Andor.cz - Dračí doupě online

Úkol splněn

"Rozumím," potvrdím zprávy z lodě. Dvě minuty, to není moc, vzhledem k tomu, jak dlouho nám trvalo dostat se nahoru, odstřelit dveře.
Podívám se po ostatních.

"Máme dvě minuty na to, abychom se dostali do bezpečí," zahlásím do vysílačky pro ostatní, aby jim to neuniklo, a sama – jako poslední z týmu, který byl na střeše, spěchám dolů.
Přibouchnem dveře a vrazíme zpátky kus barikády, která tam už dřív byla. Jistota je jistota, na druhou stranu, stejně nevíme, kolik trhlin může být v budově a čím menší ten počet bude, tím líp. Brouci jsou svině a dovnitř se budou snažit dostat jakýmkoliv způsobem.

Pospíchám až na původní pozici, kde jsme nechali Rica a ostatní.
"Dvě minuty, teď spíš tak minuta..," zopakuji spěšně a netrpělivě se po veliteli podívám, načež nabídnu svou ruku, abych mu opět pomohla na nohy.

Brouci vs. Komplex: Část III.

"Kurva," zakleju, když mi podjede noha a já krátkou dávku pošlu broukům nad hlavy. Škoda munice.
Zaujmu opět střelecký postoj, zamířím a zamrznu. Co tam doprdele dělaj ti tři?
"Seržo, poručíku, támhle!" Křiknu na ně a ukážu tím směrem, načež začnu ostřelovat brouky co josu jim nejblíže, abych kryl jejich ústup. A to ještě předtím, než mi k tomu serža dá rozkaz.
Když onen povel dostanu, kývnu a křiknu že rozumím, načež pokračuji v krytí jejich postupu směrem k nám.
No tak pohyb chlapi...už jenom kousek
Pokud se dostanou až ke mě, vystřídám chapíka vpravo (tak abych já raněného držel levou rukou) a střílejíce pravou rukou na brouky zamířím společně s nově příchozími do komplexu.

Volám sílu ninji,příjď silo ninji
Takže opravuju dveře zatímco venku zuří peklo.Tyhle situace vážně nesnáším,ale tohle je vojna a vojna není kojná.
To je vážně taková pitomost.Já se snažím jak mi to jde a Wadeho křik mi zrovna moc nepomáhá.Nechce si to jít zde zkusit sám?Jen kdybych věděla co dělám.Teda úplně,jasně že vím že opravuju dveře,ale vtipné bude až je zavřu a oni budou stále venku.Oprava tak tohle nebude ani trochu vtipne,ale už nějakou praxi mám a neopravuju zde přece elektrický plot.Navíc to nebude v případě neúspěchu jen na mně.
Z mých myšlenek mně vyvede hučení a zelené světlo které označuje že se to povedlo a dveře jsou nyní opět plně funkční.Při Normanově zavýsknutí sebou docela škubnu protože jsem se lekla.
Jo jsi dobrá Zoe.Kruci musíš tak křičet?Já vím že má radost,ale víš jak jsem se lekla?No,ale dobře nyní bychom se měli schovat dovnitř a počkat až bude okolí vyčištěné.Pak se uvidí co bude dál.
Venku se mezitím ostatní stahují dovnitř když si všimnu tří vojáků kteří se sem blíží a zřejmě patří k majorovi.A protože já svůj úkol splnila a venku už střílí do brouků dost lidí zůstanu zde protože nevím zda by zrovna mou iniciativu ocenili.

Nemocniční loď

"Hou hou, brzdi s otázkama, chelovek," utnu Yuriho v rozletu. Pokusím se zhluboka nadechnout, jenže díky novým orgánům a stále pracujícím nanobotům co moc nejde.
"Já třeba dodneška nevěděl, že ses taky nechal nalejt," odpovím na jeho první větu.
"Ohledně zranění: to víš bránění jednotky v ústupu za plot je vždycky o hubu. Jak ty si vlastně přišel o honiruku?" zeptám se ho s úšklebkem.
"No jo, byl jsem povýšenej hned jak jsem nastoupil k jednotce," pokusím pokrčit rameny, abych naznačil, že mi je to jedno. Když se nakonec zeptá na jednotku, zamyslím se, kde asi tak jsou a jestli jsou v pohodě.
"Patřím k Vlkům," řeknu potichu, myšlenkami stále s nimi.
"Podle doktora jen pár hodin, nějak se jim povedlo mě dostat z planety sem," odpovím mu na poslední otázku.
"A co ty? Co že ses rozhodl se nechat nalejt? A co ti raflo hnátu?" zeptám se pro změnu já.

Tým vlků - Boj o pevnost

Riley a její část skupiny se dostala až na střechu komplexu, kde je i přistávací plocha v celku bez problému. Nejhorší co našli jsou mrtvá těla vojáků, která se povalovala na hodně místech. Nicméně zaujali obranou pozici a Riley uprostřed se spojila s křižníkem. Když podala hlášení tak ve vysílačce chvíli napínavě šumělo a chroptělo.
"....Tady velitelství....slyšíme vás dobře. Vše krom komplexu vybombardujeme.....Máte dvě minuty na to ukrýt se do bezpečí před začátkem bombardace."
Pak už vysílačka mlčí. Takže všichni dole venku mají okolo dvou minut na to, aby se dostali bezpečně do komplexu.

Zoe opravuje s Normanem dveře, několik dalších stojí za hranicí dveří a jsou připraveni k palbě. Netrvá to moc dlouho a ozve se hučení a rozsvítí se zelené světlo, které značí, že dveře jsou opět funkční.
"Yaha! Dobrá práce holka!"
Zavýskne Norman a usmívá se. Nyní se dají dveře kdykoli zavřít.
Tahle informace, kterou zaslechnu mne povzbudí a donutí mě přitlačit v palbě.
"Parkins, Deluisi stáhněte se dovnitř!"
Křiknu na dva muže jejichž jména jsem si zapamatoval. Poručík Trugo však dál klečí vedle Wadea a střílí.
"Tak jo hoši je čas se..."
Nedořeknu za střelby, protože. Uvidím jak Wadeovi ujede noha, naštěstí se dokáže rychle vzpamatovat a navíc se ozve štěkaní dalších samopalů ze strany, kde jsou deaktivovaná obranná děla.
"Hej! Počkejte na nás!"
Křičí jeden voják a mává zbraní. Jsou celkově tři. Jeden je trochu napřed a střílí do brouků, aby je ochránil. Druhý kulhá a podpírá ho třetí se znakem medika a občas taky vystřelí.
"To jsou moji hoši!"
Křikne Trugo ihned a ti tři se blíží.
"Poručíku stáhněte se postaráme se o ně! Wade kryj je palbou udržím zatím brouky."
Křiknu na svého společníka a začnu pálit na brouky a odpálím i granát.
(Wade prosím hod procenty.)

Alex - Novinky na ošetřovně

Yuri se na tebe podívá a ušklíbne se.
"No abych pravdu řekl, tak jsem doufal, že v tý době co se sem dostanu, tak ještě nebudeš mrtvej."
Kření se a slétne tě pohledem.
"A cože, tys do sebe nechal udělat díru, že by se tam vlezl skoro pes? Taky jsi už desátník jak vidím....pane!"
Se šklebem zasalutuje pahylem.
"Ke který jednotce tě vlastně hodili, že tě takhle zřídili? A jak dlouho tu už trčíš?"
Zajímá se zvědavě.

Andrew - Tým Sokolů v komplexu

Onen kolonista se na tebe podívá.
"Nechovají se jako ti co jsme znali, když jste sami vrhnout se na vás a nakazí vás. Většina je pozná až je pozdě."
Kolonista sebere ze země nějakou jednoruční pistoli, která tam ležela po některém z mrtvých a následuje vaši skupinu. Jakmile se dáte do běhu za střelbou žačíná vám stoupat adrenalin.
"Ano můžou."
Kývne chmurně zástupce velitele. Právě vbíháte do místnosti, tedy k jejim otevřeným dveřím, ze kterých vidíte rozlehlou místnost na jedné straně za stoly se schovává váš tým a střílí proti střelbě druhé strany, která je taky poschovávaná a složená z kolonistů.
"Kde se flákáte! Je jich tu kurva dost!"
Zařve major.
"Nevěřte jim a pomozte nám jsou z nich brouci!"
Zakřičí přes palbu z druhé strany nějaký kolonista. Vy stojíte ve dveřích trochu ohromeně mezi liniemi a je třeba se rozhodnout ke komu se přidáte (hod procenty).

Brouci vs. Komplex: Část II.

Podpírání seržanta mi šlo skvěle. Tedy až na to, že jsem dvakrát málem upadnul a strhnul Rica i Riley s sebou. No co no, nikdo není dokonalý! Já o těch kostkách nerozhoduju!
Ačkoli se to zdá téměr nemožné, nakonec komplexu dosáhneme a zabereme vstup do budovy, přičemž několik lidí se ihned začne cpát dovnitř komplexu.
Já sám na seržův rozkaz zaujmu obranou pozici v kleče, pro zvýšení stability a odpálím granát do nejbližšího davu brouků pod kopcem.
Zastávám názor, že je lepší si je držet dál od těla. Až mi dojde munice, chci je mít od sebe co nejdál. No, tak snad mi nedojde.
Krátké dávky, přesně mířené na nervová centra brouků létají z mé hlavně dolů, pod kopec a já se snažím udržet hmyzáky co nejdál od nás.
Čím méně jich tu bude, tím lépe. Ber to z tý lepší stránky. Nejsou to zombie. Zombie? No jasně! Ten jak tě kousne nebo oslintá nebo tak tak se staneš jedním z nich. U brouků to neplatí. A co to má společnýho s naší situací a jak mi to má pomoci? No, nic a nijak. Ale je to zajímavý!
"Bože to je vůl..." Vzdychnu si a opět krátce stisknu spoušť.
"No táááák, spravte ty dveře!" Zamumlám si pro sebe. Jo, už by mohla přiletět pomoc. Jo to by mohla, za chvíli tu bude pěkně dusno. Tak nepřestávej střílet!
"Kurva!" Zakleju a přesunu veškerou svou pozornost na střelbu, na kterou jsem málem zapomněl.
(49%)

Zasraná chůva

"Kurvadrát! Tohle je v prdeli a to pěkně vosraný!" pomyslel jsem si a potáhl do huby pěkně "šťavňatej " chlustanec a pak ho poslal přímo pod nohy.
"Šly ty kurvy nějak rozeznat? Co to znamená chovat se divně?" nadhodil jsem ještě další otázky, ale nepočítám příliš s tím, že by i na to byl schopen odpovědět.

"Tak hni tou svojí línou prdelí a konečně to nakopni!" odpovím mu a téměř jej prošpikuji pohledem. Pak se můj pohled opět zaměří na toho vesničana. "Potřebuje info. Jestli chceš přežít, tak se snaž a přemýšlej." snažím se změnit přístup a dostat z něj víc. Poté se k němu nahnu blíže a zašeptám mu do ucha. "Rozkazy jsou sice jedna věc, ale nehody se stávaj. Obzvláště těm nepotřebným, tak se snaž být k užitku." můj hlas je chladný. Zním skoro jako masový vrah, ale to mi je jedno.

Náhle byl náš rozhovor přerušen střelbou. "Kurva!" vykřinu, když uslyším střelbu a rychle před sebe sunu svou zbraň. Ještě si checknu zásobník, doplním chybějící náboje a zrychleně mířím k místu střelby. "Jde se na piknik! Vemte s sebou nějaký spreje, je tam trocha toho otravnýho hmyzu!" dodám vzápětí, odjistím zbraň a makám na místo střelby. Pochopitelně držím formaci ... tedy snažím se. "Dělej ty hovado! Hni se!" popoháním ho a mákám co nejrychleji.

Během běhu mi však dochází jedna věc. Doháním tedy rychle Jonese a "Všichni, kteří odteď byli mimo náš dohled jsou teoreticky vzato oni pane! Nemůžeme nikomu věřit!" hrknu na něj, ale nejsme si jist, jestli mi vše bylo rozuměno, nebo´t jsme již dobíhali na místo a tam ...
"Podává se večeřé!" snažím se přeřvat svou zbraň .. marně, ale to mi je u prdele, neboť pěkně krosím ty zmrdy.

Jak by řekl klasik
Takže řízeným ústupem prcháme k pevnosti s brouky za zádech slyším jejich dupání a pištění a myslím že se k tomu brzo přidá i další zvuk.
Klení,myslím naše klení jak zde utíkáme a klejeme.Ikdyž to ani nebude klení protože to by nás vyčerpávalo.Spíš to bude jen klení v ... je dobré že uvažuješ zrovna o tom.
Ikdyž je to lepší než myslet na úkol který mi byl svěřený.Proč já vždycky dostávám takové úkoly.Asi proto že jsem mechanik,ale nejsem Scotty.
Až na to že nyní po mně nebude nikdo chtít zapojit ... jasně k čemu horory když za námi přicházejí samy.
Když konečně vzhlednu abych viděla kam vlastně běžíme tak výhled by to byl úžasný nebýt těch rozlácených dveří které budu muset opravit.Já nejsem Scotty ikdyž s tím plotem mi to na podruhé vyšlo.
Cvik dělá mistra.A vojna není kojná.Zoe to jsou takové žvásty.Jasně že na kopec zatím jsme byli jen se zdravotně proběhnout.
Takže supím po poněkud strmém kopci dokud konečně neodběhneme na vrchol.Ovšem když se tam už dostaneme přichází má chvíle.Nebo spíš příjde ikdyž bych vážně ocenila kdyby mi někdo nesděloval to co už víme.Zašklebím se na seržanta že rozumím a pak na Normana ať jde se mnou.
Je dobře že jde někdo se mnou aspoň pokud něco pokazí nebude to jen na mně.No tak Zoe chce to optimistické myšlení.
Tkže s kritickým pohledem obhlédnu vrata než se rozhodnu odkud začnu.

Tým Vlků

"Ty vole..," uniknou mi tichá slova údivu nad tím, co před sebou uvidím, když konečně pořádně zvednu oči, abych se podívala, kam to míříme. Ten pohled byl zkrátka impozantní.
Jenže podle rozbitých vrat taky dost nepoužitelné, ne, že by se mi tu chtělo trávit kdo ví jak moc času. Můžou být kdekoliv, ani to nemusíme vědět. Ty dveře.. no dopr..
Navíc ztrácíme za Medvědy, ale nevadí. Koukat na jejich zadky není tak špatné v porovnání s tím koukat broukům na kusadla, nebo jiné odporné obrázky. Stačila ta sebevražda plotem.
Z přemýšlení mě vytrhne Rico, který div nespadne a neztratíme ho. Neumím si představit, kde bychom vzali čas a sílu běžet pro něj. Chytím ho o to pevněji a i když nám to pohyb o něco znepříjemnilo, nerada bych, aby se podobné klopýtnutí ještě opakovalo.

Velení se mi z pod ruky svalí ke dveřím, kde se opře. Zase mi ho je na chvíli líto, muselo to pro něj být mnohem horší, než pro nás.
"Hlavně mi tu nechcípni," ujede mi, ale protože ze sebe už chrlí další rozkazy, tak na Rica jen mrknu a spolu s lidmi, kteří mi mají pomoct, se dáváme do běhu.

"Tak jo, honem. Potřebujem na střechu," nutno říct, se ve výstavbě takových komplexů se nevyznám, ale střecha by mohla být nahoře. Problém je jen v tom, které schodiště bude nejlepší vybrat, když tu není jediný plánek. Vedení se ujímá někdo znalejší a vede nás. Cestou nás čeká zdržovačka s nějakými věcmi poházenými pod nohama – a sílí ve mně pocit, že tu rozhodně nemusíme být sami. O to víc spěchám.
Průchod na střechu je zabarikádovaný. Bylo by snadné ho odstřelit, ale proč zbytečně přilákat pozornost – zezdola ještě není slyšet střelba, takže snad dobrý, když to jde i tišeji, ale zdlouhavěji.
Máme oči na stopkách, ale kde nic, tu nic. Žádný pohyb. Ostatní se chvílemi tváří stejně paranoidně, jako já, vzápětí se ale dveře otevírají a nás ofoukne venkovní vzduch.
Nahoře to není moc dobrý, ideální, zdá se, že se tu někdo pokoušel schovat, ale na zkoumání toho, co bylo, není čas.
Vytahuju zbytky svojí aparatury, chytám signál.

Ostatní nervózně postávají, hlídkují. Objevit se lítající brouk..

Spojení navázáno.
"Tady Vlci.. a Medvědi, jsme v komplexu. Potřebujeme vybombardovat oblast před plotem, sami to tu nezvládáme," zahlásím pohotově, ťukám souřadnice (54%).
Nezdá se mi to.
"Doprdele..," zakleju tiše, protože nevím, co všechno se odeslalo, co slyšeli. Rychlé prsty jsou fajn, ale v té chvíli si nejsem jistá ani tím, jestli jsem ty souřadnice zadala správně.
No táák!
Zkouším to znovu, jenže brouci.. ti jsou už zatraceně blízko.