Andor.cz - Dračí doupě online

A pak, že to nejde

Odevzdali jsme oba vyplněné formuláře a důstojník odklusal pro hodnocení našich testů. Naneštěstí mi tu nechal pero, kterým jsem test vyplňovala.
Nuda na sebe nenechala dlouho čekat a já si začala kreslit po rukou.
Začala jsem od nehtů na ruce a pomocí spirál, a slepých uliček ve tvaru trnů jsem si pokreslila ruku až nad loket.
Veškeré kresby jsem prováděla automaticky jako mnohokrát předtím, když jsem se potřeboval uklidnit, anebo, jako právě teď, jsem se nudila.
V hlavě se mi tvořily nejrůznější scénáře, kam mě zařadí, od speciální zabijácký jednotky, ve kterou jsem tiše doufala, protože to byl můj fantasmagorijský sen, až po výsledek, z něhož by vyplynulo, že se hodím maximálně na sebevražedné mise, počínajícím dneškem.
Ani jedinkrát jsem se přímo nepodívala na svého spolumučedníka, ale koutkem oka jsem viděla, jak se nervózně ošívá.
Oslovovat se mi ho moc nechtělo, nevím s kým mám tu čest a je tu pravděpodobnost, že bude zařazen někam jinam než já, tak co se obtěžovat, ne?
Ne!

Důstojník se vrátil za další dvě hodiny a poblahopřál nám s ledovou tváří, přičemž většina mých myšlenek a vyfantazírovaných scénářů byla zamítnuta.
Za prvé; Twilka se jen tak nezbavím. Což může být dobře nebo špatně.
Za druhé; jsme podle všeho byli vybráni do sekce pro tajnou stíhací letku, či co to je. Znělo to ale dobře, alespoň minimálně z části se to blížilo k tomu, co jsem si přála.
Se slovy, že náš výcvik začne zítra se s námi rozloučil a poslal s námi droida, který nás měl odvést na ubikaci.
Přikývla jsem, že rozumím, načež důstojník dodal, že si s ním asi moc nepokecáme.
"To nevadí, nemusím mít všechno." odpověděla jsem tak nějak automaticky a spolu s Twilkem jsem droida následovala.
"Tak co, jsi spokojený se zařazením?" pokusila jsem se s Twilkem navázat konverzaci.

Konečně se můžu nadechnout, což uvítám tichým jásotem.
Ještě jednou se nadechnu, než mi přistanou v ruce oba světelné meče, které za pomocí síly aktivuji. Skoro se dá říct, že si ten pocit užívám. Znovu použiji sílu a vyskočím do vzduchu, abych se vzápětí po mé bývalé lásce ohnal. Nemůžu uvěřit tomu, co se s ní stalo.
„Věř mi, že je to lehčí, než se to může zdát.“ Vykřiknu v odpověď, ale můj útok vyjde na prázdno. Tohle jsem nečekal. Ustoupím o krok a zaujmu obranou pózu, kdyby se rozhodla na mě zaútočit.
„Pokud mám zemřít, postaráš se o mě pouze ty. Nebo já o Tebe, ale nikdo jiný do toho zasahovat nebude. Teď a tady vyřešíme to, jestli je temnota silnější, než naše láska. Věř mi, že láska je pokaždé silnější!“ Zakroutím hlavou.

To už se na mě vyřítí horda droidů, ale neklesnu na duchu. Tohle mě rozhodně nezastaví před tím, abych se znovu vrhl do souboje s Krie. Pro tyto případy jsem měl odjakživa plán, který jsem mohl nyní uskutečnit. Nenechám se vyvést z míry a načerpám tolik síly, kolik jen dokážu. Všechno nasměruji proti droidům, abych je zdržel na dost dlouho a tím se mohl pustit do Krie.

Rozpadající se sídlo na Kalindře

Zastavila jsem se, když se ozval Taldar a koutkem oka jsem zpozorovala, že prošel kolem mě. Zaslechla jsem třesknutí o zem, ale neohlédla jsem se po tom, co to způsobilo. Nejspíše to musela být Taldarova zbraň. Zachvěla jsem se a znejistěla. Najednou to prostě vypadalo, jako bychom se dobrovolně vzdali. Ale to jsem já nechtěla… vždyť… Vždyť…
Pohled mi sklouzl na zuboženou sestru před námi a pak na mého bratra a tam zůstal, do chvíle než mi zakryly výhled Taldarovi záda. Hned na to se ozval výstřel. Trhla jsem polekaně sebou, ale nestalo se mi vůbec nic. Zato se ale seběhlo všechno tak strašně rychle, že jsem nebyla schopná zpozorovat, kdy se Taldar vlastně pohnul vpřed. Zaslechla jsem další bouchnutí o zem.
„ Alane ne!“
Vykřikla jsem, ale to už jsem zahlédla jen zavlát látku jeho šatů, když vypadl z okna. Rozběhla jsem se vpřed, Taldar klečel na zemi. Musel to být on, kdo schytal ten výstřel. Všechno se otřáslo a já sotva udržela rovnováhu, abych neupadla. Alan to tu odpálil. Sklouzla jsem po podlaze na kolena a vlastní pohybová síla mě zastavila až u Taldara, kousek od bratrovi zbraně.
„ Musíme jít…“
Šeptla jsem tiše a pokusila jsem se zvednout na nohy, zatím co jsem brala bratrovu zbraň. Pokusila jsem se Taldara podepřít, abych mu mohla pomoct zvednout, ale mám pocit, že jsem spíše byla k problémům, než abych mu pomohla.
Nakonec jsem ho pustila, bude se muset chvíli pohybovat sám. Sevřela jsem v rukou pevně bratrovu zbraň a rozběhla jsem se k sestře. Znovu se to otřáslo a já tentokrát upadla na zem kousek od ní. Nikdy jsem nebyla zrovna ta šikovná… Zasténala jsem bolestí, ale okamžitě jsem se začala zvedat na kolena, abych k ní dolezla s trochu větší jistotou.
„ Jsem tady…. Jsem tady… Ari…“
Zašeptala jsem rozechvěle a namířila jsem na spoj pout, kterým byla přikovaná k zemi. Musela jsem vystřelit dvakrát, než to povolilo, zbytek se jí bude muset sundat, až budeme pryč.
„ Ari… víš, kudy tě přivedl? Jak se odsud dostat?“
Pokusila jsem se ji zvednout na nohy. Byla ve strašném stavu a ke všemu se to tady strašně třáslo. Najednou mě polilo horko. Došlo mi, kde vlastně jsme. Je tady vůbec nějaká možnost k úniku? Vždyť je to celé vytesané do skal. Jestli odpálil přímo skálu, celé to tu spadne a zavalí nás to, nehledě na to, kde budeme, pokud to nebude několik kilometrů odtud. Podívala jsem se na Taldara, bezradně, podpírajíc sotva stojící sestru, která byla o dobrých pět čísel větší než já.
„ Co teď?“

Coruscant - Nesnáze technikovy, a další kroky

"Dva tisíce? To je velmi pěkná cena za veškerou tu péči. Mohl bych zkusit utrousit slovo na správném místě, takže by jste pak mohl mít o pár dobrých zákazníků víc." Navrhnu, zatímco mu podám čip s kredity, kam jsem mimo náležité taxy a bonusových procent za spokojenost, nahrál ještě 500 krditů navrch. Čistě jen tak, protože se mi tenhle chlapík líbí. A určitě se sem zase vrátím. Nápad vzít jej sebou na loď byl též dobrý, ale jen do chvíle, kdy bych se dostal do nějaké potyčky. Pak totiž občas vypínám úplně všechny systémy, včetně podpory života. Abych následně maximálně využil moment překvapení. A to by živému organismu asi neudělalo moc dobře.
Zatímco seberu ze stolu svůj pás s blasterem a pouzdrem na něj, poslouchám příběh tohoto zajímavéo tvora. Mezitím jsem si udělal i malou složku, kam jsem uložil toto zajímavé info o něm, včetně pozice jeho dílny. Odejít a zapomenout by bylo pěkně hloupé.
"Oh, jasně. Klasické problémy s konkurencí. I na takové problémy občas přijímám zakázky. Pokud by tedy někdy nadešel den, kdy je třeba ukázat konkurenci co proto, je možné mě najmout. Ale vypadá to, že takhle jsi i spokojený. Alespoň tedy podle mého pohledu." Nadhodím pár svých úvah, a dotáhnu přezku opasku na maximum. Poté ještě chvíli setrvám v naději, jestli by ještě něco nebylo potřeba. Ale asi ne. Vypadá to, že zde je hotovo všechno, a já nemám důvod se zde dále zdržovat. Bylo na čase odejít.
"Ještě jednou tedy náležitě děkuji. Jednou se zase vrátím, a s radostí zas využiji vašich služeb. Přeji hezký zbytek dne."
Rozloučím se a odejdu pryč. Je třeba si nyní udělat další rozvrh, co a jak.

Moc plánů jsem nyní neměl. Podle toho jsem přešel i do odpočinkového módu, během kterého jsem nechal běžet jen ty nejdůležitější systémy. Odpadla tak potřeba plýtvat energií na defenzivní nebo útočné systémy. Většinu energie jsem přesměroval do posílení Firewallu, nebo do skeneru, kterým jsem si hlídal okolí i jeho obyvatele. Kromě toho jsem se napíchl i na holosíť, zda-li se tam nemihne nějaká opravdu zajímavá novinka. Byla tam akorát hromada úmrtí, z nichž nejzajímavější byla asi smrt zvané kapitánky Zale. To ve mě vyvolalo malý alarm, jestli to nebyla součást té samé lodi, kterou jsem u Tatooinu okrajově zaregistroval. Zajímavé. Ale teď už zbytečné. Jdeme dál.
Před očima mi mezitím běžel seznam úkolů, které by bylo třeba zařídit. Bylo toho... O dost méně, než jsem čekal. Neměl jsem žádnou pořádnou práci, kvanta různých zábav a zabijáků času jsem považoval za bezvýznamné, nebo na mě neměli žádný vliv. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo vylepšování sebe samého nebo mé vlastní lodi. Ale to nejde do nekonečna. Nakonec se dostanete do fáze, kdy už to víc nejde. Ať už kvůli současné situaci, nebo kvůli nedostatku zdrojů.
Tento nepříliš potěšující závěr mě donutil zastavit se uprostřed chodníku, zatímco mi před očima prázdně blikal seznam zahrnující několik kategorií:

Harmonogram jednotky 12-809 Sub-W. A. R.

Návrh prioritních činností: Aktualizace systému jednotky 12-809 Sub-W. A. R., kalibrace zbraňových systémů Z-21-E Balor, kontrola skladu případně jeho doplnění, kontrola Firewallu, kontrola funkce jádra, rekalibrace vnitřních systémů, rekalibrace vnějších systémů... ---Obnovit? a/n---

Vedlejší úkoly: ---Vyhledávání---
Kontaktovat: ............. ---Vyhledávání---
Seznam přátel: ............ ---Vyhledávání---
Seznam kontaktů na místě (Coruscant): ............. ---Vyhledávání---

---Aktualizovat harmonogram jednotky 12-809 Sub-W. A. R.? a/n---
---Spustit obvyklý program na mazání vybraných dat? a/n---

Dlouhé dvě minuty a třicet osm sekund a pět desetin vteřiny jsem přemýšlel, co se svým harmonogramem dělat. Vymazat prostě data jako vždy? Je tedy pravda, že od té doby, co to dělám, se ještě nestalo že by někomu něco z mých dat padlo do ruky. A za druhé tu ani není co mazat. Minimálně mě ale toto zjištění přivedlo ke dvěma věcem. První je, že potřebuju práci. Druhé je... Že bych si možná potřeboval udělat nějaké přátele. Což mě dovedlo zase k poznatku, že jedna taková možnost tu byla. Ale ta je teď zavátá někde v písku mezi Hutty. Ale tehdy bylo třeba volit priority. Nejdůležitější prioritou bylo najít dobré mechaniky. Jednotka 12-809 Sub-W. A. R. musí fungovat.
Eeeeh.... Potřebuju práci. A nový seznam priorit. Ty současný stojí za hovno.

Della - Coruscant - Budiž vybráni

Stejně, jako ty i Twilek vyplňoval svůj formulář a tvářil se nad některými otázkami zamyšleně. Osobně některé ani tobě samotné nedávaly smysl, zvláště ty, které měly mít asi nějaký zvláštní psychologický smysl.
I tak jsi však test vyplnila a když přišel důstojník pro papíry oba jste je odevzdali.
"Počkejte prosím tady na vyhodnocení vašich testů."
Oznámil vám a zmizel na další dvě hodiny.
Twilek se nervozně mračil kolem sebe a patrně si lámal hlavu tím, kam bude přiřazen a ani ty ses těmto zvídavým myšlenkám neubránila. Nad otázkou, co budete dělat, když vás přidělí nemilosrdně do první linie jste nechtěli patrně přemýšlet nikdo.
A pak se konečně opět otevřely dveře a důstojník vešel a klidným výrazem na tváři.
"Blahopřeji vám oběma. Vaše testy byly zhodnoceny a na jejich základě jste byli přiřazeni do výcviku pro nejvhodnější jednotku. V případě vás obou se jedná o výcvik pro tajnou stíhací letku. Váš výcvik začne zítra, prosím následujte protokolárního droida odvede vás na ubikaci."
Oznámí vám důstojník a ukáže na namodralého plecháče, který se začne šoupat k vám.
"A moc si nepokecáte ještě jsme mu nestihli opravit hlasový modul."
Zaslechnete důstojníka, než zmizí zase za svými povinnostmi. Protokolární droid vás každopádně posunky navádí, kam máte jít.

Sardeya - Mandalore - Čepel lásky

Cítil jsi, jak ti dochází vzduch v plicích a neviditelná ruka ti drtí hrdlo, ale pak se ti podařilo uvolnit poryv Síly a Krie to smýklo vzad až se musela přichytit jedné z beden, aby udržela rovnováhu. Mohl ses opět svobodně nadechnout a bylo to opravdu vítané. Rychle jsi přivolal své světelné meče, které se opět v tvých rukou rozzářily a vrhl ses kupředu do protiútoku.
"Tak lehké to mít nebudeš Jedi."
Odtuší chladně Krie a než se k ní dostaneš její světelný meč zhasne a ty jen zaslechneš, jak uskočila někam vzad a něco lehce cinklo. A pak jen všude okolo tma a hučení tvých světelných mečů.
"Jen tu s tebou ztrácím čas, postarají se o tebe už jiní."
Zazvoní její hlas od kovových stěn pak zaslechneš pohyb v okolí mezi bednami. Skřípění kovu a vzání mechanických spojů.
"Zabijte ho."
Zaslechneš ještě její slova, než spatříš ze stínů vystupovat různé typy droidů od těch ozbrojených obyčejnými blastery, přes assassiny až po ty s energetickými holemi a nezdá se, že by si přišli povídat.

Artemis a Taldar - Kalindra - Padouch na útěku

Taldar se vzdal a nechal svůj světelný meč padnou k zemi a pak při první příležitosti zaclonil svým tělem Artemis, aby nebyla v ráně. Věděl, že její mladý život zmařit nechce a tak raději vsadil svůj. Ozvala se ohlušující rána, když blaster Alana vystřelil a pak se něco stalo. Taldar se pohnul tak, že to Artemis skoro nestihla zaregistrovat a najednou byl u Alana a blaster letěl obloukem vzduchem. Ten zlostně zaklel.
"To vás už nezachrání!"
Zavrčel a rychle od Taldara odskočil a s detonátorem v ruce se šíleně usmál.
"Pozdravujte rodiče Artemis!"
Usměje se, jako správný šílenec a pak zmáčkne detonaci. Celý palác se otřese pod výbuchem a Alan pak prostě proskočí nejbližším oknem, jako by chtěl spáchat sebevraždu.
Vše se třese a patrně celá pevnost se pomalu, ale jistě hroutí.