Andor.cz - Dračí doupě online

Jak plyne čas..

Nastalo několik dní volna, které mi zrovna nepadlo do noty. Třetí večer jsem vyvolala krátkou bitku v baru, a vzhledem k tomu, že ostatní se přičinili už dva dny předtím, včetně mě, snažila jsem se vzít rozum do hrsti a nevtahovat je zbytečně do svých problémů jen proto, že jsem nepřizpůsobivá.
Většinu času jsem trávila tréninkem, abych neztratila fyzičku a zároveň popohnala čas. Sezení na místě nebylo nikdy moje, o to víc mi vadilo, když jsme byli v jednom pokoji po více lidech. Možná jsem je za tu dobu začala mít i ráda, ale nedalo se říct, že bych to dávala bůh ví jak najevo. Tedy krom těch několika společně vypitých skleniček.

Jenže to věčné popíjení po večerech mě taky naučilo vyspávat dýl, než je zdrávo a pro mě běžné, a tak mě to Patrickovo buzení slušně nakrklo.
"Co, že seš najednou ranní ptáče..?" zavrčela jsem a při vyšvihnutí se z postele jsem docela elegantně přešla slušnou bolest hlavy, ze které se mi zatmělo před očima.
Ty místní dryáky, uff.
Protáhla jsem si ruce a hned na to si dala několik kliků. Nebylo to jedno z dobrých rán. Do toho se ujal rozkazování Alex, tak trochu s křížkem po funuse. Ale bylo mi jasné, že v tomhle přátelském prostředí velí všichni všem – a já mezi nimi viděla jen jednu skutečnou autoritu.
"Kam, že to pak máme jít?" optala jsem se ještě spěšně, když jsem si nazouvala boty.

A zase do roboty

Jo, povýšení se muselo zapít. Ale hlavně se muselo zapít to, že jsme přežili svou první akci. To ovšem bylo před pár dny a těch pár dní jsme strávili v lodních tělocvičnách a trenažerech, kde jsme se dávali jako skupina dohromady a začínali si i věřit. Tudíž po jednom tvrdším tréninku, kdy pár z nás skončilo na ošetřovně s pár oděrkami a jedním zlomeným nosem (já) jsme vyrazili opět do místního baru. Jako desátník jsem se snažil moc nechlastat a spíš dávat bacha na zbytek jednotky, ale když začal pít i seržant, musel jsem ukázat svou ruskou hrdost a výdrž. Pak to už jen teklo. Tedy do doby, než se do nálevny navalili cápci od letectva. Začali se do nás navážet a já je i chápal. Každej potřebuje upustit, trošku rozvířit vody nudy. Jenže pak se to začalo rvát. Už ani nevím, jak se to roztrhlo a jak jsme se vlastně dostali na ubikace, ale vím, že jsme z toho vyvázli jen s pár oděrkami.

Druhý den ráno mne probudil Pawn. A možn nejenom mě.
"Di do hajzlu, Pawne," vykopnu nohou, ale ta protne pouze vzduch. Pak otevřu s námahou oči a pohledem ho najdu.
"Počkej, já tě přetrhnu jako hada, ty hajzlíku malej," zavrčím s potlačovaným smíchem. Nakonec se vykopu z postele, opláchnu se a navlíknu na sebe sportovní úbor.
"Tak fajn, bando. Vstávat, rozcvička, umývárka a pak žrádlo. Vždyť to znáte. A bez keců. No tak, jedu jedu jedu" zařvu na celou cimru a počkám, dokud poslední z vojáků nevstane a nenavleče se do sportovního. Když se kouknu na hodinky, zjistím, že je zhruba kolem osmé ráno standartního času.

Vlčí ráno

Vstát bylo trošku obtížnější po včerejší noci a dnešním ránu. Nevím čí to byl blbej nápad jít do toho baru! Asi můj, ale na to se teď nehraje. Včera jakoby jsme měli nějaký blbý tušení, že dneska se bude něco dít, jsme se šli pořádně setnout, ale k tomu ani nedošlo. Když jsme byli v náladě a lili do sebe rundu od seržanta, přišli do baru piloti a to se ví, že se muselo něco semlít. Taky, že jo. Začali se navážet do pojízdné pěchoty a to se ví, že se nesetkalo moc s pochopením, kdy se jako první zvedl Andrej a toho největšího řvouna poslal pěkně mířenou ranou do brady na zem a už seto mlelo. Pořádně si ani nepamatuju, jak jsme se dostali na ubikaci a kolik jsme toho rozmlátili, ale asi na to byli zvyklí, protože zatím nikdo nic nehlásil. Vstal jsem z psotele oblékl se a jelikož jsem vstával jako první, tak zprávu od velícího jsem si vyslechl já, což znamenalo krásnou srandu z ostatních když je budu budit. Moc dobře jsem si pamatoval pohlavek od Alexe když ho povýšili, takže přijde na řadu jako první. Dojdu k jeho posteli, postavím se mu k nohám, aby mi jednu nevlepil a ani mě nemohl kopnout. Chytnu deku a stáhnu jí z něj.
Vstávat!! Máme úkol, tak táhni z postele!! Pohyb pohyb!
Tak nějak polokřičím, takže by to mělo vzbudit všechny, ale kdyby ne, tak to dotyčným dojdu říct osobně. Předpokládám, že mě ostatní pošlou do prčič, ale s tím se počítá.
Po obědě se máme dostavit do zbrojnice 3 u doku 6, kde se dozvíme více.
Musím počkat, až se všichni vyhrabou, aby jsme si došli na jídlo a pak do zbrojnice.

Bílí vlci - Mess, Castillová, Baxtor, Pawn, Wilson

Všichni jste nějak strávili zbytek dne. Svého velícího jste už dnes neviděli, nejspíše měl ještě něco na práci. Den jste však prožili v celku radostně, jelikož jste zařazeni do týmu pod někoho koho už znáte. Jste spolu a většina z vás se zná. Taky jste se přestěhovali na novou hromadnou ubikaci pro váš tým. Je vás v něm jen deset takže máte více prostoru. Každý má dokonce vlastní postel a skříň s osobními věcmi. Je to už prostě trochu jiná třída. Výstroj tam žádná vlastně není tu vždy asi nafasujete dle dané mise.
Uplynulo už pár dní od vašeho zařazení. Steva a ostatní známé jste už prakticky neviděli, nebo jen příležitostně. Přivykli jste si však za tu dobu trochu na loď a už se v ní v celku vyznáte. S Ricem se vídáte často jelikož bydlí s vámi a je to v celku fajn chlap a když se něco semele stojí za svou jednotkou. Například v roztržkách v baru a podobných situacích.
Dnes ráno vám váš velící oznámil ať se připravíte, že hned po obědě Vás čeká další mise. Máte se hned po oběde dostavit do zbrojnice 3 u doku 6, kde na vás pak počká a vystvětlí vám úděl mise a podrobnosti, které se nejspíše sám dopoledne ještě dozví, jelikož musel hned zase spěšně vypadnout jinam.

Steve Rodgers

Od chvíle co jsi ztratil vědomí ses probudil jen při přistání na lodi, kdy jsi jen mlhavě viděl, jak tě někam odnášejí. Většinu času jsi nohu skoro necítil, nebo hůř naopak ti do ní vystřelovala nesnesitelná bolest. Pak jsi upadl do bezvědomí.
Po dvou dnech se konečně probudíš v koji, ve které se léčí vojáci, když utrpí zranění. Když ve vodě zahlédneš své stehno už je skoro v pořádku. Pak usneš. Po dalších dvou dnech tě probudí a vyjmou ven. Jsi zdráv tedy více méně ano. Ještě si musíš zase přivyknout všemu okolo a noha pobolívá a asi bude chvíli trvat než se znovu zotaví a budeš v ní mít 100% jistou oporu. Jeden z vojáků tě odvete do nějaké společné ubikace na které je napsáno. Rudí medvědi. Nejspíše název týmu. Vidíš tam další lidi, které neznáš. Příjde k tobě asi 30 letý namakaný holohlavý černoch s hodností poručíka.
"Tak to je ta nová posila k nám lidi. Vítej u Rudých medvědů hochu a doufám, že moc brzo neumřeš."
Ušklíbne se, vypadá to, že to bude divná skupina. Velitel týmu se ti představí a seznámí se se zbytkem jednotky (Viz doplnění HP).
Potom ti oznámí, že hned po obědě vyrážíte na misi a že máte sraz ve zbrojnici 2 u doku 4. Pak odchází a nechá tě tam s ostatními samotné.

Po nástupu, cesta do nových ubikací

Se stále nevěřícím výrazem poslouchám ostatní a jejich gratulace. Jen pokyvuji hlavou a začínám se usmívat jako totální idiot.
"Di do hajzlu, Patricku," zasměju se, když i zasalutuje.
"Jak se cejtim? Úplně normálně, idiote," zakřením se a lupnu mu lehký pohlavek.
"Dneska jo, Wade, dneska jo. Ale od zítřka každej povinně sám na sebe," kývnu hlavou a vyrazím i se zbytkem lidí do našich nových ubikací.
"A serte na nějaký pitomý formality. Pořád jsem pro vás Alex," usměju se.

Tak jsme všichni zvlčeli

Tak, asi je čas připravit se na další výprask. proletí mi hlavou jako kulka, když zaslechnu kroky na chodbě. Ani se tím směrem nepodívám, avšak červík nejistoty mě přepadne, když zaslechnu seržův hlas.
Rico? Proč by nás měl soudit za neposlušnost seržant? Myslím, že to nebude to pravé ořechové.
Při povelu pohov se na něj nejistě podívám.
Tak už je to tady. pomyslím si při slovech o soudu. Avšak spodní čelist se mi nepatrně prověsí při dalších slovech. Ještě že mi ta huba nepadla až ke kotníkum.
Bílí vlci? Wau, to je síla. Čekal jsem snad cokoli, ale tohle?
Při Alexově povýšení jen překvapeně zamrkám.
Tak a já pořád bez postu. No možná je to tak lepší. Když si představím, že bych byl radista, nebo technik...no, to snad ne. Medik možná, první pomoc a poslední pomoc ovládám.
Rozchod.
"Takže, Alexi. Pardon, desátníku," řeknu s úsměvem, "dovolte, abych se připojil k Pawnově gratulaci. Mám na vás však jednu otázku."
Zeširoka se na Alexe usměju.
"Když jsi teď ten desátník, znamená to, že se dneska pije na tvůj účet?"
Otočím se na ostatní: "Tak se jdeme přestěhovat, ne?" Ptám se stále s úsměvem.

Mezi vlky

V pozoru jsme stáli když přišel serža. Bylo úlevné vědět, že se nejedná o soud, ale něco o hodně příjemnějšího jak měly ukázat následující chvíle.
Tak to je fajn, neposlechneme,ale soud nás mine. Máme z prdele kliku.
Myslím si pro sebe a poslouchám dál seržanta, jak po různu rozdává funkce. Jenom nadzvednu obočí, když je Alex povýšen na desátníka. No, já stejně moc vést nechci, tak budu aspoň poslouchat a třeba když bude mít člověk kamaráda šarži, bude mít trošku klidu více než ostatní. Dostaneme rozchod a já ještě zasalutuji seržantovi a pak zamířím za Alexem, ale dávám si pozor, aby už to bylo bez seržanta Rica. Když jsem předním, postavím se do vzorného pozoru a zasalutuji.
Desátníku! Vojín Pawn žádá o slovo. Dovolte mi blahopřát Vám k Vašemu povýšení a nové funkci vrchního řiťo-horolezce.
Všechno říkám s úsměvem, aby Alex pochopil že si z něj dělám srandu.
Tak jak se cítíš jako desátník?
Pomalu s ním a zbytkem nové jednotky mířím na ubikace.

Nové začátky

Došla jsem do místnosti a nemusela dlouho čekat na zbytek týmu. Věnovala jsem jim několik pohledů a taky pokývnutí hlavou, protože mnozí z nich ještě spali, když jsem odcházela.
Přijde klasika, pozor – pohov a pak se novinky jen valí. Jednotka Bílých vlků. Kupodivu to znělo mnohem líp, než by se mohlo zdát. Alexandrovo povýšení bylo pro mě neočekávané, ale proč ne, vypadal schopně. Pak přišlo na řadu další nejspíš zasloužené povyšování, včetně mé osoby.
Radista?!
Nevěřícně jsem zamrkala. To, že mám dělat? A dál jsem už jen těžce skrývala své zklamání, protože něco takového se ke mně vůbec nehodilo, neměla jsem o tom pořádné ponětí a hlavně mi to přišlo tak nějak potupné. Sice funkce, ale k ničemu.
Asi taky nemůžu se svou minulostí chtít všechno, co? To moc o ukradenosti nesvědčí.
S novým postem jsem se smířila rychle, ostatně, on musí vědět nejlépe co dělá a kdo se k čemu hodí, ale i tak jsem si to nedokázala úplně odůvodnit. Jen co Rico skončil se svou řečí, rozhlédla jsem se po ostatních, zda mají nějaké otázky. Pokud ne, vydám se do našich nových ubikací pro věci.

Nové přidělení
Dojdu do určené místnost a čekám na nějakého uřvaneho důstojníka který nám nejspíš řekne že jsme prošli základním výcvikem.Pak budou následovat další řeči a nakonec to proč jsme sem přišli jistě to bude nebezpečné proto si vybrali nás.Ne proto že jsme nejlepší,ale jiní jim s tím sekli.Zavrtím hlavou a rozhodnu se to dál nerozebírat a počkat co po nás vlastně budou chtít.Jistě pokud půjde o vojenský soud tak nevím potřebují snad každého,ale už je to tu.To poznám podle křiku důstojníka který mně probere z mých myšlenek.
Jistě teď k nám příjde a řekne něco o tom že ... ksakru přežili jsme to nestačí?
Ikdyž ten hlas je mi nějaký povědomý a když dojde až k nám zjistím odkud.Seržant poněkud se mi uleví a trochu se usměju.
Jasně i tak se to dá říct.Zní to lépe než že jsme měli velké šteští.
S dalšími seržantovými slovy souhlasím zde nejde o politiku,ale o to přežít.A důvod proč nám to všechno říká je že my jsme jeho nová jednotka.Alexander byl povýšen na desátníka a vypadá že je z toho docela překvapený.
Jasně to nemá v plánu nikdo zde,jinak bychom tu nebyli.
Nad jeho řeči v duchu protočím očima,ale pak zaslechnu své jméno a zarazím se.Technické nadání?Jo je to možné vlastně je to docela pravda.Když je pak zavelen rozchod počkám a pak spolu s ostatními se vydám do našeho nového působiště.

Dostal jsem to!

Klečím před transportérem a motory mi řvou do uší, že skoro nic neslyším. Snažím se sestřelovat další brouky. Všichni už naskakují do transportéru a já a Gi kryjeme své spolubojovníky. Jen co Rico nasedne tak se na nás řítí další brouk. Namířím mu přímo na hlavu, zazoomuji a …cvak.
„Kurva ,nemam náboje!“ Křiknu ale to už se jeho ostrý pařát zaráží do mého pravého stehna a poté zase ladně vyjede poté co ho srazí kulka Giocomova. Křiknu bolestí a svalím se k zemi. Stále ale držím zbraň, i když bez nábojů. Gi mne vytahuje a háže do lodi a sám dostane ránu přes záda a jde k zemi.
Jen mlhavě vidím jak ho vytahují dovnitř a transportér se zvedá a rampa se zavírá. Slyším tlukot svého srdce a dech. Sklánějí se nade mnou a cosi říkájí. Neslyším je. Pouštím pušku a zavírám oči. Pak nastala tma…