Andor.cz - Dračí doupě online

Obrana

Jen co zaslechnu zvuk brouků, stane se přesně to, co jsem očekávala. Poleje mě chlad a horko zároveň, ztuhnou mi svaly. Znovu se donutím protáhnout některé části těla, tentokrát však už jen v rámci toho, jak zvedám zbraň a čekám na tu pravou chvíli, kdy se začneme bránit. Tohle nebude jako odpravit chlápka někde na okraji uličky.
Seržant se dává do řeči. Poslouchám pozorně, ale pohledů mu věnuji jen střídmě, protože vyhlížím naše cíle – a k naší smůle jsou dost blízko. O to silněji v první chvíli stisknu zbraň.
Parádní základna, jen co je pravda. Neubrání se pořádně ani vlastním vybavením, ani obsazením trénovanými vojáky.
Je to mrhání, jenže taková válka podle všeho je.

Udržet přistávací plochu.
Zopakuji si náš úkol, jako by ho snad šlo zapomenout nebo splést. To už se ale přesouváme na daný perimetr a stavíme se do příslušné formace, abychom vydrželi co jak nejdéle.
Nabiju, namířím, a chvíli zaváhám nad tím, o kolik může zbraň zanášet. Stačí chvíle a první z cílů, na který jsem mířila, se válí v prachu. Na jeho místo se brzy dostává další, a tak znovu a znovu. Má muška není přesná, občas mi to ulítne, ale čím déle boj trvá, tím více se dostávám do klidu, čímž se míření stává snazším a pro odpravení jednotlivých protivníků spotřebovávám méně munice.
Když měním další zásobník, rozhodnu se pro jednou vyzkoušet granát a brouky v dálce o něco rozehnat, ačkoliv zároveň pravděpodobně i rozčílit. Ráda bych už to měla za sebou. Vyberu místo, kde je jich zdánlivě nejpočetnější skupinka ženoucí se k nám, namířím, zhodnotím jejich rychlost při posunu kupředu a vystřelím. Na následky mého výstřelu nečekám, automaticky zaklapávám další zásobník a likviduji brouky značně jednotlivějším způsobem.

-Ťuk, ťuk. -Kdo tam? -Screech, screech -A kurva!

"Přistávací plocha, rozumím!" Odpovím seržovi a za pár vteřin již klečím ve střeleckém postoji zbraň zapřenou o rameno, loket přední ruky zapřený o koleno, pro větší stabilitu. SKřeky brouků jsou slyšet naprosto. Za mnou je přistávací plocha a přímo předemnou, na místě kam smiřuje moje hlaveň, jsou ony vrata, kterými se brouci tlačí dovnitř. "Nažer se ty sráči!" Zařvu z plných plic a krátce stisknu spoušť poté znovu a znovu, až se první brouk složí k zemi, jo, přesná střelba mi vždycky šla,
"Alexi! Střílej kratší dávky! Tu munici ještě budeš potřebovat vole!" Přátelsky ho okřiknu, když slyším souvilsý tok střel z jeho zbraně. Já sám střílím dávky po třech až pěti střelách a to hned z několika důvodů. Krátká přestávka mezi krátkými dávkami vždy pomůže znovu zacílit zbraň, která díky zpětnému rázu získává při každá střele větší rozptyl než při té předchozí. A hlavně, za tu krátkou přestávku ušetřím několik nábojů, které by stejně nejspíše padly někam mimo brouka.
"Přebíjím!" Křiknu, až mi dojde první zásobník. Levou rukou pustím předpažbí, uvolním zásobník který vypadne ze zbraně a zatímco padá na zem, volnou rukou vytáhnu nový zásobník ze sumky a vrazím jej do zásobníkové šachty, "hotovo!
Tak a pokračujeme v porcování brouků, pousměji se, když znovu mačkám spoušť.

Welcome in hell

Poslouchal jsem před zbrojnicí seržu a kradmo koukal přes jeho ucho, kde jsme slyšel jen praskání opevnění výcvikového prostoru. Což není zrovna zvuk, který by chtěl rekrut slyšet, když je sotva pár dní ve výcviku, bez toho aby byl 50 metrů nad zemí a sledoval to shora. Když běžíme na přistávací plochu tak mi v hlavě zní to seržovo:
Tak pohyb pohyb nebo chcete žít navždy?!
Na které mu odpovídá můj vnitřní hlas zcela jasně:
Jo! Ještě pár let bych tu určitě rád pobyl ty zmetku!
Zaujmul jsem místo tak, že jsem sice viděl na uličku hanby, ale můj sektor byl na levé straně odní.. To bylo stejně jedno, jak se jednou brouci rozlezli, tak byli prostě všude. Snažil jsme se zamířit a pomalu jsem stiskl spoušt, ale prvních několik kulek zabušilo jen do nohou jednoho z brouků, kterého to aspoň zpomalilo. Trošku jsme upravil směr střelby a druhá dávka sedla jako prdel na hrnec, ale brouků bylo stále víc a víc.
Nechce někdo poslat granát do uličky? Že by aspoň na chvíli se omezil příval?
Zkusmo zařvu na ty co stojí čelmo k uličce.

"Miláčku, jsem doma" říkají brouci

Za běhu poslouchám seržanta a sám se rozhlížím po broucích. Doběhneme až na přistávací plac, kde zabereme kruhovou obranu a já si pěkně zaberu místo s výhledem na trestnou uličku. Jakmile přijde rozkaz střílet, odjistím zbraň, něžně pohladím kohoutek a stisknu ho. Celou dobu mířím broukovi na hlavu, přesně jak serža řekl. Snažím se šetřit municí a jakmile brouk padne, povolím stisk na spoušti, plynule přesunu ostrou pozornost na dalšího a opět stisknu. To vše se snažím dělat rychle, plynule a hlavně se snažím nezmatkovat.
"Odolní parchanti," zařvu do střelby, aniž bych s tím střílením přestal. Nikam jinam, než na brouky se nekoukám.

Láska klepe na dveře

Čekám před zbrojnicí než se všichni rekruti dostanou do zbrojí a poberou výstroj mezitím je stále poháním.
"Pohyb pohyb! Nemáme čas!"
Konečně je celé družstvo jakš takš zformované a připravené se bránit. V tom uslyšíme děsivé výkřiky brouků.
"Už je tu máme."
"Tak jo všichni dobře poslouchejte nebudu to opakovat a ani na to nebude čas! Tahle základna má dost ubohé ochranné prvky. Nebudeme zabírat opevnění to už je teď ztracené nemáme dostačující palebnou sílu. Takže neopouštějte formaci a držte se u sebe jen tak máme šanci. Doufejme, že nás zbývající družstva brzo příjdou podpořit, a že se dovolají pro odvoz."
Načnu a slyším jak povoluje opevnění.
"Takže celá četa za mnou! Primární úkol udržet zajištěnou přistávací plochu!"
Křiknu a ukážu na plac pár desítek metrů před námi, kde je vytyčená přistávací plocha. Zepředu a ze stran nás můžou napadnout brouci zezadu naštěstí je nějaký barák, nejspíše nějaké z čet, která už odletěla. Vidím jak první z brouků projde branou a nejspíše budou další následovat. Běžím s družstvem co nejrychleji na perimetr, kde zastavím.
"Obraný kruh! Honem! Kryjte se za chvíli je tu máme. Granáty palte jen do větších a vzdálenějších houfů. Když někomu dojde munice stáhne se a někdo mu jí ihned dodá. Je důležitý, abychom udrželi pozici!"
Křiknu a sám se postavím na jedno místo v kruhu. Zacílím Moritu na první brouky, kteří se neodvratně blíží k naší pozici.
"Pamatujte, když utečete jste snadný cíl. Strach nic nevyřeší!"
Zakřičím a ještě chvíli čekám než se první brouci dostanou líp na mušku.
"Teď! Palte to do nich a miřte přesně. Nervová centra na hlavě né na nohy!"
Zakřičím ještě instrukce a začnu střílet do prvního brouka, kterého přesně naperu delší dávkou do hlavy a on se zhroutí jeho místo zaujímá hned, ale další a rojí se jich více a více. Bude to těžký boj.

V broučích spárech

Mezitím, co se družstva a jejich velitelé rozběhli na všechny strany, aby se vyzbrojili a alespoň trošku připravili na očekávaný broučí útok, tak to začalo. Všichni ať byli kdekoli uslyšeli výkřiky brouků v blízkém okolí. Je vám nyní jasně, že už dorazili k hradbám výcvikového tábora a brzo se dostanou dovnitř. Hradby jsou prázdné a i kdyby nebyly jejich udržení by bylo velmi těžké pro tak málo mužů na takovou plochu, navíc vzhledem k tomu, že je to jen výcvikový tábor hradby zde nemají žádná obraná děla, kterými by byste mohli zvýšit palebnou sílu. Jste nyní jako na lodi, která se potápí a teče do ní hodně, opravdu hodně zelené a zubaté vody. Ricova skupina to vidí první. Vrata uličky hanby pod náporem povolují a pronikají jimi kusadla a různé části brouků, kteří do nich buší. Také je slyšet vrzání a dření kovů, který praská v jiných částech hradeb pod náporem mas nepřátel.

První z těch krásných příšerek se protlačí polorozbitými vraty zatím je sama a kontroluje území o přítomných v komplexu snad zatím neví, ale je jasné, že brzo se jich vyrojí mnohem více je třeba jednat.

Výcvik a křest ohněm
Nasledující dny jsou ve znamení výcviku včetně toho co se má udělat aby se oddělilo zrno od plev včetně řvaní a trestů podle přísloví těžko na cvičišti lehko na bojišti.Učíme se střílet a různé další věci a docela nám to jde ikdyž to jak nám to jde se ukáže až pak.Cesta k tomu stát se hrdinou vede skrz krev a pot které prolijete pokud se toho vůbec dožijete.Ze začátku půjde jen o to přežít co bude dál se uvidí.Prozatím to je tak že vycvik vytěsní všechny další myšlenky chodím z něj tak zničená že padnu na postel a občas se ani neobtěžuju svlékat.V současné době jde jen o to přežít tento výcvik no a pak půjde o to přežít v boji.Nebo aspoň neutéct když uvidíte prvního brouka ikdyž to zde nehrozí.Už když se bojovalo mečem vědělo se že cesta stát se obávaným válečníkem je dlouhá,těžká a bolestivá.Výcvik pokračuje a nováčci jsou odváženi pryč neboť válka potřebuje nové vojáky.Ovšem naše možnost se osvědčit se objeví dřív než bychom čekali nebo nám bylo milé.Brouci totiž dorazili až k nám na tuhle milou planetu a tak přišel čas ukázat co je v nás nebo aspoń přežít.Ještě že jsem si vybrala těžkou techniku s ní není třeba zasahovat dvakrát teda když se trefíte.Tak poté co doběhnu do zbrojnice se nasoukám do zbroje,vezmu si helmu,Morritu,granáty,náboje a pak ovešená tím vším jako vánoční stromeček vyběhnu ven.Překontroluju svou výbavu a čekám na rozkazy co dělat dál.
"Ano jaké jsou rozkazy?Jsem tu nová pracovala jsem na parkovišti."
Ikdyž noví jsme tu všichni a rozkazy asi budou nenechat si ustřelit zadek.Nebo jinou čast těla.

Na ostro

Po náročném výcviku, kdy jsem ještě zesílila, ale nezískala potřebnou dávku zkušeností co se střílení (tedy spíš přesného míření) a skutečné týmové práce týče, přichází šok. Napnu tělo, když seržant Rico vysvětluje nepříznivou situaci a já přemítám nad tím, jak asi umřu. Zcela reálně, ne, že bych se klepala strachy. Pak se jen ušklíbnu na tím jeho „nebo chcete žít navždy“ a dle rozkazu běžím pro výbavu.

Počínám si klidně, ale rychle. Navlíkám na sebe zbroj, dopínám ji, volnou rukou už šmátrám po zbrani a zásobnících, kterých si beru co nejvíc, ale tak, aby mi zbylo i nějaké místo na granáty. Morrituna. Nůž, kdyby už bylo hodně zle a zbývalo tupě bojovat o svůj holý život, ale přece jen i tím se dá napáchat dost škody. Zbývá helma. Ve vteřině se rozhlížím a hledám, co by se dalo ještě účinně použít, jenže po měsíci výcviku a bez jakýchkoliv předchozích znalostí váhám a nakonec takový plán zatracuji. Mám rychlé nohy, dobrou fyzičku (tu jsem si už naštěstí dovezla, tudíž mi nehrozilo počáteční zhroucení u výcviku) tudíž se možná bude dát něco dořešit i po tom.
Vyjdu ven, překontroluji funkčnost zbraně, zběžně propočítám zásobníky, abych byla v obraze a zařadím se k ostatním, kteří už čekají a jsou připravení. Nebo si to alespoň myslí. Pak si ještě protáhnu ruce, od paží po prsty, a krátce i nohy. Sice jsme cvičení, ale ve strachu tuhnou svaly každému a klesá výkonnost. Dostat se do co nejlepší psychické pohody bude výhoda, i když postrádám krvelačnost brouků.

Je to tady

Dva týdny tvrdého výcviku. Běhání rajónů, střelba na nehybný čí hybný cíl, hod nožem a teoretická výuka. To jsou jen začátky. Cesta stát se občanem mobilní pěchoty. Trochu jsem si v hlavě utřídil nějaké jména aspoň těch, co jsou se mnou na ubikaci i přes moji zásadu že si nemá cenu pamatovat jména nebo navazovat kontakt. Dneska jdu s někým na pivo a zítra bude po něm. Jsem tu jen pro jedno. Zemřít pro budoucnost bez brouků.
Dnes byl krásný den. Nástup, jako vždy jen s menším narušením tak hezkého, dne. Brouci, si chtějí užívat taky a to na našem písečku. Legenda z P nám oznámila všechny skutečnosti, a poslala nás do zbrojnice.
Všude zavládl zmatek a celý tábor byl na nohou a rozmisťoval se na pozice. Neváhám ani vteřinu a vběhnu do budovy plné výstroje a výzbroje. Nasoukám na sebe moji výbavu, kterou používám již dva týdny. Kevlar, chrániče důležitých částí, přilba a na konec taktická puška se zaměřovačem. Takto připraven běžím zpět, za legendou a cestou sleduji situaci a přemýšlím, kde by bylo nejvhodnější se usadit.

Konečně akce

Začátky byly krásné učili nás jakým směrem střílet a když jsem vyděl jak nás rychle ženou do boje bez přípravy rychle sem si udělal obrázek kdo tuhle válku vyhrává.
Nejvíce se my zamlouval trening se střelnými zbraněmy a anatomie brouků.
''Někteří jsou fakt velký tyvole''
Dnes byl opravdu divnej den začalo to už tím že sprcha byla plná hyperaktivních idiotu co ještě posilovali ráno .
Nakonec na nastupu knám přiletě Sg.John Rico co nás v rychlosti naverboval a už sním míříme do zbrojnice .''Brouci jsou tady ... konečně nějaká akce''pomyslím si a řítím se do zbrojnice poberu všechno co jen de chvylku přemýšlím jestli si mám vzít nůž a hned si vspomenu na trening s nožem co sním dustojníci umí tak si ho hned zasouvám do pouzdra.
V rukách zbran kterou jsem nikdy neměl vruce v živé akci ''možná je to evoluce taktického Akáčka z pásové výroby, počkat ona tam je i brokovnice vlastně''
Přemejšlím už seřazenej v řadě a poslouchám kde mám držet bod který by šel obhájit.