Andor.cz - Dračí doupě online

Pyrrhovo vítězství

Fungovalo to! Sice né přesně tak, jak jsem doufal, ale i přesto ... fungovalo to! Prokázali jsme, že jsme všichni stále sami sebou ... opět jsme si mohli býti jistí, že ... ale počkat ... kam se poděl ten ..... farmář? Z ničeho nic se vypařil a sebral pistoli jednomu z nás a .... "Pozór!" vykřikl jsem na své bratry, ale to již bylo pozdě. Padl výstřel, pak další a pak další. A dva mí bratří padli k zemi mrtví.
Ihned poté následovala série dalších výstřelů, které rozporcovaly toho zkurvy syna na cucky, lae i tak ... bylo pozdě.
"Né! Kurva! Do prdele!" rozeřval jsem se a začal zlostně kopat do již mrtvé atrapy dříve živého člověka, pak pouhé loutky broučí invaze a nyní skutečně a dokonale mrtvému zbytku jakéhosi kusu ... čehokoli co zbylo.
Když jsem se konečně trochu uklidnil, ještě jsem zlostně bouchl do stěny a zadíval se svým padlím bratřím do již vyhaslých očí.
"Je to tvoje vina! Kdo dostal toho zmrda na starost? Kdo se o něj měl postarat? Kdo? Ty! Ty a nikdo jiný! A kdo to posral jako všechno doposud? Ty a zas jen ty! Jsi nikdo! jsi nula! Všechno posereš a všichni kolem tebe umírají, protože jsi jen naprostá nula! Přesně tak jako tamtu noc! Čí to byl nápad co? No čí? ... ty to moc dobře víš čí ... tvůj! A jak to dopadlo? Tak jako všechno doposud! Oni umřeli a to jen kvůli tobě!" začnu obviňovat sám sebe. To však již major vydává rozkazy.
"Loď už je na cestě nás vyzvednout? Ztracená planeta?! Zase jsem to zvoral! Zas a znova!" pokračuji v sebeobviňování.

Naštěstí do příletu záchraných modulů nás už nic extra strašného nepotkalo a my tedy mohli v ... docela klidu a pohodě odletět na základnu. Přesto však .... celou cestu .. celou tu dobu je na mě vidět .... obrovský vztek. Je vidět všude. V tom, jak dýchám, jak se dívám ... kdokoli na mne mluví, jako bych jej ignoroval. Jakoby nebyl. Dokonce i samotný velitel. Vím, že bych neměl, ale .... nemůžu si pomoci.
Když jsme konečně přistáli na základně a celý tým začal vystupovat ..... zůstal jsem jako poslední. Já a major.
"Pane! Beru plnou odpovědnost za to, oc se stalo pane!" zarazím jej, když vychází z modulu. Pak mu pohlédnu přímo do očí. Ty mé jsou stále plné hněvu. "Všichni, kteří padli, padli kvůli mne PANE! Není důvod, abyste to zbytečně bral na sebe PANE! Prosím o toto prohlášení, jako oficiální zápis PANE!" pronesu již zklidňujícím se hlasem. Poté zasalutuji tak, jak se sluší a odcházím na příslušné místo.

Teda pravdou je, že bych čekal, že nás pošlou rovnou na ubikace, avšak místo toho jsme byli posláni do nějaké velké místnosti. Byla zde pěkná řádka vojáků ... to se musí nechat. Všichni byli ... jsme byli nastoupeni v pozoru a poslouchali a sledovali jakési předávání jakýchsi medajlí. Vlastně mi to ani nedávalo smysl, ale to bylo jedno.
"Tak voni jsou oceněni a ty mezitím děláš víc škod jak samotní brouci! Prostě troska!" terorizuji se i nadále. Snažím se zachovat kamennou tvář, to se mi však nedaří. Jsem totiž tak ... NASRANÝ!
Přesto vše se stále chovám dle protokolu. Prostě tam stojím v pozoru a sleduji, co se děje. Když je po ceremoniálu, či jak by se to dalo nazvat, odeberu se na ubikace.

Týden "volna"

První mise a první prohra! První mise a toliko chyb! Chyb, jež se nesmí opakovat! Nikdy! Vím, že to jsem si říkal, když jsem tenkrát přežil .... tamto, ale i tak ... bylo potřeba něco konečně změnit! Něco se muselo změnit! Mnoho se muselo změnit! A to byl hlavní důvod, pro jsem měl o týdnu volna tak napilno. Né, že bych neodpočíval. To by se rozhodně říci nedalo. Ba naopak, ale i přesto .... čtyři hodiny denně v posce, něco navíc v arsenálce, ale mnoho času trávím také na společných ubikacích a vůbec s ostatními Broes and Sis.
Večery většinou trávím bližším poznáváním mých bratří pomocí pokru a rvaček. Jsou zde však chvíle, kdy se odeberu někam do úsraní. Vytáhnu starou fotku, kudlu zapíchnu do nějakýho kusu dřeva a k tomu si hraju na harmoniku, nebo kytaru. Tehdy jen tak sedím a vzpomínám. Občas se ke mně i někdo přidal, ale ... sám ani nevím, jestli si někoho ... kohokoli z nich zapamatuji ... má-li to vůbec smysl.

Pohřeb

V den pohřbu jsem vstal mimořádně brzy. Osprchoval jsem se, vyčistil držku, oholil ksycht, extra vyčistil uniformu. Samozřejmě jsem si ani nezapomněl vykartáčovat boty. Pak jsem se oblékl dle všech regulí a když bylo potřeba ... tehdy, když byl ten pravý čas, tehdy jsem vyrazil. Měl jsem však s sebou malé překvapení. Něco, co jsem ..... něco, co jsme prostě musel udělat. Něco, co bylo mou povinností, přec, že mne nebyla přímo udělena žádným nadřízeným.

Proslov
"Den co den dávali své životy všanc. Den co den stavěli potřeby jiných nad ty své. Den co den byli tím, čím jiní jen touží být. Není nic, čím bychom se jim za to mohli odvděčit .... snad jen částečně nahradit .... Někteří se touží stát hrdiny .... touží po tom celý život, avšak nikdy se k tomu nepřiblíží ani zdaleka. Zde však nyní stojíme, abychom vzdali hold takým, kteří pravými hrdiny jsou. Nemuseli zabít tisíce nepřátel, ani stovky, ba ani desítky! Přesto jsou však hrdiny, protože padli za ty druhé! Zaplatili daň, jež vždy zaplacena musí být! Oni však bez jakýchkoli rozmyslů platili za druhé a to je to, co z nich dělá ty pravé hrdiny!" není to nic extra. Vlastně to asi většině lidí připadá jako pouhý blábol, ale na tom asi ani nesejde. Když jsem se chystal na ten pohřeb, cítil jsem jako potřebu něco sepsat. Možná jsem i doufal, že tak ze sebe sejmu část té tíhy, jež ležela na mých bedrech, možná jsem jen chtěl dokázat, že mi na nich záleží. Ať je znám, nebo ne! Jednou jsme bratry a tak to zůstane!

A další mise splněna
Podívám se na Wadeho a pak na Riley.To myslí vážně?Ano vím že jsem mechanik,ale doufám že to nebude nutné.Prosím ať Riley naváže spojení pokud se v té vysílačce budu vrtat mohla bych jí dorazit.Ať zkusí kopanec nebo ránu možná to zabere,ale pak se přece jen něco ozve.Sice slabě,ale vypadá to že nakonec se přece jen odsud dostaneme.A brzy uvidím tečky které se přibližují a z nich se vylupují bombardéry které zasahují a zapalují brouky všude kolem.
Je libo smažené brouky?Nebo tohle slunce svítí,ptáci zpívají a všude jsou stopy brouků.Zoe to je taková pitomost.
Ale je to hezký pohled na všechny ty hořící a vybuchující brouky jako v nějaké počítačové hře která je živě.Po nich následují výsadkové lodě přinášející novou posadku z nichž pátá přistane na střeše aby po výměně posádky odvedla nás.Seržant nás s úlevou pobídne ke vstupu a pak se odpajdá dovnitř.Následuju ho a uleví se mi protože vím že tahle mise skončila.Konec opustíme tuhle planetu tentokrát s dobrým pocitem že jsme neutekli se staženým zadkem,ale že jsme také něco udělali a dokázali.Když pak při přistání slyším že se máme hlasit v nějaké hale tak mně to moc nepřekvapí.
Asi nám hodlají říct že jsme dosáhli velkého vítězství a že celý svět se na nás dívá.
Všimnu si že tam s novými rekruty sedí na kolečkovém křesle i Alexandr a uleví se mi že je nakonec docela v pořádku.To zranění vypadalo važně ošklivě.Vyslechnu si pak všechno co se zde řekne přivítám se Alexandrem a pak se odeberu do svého pokoje kde se svalím na postel.Probudím se až následují den odpoledne což je stejně jedno protože teď máme stejně týden volno.Následující dny travím s ostatními v baru a občas i v posilovně.A taky si vypůjčím několik manualů protože se pokusím poněkud zlepšit v tom co dělám.Poslední den příjdu na pohřeb myslím si že tohle si budem z téhle války pamatovat nejvíc.Seznamy mrtvých,nekonečná řeka ... zavrtím hlavou a rozhlížím se kdo tu ještě je.

Vesmírná stanice, brzo bude pohřeb

"Já říkal, že se jen tak nedám," zakřením se na Wilsona a podívám se i na ostatní. Všichni se zdají být v pohodě. Ovšem úsměv na rtech se mi neudrží dlouho, zvlášť, když si uvědomím, že Patrick už není mezi námi. Byl to dobrý chlap a dobrý voják. Jakmile se se mnou Wade rozloučí, také mu mávnu a vrátím se zpátky na lůžkové. Ovšem nesnažím se dostat do postele, ale začnu hledat své věci. Pak mi dojde, že je asi zlikvidovali, zvlášť, když vezmu jak byly od krve a proděravěné.
"Sestři, zavoláte mi doktora?" zeptám se blízko stojící sestřičky a když tak učiní, pokusím se ho přemluvit, aby mne co nejrychleji uschopnil. Mám jen týden, nebo dva, než naši jednotku zase nasadí a v té době už bych chtěl být opět mezi nimi. Doktor mi sice nic neslíbil, ale když člověk ví jak na to... Poté jsem se s ním ještě domluvil na večerním pohřbu. Nechá mi z mé ubikace přinést vycházkovou uniformu, abych tam nebyl jako jediné střevo v nemocničním mundůru. Na samotný pohřeb přijedu mezi posledními a stále na vozíku. Za mnou je sestřička, která je také slušně oblečená. Sice jsem jí říkal, že nemusí, ale asi se jí líbím. Nebo má slabost pro zraněné vojáky, kdo ví.

Brouci vs. Komplex: Část V
Impérium Lidstvo vrací úder

Sotva dopovím svůj návrh o opravě vysílačky a už se ozývá odpověď od našich. Takže to fungovalo. Ufff.
Netrvá dlouho a brouci přestávají bušit na vrata. To asi proto, že je zaujal ten hluk letounů a exploze bomb, které my můžeme pozorovat z bezpečí transportéru. Jenž nás stihl před necelými dvěmi minutami naložit na té pekelné střeše na pekelném kopci. No, alespoň že už nebylo žádný další zranění. Za dobytí základny a vyčištění celé oblasti to nebylo tak vysoké číslo. Většinou zemře víc lidí za menší výhru. Ještě, že nás na Zemi žije tolik...
"A maj to zmrdi hmyzácký! Nemaj si začínat," ucedím si pro sebe hledíce na exploze a brouky, vesele rozhazující nohama, někdy i padesát metrů daleko. Brzy je však můj výhled na bojiště ukončen výstupem z atmosféry a přistáním na našem křižníku.
Nestihnu skoro ani vystoupit a hned nějakej ňouma hlásí, že si máme nastoupit před nějakýho plukovníka. Vojenskej soud takhle brzo? Cože? Vždyť jsem nic neudělal! Navíc ani serža ještě neměl čas podat hlášení! Ah, škoda...
Než stihnu alespoň pozdravit Alexe, který jak vidno ještě žije, což je příjemné překvapení, už stojíme v pozoru a rozdávaj se purpurová srdce. Och bože...to je spíš ostuda než vyznamenání. Vždyť je to k smíchu... Myslím si o tom svoje, ale mlčím.
Když už jsou vyznamenání rozdána, a zavelí se rozchod, zamířím rovnou k Alexovi.
"Alexi!" Oslovím ho s radostí a poplácám po rameni, "koukám, že máš hodně tuhej kořínek, co? Jak se ti líbilo v místní nemocnici?"
O chvilku později se s Alexem opět rozloučím a zamířím rovnou na ubikace.

A jak to bylo dál?

Milý deníčku,
vzhledem k tomu, že si tě nepíšu a ani si tě psát nechci, tak tenhle papír roztrhám a spálím hned jak jej dopíšu, aby si to nikdo nikdy přečíst nemohl.
Dnes se koná pohřeb padlých v bitvě o Pekelný kopec, ceremoniál, při kterém budou navíc rozdány i nějaká další ocenění. Pravděpodobně dle toho, jak znělo seržovo hlášení. Takže já budu asi pokárán za neuposlechnutí nějakého toho rozkazu, ale což. U mě nic nového.
Ale tohle není důvod, proč píšu tenhle papír.
Někomu to říct musím, ale nemohu si dovolit říct to komukoli živému, protože bych asi rychle dostal košilku se zavazováním dozadu, pár prášků a polstrovaný pokojíček. Jde o to, že ten zelenej hlas v mojí hlavě už přestal trucovat a zase se ozývá. Dokonce se mi pokusil namluvit, že tenhle svět není skutečný, ale to je čirý nesmysl, že jo...takže jsem ho zase umlčel. Myslím, že mu to, i s jeho ukecaností, na pár hodin vydrží.
Druhá věc, se kterou bych se chtěl svěřit je náklonnost k jedné dívce. Ale na to nezbývá čas, neb za pár minut začíná pohřeb, takže si, milý deníčku, trhni.
Vlastně to ani nemusíš, teď to s tebou jdu udělat já.
S pozdravem W. W.

Odložím tužku, zběžně si prohlédnu co jsem právě stvořil a zatřepu hlavou. Co mě to doprdele napadlo? Psát si deníček, bože zabte mě... Vstanu, přeližím papír, který jsem právě dopsal a zamířím na toaletu.
V okamžiku, kdy stojím nad mísou, papír roztrhnu na čtyři části, které zapalím a nechám shořet, co to jde. Jakmile bude hořet i ten roh, že už to nebudu moci držet, vhodím zbytek do záchoda, spláchnu a pozoruji, jak mizí v odpadu.
Tak, a teď ten ceremoniál. Opustím toaletu, zkontroluji svou upravenost a v uniformě pro tyto účely určené se přesunu do velkého sálu, v němž pohřeb proběhne, kde již čeká většina vojáků, jež se zůčatní. Tak nakonec nejsem poslední, ufff. Uleví se mi a přesunu se na místo, jež mi pro tento ceremoniál náleží.

Štěstí!

Střídavě koukám z Wadea na Zoe, má pravdu, třeba kdyby se na to holka mrkla.. najednou ale zaslechnu odpověď, podle všeho se to povedlo. Čekám, jestli mi hlášení zopakují, ale protože žádné další spojení nechytám, oznámím, co jsem slyšela. Poletíme odsud, juhů!
Musím se pousmát, je to skvělý pocit, po všem tom strachu, že se odsud nedostaneme jen kvůli spojení.

Krátce na to přiletí transportéry a my fičíme na základnu.

Ještě před sprchou, kterou si chci dopřát, jsou udělena purpurová srdce. Na rtech mi po celou dobu visí jemný úsměv, ale většinu z toho, co se říká, automaticky vypouštím, možná i proto, že poočku hlídám Rica, aby se tu nesložil. Nechci přijít o někoho takového jen proto, že musí dostat medaili.. a péči při transportu zkrátka nepovažuji za dostatečnou.
Stejně ráda vidím i Alexe, je fajn, že nezhebl, a zase můžeme vidět nějakou známou tvář.

Dobu volna trávím převážně o samotě, ačkoliv ve společnosti. Věnuju se hodně cvičení a posilování, abych náhodou nevyšla z kondice, dávám si záležet i na několika bonusových lekcích pro radisty, co si vyškemrám, a večery docela ráda trávím poblíž svého mužstva. Nemám sice pocit, že bychom si měli co říct, ale svým způsobem jsou mi blízcí a jejich společnost je mi příjemná.
Co mi zas až tak nevoní jsou přípravy na pohřeb. Nudný obřad k uctění někoho, koho můžeme stejně dobře uctít ve vzpomínkách a podobně, na to nepotřebuju žádného mluvčího ani cokoliv jiného. Zkrátka takové věci příliš neuznávám. Přesto se slušně obléknu a dostavím s dostatečným předstihem, sama bych o sobě řekla, že mi to fakt sluší. No, rozhodně víc, než když jsem upocená, zaprášená a nejlíp ještě zamazaná krví.
Tak ať už to máme za sebou..

Nový domov

Rozhlédnu se kolem sebe a povzdychnu si, že se mnou neletí nikdo ze známých. Těch pět nevypadalo, že by si chtěli povídat. Tak stejně v tichosti jako oni vyčkávám na tu plechovou nádheru, o které jsem slyšela mnoho. Dělá velký kravál a obsah žaludku bažantů občas končí u nohou spolucestujících. Když kraksna s rachotem přistane, zakryju si oči, abych viděla na postavu vycházející ze útrob. Dá jednoduchý příkaz, nijak se neženu, jdu jako poslední. Sednu si, zakurtuju se a čekám, kdy s krabičkou sirek zatřese zážeh motoru. Chytnu se madel, a s úsměvem si užívám mixer. Znechuceně se podívám na týpka co se poblil přímo přede mne a pomyslím si, že Andreas by byl lepší a určitě by se nepoblil. Když dosedneme, odkurtuju se a při výstupu dávám bacha, abych nešlápla do blitek, které tam zanechal ten kluk. “ Dobrá práce.“ Plácnu ho po rameni, když ho míjím. Vrhne na mě nechápavý pohled a já nad tím jen mávnu rukou.

Následuje další čekání, jak já ho nesnáším. Pomyslím, si když s ostatním pěchotním potěrem stojíme na chodbě. Další důstojník nás odvede do haly, prohlížím si ji, ale není tam nic co mi by mne zaujalo. Potom nám dá hlasitý povel. “ Pozor!“ A my jako jeden muž srazíme patky a stojíme jako sochy. Poslouchám proslov plukovníka v parádní uniformě. “ Tak ty jim zrovna máš co říkat o statečnosti, když tvoje lakýrky viděl boj, akorát na displeji. Myšlenky zůstanou v mé hlavě a můj výraz je nic neříkající, už při vstupu do haly se změnil v neutrální.

Přijde na řadu předávání vyznamenání, jsem na ty tři hrdá, to jsou opravdoví vojáci, kteří nasazují život, v misích, které se ne vždy povedou. Strašně bych si chtěla, alespoň na to vyznamenání sáhnout. Potlačím povzdychnutí.
Plukovník mne vytrhne ze zamyšlení, tím, že vysloví mé jméno, vystoupím z řady a opět se postavím do ukázkového pozoru, ještě aby ne, když jsem armádní dítko. V myšlenkách se tomu usměju. Potom se zařadím k týmu, oči mi zazáří, když si všimnu, že v mém týmu je jedna z vyznamenaných.
Rychlé sesumírování toho co bude následovat. Skvěle, jen sem přijdu a mám dovolenou, tu jsem neměla už pár let. Zašklebím se a když se začnou ostatní rozcházet. Zhnoupnu se ze špiček na paty a sepnu ruce. Hodím si na záda vak a jdu hledat svojí ubikaci. Zeptám se jednoho ze své jednotky, ten mi s úsměvem oznámí, že spíme společně. Cuknou mi koutky a odpovím mu na to něco ve smyslu, že doufám v samostatnou postel, protože se roztahuju.
Vede mne a ukazuje mi kde co je. Krom jednoslovných názvů, celou cestu na noclehárnu mlčíme. “ Ta je tvoje.“ Ukáže na volné bydlo a skříňku u něj. Jen kývnu hlavou.

Celých šest dní probíhá v duchu seznamování se s novým domovem. Ten poslední den se dostavím stejně jako ostatní na pohřeb.

Sokoli - Andrew - Řešení problémů

Major tě bedlivě sleduje, ale také poslouchá. Jakmile se přesunuješ tvá i majorova skupina jdou za tebou, ale neustále na sebe míří. Když dojdete k mrtvolám kolonistů, je to dost odporný pohled. Jsou mnohočetně rozstřílení, někteří mají dokonce upadlou nějakou končetinu. Krev tu však je, nicméně je jak Andrew řekl zmodralá to znamená, že těla už byla v podstatě mrtvá. Také si lze všimnout ztmavlých nehtů a konečků prstů. Pak taky uvidíte něco co je dost nechutné. Jeden z kolonistů má rozbitou hlavu a vedle ní leží zastřelený dost hnusný brouk.

"Můj bože."
Hlesně znechuceně major a pak sleduje jak se pořežeš. Teče ti krásně rudá krev. Tvá skupina souhlasně pokývne a aniž by sklonili zbraně jeden po druhém se říznout. Všem teče krev čistě jako tobě. Major nakonec jde příkladem a to samé udělá i jeho družstvo. Takhle si ověříte, že celý tým je čistý.
"Výborně Splintere to byl dobrý nápad."
Kývne major Hawk a ty si pak něco uvědomíš.
"Moment, kde je ten kolonista?"
Podotkne za tebe poručík Jones. Všichni se rozhlédnete. Pak konečně uvidíte onoho kolonistu. Právě nepozorovaně vytáhl pistoli jednomu z vojáků co byli nejblíže a uskočil dozadu.
"Zasraní parchanti!"
Vyprskne a vy vidíte zčernalé prsty, pak se ozve ohlušující rána, když vystřelí ze zbraně na zaskočený tým. Ozve se bolestný výkřik a vojín Crowny padne na zem. Tvář má celou od krve ten brouk ho střelil přesně. Tomu už nebude pomoci z obličeje mu moc nezbylo.
Hned na to zvednete všichni zbraně a začnete do něj střílet. při náporu střel udělá dva kroky dozadu a zapotácí se, i tak ještě jednou vystřelí než se mu rozprskne brouk v hlavě všude okolo jak mu jí rozstřílíte. Vojínka Wesex dostala zásah do ramena. Něco však zachránila vesta ale i tak má v celku pěknou krvácející ránu a opírá se o zeď.
"Stáhněte ji to provizorně tady už není koho zachraňovat všichni jsou mrtví jdeme ven a zavoláme transport."
Kývne major. Mezitím provizorně ošetří Wesex a s povzdychem prohlédnout Crownyho a vezmou jeho psí známky. Pak Razly podpírá Wesex a Trawling zase Valix a jdete v útvaru ven. To vám zabere asi dvacet minut. Venku si oddychnete. Tohle místo už je asi zamořené brouky. Před komplexem položíte zraněné a zůstanete v krycím útvaru. Máte důležitou informaci o tom co jste objevili a tak se Razly spojí s velitelstvím a požádá o vyzvednutí. Za deset minut přilétá výsadková loď, do které se všichni bez problému dostanete...

Na základně vesmírné stanici Hawk vyloží co jste objevili a nač je třeba dávat si pozor. Bohužel planeta se musí zapsat na seznam těch, které dostali brouci.
Vás nechali předstoupit v hale tedy ty, kteří jste zbyli. Byli jste v řadě nastoupeni a připraveni. Přišel nějaký plukovník a zasalutoval.
"Vítejte zpět je mi líto, že mise nebyla úplně úspěšná ale díky vám máme dobré nové informace o broucích. Gratuluji a je mi líto ztráty cenných lidí. Nyní vystoupí poručík Jones a vojíni Wesex a Valix."
Počká až vystoupí a pak jim dá krabičky.
"Purpurová srdce za odvahu projevenou v boji a nebojácnost nasadit život. Gratuluju a dojdětě si na ošetřovnu. Za 6 dní bude pohřeb všech nedávno zemřelých prosím dostavte se také uctít památku padlých. Do té doby máte volno. Na této příležitosti také rozdáme jiná ocenění a dle doporučení. Rozchod máte volno."
S tím vás nechá strávit dovolenku, kterou nyní máte.

Vesmírná stanice, part. 1

Jakmile Yuri odešel, já usnul. Nespal jsem ani dvě hodinky, když přišel nějakej ocas a vzbudil mě s tím, že se jednotka vrátila. Zeptal se mě, jestli se s nimi chci sejít a má odpověď zněla samozřejmě, že ano.
Nakonec mi voják pomohl do vozíku a odvezl mě až do místnosti, kde se sešlo jak naše, tak i jiné družstvo.
"Já se jen tak nedám, šéfe," usměju se na Rica, když mě pozdraví. Pak přijde nějakej vyšší důstojník a nechá si nás nastoupit. Když řekne pozor, jen se ironicky pousměju. Pak se teda alespoň narovnám a zasalutuji. Poručík chvilku mele a pak nám předá purpurová srdce za ranění v boji.
"Děkuji, pane," přijmu vyznamenání, zasalutuji, ale myslím si něco jiného. Pořád mám za to, že purpurové srdce je zbytečnost. Pak rozdělí místa rekrutům a řekne nám, kdy se bude konat pohřeb. Nakonec nás rozpustí. Já, než se vrátím zpět na lůžkový, ještě se zdržím, abych se mohl pozdravit se zbytkem týmu.

Komplex - Opatrnosti není nikdy dosti

Plán to byl docela dobrý ... snad, ale nakonec nikdy nic nejde podle plánu a ani tato situace nebyla výjimkou. Avšak naštěstí se to tak nějak .... vyvrbilo. Má poznámka a plnění podmínek a dodržování mých pravidel a hrozba jejich likvidací ... inu čekal jmse, že to ti brouci alespoň zkusí, ale .... jejich blbost. Hold nemůžou být asi až tak chytří .... doufejme.
A vlastně než-li jsme se nadál a uvědomil si, že můj plán padl, ale i přesto nejspíše pomohl odhalit ty hnusné zelenáče bylo po všem. Snad jen poslední nahlédnutí za roh a dvě série výstřelů na doražení posledních zelených sráčů.

Nyní však nastával mnohem závažnější problém a to bylo neuposlechnutí rozkazu, přímé ohrožování nadřízeného a ohrožení mise. Jo měl jsem toho teď na triku dost a situace se prakticky jen zhoršovala. Nebo sotva k nám velitel dorazil, namířila na nás druhá skupina své zbraně. Opět zde zavládla nedůvěra a to nemalá. To pro mne ovšem nebyl zrovna ten největší problém, neb přec jen stačilo dotáhnout do konce můj plán, avšak nejdříve bylo potřeba zkontrolovat, jestli by měl vůbec fungovat. Velitel nám sice opět položil jasné otázky a nepovolil odejít, ale .... já vlastně ani nevím, jestli to je velitel. Avšak znám způsob, jak se k tomu dopídit.

"Počkejte pánové a dámy! Neunáhlujte se!" snažil jsem se uklidnit obě opět nedůvěrou plápolající skupiny. "Jestli dovolíte ... PANE! Mohu prokázat, že my brouci nejsme a tak si i ověřit, že nejste brouci ani vy." pronáším s rukama zvednutýma, abych dokázal svou pasivitu jakéhokoli pokusu o agresivitu. "Teď mne prosím následujte." podoktnu zvápětí a jdu směrem k té bandě rozteklých zmrdů. Cestou si však neodpouštím páru instruktážních a poučných slov ... vět ... souvětí.

"Brouci jak známo jsou biologicky vzato z naprosto odlišných látek. Vlastně ani nevím, jestli jsou z bílkovin, nebo nějaké obsahují. A myslím, že to neví pořádně ani naši vědci. A zde se objevuje ta zásadní věc." rozvyprávím se, avšak na chvíli si nedovolím malou pomlku, oddych a hluboký nádech. Takové to stupňující se drama. "Brouci nemohou napodobit krev. Netuším sice, jak se jim podařilo vypadat stejně jako my, avšak kůži .. tedy obal lze napodobit snadno ... avšak něco mnohem složitějšího ... vnitřního .... krev!" a zde přichází theatrální zvýšení hlasu a až pomalu šílený pohled na mé ZATÍM přeživší kolegy. "Krev je naprosto něco jiného. A i kdyby se jim podařilo ji nezničit, tak by časem co? No zmodrala ... tak jako každý. Odkysličila by se. Brouci nemohou napodobit naše tělo .... nás, nebo oni fungují ... byli vytvořeni odlišně!" konečně jsem se dostal k jádru a také na místo, kde dříve byli kolonisté ... nebo spíše jejich klony .. asi. Nahlédnu tedy do kaluže toho odporného slizu a ... to mi na tváři vykouzlilo příjemný úsměv.

"Vodíte? Žádná krev, ale hromada slizu!" pronesu rázně a vytáhnu svůj nůž. "Avšak ... když pohlédnete na mne ....." pronesu již klidným hlasem a uděám si řeznou ránu na ruce. Nic velkého, abych byl pak zase plně boje schopný. "Žádný sliz ... jen krev." dodávám vzápětí a můj pohled všem dává jasný rozkaz. A teď vy. Avšak možná jsou zde i tací, co to nepochopili a tak ihned za tím pohledem přichází i ona slova. "A teď vy všichni. Já už své lidství prokázal." pronesu rázně a protože jsem se již ukázal jako člověk, tak také tasím svou zbraň a pomalu couvám dozadu ... přece jen ... nyní jsem sám a jediný ... dokud se neprokážou ostatní.

Ku hvězdám aneb zpátky domů - Vesmírná stanice

S oddychem se opírám o jednu z přítomných beden a čekám až naváže Riley spojení. Moc se jí to ovšem dle všeho nedaří.
Pak uslyší ve sluchátkách šum.
"Sly....ime vás....trans.....je.....estě...."
Dá se z toho usoudit, že snad něco posílají. Taky uvidíme bombardéry, které vybombardují vše okolo a zabíjejí brouky, je to hezký pohled na tu očistu.

Takovýchto krasavců tu prolétá asi 10. Pak když vše utichne chvíli si jen muži povídají mezi sebou než je vidět přilétat výsadkovou loď a né jednu. Asi 4 další přistávají dole vedle pevnosti a vysazují čerstvou osádku pro tuto pevnost. Pátý přistane na plošině kousek od nás a z něj vyběhne jedno družstvo, které ihned jde dolů dovnitř zajistit komplex a otevřít ostatním.
"Konečně domů."
Usměju se a pajdavě nastoupím s ostatními. Když jsme všichni z obou týmu vzlétáme...
O půl hodiny později už přistáváme v hangáru, kde mne a poručíka medvědů informují o tom, že se máme kvůli něčeho přesunout do haly. Ač nerad kývnu a vedu svůj tým stejně jako poručík do haly...

Tým Vlků a Medvědů + Alex a Eleanore

V hale už stojí 6 nových rekrutů, kteří jsou v pozoru připraveni (mezi nimi i Eleanora) a kus od nich uvidím na kolečkovém křesle Alexe. Musím se usmát.
"Stará vojna se dává do kupy."
Kývnu na něj s úsměvem a pak promluví poručík.
"Družstva nástup a pozor."
Okamžitě stojíme obě družstva ve dvou lajnách a připraveni na vše v pozoru.
Pak vejde do haly v krásné vycházkové uniformě nějaký plukovník. Zastaví se pár metrů od všech a přelétne pohledem.
"Vítám nové rekruty, a taky ona týmy, které se vrátily z nebezpečné mise."
Pokýve na nás hlavou a detailněji si nás prohlédne.
"Vaše obětavost nebude zapomenuta ani životy těch jež zemřeli při této misi."
Zhluboka se nadechne.
"Nyní Seržant Johny Rico, Desátník Alexander Mess a Vojín Kara Jonathan, kteří byli zraněni ve výkonu služby na poslední misi předstupte."
Praví a počká než tam dojdeme. Alex musí na vozíku dojet, já jakši dopajdat a Kara se taky v celku šourá protože ji zranění působí bolest. Pak ke každému z nás přistoupí.
"Za chrabrost v boji dostáváte Purpurové srdce."
Každému z nás předá vyznamenání.

"Pánové zařaďte se."
Odvelí nás a my se vrátíme na místa. Pak na nás znovu pohlédne.
"Potom se stavte na ošetřovnu a dejte do pořádku."
Odkašle si a pohlédne na rekruty.
"Vzhledem k tomu, že vojíni Patrick Pawn a Steve Rodgers zahynuli na misi o čemž jsme se již doslechli....doplní vaše týmy někteří z těchto rekrutů. Vojíne Eleanoro Foxová doplníte chybějícího člena v prozatím v týmu Rudých medvědů, vojíne Zuki Ahmare vy doplníte padlého člena u Modrých vlků."
Kývne ať se ti dva zařadí k novým týmům a pak na nás znovu upře zrak.
"Nyní máte rozchod. Zbývající rekruti budou zařazeni až se vrátí další týmy. Vlci a Medvědi máte nyní týden volna na rekonvalescenci. Za 6 dní se bude konat slavnostní pohřeb všech nedávno padlých takže se tam dostavte jedná se i o vaše padlé lidi. Po pohřbu budou rozdána jiná vyznamenání nebo povýšení, která velitelové čet nebo někdo jiný navrhnou. Družstva rozchod."
S tím odchází a nás nechvává jít si po svém.
(Popište nahrubo jak strávíte čas na stanici až do pohřbu. Příspěvek zakončete účastí právě na této události děkuji .))