Andor.cz - Dračí doupě online

Štěstí!

Střídavě koukám z Wadea na Zoe, má pravdu, třeba kdyby se na to holka mrkla.. najednou ale zaslechnu odpověď, podle všeho se to povedlo. Čekám, jestli mi hlášení zopakují, ale protože žádné další spojení nechytám, oznámím, co jsem slyšela. Poletíme odsud, juhů!
Musím se pousmát, je to skvělý pocit, po všem tom strachu, že se odsud nedostaneme jen kvůli spojení.

Krátce na to přiletí transportéry a my fičíme na základnu.

Ještě před sprchou, kterou si chci dopřát, jsou udělena purpurová srdce. Na rtech mi po celou dobu visí jemný úsměv, ale většinu z toho, co se říká, automaticky vypouštím, možná i proto, že poočku hlídám Rica, aby se tu nesložil. Nechci přijít o někoho takového jen proto, že musí dostat medaili.. a péči při transportu zkrátka nepovažuji za dostatečnou.
Stejně ráda vidím i Alexe, je fajn, že nezhebl, a zase můžeme vidět nějakou známou tvář.

Dobu volna trávím převážně o samotě, ačkoliv ve společnosti. Věnuju se hodně cvičení a posilování, abych náhodou nevyšla z kondice, dávám si záležet i na několika bonusových lekcích pro radisty, co si vyškemrám, a večery docela ráda trávím poblíž svého mužstva. Nemám sice pocit, že bychom si měli co říct, ale svým způsobem jsou mi blízcí a jejich společnost je mi příjemná.
Co mi zas až tak nevoní jsou přípravy na pohřeb. Nudný obřad k uctění někoho, koho můžeme stejně dobře uctít ve vzpomínkách a podobně, na to nepotřebuju žádného mluvčího ani cokoliv jiného. Zkrátka takové věci příliš neuznávám. Přesto se slušně obléknu a dostavím s dostatečným předstihem, sama bych o sobě řekla, že mi to fakt sluší. No, rozhodně víc, než když jsem upocená, zaprášená a nejlíp ještě zamazaná krví.
Tak ať už to máme za sebou..

Nový domov

Rozhlédnu se kolem sebe a povzdychnu si, že se mnou neletí nikdo ze známých. Těch pět nevypadalo, že by si chtěli povídat. Tak stejně v tichosti jako oni vyčkávám na tu plechovou nádheru, o které jsem slyšela mnoho. Dělá velký kravál a obsah žaludku bažantů občas končí u nohou spolucestujících. Když kraksna s rachotem přistane, zakryju si oči, abych viděla na postavu vycházející ze útrob. Dá jednoduchý příkaz, nijak se neženu, jdu jako poslední. Sednu si, zakurtuju se a čekám, kdy s krabičkou sirek zatřese zážeh motoru. Chytnu se madel, a s úsměvem si užívám mixer. Znechuceně se podívám na týpka co se poblil přímo přede mne a pomyslím si, že Andreas by byl lepší a určitě by se nepoblil. Když dosedneme, odkurtuju se a při výstupu dávám bacha, abych nešlápla do blitek, které tam zanechal ten kluk. “ Dobrá práce.“ Plácnu ho po rameni, když ho míjím. Vrhne na mě nechápavý pohled a já nad tím jen mávnu rukou.

Následuje další čekání, jak já ho nesnáším. Pomyslím, si když s ostatním pěchotním potěrem stojíme na chodbě. Další důstojník nás odvede do haly, prohlížím si ji, ale není tam nic co mi by mne zaujalo. Potom nám dá hlasitý povel. “ Pozor!“ A my jako jeden muž srazíme patky a stojíme jako sochy. Poslouchám proslov plukovníka v parádní uniformě. “ Tak ty jim zrovna máš co říkat o statečnosti, když tvoje lakýrky viděl boj, akorát na displeji. Myšlenky zůstanou v mé hlavě a můj výraz je nic neříkající, už při vstupu do haly se změnil v neutrální.

Přijde na řadu předávání vyznamenání, jsem na ty tři hrdá, to jsou opravdoví vojáci, kteří nasazují život, v misích, které se ne vždy povedou. Strašně bych si chtěla, alespoň na to vyznamenání sáhnout. Potlačím povzdychnutí.
Plukovník mne vytrhne ze zamyšlení, tím, že vysloví mé jméno, vystoupím z řady a opět se postavím do ukázkového pozoru, ještě aby ne, když jsem armádní dítko. V myšlenkách se tomu usměju. Potom se zařadím k týmu, oči mi zazáří, když si všimnu, že v mém týmu je jedna z vyznamenaných.
Rychlé sesumírování toho co bude následovat. Skvěle, jen sem přijdu a mám dovolenou, tu jsem neměla už pár let. Zašklebím se a když se začnou ostatní rozcházet. Zhnoupnu se ze špiček na paty a sepnu ruce. Hodím si na záda vak a jdu hledat svojí ubikaci. Zeptám se jednoho ze své jednotky, ten mi s úsměvem oznámí, že spíme společně. Cuknou mi koutky a odpovím mu na to něco ve smyslu, že doufám v samostatnou postel, protože se roztahuju.
Vede mne a ukazuje mi kde co je. Krom jednoslovných názvů, celou cestu na noclehárnu mlčíme. “ Ta je tvoje.“ Ukáže na volné bydlo a skříňku u něj. Jen kývnu hlavou.

Celých šest dní probíhá v duchu seznamování se s novým domovem. Ten poslední den se dostavím stejně jako ostatní na pohřeb.

Sokoli - Andrew - Řešení problémů

Major tě bedlivě sleduje, ale také poslouchá. Jakmile se přesunuješ tvá i majorova skupina jdou za tebou, ale neustále na sebe míří. Když dojdete k mrtvolám kolonistů, je to dost odporný pohled. Jsou mnohočetně rozstřílení, někteří mají dokonce upadlou nějakou končetinu. Krev tu však je, nicméně je jak Andrew řekl zmodralá to znamená, že těla už byla v podstatě mrtvá. Také si lze všimnout ztmavlých nehtů a konečků prstů. Pak taky uvidíte něco co je dost nechutné. Jeden z kolonistů má rozbitou hlavu a vedle ní leží zastřelený dost hnusný brouk.

"Můj bože."
Hlesně znechuceně major a pak sleduje jak se pořežeš. Teče ti krásně rudá krev. Tvá skupina souhlasně pokývne a aniž by sklonili zbraně jeden po druhém se říznout. Všem teče krev čistě jako tobě. Major nakonec jde příkladem a to samé udělá i jeho družstvo. Takhle si ověříte, že celý tým je čistý.
"Výborně Splintere to byl dobrý nápad."
Kývne major Hawk a ty si pak něco uvědomíš.
"Moment, kde je ten kolonista?"
Podotkne za tebe poručík Jones. Všichni se rozhlédnete. Pak konečně uvidíte onoho kolonistu. Právě nepozorovaně vytáhl pistoli jednomu z vojáků co byli nejblíže a uskočil dozadu.
"Zasraní parchanti!"
Vyprskne a vy vidíte zčernalé prsty, pak se ozve ohlušující rána, když vystřelí ze zbraně na zaskočený tým. Ozve se bolestný výkřik a vojín Crowny padne na zem. Tvář má celou od krve ten brouk ho střelil přesně. Tomu už nebude pomoci z obličeje mu moc nezbylo.
Hned na to zvednete všichni zbraně a začnete do něj střílet. při náporu střel udělá dva kroky dozadu a zapotácí se, i tak ještě jednou vystřelí než se mu rozprskne brouk v hlavě všude okolo jak mu jí rozstřílíte. Vojínka Wesex dostala zásah do ramena. Něco však zachránila vesta ale i tak má v celku pěknou krvácející ránu a opírá se o zeď.
"Stáhněte ji to provizorně tady už není koho zachraňovat všichni jsou mrtví jdeme ven a zavoláme transport."
Kývne major. Mezitím provizorně ošetří Wesex a s povzdychem prohlédnout Crownyho a vezmou jeho psí známky. Pak Razly podpírá Wesex a Trawling zase Valix a jdete v útvaru ven. To vám zabere asi dvacet minut. Venku si oddychnete. Tohle místo už je asi zamořené brouky. Před komplexem položíte zraněné a zůstanete v krycím útvaru. Máte důležitou informaci o tom co jste objevili a tak se Razly spojí s velitelstvím a požádá o vyzvednutí. Za deset minut přilétá výsadková loď, do které se všichni bez problému dostanete...

Na základně vesmírné stanici Hawk vyloží co jste objevili a nač je třeba dávat si pozor. Bohužel planeta se musí zapsat na seznam těch, které dostali brouci.
Vás nechali předstoupit v hale tedy ty, kteří jste zbyli. Byli jste v řadě nastoupeni a připraveni. Přišel nějaký plukovník a zasalutoval.
"Vítejte zpět je mi líto, že mise nebyla úplně úspěšná ale díky vám máme dobré nové informace o broucích. Gratuluji a je mi líto ztráty cenných lidí. Nyní vystoupí poručík Jones a vojíni Wesex a Valix."
Počká až vystoupí a pak jim dá krabičky.
"Purpurová srdce za odvahu projevenou v boji a nebojácnost nasadit život. Gratuluju a dojdětě si na ošetřovnu. Za 6 dní bude pohřeb všech nedávno zemřelých prosím dostavte se také uctít památku padlých. Do té doby máte volno. Na této příležitosti také rozdáme jiná ocenění a dle doporučení. Rozchod máte volno."
S tím vás nechá strávit dovolenku, kterou nyní máte.

Vesmírná stanice, part. 1

Jakmile Yuri odešel, já usnul. Nespal jsem ani dvě hodinky, když přišel nějakej ocas a vzbudil mě s tím, že se jednotka vrátila. Zeptal se mě, jestli se s nimi chci sejít a má odpověď zněla samozřejmě, že ano.
Nakonec mi voják pomohl do vozíku a odvezl mě až do místnosti, kde se sešlo jak naše, tak i jiné družstvo.
"Já se jen tak nedám, šéfe," usměju se na Rica, když mě pozdraví. Pak přijde nějakej vyšší důstojník a nechá si nás nastoupit. Když řekne pozor, jen se ironicky pousměju. Pak se teda alespoň narovnám a zasalutuji. Poručík chvilku mele a pak nám předá purpurová srdce za ranění v boji.
"Děkuji, pane," přijmu vyznamenání, zasalutuji, ale myslím si něco jiného. Pořád mám za to, že purpurové srdce je zbytečnost. Pak rozdělí místa rekrutům a řekne nám, kdy se bude konat pohřeb. Nakonec nás rozpustí. Já, než se vrátím zpět na lůžkový, ještě se zdržím, abych se mohl pozdravit se zbytkem týmu.

Komplex - Opatrnosti není nikdy dosti

Plán to byl docela dobrý ... snad, ale nakonec nikdy nic nejde podle plánu a ani tato situace nebyla výjimkou. Avšak naštěstí se to tak nějak .... vyvrbilo. Má poznámka a plnění podmínek a dodržování mých pravidel a hrozba jejich likvidací ... inu čekal jmse, že to ti brouci alespoň zkusí, ale .... jejich blbost. Hold nemůžou být asi až tak chytří .... doufejme.
A vlastně než-li jsme se nadál a uvědomil si, že můj plán padl, ale i přesto nejspíše pomohl odhalit ty hnusné zelenáče bylo po všem. Snad jen poslední nahlédnutí za roh a dvě série výstřelů na doražení posledních zelených sráčů.

Nyní však nastával mnohem závažnější problém a to bylo neuposlechnutí rozkazu, přímé ohrožování nadřízeného a ohrožení mise. Jo měl jsem toho teď na triku dost a situace se prakticky jen zhoršovala. Nebo sotva k nám velitel dorazil, namířila na nás druhá skupina své zbraně. Opět zde zavládla nedůvěra a to nemalá. To pro mne ovšem nebyl zrovna ten největší problém, neb přec jen stačilo dotáhnout do konce můj plán, avšak nejdříve bylo potřeba zkontrolovat, jestli by měl vůbec fungovat. Velitel nám sice opět položil jasné otázky a nepovolil odejít, ale .... já vlastně ani nevím, jestli to je velitel. Avšak znám způsob, jak se k tomu dopídit.

"Počkejte pánové a dámy! Neunáhlujte se!" snažil jsem se uklidnit obě opět nedůvěrou plápolající skupiny. "Jestli dovolíte ... PANE! Mohu prokázat, že my brouci nejsme a tak si i ověřit, že nejste brouci ani vy." pronáším s rukama zvednutýma, abych dokázal svou pasivitu jakéhokoli pokusu o agresivitu. "Teď mne prosím následujte." podoktnu zvápětí a jdu směrem k té bandě rozteklých zmrdů. Cestou si však neodpouštím páru instruktážních a poučných slov ... vět ... souvětí.

"Brouci jak známo jsou biologicky vzato z naprosto odlišných látek. Vlastně ani nevím, jestli jsou z bílkovin, nebo nějaké obsahují. A myslím, že to neví pořádně ani naši vědci. A zde se objevuje ta zásadní věc." rozvyprávím se, avšak na chvíli si nedovolím malou pomlku, oddych a hluboký nádech. Takové to stupňující se drama. "Brouci nemohou napodobit krev. Netuším sice, jak se jim podařilo vypadat stejně jako my, avšak kůži .. tedy obal lze napodobit snadno ... avšak něco mnohem složitějšího ... vnitřního .... krev!" a zde přichází theatrální zvýšení hlasu a až pomalu šílený pohled na mé ZATÍM přeživší kolegy. "Krev je naprosto něco jiného. A i kdyby se jim podařilo ji nezničit, tak by časem co? No zmodrala ... tak jako každý. Odkysličila by se. Brouci nemohou napodobit naše tělo .... nás, nebo oni fungují ... byli vytvořeni odlišně!" konečně jsem se dostal k jádru a také na místo, kde dříve byli kolonisté ... nebo spíše jejich klony .. asi. Nahlédnu tedy do kaluže toho odporného slizu a ... to mi na tváři vykouzlilo příjemný úsměv.

"Vodíte? Žádná krev, ale hromada slizu!" pronesu rázně a vytáhnu svůj nůž. "Avšak ... když pohlédnete na mne ....." pronesu již klidným hlasem a uděám si řeznou ránu na ruce. Nic velkého, abych byl pak zase plně boje schopný. "Žádný sliz ... jen krev." dodávám vzápětí a můj pohled všem dává jasný rozkaz. A teď vy. Avšak možná jsou zde i tací, co to nepochopili a tak ihned za tím pohledem přichází i ona slova. "A teď vy všichni. Já už své lidství prokázal." pronesu rázně a protože jsem se již ukázal jako člověk, tak také tasím svou zbraň a pomalu couvám dozadu ... přece jen ... nyní jsem sám a jediný ... dokud se neprokážou ostatní.

Ku hvězdám aneb zpátky domů - Vesmírná stanice

S oddychem se opírám o jednu z přítomných beden a čekám až naváže Riley spojení. Moc se jí to ovšem dle všeho nedaří.
Pak uslyší ve sluchátkách šum.
"Sly....ime vás....trans.....je.....estě...."
Dá se z toho usoudit, že snad něco posílají. Taky uvidíme bombardéry, které vybombardují vše okolo a zabíjejí brouky, je to hezký pohled na tu očistu.

Takovýchto krasavců tu prolétá asi 10. Pak když vše utichne chvíli si jen muži povídají mezi sebou než je vidět přilétat výsadkovou loď a né jednu. Asi 4 další přistávají dole vedle pevnosti a vysazují čerstvou osádku pro tuto pevnost. Pátý přistane na plošině kousek od nás a z něj vyběhne jedno družstvo, které ihned jde dolů dovnitř zajistit komplex a otevřít ostatním.
"Konečně domů."
Usměju se a pajdavě nastoupím s ostatními. Když jsme všichni z obou týmu vzlétáme...
O půl hodiny později už přistáváme v hangáru, kde mne a poručíka medvědů informují o tom, že se máme kvůli něčeho přesunout do haly. Ač nerad kývnu a vedu svůj tým stejně jako poručík do haly...

Tým Vlků a Medvědů + Alex a Eleanore

V hale už stojí 6 nových rekrutů, kteří jsou v pozoru připraveni (mezi nimi i Eleanora) a kus od nich uvidím na kolečkovém křesle Alexe. Musím se usmát.
"Stará vojna se dává do kupy."
Kývnu na něj s úsměvem a pak promluví poručík.
"Družstva nástup a pozor."
Okamžitě stojíme obě družstva ve dvou lajnách a připraveni na vše v pozoru.
Pak vejde do haly v krásné vycházkové uniformě nějaký plukovník. Zastaví se pár metrů od všech a přelétne pohledem.
"Vítám nové rekruty, a taky ona týmy, které se vrátily z nebezpečné mise."
Pokýve na nás hlavou a detailněji si nás prohlédne.
"Vaše obětavost nebude zapomenuta ani životy těch jež zemřeli při této misi."
Zhluboka se nadechne.
"Nyní Seržant Johny Rico, Desátník Alexander Mess a Vojín Kara Jonathan, kteří byli zraněni ve výkonu služby na poslední misi předstupte."
Praví a počká než tam dojdeme. Alex musí na vozíku dojet, já jakši dopajdat a Kara se taky v celku šourá protože ji zranění působí bolest. Pak ke každému z nás přistoupí.
"Za chrabrost v boji dostáváte Purpurové srdce."
Každému z nás předá vyznamenání.

"Pánové zařaďte se."
Odvelí nás a my se vrátíme na místa. Pak na nás znovu pohlédne.
"Potom se stavte na ošetřovnu a dejte do pořádku."
Odkašle si a pohlédne na rekruty.
"Vzhledem k tomu, že vojíni Patrick Pawn a Steve Rodgers zahynuli na misi o čemž jsme se již doslechli....doplní vaše týmy někteří z těchto rekrutů. Vojíne Eleanoro Foxová doplníte chybějícího člena v prozatím v týmu Rudých medvědů, vojíne Zuki Ahmare vy doplníte padlého člena u Modrých vlků."
Kývne ať se ti dva zařadí k novým týmům a pak na nás znovu upře zrak.
"Nyní máte rozchod. Zbývající rekruti budou zařazeni až se vrátí další týmy. Vlci a Medvědi máte nyní týden volna na rekonvalescenci. Za 6 dní se bude konat slavnostní pohřeb všech nedávno padlých takže se tam dostavte jedná se i o vaše padlé lidi. Po pohřbu budou rozdána jiná vyznamenání nebo povýšení, která velitelové čet nebo někdo jiný navrhnou. Družstva rozchod."
S tím odchází a nás nechvává jít si po svém.
(Popište nahrubo jak strávíte čas na stanici až do pohřbu. Příspěvek zakončete účastí právě na této události děkuji .))

Zamořený komplex - Tým Sokolů

Poručík Jones a ostatní z "nekontaminovaného" týmu tě sledují nejistým pohledem a míří na obě strany, ale nejspíše víceméně souhlasí. Palba na obou stranách na chvíli utichne.
"Ty zasraný bastarde odbouchnu tě a jestli tu odpálíš ten granát nejspíše nás to tu pohřbí švechny heheehe."
Rozesměje se jeden z kolonistů a vykoukne a začne střílet tvým směrem. Naštěstí se stihnete schovat za okraje dveří.
"Tak a máme víceméně jasno."
Podotkne poručík a pak se ozve těžká palba z druhé strany.
"Hnusní zelení hnusáci zhebněte!"
Křičí major Hawk a ozývají se výkřiky kolonistů a palba pomalu utichá. Když konečně nakouknete podaří se vám ještě dodělat dva, kteří stále žili .
Splintere, Jonesi sakra příště by to chtělo trochu dřív přijít."
Houkne major a zvedá se s muži opatrně z obrané pozice a opatrně měří pohledem mrtvé kolonisty i vás.
"Valix je raněný, jinak jsme v pořádku, jak jste na tom vy a...."
Zvedne zbraň a jeho muži taky.
"Jak můžeme vědět, že nejste taky brouci jako ti kolonisti?"
Přimhouří oči major a sleduje vás to samé dělá i tvoje skupina. Je to nepříjemná situace, ale opatrnost je pochopitelná. Alespoň už jsou jen dvě strany.

Bitevní stanice - Přílet

Dle smluveného času čekáš na transport s pár dalšími rekruty, kteří byli vybráni. Je jich asi 5. Brzo přilétá transport.

Je to výsadková loď. Otevřou se zadní dveře a tam stojí nějaký důstojník.
"Tak jo zelenáči na palubu, usadit a zakurtovat bude to házet."
Počká až se nalodíte a pak dost kodrcavě vzlétáte, ne nadarmo se říká, že tihle piloti jsou šílenci, let je opravdu dost rušný a jeden se dokonce z toho poblije...
Konečně přistáváte na vesmírné stanici

Tam vás převezme jiný důstojník a odvede do haly, kde čekáte na zařazení.
(Pokračování příspěvku bude v Ricově příspěvku)

Vesmírná stanice - Ošetřovna

"Jasně kámo jen si oddychni."
Kývne s úsměvem a vrací se na svoje lůžko. Usneš v celku rychle. Spíš možná tak hodinu nebo dvě, když uslyšíš něčí hlas, který tě budí.
"Desátníku. Nerad vás budím, ale myslel jsem, že byste rád věděl, že se váš tým vrací a bude schůze v hale. Odvezu vás tam v křesle věřím, že je rád uvidíte."
Usměje se a pokud svolíš pomůže ti opatrně do kolečkového křesla a veze do haly.
(Pokračování v Ricově příspěvku)

Brouci vs. Komplex: Část IV
Pocit bezpečí

Silně si oddychnu. To bylo o fous. Málem nás ty zmrdi dostali. Jo jo, ještě že tam řachnuly ty granáty. Pravda.
"Díky Zoe. Dobrá práce s těma broukama a ještě lepší s těma dveřma," zasměju se. Ale to už serža vydává rozkaz k přesunu a tradá, jsme nahoře.
Sakra, jak jsem se sem dostal? Já si ty schody vůbec nepamatuju! Jo, nepamatuješ. Někomu se to nechtělo psát a tak radši místo pár slov napíše pár řádků. Začnu se zmateně rozhlížet po všech okolo a lehce se zamračím. Ale tady nikdo nic nepíše! Ale já nemluvím o tvých spolubojovnících! A o kom? Vždyť tu nikdo další není! Ne, tady ne. Tak kde?! Radši nikde. Tohle bude na dlouho. Já mám času dost, tak spusť! ... Hej! Neignoruj mě! ... Fajn tak si trucuj! Zavztekám se lehce a doufám, že si mě nikdo nevšiml. Ještě by mě vzali na psychatrii a už bych tam zůstal...to nejde!
Náhle si všimnu zběsile pobíhající Riley.
"No, u nás doma, když něco nefungovalo, tak do toho většinou stačilo párkrát praštit a zase to šlo," rozhlédnu se po ostatních co si o tom myslí, "případně ta méně drastická metoda je nechat se na to podívat někoho z techniků, jestli to není technickej problém..." pohlédnu tázavě na Zoe, kterou jako jedinou z techniků znám.

Zagar

Z předpeklí do pekla

Byl to normální den, jako každý jiný, před svítáním budíček, každodenní drill, ale jak se říká v moudrých knihách. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Ale kdo ví, jestli tohle platí na planetách obývaných brouky. Už děti ve školkách vědí, že tihle šmejdi nejsou nic dobrého a svými podrážkami z nich dělají mastné flíčky. Jaká je to pro ně čest, když pěchota přijde k nim a nechám dětičkám ohmatat své kvéry, které jsou potom plné otisků prstíčků a upatlaných stop marmelády. Sakra dlouho se toho jeden zbavuje. Ale služba lidi, je služba lidu, když si caparti usmyslí, že nám ohmatají zbraně, tak proč ne. Rozkazy, i když nesmyslné se musí plnit, když vám nadřízený řekne vyskoč, neptáte se proč, ale jak vysoko.

Zrovna, když zavěšena na hrazdě, dělám přítahy, přiběhne ke mně nějaký zobák se vzkazem, že se mám urychleně dostavit do kanceláře velitele. Zasalutuju mu a poděkuju za vzkaz. Na tílko si navléknu košili a vyběhnu poklusem do kanceláře, zvládnu to celkem dobře, bez zadýchání před něj předstoupím a zasalutuji. On se otočí od stolu a převypráví mi rozhodnutí.
" Pane, děkuji pane." Natěšena jak kůň před dostihem zavrtím boky a srazím patky, když mě propustí.

Proběhnu okolo cvičáku, kde dřou další moji spolubojovníci. " Foxy, kam běžíš?" Houkne na mne Andreas, můj nejlepší přítel a podpora, od té doby co jsem přišla do armády, teď ho všude tahám sebou. " K pěchotě, ty sráči. " Rozesměju se a běžím směrem ubikace, kde si do svého cestovního vaku naházím nejnutnější věci. Nasadím si brýle a baret a vylezu ven, čekat na transport.

Hells Kitchen So Hill
Takže podpora je na cestě a brzo bude plot a takhle základna to jediné co bude v tomto okolí stát.Tak ze dvě minuty propukne venku peklo,ale tentokrát to budou brouci kteří se budou smažit.Riley se vrací a já čekám vevnitř,ale pak se rozhodnu obětovat granát do jednoho úporného chumlu brouků takže dobíhají poslední opozdilci.
"Wade přestaň se tam válet a pospěš si."začínám být vážně už poněkud nervózní.Dobře ještě jeden shluk tamhle.Granát vyletí a počet brouků prořídne,tohle asi znamená někomu zatopit.Nakonec jsou přece jen všichni uvnitř a dveře se zavírájí.Mám pocit že Norman přivřel nějakou končetinu jednoho přiliš snaživého brouka,ale zbytek už urputně klepe na dveře.Vyslechnu si pak seržanta,dobře jdeme na střechu pokochat se výhledem a taky počkat až si pro nás přiletí.
Takže naše mise končí to je dobře protože po tomto se ... dobře uklidni se Zoe.Zatím jdeme jen na střechu mise skončí až budeme mizet z této podělané planety.Příjdou další podělané planety.A to měn má uklidnit?Je válka.Já to vím já jí slyším.
Dostaneme se na střechu a Riley po ní začne pobíhat jak se snaží najít signál.
Čekám na signál,ten z nebe nepřichází a tak čekám dál.
Ale teď vážně doufám že se Riley dovolá a my tu nebudeme muset čekat dlouho.Ti brouci dole vypadají docela neodbytně.