Andor.cz - Dračí doupě online

Zápis,Tábor a ubiíkace

„Jedinej dobrej brouk je mrtvej brouk.“ Znělo mi v hlavě, když jsem postupoval ve frontě odevzdat zápisový lístek pro požadované zařazení. Spousta lidí přede mnou jdou do pěchoty a někteří do letectva ale jedno je jasné. Každý vykoná svou část. Vždycky sem chtěl být letec. Pilotovat stíhač nebo hvězdný koráb jenže osud chtěl jinak.
„Pěchota.“ Pravím a odevzdám lístek muži bez nohou. Nakráčím si to s taškou přes rameno rovnou do transportu který mě, a další uchazeče převeze na vojenskou základnu kde se ihned zařadím na nástup před poručíka. Dostaneme instrukce a zařazení do ubikací. Poté co zavelí rozchod se, vydávám přímo tam. Tedy ještě si zaváži tkaničku. Po vstupu do ubikace se to tu již hemží zelenáči jako sem já. „Zdravím panstvo“ Odložím bundu a jen Vrtišku se vyhoupnu na horní postel uprostřed ubikace

Ubikace

"Taky těžká pěchota? No, myslím, že v tom případě spolu asi budeme trávit dost času," uchechtnu se, "mě sem přivádí asi to samý co většinu lidí - nebylo kam jinám jít. Navíc je to tak trochu rodiná tradice. Otec býval armádní generál, takže jsem k tomuhle" ukážu na všechno kolem, "měl vždycky tak nějak blízko. No a když otec přišel o život, nenapadlo mě lepší místo kam se zdekovat. A co sem táhne tebe?"
"Mimochodem, nevšiml jsi si náhodou, jestli je tady někde bar? Sice jsme ještě nezačali, ale mám šílenou chuť na pivo. To mám vlastně taky po otci," odmlčím se a pokračuji se smíchem, "i když to by možná mohlo počkat až po výcviku. Tedy, alespoň ten první den, ne?"

Ubikace

V klidu si ležím, když se vedle mě naprdelí nějakej chlápek, co vše narve do skříňky a hned se má k seznamování. Jen si pro sebe pokrčím rameny a řeknu si známé Proč ne.
"Alexander Mess, těžká pěchota a zbraňový systémy" odpovím mu, ale na to, abych vstával se mi leží až moc pohodlně.
"Tvůj názor má něco do sebe, Wade. Co tě sem přivedlo?" optám se ho a lehce na něj pootočím hlavu. Můj ruský přízvuk je silně slyšet, ale kdo by to tu řešil. Brouk nerozlyšuje rusa od amerikána. A mámušku a táťušku opravdu chci pomstít.

Výcvik

Oba rodiče po smrti tak co jsem měl dělat. Stát se občanem byla nejlepší volba. Už jen proto že to je v rodině. Otec přeci býval voják. Dokonce generál. A já tu teď stojím v řadě jako rekrut a sám nevím, jestli chci k pěchotě nebo letectvu.
"Wade Wilson, pěchota. Těžká," řeknu, tak tím by to bylo rozhodnuto. Ani to nebolelo. Odstoupím z řady a až nyní si uvědomím, že jsem se vlastně hlásil beznohému a jednorukému muži na vozíku.
"No, nechtěl bych být na jeho místě ušklíbnu se.
O pár okamžiků již stojím ve čtyřstupu jak káže velitel.
Jasně dědulo, nebude to horší než život s mým otcem, takže: per to do mě, ať je po mě. Tak nějak se to říká ne?
Když skončí jeho proslov, který šel stejně jedním uchem tam a druhým ven, zamířím do ubikace.
Rozhodnu se pro prostředek, kde jak vidím už někdo bydlí a tak zvolím postel vedle něj. Nafasované věci naperu do skříňky. Ačkoli narychlo tak úhledně, jak mě to otec učil. Poté se otočím na chlápka vedle mě. (Alexander).
"Zdravím. Wade Wilson, těžká pěchota. A ty? Zastávám názor, že je nejlepší mít nějaké přátele, když už si na takovymhle místě, jinak z toho brzo zcvokneš." Jako by mě se to už nestalo před lety co?

Výcvikový tábor, ubikace

Po vyslechnutí uvítacího proslovu jakéhosi poručíka nás konečně naženou do přidělených ubikací, kde jistě strávíme pár příjemných chvil. Zaberu si postel zhruba v polovině baráku tím, že na ní hodím své věci a následovně i sebe. Matrace pomalu lepší než doma. Neležím však ani minutku. Opět vyskočím na nohy a začnu si vybalovat svých pár švestek, které pěkně rovnám do skříňky mě přidělené. Zhruba vím, jak to u armády chodí, takže i vím, že mají rádi pořádek. Což se mi líbí, protože já ho mám rád taky. Jakmile mám vybaleno, převléknu se do výcvikového overalu a pohodlně se rozvalím na posteli, čekajíc, co bude dál. Blůzu od výcvikové uniformy zatím nechám ležet tam, kde jsem jí našel, tudíž na ní spočinou mé nohy. Pak už jen v klidu pozoruji ten mumraj kolem.

Vzhůru do výcvikového tábora

"Tak jo slečinky vemte si saky paky a mazejte do transportu támhle."
Ukáže voják u dveří na přepravní vesmírnou loď, která vás má nejspíše dopravit do onoho výcvikového tábora. Společně asi s dalšími 30-40 rekruty se nasáčkujete do né moc pohodlného transportůru a za chvíli cítíte jak vzlétnete. Po nějaké době jste už určitě ve vesmíru a za další půlhodinu cítíte, jak jste vstoupili do atmosféry a klesáte. K úlevě některých z Vás dosednete na zem a dveře transportu se otevřou. Tam už stojí lehce oděný voják ve středních letech, který Vás všechny sleduje. Jeho frčky říkají, že je poručík.

Třeba takovýto pohled se vám naskýtá když prohlídnete kousek tábora očima.
"Tak jo zelenáči. Na plac a seřadit do 4. stupu!"
Zařve a vám je hned jasný, že s ním nebude radno si zahrávat a bude lepší rozkaz splnit.
"Tak pohyb pohyb pohyb. Není na co celej den. Dostanete ubikaci a o tu se vaše družstvo bude starat. Projdete tu tvrdým výcvikem. Kdo to bude chtít vzdát projde uličkou hanby a bude vyloučen. Ti co vydrží mají naději, že se dostanou za brouky."
Buráci jeho hlas. Po tom co Vás ještě trochu postraší dostanete rozdělené ubikace. Každá čítá jeden podlouhý ubytovací železný stan asi pro 15-20 lidí. Máte štěstí i smůlu vaše družstvo má zrovna 15 členů. Shodou okolností všichni čtyři jste v jednom družstvu a nyní máte čas se vybalit a seznámit s novým domovem. Určitě brzo začne výcvik a jak řekl poručík bude tvrdej.

Zařazení
Tak už je to tady jistěty smíšené pocity nezmizely,ale aspoň se nebudu muset dohadovat se svými kolegy.Jistě tady vám to nařídí a když nařídí tak ... no to je jedno ono nikdy jsem nevycházela dobře s ostatními tak se dalo očekávat že skončím zde.
Přeruším tok myšlenek a rozhlédnu se kolem muži nalevo a napravo připraveni bojovat s brouky.Ono potřebují každého a tak berou každého ono výcvik už oddělí zrno od plev.A ti co projdou budou roztříděni v akci a někteří ikdyž opravdu jen někteří se dočkají toho kvůli čemu sem přišli.Teda pokud to není jej touha po hrubém násilí.
A proč jsem sem přišla já?No nebyla jsem nikdy moc oblíbená a z mojí taktiky dát do zubů každému kdo si ze mně utahoval trpěli ruce.Tak jsem začala kopat do rozkroku ...
Zavrtím hlavou a znovu se rozhlédnu po všech těch nastoupených rekrutech.
Jsme jen armáda pochodujích nul.Homogenní jogurt bez chuti ...
Pohled na muže přede mnou způsobí přetržení mých současných myšlenek a chvíli mi trvá než k nám přidá muž který po nás chce jméno a zařazení.Nakonec se mi však přece jen podaří posbírat myšlenky a sformulovat je do nějakého srozumitelného sdělení.
"Zoe Castillová ... zařazení těžká pěchota."
Tak a je to a teď se uvidí ... co dál.

Třídění

Nebavilo mě to tady. Dal jsem se k armádě,abych něco dělal ne se tady flákal a kopal do zadku, i když každá chvíle kdy jsem byl daleko od svých prarodičů, kteří mě vychovávali byla osvobozující. Sleduji pohledem svoje okolí. Je tady spousta rozličných chlapů a ženskejch, kteří si jako já myslí že by bylo vhodné stát se občany a bojovat s brouky, no nevím jak moc se to komu povede, ale já jsem měl jasný cíl, být jeden z nejlepších a tak jsem hodlal řídit svůj postup dále. Když vystoupili Ti první dva šel jsem jako třetí.
Patrick Pawn, pojízdná pěchota pane.
Odpovím chlapíkovi a jen pohledem přelétnu jeho nohy, teda spíše pahýly co měl. Odvrátil jsem se a vrátil do řady zpět pokud nebylo už nic potřeba. Teď jen čekat na rozkaz k transportu.

Rozdělení, aneb špatný sem, dobrý sem

Konečně, pomyslím si, když na mě dojde řada. Už tu stojím déle jak dvě hodiny a opravdu mě to nebaví. Sice na sobě nedávám nic znát, ale uvnitř je to něco jinýho. Upřímně jsem natěšenej jako malá holka před vánoci. Jako každej tady chci dát broukům co proto a chci jim to dát co největším kalibrem.
"Alexander Mess, těžký zbraně a zbraňové systémy," nahlásím se, aniž bych pohledem sklouzl k jeho zraněním. Lidi, co se s tím dokázali vyrovnat a znovu začít žít obdivuju.

Třízení

Najednou koukám a už stojím v řade , mírně pokřivím koleno ,začala mě tam lechtat křeč po krátké době jsem ji zase narovnal a stál v pozoru .
Po chvilce příjde náš instruktor vypadá jako by se pohádal s mixérem a když myslím mixer tak pěkně velkej.
Byl zadán první příkaz nejdřív počkám kdo pujde první a pokud nikdo nepujde tak jdu já.
s plným usměvem jdu za seržou a řeknu''Giacomo Cacatore , Pěchota pane''napřímím se ,a znuděně nahrbeně odcházím,počkám jestli po mě nebude ještě něco chtít a pak se zařadím spátky do řady rozhlížím se po ostatních.