Andor.cz - Dračí doupě online

Eleanore Fox - Výcvikový tábor Zagar

Už je to několik týdnů co jsi nastoupila k pěchotě a byla převezena do výcvikového táboru, kde je to fakt tvrdý dril.

Učíte se teorii i praxi a tužíte svaly. Byli i takoví, kteří to vzdali a odešli uličkou hanby. Jsou však i takoví co dobře vynikají. Jsou zde tresty za selhání někdy až příliš tvrdé, ale sama dobře víš, že brouci taky nedávají druhou šanci, takže je to pochopitelné. Nicméně právě dnes jsi byla zavolána do kanceláře velitele tábora.
"Vojíne Foxová váš výcvik je předčasně ukončen. Vaše výsledky jsou uspokojivé a proto se dnes sbalíte a s pár dalšími vybraními odletíte transportem, který tu za necelé dvě hodiny bude. Takže odchod a připravte se."
Mávne rukou a nechá tě odejít.

Zasranej problém

Padla rána a chvíli po ní spousta dalších. Po tom všem, co jsem viděl a hlavně slyšel mi hlavou proletělo jen to nejhorší a s ostatními jsme se rozběhli za druhým týmem. A tam ... a tam jsme uzřeli .... průser.
A tak tam stojím a jsem v pěkný řiti. Jak jsem již předtím prohlásil. Odteď jsou pro mne všichni jež mi zmizeli z očí prakticky vzato mrtví, ale co teď?
"Prdele kurva drát co teď?" zaklel jsem si v duchu a zlostně si bouchl do stěny. bylo mi jasné, že ostatní neudělají nic. Všichni z mého týmu vypadali bezradně a jak by taky ne. Brouci mohli být kdokoli ... klidně bě skupiny a klidně nikdo, ale co teď?
"Noták Andy! Mysli kurva mysli!" hecoval jsem se v duchu a rozkmitával mozkové závity na ty nejvyšší obrátky. Práce pod tlakem a zasraná situace. Navíc jsem dostal přímý rozkaz a jeho neuposlechnutí se odměňuje šibenicí, ale co teď? Co teď?
"Doprdele! ... jak z toho ven? Jka to rozpoznat nebo vyřešit! Tak sakra snaž se!" a tak ... připadalo mi to jako věčnost .. naštěstí to byla jen chvíle a všichni ostatní byli jako opření. Jedna i druhá strana si daly na chvíli oddech a čekaly koho podpoříme. A mí kolegové .. ti, o nichž jsem věděl, že to jsou stále oni, tak ti zůstali stát jako z kamene.
"Není zbytí! Musím to vyřešit takto!" blýsklo mi najednou hlavou a chopil jsem se iniciativy. Přistoupil jsem blíže ke svému současnému jedinému jistému vedoucímu a uchopil jej za rameno.
"Teď mi musíš věřit." pak můj pohled sjel i na všechny ostatní "Vy všichni." pak jsem, stále kryt, předstoupil před své jistě samo sebou býcí kolegy a chopil se slova ... a nejen toho.

Nabil jsem granát a namířil na jednu i druhou stranu. Jak na své, tak na ty "civilisty".
"Ták a kurva dost!" rozeřval jsem se a stále pokračoval. nikdo nesměl mít šanci mě přerušit. "Ten kdo chce přežít teď bude poslouchat, nebo zkape!" pokračoval jsem a zněl dost nasraně, ale především, rozhodně.
"Podle článku 137 odstavec 17 jste nyní oficiálně neschopen býti velitelem, neb jste nejspíše a dosti pravděpodobně pod kontrolou nepřátel. Proto, jestli chcete prokázat, že jste opravdu můj velitel a nechcete býti eliminován, budete poslouchat mé instrukce!" teď ukončuji svou řeč, abych se nadechl ... někdo možná něco bude chtít říci, ale místo toho se jen koukne a ten granátomet.

Můj pohled pak na chvíli přeskočí na druhou stranu k těm civilistům. "To samé platí i o vás!" dokončím vzápětí.
Jen krátká otočka hlavy a čtyři prostá slova pro mé jediné opravdové a jisté přátelé. "Já vím, co dělám!" ujistím je a můj pohled opět spočine na těch dvou stranách.
"Takže hovada! Jestli chcete žít, tak si teď pěkně koukejte vytáhnout svý nožíky a udělat si pěkně KRVAVOU ránu na ruce. A pak mi to pěkně ukažte!" oznamuji své podmínky.
"Kdo to neudělá, bude zničen! Kdo bude podvádět, bude zničen! Kdo cokoli .... bude zničen!" můj hlas je sice roztřesený, ale nidko z těch ostatních by s něčím takovým nepřišel .. asi ne a bylo potřeba jednat. Nejspíše je to špatný pán, ale alespoň nějaký! ... alespoň nějaký.
"Ti brouci možná dokáží napodobit naši kůži, ale nedokáží napodobit krev! Nejde to! Jsou složeni z jiných látek .... jiných bílkovin."

Marodka

"Jo, už to tak je. Naše první mise byla dostat se ze sraček výcvikového tábora. Byli jsme přepadení brouky a Rico se tam objevil pro nováčky, tak jsem se k nim dostal," vysvětlím a přejedu si rukou po zranění, které trochu zabolí.
"První mise jsou hold sviňárny," pokývu hlavou.
"Tvůj táta byl dobrej chlap," smutně pokývu, když mi řekne, že zemřel v boji.
"No chlape, nechci tě vyhánět, ale celkem bych si schrupnul," unaveně se usměju na Yuriho. Mám za to, že naniti zase začali pracovat.

Komplex

Pospícháme do komplexu, dveře se zavírají. Vítej, pomyslné bezpečí! Musím uznat, že tahle akce je fakt něco a že mě svým způsobem dokonce baví. Pomůžu Ricovi do schodů, ale protože mírně zaostáváme za ostatními, mám přitom čas si i trochu oddechnout, jak jsem to zvládla.

Na střeše dostávám další úkol.
"Hned," přestanu ho podpírat, ale počkám, dokud si nejsem jistá, že tu sebou nepráskne na zem jako pytel brambor. Rána se sice nezdá horší, ale mohla by se objevit infekce a podobně, takže jsem obezřetná. Přijít o tohohle velitele, to by byl asi můj konec.
Potom se konečně dostanu k navázání nového spojení. (18%) Příliš se mi to nedaří, vlastně skoro vůbec. Na okamžik mám sice pocit, že jsem se „dovolala“, ale chrčení a syčení přístroje je mnohem naléhavější, než abych věřila, že to k něčemu bude.
"Krucinál..," propadám lehké panice, ale co se nepodaří napoprvé, podaří se na další pokus, nebo ne?
Opustím Rica a snažím se najít lepší pozici pro vysílání. Pokud je ovšem náš problém způsoben tímhle, ale – před chvílí to přeci fungovalo, takže co jiného?
Při dalších pokusech nejsem o nic víc úspěšná. (26%) Občas to zachrčí tak jakože správně, ale jinak nic.
Naběhni.. přece tu nezůstanem jenom tak. Hm, někoho by taky mohlo napadnout, že odtud chceme pryč.
Mimoděk pohlédnu k obloze.

Pekelný kopec

Riley má svou práci zmáknutou a zanechá zbytek týmu hlídat střechu. A mezitím se vrátí za náma dolů.
Zoe s většinou jsou za úrovní dveří a čekají,nebo nás podporují střelbou. Venku už jsem jen já, Wade a ti tři doběhlíci.
"Pospěště si sakra!"
Zakřičím na Wadea a ty tři, kteří konečně dobíhají k němu. Wade přebírá a podpírá zraněnou ženu a medik mu pomáhá. Poslední voják střílí a kryje vám záda.
"Necelá minuta makejte!"
Nabiju a odpálím dolů broukům granát. Ozve se ohlušující rána, která na chvíli potvory zbrzdí. Wade, medik a raněná mě konečně minou a zacházejí dovnitř za obranou linii.
"Dělej hochu!"
Chytnu za rameno posledního doběhlíka a postrčím dozadu. Pak se kulhavě začnu stahovat. Jednu chvíli ucítím ochromující bolest ve zraněné noze. Brouci se blíží. Pak zahlédnu nabízenou ruku Riley.
"Ta ženská ví, kde být."
Ušklíbnu se a zatnu zuby, abych přešel bolest a volnou pravačkou ji chytnu za ruku a dobelhám za linii. Vystřílím ještě pár ran, než se ozve železitý zvuk. Dveře se s rachotem zavírají. Norman jejich mechanizmus zapnul právě včas. Když se dovřely ozvaly se rány brouků.
"Sakra to bylo těsný. Dík."
Kývnu na Riley.
"Tak jo lidi všichni přesun na střechu. Naše mise tímhle tady končí. Jakmile to tu vybombardují pošlou sem výsadkové lodě, aby to tu vzali pořádně pod kontrolu. Tak jdeme lidi."
Mávnu směrem ke schodům a s oběma týmy se začneme přesouvat na střechu, kde je zbytek našich lidí.
"Riley nahoře kontaktuj opět velitelství a ať nám pošle nějakou kocápku, která nás naloží, nechci se tu zdržovat dýl, než je nýtný."
Usměju se a svým tempem se dostávám s ostatními až nahoru, kde čekáme odvoz.
(Riley hod procenty.)

Alex - Ošetřovna křižníku

Yuri tě pozorně poslouchá a pak trochu překvapeně zamrká.
"Ty ses dostal k Vlkům?! No ty vole, máš haluz tam vybíraj ty nejzdatnější a většinou tahle jednotka vyžírá nejtěžší mise. Slyšel jsem, že jí v týhle době vede Rico."
Kývne uznale.
"Jo to seš celej ty do všeho hr a neví kdy pr."
Zasměje se.
"No a co se mě týče jsem tu už nějakou dobu. A tohle se mi stalo na první misi."
Ukáže na ruku.
"Ty zatracený svině nás přepadly. Prostě nás obklíčili mezi kopci a sevřeli ze všech stran. Drželi jsme se hodnou chvíli a hodně lidí tam zařvalo. Byl to masakr. Ani nevím, kdo mě odtama dostal, jen to, že brouci byli dost blízko a když jsem kryl jednoho vojáka poblíž jinej brouk toho využil a urafl mi pracku. Naštěstí se mi podařilo rychle odsoukat za naši obranou linii a někdo mě taky táhnu. Než jsem ztratil vědomí slyšel jsem hučení motoru, nejspíše tam přílítl nějakej ten šílenej pilot."
Usoudí a nespouští tě z očí.
"A nalejt sem se nechal protože mi přišlo úmrtní voznámení. Tátu na frontě dostali. Z jeho těla moc nezbylo."
Trochu smutně pokýve hlavou.

Úkol splněn

"Rozumím," potvrdím zprávy z lodě. Dvě minuty, to není moc, vzhledem k tomu, jak dlouho nám trvalo dostat se nahoru, odstřelit dveře.
Podívám se po ostatních.

"Máme dvě minuty na to, abychom se dostali do bezpečí," zahlásím do vysílačky pro ostatní, aby jim to neuniklo, a sama – jako poslední z týmu, který byl na střeše, spěchám dolů.
Přibouchnem dveře a vrazíme zpátky kus barikády, která tam už dřív byla. Jistota je jistota, na druhou stranu, stejně nevíme, kolik trhlin může být v budově a čím menší ten počet bude, tím líp. Brouci jsou svině a dovnitř se budou snažit dostat jakýmkoliv způsobem.

Pospíchám až na původní pozici, kde jsme nechali Rica a ostatní.
"Dvě minuty, teď spíš tak minuta..," zopakuji spěšně a netrpělivě se po veliteli podívám, načež nabídnu svou ruku, abych mu opět pomohla na nohy.

Brouci vs. Komplex: Část III.

"Kurva," zakleju, když mi podjede noha a já krátkou dávku pošlu broukům nad hlavy. Škoda munice.
Zaujmu opět střelecký postoj, zamířím a zamrznu. Co tam doprdele dělaj ti tři?
"Seržo, poručíku, támhle!" Křiknu na ně a ukážu tím směrem, načež začnu ostřelovat brouky co josu jim nejblíže, abych kryl jejich ústup. A to ještě předtím, než mi k tomu serža dá rozkaz.
Když onen povel dostanu, kývnu a křiknu že rozumím, načež pokračuji v krytí jejich postupu směrem k nám.
No tak pohyb chlapi...už jenom kousek
Pokud se dostanou až ke mě, vystřídám chapíka vpravo (tak abych já raněného držel levou rukou) a střílejíce pravou rukou na brouky zamířím společně s nově příchozími do komplexu.

Volám sílu ninji,příjď silo ninji
Takže opravuju dveře zatímco venku zuří peklo.Tyhle situace vážně nesnáším,ale tohle je vojna a vojna není kojná.
To je vážně taková pitomost.Já se snažím jak mi to jde a Wadeho křik mi zrovna moc nepomáhá.Nechce si to jít zde zkusit sám?Jen kdybych věděla co dělám.Teda úplně,jasně že vím že opravuju dveře,ale vtipné bude až je zavřu a oni budou stále venku.Oprava tak tohle nebude ani trochu vtipne,ale už nějakou praxi mám a neopravuju zde přece elektrický plot.Navíc to nebude v případě neúspěchu jen na mně.
Z mých myšlenek mně vyvede hučení a zelené světlo které označuje že se to povedlo a dveře jsou nyní opět plně funkční.Při Normanově zavýsknutí sebou docela škubnu protože jsem se lekla.
Jo jsi dobrá Zoe.Kruci musíš tak křičet?Já vím že má radost,ale víš jak jsem se lekla?No,ale dobře nyní bychom se měli schovat dovnitř a počkat až bude okolí vyčištěné.Pak se uvidí co bude dál.
Venku se mezitím ostatní stahují dovnitř když si všimnu tří vojáků kteří se sem blíží a zřejmě patří k majorovi.A protože já svůj úkol splnila a venku už střílí do brouků dost lidí zůstanu zde protože nevím zda by zrovna mou iniciativu ocenili.

Nemocniční loď

"Hou hou, brzdi s otázkama, chelovek," utnu Yuriho v rozletu. Pokusím se zhluboka nadechnout, jenže díky novým orgánům a stále pracujícím nanobotům co moc nejde.
"Já třeba dodneška nevěděl, že ses taky nechal nalejt," odpovím na jeho první větu.
"Ohledně zranění: to víš bránění jednotky v ústupu za plot je vždycky o hubu. Jak ty si vlastně přišel o honiruku?" zeptám se ho s úšklebkem.
"No jo, byl jsem povýšenej hned jak jsem nastoupil k jednotce," pokusím pokrčit rameny, abych naznačil, že mi je to jedno. Když se nakonec zeptá na jednotku, zamyslím se, kde asi tak jsou a jestli jsou v pohodě.
"Patřím k Vlkům," řeknu potichu, myšlenkami stále s nimi.
"Podle doktora jen pár hodin, nějak se jim povedlo mě dostat z planety sem," odpovím mu na poslední otázku.
"A co ty? Co že ses rozhodl se nechat nalejt? A co ti raflo hnátu?" zeptám se pro změnu já.