Andor.cz - Dračí doupě online

A je to tady

Zatím jsem zde strávil lehce náročnější dva týdny. Nic nezvládnutelného, ačkoli jednou jsem se nevyhnul ani tomu veřejnému potrestání. Jako od tatínka, proletí mi ironicky hlavou při té vzpomínce. Mé rozhodnutí nám sice zajistilo výhru nad druhým družstvem, avšak bylo to neuposlechnutí rozkazu a to se trestá. Můj trest byl osm ran. Naneštěstí už jsem prostě takovej. Za ty dva týdny se mi s mojí ukecanou a někdy extrémně otravnou povahou podařilo z každého parťáka z mé čety vydolovat alespoň to posraný jméno a místo původu. I z těch nejmlčenlivějších. Naneštěstí však i oni zjistili, že jsem lehce šílenej magor. A vadí ti to?
Nyní se však celá ta idylka měla změnit. No konečně, už jsem se nemohl dočkat.

Přiletěl transportér a za běhu do zbrojnice nám bylo oznámeno, že jsme poslední linie obrany této základny před brouky. Super.
"Tak jo bando, vypadá to, že sranda nám teprve začíná," zasměju se a beru si Morritu, která vypadá nejméně poškozeně. Stejně tak helmu a zbroj. Završím to sumkami plnými zásobníků a dvěmi granáty. Na stehně mám v pouzdře něco dnes již docela neobvyklého, avšak něco, bez čeho jsem nikdy ve výcviku nebyl. Pistole na staré, palné náboje s plným náhradním zásobníkem. To je celkem dvacet šest střel. Je to pistole typu USP. Jediná památka na mého otce co mi zůstala. Bývala to jeho oblíbená zbraň. Naštěstí všihcni tady si zvykli na to, že bez ní nejdu absolutně nikam.
"Takže seržo, co je v plánu teď? Jdeme nakopat pár Arachniďáckejch prdelí jo? Jaká je teda taktika obrany?"

To už nás chtějí semlít?

Tak copak jste nám za překvápko připravili dnes páni instruktoři?
Běží mi v halvě když poklusem, ostatně jak jinak přibíhám na nástup a řadím se jak se sluší. Poslouchat seržantovi ranní hemzy je opravdu opruz, na to já si asi nikdy nezvyknu, ale co je příjemné rozptýlení tady v mrtvém městečku je přílet té transportní lodi. Ten co z ní vystoupí vypadá jako normální voják nic divného na něm není,ale na tom co přiletěl za seržou jo. Vypadá jako posranej strachy,ale když se tak začne tvářit i serža tak znejistím, protože to je u něj divný. Tupě zírám při jeho zmatečném a kvapném odchodu a věnuji pozornost nově příchozímu, který se představí jako John Rico. Přemýšlím, že tak se přesně jmenoval hrdina planety P, ale to byl poručík to asi nebude on. Zavelí odchod tak za běhu poslouchám jeho instrukce a prdel mám sevřenou z následujících chvil. Počítal jsem, že se potkáme s brouky, ale ne takhle brzo. Ve zbrojnici jsem viděl, že Alex bere medi batoh, což bylo o starost míň. Všechno tady sice bylo perfektně vyčištěné, ale ty zbraně měli už hodně co za sebou. NAvlíkl jsme na sebe zbroj a nasadil blembák. Zásobníky jsme nacpal do sumek a i do sumek na granáty, které jsem úplně vypustil. Vzal jsem Moritu a vyrazil ven, abych si vyslechl další rozkazy.

Tak nám to pěkně začíná

Člověk si říká další "všední" výcvikový den, když tu najednou hovno. A velký. Pomálu až sračka. Nu což, nedá se nic dělat, makat se musí.
Totiž, přílet transportéru s jakýmsi seržou je vcelku překvápko, odvelení dvou družstev ještě větší a nakonec i informace od serži... mno, mohu jen říct, že dřív se do boje asi nikdy nikdo nedostal.
Takže jsme z nástupu přešli do běhu ke zbrojnici a rychlé instruktáži za běhu. Celkem čumím, že po tom, jak vypadá, má ještě sílu něco říkat. Nijak to ale nekomentuju, zachovávám si chladnou hlavu a spořádaně běžím k zbrojnici. Uvnitř popadnu nejlepší zbroj a helmu a ještě než si stihnu dopnout přezky, už si vybírám nejlepší zbraň, co se v tutom zapadákově dá najít.
"Kdyby to aspoň udržovali, kreténi" zavrčím a začnu si do kapes cpát zásobníky. Poohlídnu se i po nějakých granátech, ale ty nakonec přenechám někomu jinému (sám si vezmu jen jeden). Pak si všimnu batohu s medikamenty. Moc dlouho se nerozmýšlím, popadnu ho a hned vypadnu před zbrojnici, abych uvolnil místo. Venku si překontroluju všechny zásobníky, pořádně je schovám do sumek a jeden zasadím do zbraně, kterou nabiji. Ještě před tím si ale ověřím její funkčnost, až pak zarazím zásobník, natáhnu a zajistím zbraň. Pak už jen čekám na zbytek a další rozkazy.

Po kolena ve sračkách

"Dělej Jacku!"
Křičím na svého pobočníka, který se mnou běží k transportéru, který za chvíli bude odlétat. Za námi se žene houf brouků a Jack je zasypává palbou. Já kryju strany za běhu. Už jsme u transportéru. Už do něj naskakuju a obracím se, abych kryl svého spolubojovníka, když vidím, jak k němu skočí jeden arachnid a zasekne do něj své kusadlo přímo do hrudníku. Vystříkne krev a za okamžik na to ho druhý arachnid rozerve na dva kusy.
"Néééé!"
Křiknu a začnu to střílet do houfu brouků, kteří míří k transportéru.
"Zvedni to hned!"
Křiknu a střílím dokud nejsem vysoko ve vzduchu a než se zavřou dveře transportéru.

Dneska jsem ztratil v poli celý tým. Špatné informace a past těch hnusných brouků zapříčinila, že jsem přišel o 7 mužů. Nyní potřebuju nový tým. Už transportér mě veze přímo z fronty na planetu, kde cvičí nováčky. Musím zjistit jak na tom jsou a zdali můžu nějaké odvést.

Ještě větší sračky

Za pár hodin už přistávám ve výcvikovém táboře pěchoty a vystupuju s transportéru. Ten vzápětí odlétá a já rázným krokem jdu k četám, které jsou nastoupené na ranním nástupu. Už když se blížím však něco nehraje. Najednou se tam o něčem důstojníci baví a o okamžik na to jedna četa s nějakým důstojníkem běží pryč. Když dojdu k poručíkovi ani se neobtěžuje s formalitami.
"Seržante máme tu krizovou situaci. Radiostanice právě zachytila vysílání, že na téhle planetě se objevili brouci a míří dost rychle k téhle základně. Beru první četu do jedné ze zbrojnic. Desátník už šel kontaktovat transporty s druhou četou pro odvoz musíme vypadnout. Vy máte zkušenosti z fronty vemte si třetí četu jsou nejvíce nadějní. Ve zbrojnici C posbírejte výbavu je támhle vzadu."
Ukazuje za baráky.
"Musíte udržet základnu a hlavně přistávací plochu co nejdéle. Příjdu vás podpořit pak se svou četou. Hodně štěstí a jednejte rychle!."
S tím běží se svou četou pryč a na mě zbyde ta poslední, kterou mám prý vest já.
"No to je v prdeli."
Bleskne mi hlavou a rychle předstoupím před nastoupenou četu 15 zelenáčů co za sebou nemaj ani měsíc výcviku. Je to na nich vidět.
"Tak jo poslouchejte nastala krizová situace. Vím, že na to asi ještě nejste připravení, ale vymáčknete ze sebe maximum. Jsem seržant Johny Rico a brouci budou brzo u základny a budou se jí snažit dobít. Musíme jí udržet co nejdéle. Takže pohyb ke zbrojnici a držte se u sebe!"
Zavelím a rozběhnu se směr zbrojnice a občas se ohlížím za zbytkem zdali mě následují všichni.
"Jakmile budeme ve zbrojnici každý si rychle vezměte zbroj a helmu. Morrituny každý alespoň jednu a zásobníků co nejvíce. Předpokládám, že příjde hlavně útok arachnidů. V Morritunách máte zabudované granátomety. Šetřete je na velké houby a nestřílejte je blízko od sebe. Bojujete jako jeden. Jeden chrání druhého a nikdo si nebude hrát na hrdinu. Držte se blízko sebe ve formaci a nenechte se zastrašit nebo překvapit. Pokud vám dám nějaký rozkaz splníte ho doufám, že je to jasný!"
Křičím na ně instrukce za běhu.
"Pokud selžeme my nikdo se odsud nedostane živej. Vítejte v mobilní pěchotě. Nyní začíná Váš opravdový výcvik! A někdo z vás vezme na záda batoh s medikamenty nikdy nevíme, kdo bude potřebovat ošetřit. Tak pohyb pohyb nebo chcete žít navždy?!"
Křičím na ně za běhu a u skladu zbraní C jim otevřu a vezmu si do své Morrituny akorát zásobníky a pak čekám venku než se všichni vyzbrojí a zformují.

Hodně tvrdé začátky

A tak začal váš tvrdý výcvik každé ráno to začínalo nástupem na buzeráku a tvrdou rozcvičkou.

Ale to byly jen lehké začátky. Krom mnoha učení ohledně zbraní, brouků a zdokonalování fyzičky a taky mnoha dalších věcí se našly i chvíle, kdy to někdo vzdal a odešel, nebo v tom drsnějším případě byl potrestán za prohřešky veřejně na place.

Naštěstí takovéto chvíle vaše družstvo moc nečekaly, protože jste si vedli v celku dobře a pud sebezáchovy vás nutil dodržovat pravidla.
Více zábavné činnosti pak byly bojové hry, kdy se proti jinému týmu učili jak zajistit území, taktice a dalším věcem.


Takto se přežívali asi 2 týdny a i za ty dva týdny jste pobrali v celku minimum. Každé ráno jste vstávali ztrhaně na další perný den a večer padali mrtví do postele. Všem však bylo jasné, že tohle jsou jen lehké začátky a opravdové peklo vás teprve čeká. V poslední době nepřibyli noví zelenáči což znamená, že buď vás to teprve čeká, nebo jsou na výcviku na jiné planetě. Za ty dva týdny odletěla na frontu asi polovina baráků možná více a ve výcvikovém táboře, krom instruktorů a dozorců, kteří vás tu cvičí jste tu zůstali jen vy a další 2 baráky. Což čítá cca 60 lidí dohromady na základně. To není moc a o to tvrdší to tu teď je. Právě máte všichni další ranní nástup, když uvidíte jak na přistávací plošině zaparkuje transportér a z něj vystoupí nějaký voják v plné zbroji. Hned na to transportér odlétá a voják míří k vám. Než se k vám stihne dostat uvidíte jak přibíhá z nějaký důstojník k poručíkovi a něco mu rychle říká.
"To není možný do to kurva kecáte desátníku?! Tohle není možný!"
Desátník mu jen něco udýchaně říká. Načež zaskřípe poručík zuby.
"Četa 1 se mnou do zbrojnice A! Četa 2 s desátníkem do zbrojnice B a do spojovací místnosti! Četa 3 támhle vám přibíhá seržant rovnou z fronty postará se o vás a dostane vás do zbrojnice C! Pohyb kurva tohle není cvičení!"
Zařve seržant a desátník s druhou četou už vyrazí na jeden konec tábora. Poručík ještě zběžně prohodí pár slov se seržantem a pak s první četou vyrazí na opačnou stranu. K vám jakožto třetí četě dobíhá poručík, aby vám podal informace. Zdá se, že dneska to bude horký.

Ve výcvikovém táboře
Společně s ostatními se vydám k místu přesnu na výcvikový tábor kde z nás mají udělat chlapy.Jak to asi udělají u mně a nakonec se všichni natlačíme do vážně těsného transportéru který za chvíli vzlétne nějakou dobu putujeme vesmírem než nakonec přistaneme na místě kde se bude odehrávat náš výcvik.Dostane se nám mílého přivítání a poté co se zařadíme do čtyřstupu nastane typická řeč o tom že jsem četa D teda dacani a že zde se bude oddělovat zrno od plev.No mohlo to být horší aspoň že si tu ušetřily řeči typu nikdy na ten zvon nezazvoním.Následuje rozdělení a mi je přidělen jeden stan s dalšími osobami.
Dobře tak co bude dál?Nechájí nás první den být nebo na nás bude čekat pochod v plné polní v dešti?Ale jak chtějí zařídit ten déšť?
Posadím se na postel a čekám kdy přijde ten úžásný pocit který se prý má dostavit,ale ten asi bude když přežiju první setkání s brouky.A každé další takže teď je cílem vydržet výcvik a pak přežít.Žádní superhrdinové co si sami zašívají rány nebo krvacejí na zem.No měla bych přestat myslet na pitomosti a aspoň si vybalit.Takže se do toho dám zatím co se ostatní představují no vidím to na ještě další dva nebo tři se stejným zaměřením jako já.Dokončím vybalování a prohlédnu si výsledek kritickým pohledem.
Dobře tak to by mělo stačit,´je to pořádek a pokud nebudou na to brát úhloměr mělo by je to uspokojit.

Třízení, zaraření, rozdělení

Nejsem spokojená s tím, že tady mám být, ale beru to tak, že aspoň hned nezhebnu. Na rozdíl od těch, co tu jsou se mnou a vypadají, že vyplivnou duši už při základním výcviku. Vystojím s klidným obličejem řadu, ani se moc nedívám po ostatních čekajících, a když na mě dojde, oplatím chlapíkovi jeho úšklebek.
"Riley Maxtor, pěchota," zajímalo by mě, jestli ví, že tu nejsem tak docela z vlastní vůle. Ukončím oční přestřelku a zamířím dle pokynů k připravené lodi.

Čtyř stup, řvaní, rozkazy. Jestlipak ta ulička platí i pro mě? Mohla bych nerušeně proklouznout a kdo ví, třeba bych ještě dokázala žít normální život. Nějakou chvíli, než by zas někdo vypustil duši.
Na chvíli mě napadne, jestli tyhle stany viděl táta, jenže to je už takových let, že mi tohle přemýšlení nakonec připadá jako ztráta času. Život mu to stejně nevrátí. Zamířím k postelím co nejvíc nalevo. Zbylo mi trochu zdravého rozumu a míchat se rovnou chlápky, to by nemuselo dopadnout dobře.
Hodím sou na postel a čekám, až si každý zabere své místo, abychom si později nemuseli vysvětlovat ručně, kde byl kdo jako první. Jsem docela zvědavá, co bude dál. Budem tu čekat do zítřka nebo vymyslí nějakou přepadovku rovnou, abychom se ujistili v tom, že válka není slepičárna. Jestli to první, vidím to tak, že si půjdu zaběhat. Nesnáším nic nedělání.

Ubikace

"Jo jo, je to možný," neznatelně kývnu hlavou a sleduju ostatní trousily. Občas se i pousměju, když je vidím, jak se rvou o místa.
"Kurva nervěte se, místa je tu dost" zařvu na ubikaci a promnu si pěsti, přičemž se mi svalstvo na předloktí zavlní jako živí hadi.
"Co povídáš? Co mě sem táhne? Inu pomsta. Šváby mi zabili rodiče. Jedna z těch velkejch koulí, co nás ostřelovali..." neurčitě zamávám prstem nad sebou v náznaku plazmatických koulí, kterými nás brouci ostřelovali.
"O baru nic nevim, ale mám tu vlastní. Napiju se ale až po." usměju se a trošku se zavrtím na posteli.

Tábor a ubikace

Pro boha, ještě pár takovejch proslovů a asi tady porodím.
Přemýšlel jsem když nás vítali tady v téhle díře. Ne, že bych si to představoval jinak, ale přeci jenom je to pořádná díra a já doufám, že to tady nějak přežiju. Všude lépe než doma. Přesunuli jsme se do ubikace, kde začal skoro boj o místa. Vzniklo pár potyček, ale to bylo jen takové kamarádské. Zabral jsem postel pod Stevem. Bagáž jsem si zatím hodil pod postel, na vybalování bude času dost.
Zdravím i já Tebe. Já jsem Patrick Pawn. Zařazení pěchota bez nějaké bližší specializace. Co Ty? Jak ses dostal do této idylické díry?

Ubikace

Po nástupu nás odvedou do příslušných stanu .''Pěkná díra ale spal sem i v horších''pomyslím si a krokem jdu do stanu.
''postel je sprchy jsou''hodnotím situaci .
''Je tu pár mladejch kluku co asi neví jak rychlé je naposled vydechnout''
Jdu přez postele rozhlížím se po ostatních sem tam kívnu .
Našel sem si parádní flek před Alexandrem hodím batožinu pod postel a lehnu si ''Ah to je uleva''hned jak sundávám boty.
V leže nějak pozoruju ostatní co dělaj daly se na seznamování ,to my zrovna moc nejde tak radši držím hubu,krátký nátach do kapsi a vytahuju mp3jku a zachvilku přicházím do jiného světa.