasu a přitáhla si ji. Dostala fajnovýho hubana a pak jsem ji zase pustil od sebe. Očekával bych facku, snad i kopanec. Ten však vykryji, nebo se o to alespoň pokusím. Ať už je její reakce jakákoli, věnuji jí úsměv a samozřejmě odůvodnění. "Soráč, ale jinak to prostě nešlo." Lucinku jsem si hodil na záda, letmým pohledem zkontroloval pilota, který se pomalu dral do kopce a vyrazil jsem. "Počkat, vlastně šlo. Mohl jsme prostě poděkovat." dodám, když už jsem vyšel. Pak se ale na ni opět otáčím. "Né, tohle bylo lepčejší." další úsměv, tentokráte spiklenecký a mrknutí. "No jestli chceš, můžeš mě nahlásit a já ...." dramatická pomlka, která jí dá čas doplnit ona magická slova. "... vše popřu." místo nich však po chvíli zazní pravý opak. "... vše přiznám. Navíc je to tvoje ... vaše chyba." a další úsměv. " Hold se jinak nedá. Tyhle ženské mě fakt berou. S tím se hold nedá nic dělat ... vlastně dá." Na podobné myšlenky a scénáře ale nebyl vhodný ani čas, ani místo, i když ... ne fakt ne! Zatím ne. Především ale jsme se stále museli držet na pozoru. Během chvíle jsme doběhli pilota a pokračovali s ním dále. Stále jsem se rozhlíželi kolem sebe. Bylo tady horko. Zatraceně horko a sebemenší chyba, nebo nepozornost se trestá způsobem nejpřísnějším. Nadělají z vás krmivo pro ty zkurvený kudlanky.
Jeden jedem jedem! Musíme co nejdříve zpět k jednotce." popoháněl jsem je s Lucinkou v ruce. "Teď už se jen co nejdříve dostat zpět k jednotce. A hlavně v celku."

Postup k můstku a následný úprk

Jakmile vyhodí dveře, abychom se dostali dál, začne tu být opravdu nepříjemno. Chabá viditelnost, rána, která mi hlavou projela takovou silou, že mám ještě chvíli potom problém s tím, jestli fakt slyším normálně.
Jenže známé cvakání nejde jen tak přeslechnout.
"Doprdele!" couvnu, ale k opravdovému ústupu se dám až potom, co je jasné, že to ani jinak být nemůže.
"Alexi, no tak, kruci.. pojď!" bránit se můžeme tak jako tak, jdou jen zepředu a při troše štěstí na ně nikdo zády nenarazí, takže můžeme efektivně pálit a dostat se z toho všichni. Teda minimálně dostat se z vraku, co bude dál, kdo ví.

Bílí Vlci a Rudí Medvědi - Asteroidová mise - Rozděleni

Vlci u dveří v přední části
Osaka, Zoe a Rico vyběhli pryč, aby pomohli uvězněným medvědům. Vy ostatní jste zůstali a snažili se dostat dál. Plán byl jasný odpálit dveře. Neváhali jste a schovali jste se na strany do bezpečné vzdálenosti od výbuchu v chodbě. Napravo byl jako první Alex. Wade mezitím připravil granát, který pojistil botou, protože nebyla jiná alternativa.
Pak se rozběhl pryč po odjištění a zapadl mezi ostatní a schoval se. Hned na to se ozvala dunivá rána, která se rozezněla chodbou. Bylo to dost nepříjemné, ale naštěstí nikomu to nepoškodilo sluch. Kolem vás taky proletěl kus železa, které odmrštil výbuch. Pak se začal usazovat prach. Alex reagoval nejpohotověji a jako první se svým kanonem se postavil do chodby mířijic na rozbité dveře. Je tam díra, že tam projde jeden a půl člověka s mírným sehnutím. Prach se začíná usazovat, ale nikoho nevidíte.
Pak však se vypotácí postava vypadá dost divně ale asi to byl původní člen posádky.
"Jsou tady musíte pryč....zabili....ááááághhhh všechny.....pryč ááááá!"
Zasténá a křičí pak bolestí a chytá se za hlavu. Pak to ustane a napřímí proti vám jednoruční pistoli. Alex neváhá a vypálí dávku, která zasáhne muže do hrudi, ten vystřelí a zasáhne Alexe do stehna. Další dávka rozprskne hlavu toho podivného chlápka. Alex zatíná zuby, aby to tolik nebolelo. Pak však slyšíte nepříjemné klapání.
"Brouci! Pryč! Všichni se stáhněte zpátky!....Kurva! Tak běžte to je rozkaz! Wade odveď je a najděte seržu! Zdržím ty bastardy jak jen to půjde a nediskutuj tohle je rozkaz musíte vodsaď vypadnout tahle loď bude asi zamořená!"
Zakřičí Alex a rozkročí se kus před proraženými dveřmi a začne střílet. Brouci se snaží protlačit dveřmi, ale zatím je drží Alex. Wadeovi nezbývá než vzít zbytek týmu a dát se na ústup, dostali rozkaz.
"Pokud to bude hodně žhavý vyhodím tuhle chodbu do povětří! Kdybych to nezvládl dávejte na sebe pozor a teď už kurva běžte!"
Zakřičí přes ohlušující střelbu.

Zbytek Vlků záchrana Medvědů
Společně s Osakou a Zoe jsme se rozběhli chodbou zpátky. Věřím, že to ostatní zvládnou a my musíme pomoci medvědům. Zběsilý běh chodbou v závodu o čas. Při tom duní naše kroky a rozhléhají se všude. Pak konečně po nějaké době mineme naši přístupovou cestu a pokračujeme tou, kterou šli medvědi. O další chvíli později najdeme zavřené dveře.
"Musí být za nimi. Zoe rychle dej se do práce."
Zaujmu s Osakou obranou pozici a koukáme na zpátek.

Modří Sokoli - Záchranná akce - Andrew

Podařilo se ti dostat až k pilotovi, dokonce jsi ho dokázal ošetřit a dostat ven z vraku. Dost kulhal, ale postupovali jste v celku rychle, přece jen šlo vám oběma o život a s blížícími se brouky jste si nikdo hrát nechtěli. V dálce slyšíte jejich zlověstné ryčení a ťukání ostrých končetin o zem. Už jste se blížili k úpatí kopce a ty ses rozhodl začít střílet do blížících se brouků. Ozývaly se bolestné výkřiky a zelená "krev"z dálky vystřikovala. Při nejmenším 4 jsi určitě sejmul, ale nebylo čas počítat. Byli jste pod kopcem a tys začal pomáhat pilotovi nahoru a začal další kulhavý běh o život. Začínal si skoro cítit dech těch potvor za zády. Bylo to fakt nepříjemné. Pak se ozvala střelba shora. Wesex zahájila krycí palbu a sejmula brouka, nejblíže k vám. Brouků je za vámi ještě asi deset a ženou se jako o život, aby si kousek z vás ukousli. Stále oba čekáte, kdy vám podjede noha na štěrku, ale máte stále štěstí. Pak vidíš jen jak obloukem letí od pozice Wesex nějaký zakulacený větší předmět.
"Výbuch!"
Uslyšíš zakřičet ženu shora a to už je ti jasné, že odpálila granát. Tak tak se stihnete trochu krýt a granát bouchne kus pod vámi mezi brouky. Ohlušující rána se odráží od skal, vřískot brouků brzo utichl, když je to roztrhalo na kusy. Trocha krve a nějaké kousky z nich doletěly až k vám dvěma a obchlustly vás. Díky tomuto zákroku jste se dostali až na pozici Wesex.
"Neradi protlak?"
Uculí se a spokojeně opře Moritu o rameno.

Booom!

Když Zoe oznámí dveřnímu zámku, že na něj bude použito hrubé násilí, téměř mi poskočí srdce radostí.
Konečně můžu udělat pořádný bum! A nepoškodí to trup lodi? Ale ne, kdepak... No, tak to riskneme.
Z vysílačky něco zaprská, ale moc tomu není rozumět. Ovšem zdá se, že serža tomu rozuměl dost na to, aby sbalil pár lidí na cestu a šel zpátky za medvědama.
Oukej, nejsem sice demoliční expert, ale tohle bych měl zvládnout.
"Dobře, takže všichni od dveří. Střílet do nich nebudu, tam je velký riziko že by se granát odrazil a skočil nám pod nohy. Čím dál od dveří budete stát, tím to bude bezpečnější. A držte se u stěny asi se to trochu zatřese."
Vezmu jeden granát a jdu s ním ke dveřím. Oukej, musím to něčím zajistit ať se neodkutálí.
"Počítám, že izolepu nikdo nemá, co?" Zasměju se a rozhlédnu se po okolí, čím bych to zajistil, "oukej, tohle bude nechutný. Slabší žalduky nekoukejte," informuji zbytek týmu a popoběhnu k mrtvým tělům.
Nejzachovalejší tělo rychle prošacuji s nadějí, že najdu sirky. A když nenajdeš? Tak použiju třeba botu. Nebo rovnou ruku, co? Taky možnost!
Asi za minutu jsem zpět u dveří, na jejichž úpatí stále zajištěný granát zapřu zvoleným předmětem.
Vytáhnu drátěnou pojistku, ale tu ruční pořád držím.
"Tak jo, teď uvolním ruční pojistku a máme asi deset vteřin než to bouchne, tak mi udělejte cestu ať můžu odběhnout, nerad bych to koupil vlastním granátem."
Počkám asi tři vteřiny než uvolním pojistku a rozeběhnu se pryč od dveří, kde se shovám za posledního člena týmu, kde pootevřu ústa a zacpu si uši. Hehe, starý dobrý opatření proti poškození bubínků a zalehnutí uší.
Počítám každou desetinu vteřiny až do exploze granátu.
Poté se snažím co nejrychleji dostat do bojové pohotovosti a čekám jestli se něco neobjeví v oblaku dýmu.

Bludný Holanďan aneb loď duchů
No dveře většinou znamenají že si dotyčný nepřeje aby někdo vstoupil dovnitř.Někdy jde taky o to dotyčného udržet uvnitř a často znamenají jistý předěl ...
Zoe plácáš nesmysly už si jako Wade který si cestou sem nemohl pomoct.Sice je docela schopný a dokáže být i vtipný,ale někdy to přehání,Nemusí se snažit být vtipný za každé situace.Nebo může zkusit broukům vyprávět špatné vtipy dokud je nezlomí.
Jo Zoe to se ti vážně povedlo.
I když jsem ráda že se mi povedlo aspoň něco protože ty dveře protestují,nebo aspoň nespolupracují.Protože sice bzučí a blikají,ale to je tak všechno mám pocit že se asi brzo na dveřích objeví nápis Neotravuj.
Připomínají mi toho panáka v kterém to po kopu do rozkroku zabzučelo,rozblikali se mu oči a upadli mu imitace koulí.
I když Wadeho nápad dveře odpálit nechám na později.Nebo by je mohl zkusit vyrazit svou hlavou.Už to vypadá že by se mohl zadařit když to zaprská a konzole definitivně vyhoří.Protože mám ještě v živé paměti co se stalo s tím plotem uskočím,ale protože je za mnou Alexandr vrazím do něj.Ovšem při pohledu na kouřící konzoli mi dojde že tohle spravit nepůjde.Asi jsem přetížila uzamykací mechanismy.
„Dobře když to chceš takhle tak nastal čas se posunout a dát prostor hrubému násilí.“
Jsem připravená přepnout Moritu na palbu granáty ovšem čekám co na to seržant.Ovšem to se ozve vysílačka Medvědů a to že se jedná o problém mi nemusí říkat.A seržant pak chce abych otevřela další dveře dobře snad budu mít tentokrát větší štěstí.Zde se stalo jen to že se nedostaneme dál zatím.

Tým Modrých Sokolů - Záchranná akce

Dvacet metrů. Předlouhých dvacet metrů ostrého sprintu po hornatém, skaliskatém a kamenitém terénu. Jaký div, že jsme za celou dobu jen jednou klopýtl. Jaký div, že jsem nežral hlínu .. teda šutry. I když .... ta léta strávená na horských hřebenech hold měla ledasco do sebe.
Konečně jsem se dostal až k transportu. Jen tak tak jsem unikl zrakům těch zkurvených zelených slizounů. Moje záda dosti silně narazila o plechovou konstrukci rozpadlého transportéru. Srdce mi bije jak o závod a já lapám po dechu. Sice jsem se snažil si udržovat formu, ale tohle je hold moc. A ta zasraná zátěž ...
Nahrnul jsem se k polomrtvému pilotovi a okamžitě kontroluji jeho životní funkce. "Kurva žije! On žije! Ano kurva ano!" zaraduji se a okamžitě začínám lovit v lékařském vybavení. Několikrát jej propleskávám, aby přišel k sobě."Ty seš teda šťastnej bastard." neubránil jsem se zatraceně šťastnýmu úsměvu, když mě ten šťastnej bastard zaregistroval. Bohužel začal trochu panikařit. "Klídek ty vole! Všecko bude v poho! Věř mi." "Jo to se snadno řekne. Až na to, že absolutně netuším, co udělat. Kurvááá! ....... počkej! Klííídek! Uklidni se a začni myslet!" snažil jsem se prve uklidnit sám sebe. Jak nás totiž učili už před touhle zkurvenou válkou, dávno před všemi těmihle hnusy: Hlavní je zůstat v klidu.
Prve bylo zapotřebí zjistit, jak je na tom, pak se postarat o jeho zranění. Hlavně jej nijak neuvolňovat, dokud nezjistím, jak je na tom. "Kolik vidíš prstů?" ... "Otřes mozku nemá a pokud ano, není to až tak děsný." Dále jsem vytáhl svůj nůž a píchl jsem jej do několika míst. "Cit všude zachován. Reaguje na boles, nervy jsou v pořádku." "Kde tě co bolí?." "Krom kontroly vnější je důležitá i ta subjektivní." Krom několika škrábanců a jednoho střepu nepříjemně narušujícího levou nohu se zdá býti docela v pořádku. Snad.
Takže fixace střepu(nesmí se s ním hnout, pokud jsou jakkoli narušeny žíly, či cévy, mohlo by být dosti zle.) Střep tedy nechávám v noze. Riziková místa fixuji tlakovým obvazem a poté ještě dofixuji obvazem klasickým. "Mít tak více času, vypadalo by to dozajista jinak. Snad." jenže ten zasraný čas byla ta poslední věc, kterou jsme na tomt osvětě mohli mít. Když byla zádladní opatření hotova, nastalo to horší ... transport. A ti zkurvení brouci byli tak nechutně blízko. Rychle jsem se rozhlédl kolem sebe. "Někde tu musí být nějaká zkurvená trubka! Zatraceně! Zkurvený krámy!" naštěstí jsem nakonec něco použitelné jako hůl našel.

"Makej, makej makej!" popoháněl jsem toho pilota, seč mi plíce stačily. Snažil jsme se mu pomáhat, ale musel jsem se rozhodnout. Pokoušet se ho urychlit kopancy do prdele, nebo zbrzdit ty slizký zkurvysyny. A Lucinka se přimlouvala za druhou možnost. "Smím prosit? Vám to tedy dnes sluší, smím li být tak troufalý." pronesl jsem s úsměvem. A je to tu zase. Ten typický a šílený výraz ve tváři. A aby toho nebylo málo, tak mi v uších začal znít valčík a já v jeho rytmech začal po těch zmrdech střílet. Utéci se nedalo. Ne s tímhle slimejšem. Tak jsem ho chvíema tlačil, chvílema kopal do prdel, chvílema na něj řval, ale především servíroval zelenej želé pudink.
"A kdo přidá kapku olova, pic pic! Pak zamíchám pic pic! A kdo chce víc? Jen si řekni pic pic!" šílený výraz ve tváři, jakési blábolení a vařící se zbraň.
"Kterej kterén to navrhl na tak málo nábojů kurva?!" křiknu nasraně a začnu okamžitě přebíjet. Když je přebito, tak opět sypu olovo, co to jde. Jakmile jsme se konečně dostali pod kopec, mohu s krycí palbou přestat a věnovat se tahání toho sraba nahoru. Hodím si ho teda částečně na ramena a chvátáme do kopce, co to jen jde.
"Tak a teď ukaž co umíš ženská."

KULTURNÍ VLOŽKA
(Na tuto zprávu nereagovat je pouze pro obohacení děje.)

Situace Rudých medvědů:
Poručík Trugo a jeho tým se oddělili od Bílých vlků a vydali se na záď lodi. Stále trochu otřeseni ztrátou nového člena postupovali chodbou. Narazili na zmasakrovaná těla, některých členů posádky. Bylo v takových chvílích těžké udržet žaludek v klidu. Nicméně ani to je nezastavilo, aby došli až ke dveřím vedoucím do přechodové komory, která vedla pak dál skladu a výsadkového hangáru.
"Normane, Deluisi otevřete ty dveře."
Řekne poručík ke svým mužům a ti si chvíli hrají s ovládáním než se dveře otevřou. Kývne na znamení dobré práce. Všichni opatrně vstoupí dovnitř. Jakmile byli všichni uvnitř ozvalo se zajiskření a dveře s rachotem spadly a uzavřely je.
"Sakra!"
Křikne poručík, který zkusil stihnout jít zpět ke dveřím, ale bylo pozdě. Medvědi zůstali uzavření. Norman pohotově začal studovat konzole a oboje dveře za pomocí několika lidí z týmu. Nakonec zjistili, že během několika málo minut, které přesně neví bude v přechodové komoře odsát vzduch z nepochopitelného důvodu. Norman se chopil vysílačky.
"Seržante Rico, tady desátník Norman. Máme tu špatný, signál. .Jsme tu zavření v přechodové komoře a hrozí únik vzduchu. Potřebujeme pomoc a to rychle."
Ve vysílačce divně praskalo takže se dalo předpokládat, že zpráva nedošla čistě.
"Sakra všichni tu chcípneme! Víte, jak je hrozný pomalu umírat na udušení?!"
Začne vykřikovat a panikařit desátník Kleine, který je medikem družstva.
"Zavři hubu najdou nás!"
Vyprskne seržantka Istil a chytne Kleina za zbroj a zatřese jím. Pak ho pustí a postrčí stranou. Ten už ztichl. Ostatní tiše přemýšlejí o tom zda-li je opravdu někdo zachrání.