Andor.cz - Dračí doupě online

Tváří v tvář

Musel jsem zatnout zuby, když jsme došli do sálu podobnému trůnímu a našli tam klečet zuboženou sestru Artemis a toho parchanta s blasterem, jak je připraven páchat další zločiny.
"Zatracený parchant."
Zatnu zuby a vidím, jak jde Artemis dopředu.
"Artemis to stačí! To mě chce."
Vyřknu bez váhání a světelný meč v mém sevření povolí a se zazvoněním padne k zemi. Rozpřáhnu bezbranně ruce od sebe a klidnými dlouhými kroky vyrazím dopředu a jakmile je to možné zahradím Artemis cestu.
"Tak tedy střílej tady jsem."
Dívám se na něj dokud nepřijde ten osudný výstřel. Pak se mi zdá, že se vše zpomalilo. Pohnul jsem se kupředu tak, jak to dokáží jen ti, kdož vladnou Silou. Přímě vpřed. Ucítil jsem, jak se mi zahryzla laserová střela do ramene, ale pokračoval jsem v pohybu. Všichni se najednou pohybovali tak pomalu a když se čas opět ustálil v normální rovině vyrazil jsem blaster Alanovi z ruky a s těžkým oddechem klesl na koleno.
"Nezvítězíš."
Vydechnu se zatnutými zuby.

Kalindra a bratrovo doupě

„ Ario!“
Uklouzlo mi ze rtů, když jsem ji tam zahlédla klečet v takovém stavu. Do očí se mi nahrnuli slzy. Udělala jsem ještě krok, ale pak jsem zůstala stát krok před Taldarem. Dívala jsem se na bratra, do jeho očí.
„ Co se to s tebou stalo, Alane?“
Zeptala jsem se tiše rozechvěle. Když promluvil o otrokyních a smrti, zatnula jsem zuby a udělala další krok blíž k němu.
„ Já už otrokem nikdy nebudu. Ať tady uděláš, co chceš, už nikdy ti nebudu tupě sklánět hlavu. Vždycky se budu snažit utéct! Vždycky!!“
Šla jsem k němu blíž a blíž. Jestli mě zastřelí, bude to pro mě vysvobození z toho co mi prováděl.

Sardeya a Krie - Snad je všemu konec!

Její slova mi rezonují v hlavě a čím dál více se mi vypalují do jádra vzpomínek. Hněv v mém nitru narůstá, ale pořád se ho snažím držet pod pokličkou – jak mě to mistr učil… „Jsi jako palma, nesmíš dovolit, aby tě silný poryv větru zlomil vejpůl...“ Nemá cenu jí na cokoliv odpovídat, protože mě stejně nevyslechne a bude si pořád zpívat svoji písničku.
Soustředím se výhradně na útoky, které sesílám vůči mé lásce. Její slova však působí ostrou bolest a zabodávají se, jako miliony imaginárních jehliček do mého srdce. Nesmím dovolit, aby moc slov zatemnila můj úsudek a zlomila moji vůli. Světelný meč jenž třímám v levé ruce a s modrou čepelí vzápětí obraně přehodím do pravé ruky přesně v momentě, kdy jiskra zažehne požár.
Nezbývá mi cokoliv jiného, než se bránit a přesto ustupovat. Soustředím se pečlivě na její výpady, ale nemůžu nalézt žádnou možnost protiútoku. Otočím se kolem vlastní osy a jediným výpadem jí odeženu na bezpečnou vzdálenost od vlastního těla, což se ukáže jako špatný tah…
„Urgh...“ Vykřiknu bolestí, co samou láskou políbím nedaleko stojící plechový kontajner a upustím jediný prostředek mé obrany na zem, hned vedle sebe. Nemohu se nadechnout, neboť si připadám, jakoby mě někdo škrtil.
„Mrzí mě, že… to muselo takhle daleko dojít, ale…“ Dlouze vydechnu a začnu střádat sílu do obou dlaní: „Tohle … Tě… nenechám udělat!“ Nastřádanou sílu vrhnu proti Krie ve snaze jí odhodit, ale přerušit její soustředění. Pak už jenom stačí se soustředit na to, abych přivolal oba světelné meče a vrhl se ihned do protiútoku.

Testík

To, co pak říkal, šlo opravdu mimo mě a dělala jsem to, co ten druhý.
Vyšli jsme z místnosti a kyborg cestou málem nadskakoval, jak nám vyprávěl, co s námi bude.
Zbytek cesty jsme všichni mlčeli. Já si přehrávala, co se stalo, pěkně ve 3D a zbytku jsem do hlavy neviděla.
Vyšli jsme a já překvapeně zjistila, že jsme stále na Coruscantu. O kus dál bylo zaparkované vznášedlo a kolem postávalo pár vojáků.
Nakrčila jsem čelo a sjela je všechny pohledem.
Cesta trvala ani ne hodinu a než jsem se vzpamatovala, zase jsme vystupovali, tentokrát to měla být konečná.
Kyborg nás předal týpkovi, který nás odvedl do něco jako haly.
Jo, přivítání na úrovni.
Ohlédla jsem se za kyborgem.
"Možná ti jednou poděkuji, I když nevím komu."
Podívala jsem se se na skoro-spoluvězně. Byl nějaký nesvůj.
"Hej! Jsi v pohodě?" Zeptala jsem se ho potichu.
Týpek před každého z nás hodil hromadu papírů a nechal nás, ať se s tím popereme.
"Tak jo, jdeme na to."
Podívala jsem se na první papír a vyplnila jméno, datum narození, místo narození a otočila na další stranu. Tam to začalo být zajímavější.

Dokážete krotit své emoce?
Zakroužkovala jsem, že spíš ne.
Když se mi něco nelíbí, prostě se vyjádřím jakýmkoli způsobem, ale zase když mi rupnou nervy a dotyčného seřvu, už se k tomu nevracím.

Umíte pracovat v týmu?
Jak s kým.
Radši s malou skupinou lidí, které znám a věřím jim, než celým katalogem elektrospotřebičů.
Možná.

Respektujete a plníte rozkazy, které Vám byly dané?
Jak co, ale většinou ano, Jen si na to udělám svůj názor.
Ano.

Zajímal/a jste se někdy nebo zajímáte se o bojové umění?
Počítá se, že jsem v sirotčinci občas zfackovala nějaké děcko, co ubližovalo jinému? Bojové umění mě ale vždycky lákalo a chtěla jsem ho zkusit.
Ano.

Umíte vycházet s druhými?
Když do mě nikdo nešije, nemám problém.
Spíše ano.

Dva papíry nezajímavé. Znuděně jsem psala neurčité odpovědi.
Další papír.

Umíte ovládat vznášedlo, či jinou dopravní techniku?
Ne.

Máte smysl pro spravedlnost?
Spíše ano.

Máte silnou vůli?
To je jiný pojem pro tvrdohlavost? Jestli ano, tak určitě.
Ano.

Umíte odpouštět?
Spíš ne.

Řekl/a byste, že máte dobré reflexy?
Dobré určitě, někdo se těm ranám vyhýbat musel. Záleží na tom, co si představují pod pojmem Dobré.
Spíše ano.

Řekl/a byste, že máte vlohy pro špionáž?
Nezkoušela jsem, takže nevím. Každopádně když jsem chtěla, bylo hodně obtížné mě najít, pokud se to dotyčnému vůbec podařilo.
Spíše ano.

Umíte střílet z blasteru?
Jedna šance si to vyzkoušet byla, ale dopadla zle, takže nejspíš ne.
Každopádně co není, může být, ale moc nadšená bych nebyla.
Ne.

Umíte se bránit beze zbraně?
Více méně. Kdybych se měla učit, jak se bránit, určitě by mi to šlo líp, než střílení. A ráda jsem s kombinací hry na schovávanou praktikovala nečekaný útok.
Spíše ano.

Umíte v krizových situací uvažovat racionálně?
Uvažovat ano, ale to co říkám už pod to nespadá.
Spíše ano.

Máte plány do budoucna?
Třikrát jsem silně zakroužkovala ano.
Osobně se nemůžu ubránit vidině, že bych přežila všechny možný i nemožný katastrofy, třeba i bitvy a byla brána jako jeden z nejlepších.

Ušklíbla jsem se.

Ten, kdo ty testy vymýšlel by měl dostat vyhazov.

Hotovo.

Sardeya - Mandalore - Pronásledování staré lásky

"Hledal způsob? Hahahah...tak tomu říkáš? Já tomu říkám, že jsi čekal na zázrak, který nepřišel a sám se bál něco skutečně udělat!"
Vysměje se ti Krie a ve vzduchu se rozmáchla rudým světelným mečem, jako by si nacvičovala úder.
"Prosil ho? Ubožáku typický Jedi.....prosit o něco Radu? Prosit o něco Řád, nebo Mistra? Zbytečné jen mrhání časem."
Zavrtí jakoby smutně a smířeně hlavou.
"Na to už je pozdě. Ty se Řádu vzdát nedokážeš. Já se nikam vracet nebudu. Jediové jen omezují a zakazují. Nechtějí, abychom uzřeli pravou moc Síly a bojí se jí! Zakazují nám emoce, abychom jednali chladně a dle jejich rozkazů, teď....teď mám svobodu. Mohu vyjadřovat své pocity. Lásku, radost, vztek i nenávist, jak a komu chci! Nemusím být poslušná bezduchá schránka, která dělá to, co jí řeknou! Nejsem sluha Rady! Jsem svobodná!"
Rozpřáhne ruce od sebe a pak slétne pohledem na tvé dva světelné meče.
"Světlo...temnota....tak prchlavé pojmy, kdo určuje co je dobré a co špatné. Proč by měli být Jediové ti dobří? Proč chránit slabé a zranitelné, když svůj vděk vyjádří nakonec zradou? Proč pomáhat jiným, když oni tobě nepomohou a nikdo tě neochrání. Ne je třeba chránit a dbát sám o sebe, každý máme v rukách svůj vlastní život."
Pozvedne opět svůj světelný meč. Pak už však vrháš svůj zelený světelný meč kupředu s úmyslem zničit ten, který třímá Krie. Ta však pohotově přešlápne do pevnějšího postoje a rychlým obsáhlým sekem letící meč srazí stranou. Čepele o sebe třesknou a zelená záře pohasne, když světelný meč zmizí někde mezi bednami.
"Tak průhledný. Zapomínáš, že vím, jak bojuješ.....průhledný s černobílým pohledem typický Jedi....až tě porazím vezmu si tvé krystaly ze světených mečů a přidám je k tomu, který jsem měla ve svém. Z meče každého Jediho, kterého porazím si ho vezmu aby všichni věděli, že nejsou lepší, než já."
Pak se vrhne bez jakéhokoli varování kupředu po tobě. Přeskočí ladným skokem bednu a rozmáchne se po tobě. Jen tak tak se stihneš vykrýt svým světelným mečem, ale nedá ti vydechnout a zahrne tě sérií zuřivých ale dobře promyšlených seků, kterými tě zatlačuje zpátky. Snaží se nedat ti příležitost k protiútoku. Zdá se, že se za ty roky o dost zlepšila a její uvolněné emoce jí dávají jen na síle. Když se ti konečně od ní podaří ucouvnout udeří tě do prsou poryv Síly, když proti tobě vyšle vlnu a ty narazíš zády o plechovový kontejner.
"Slabý Jedi! To je vše, co jsi mi chtěl předvést? Neznáš pravou moc Síly. Jsi průhledný a slabý! Nedovolím, abys mi zase nasliboval sny a pak mi vše nechal vzít! Už to nedovolím!"
Zamračí se napřáhne volnou ruku kupředu a začne lehce svírat prsty v pěst a ty cítíš, jak se ti neviditelná ruka tvořená Silou svírá okolo hrdla.

Mandalore – Boj mezi světlem a temnotou

Nemohl jsem tomu uvěřit, neboť to nebyla ta Krie, kterou jsem znal a miloval. Bolí mě to přímo u srdce a stále nemůžu uvěřit tomu, co se z mé milované ženy stalo. Nikdy mi nezáleželo na tom, jaké je rasy daná osoba, kterou ze srdce obdivuji a dal bych jí vše. Dokonce i můj život. To pro mě znamenala láska. Nikdy jí však nebudu moci mít za zlé její víčky, neboť v podstatě má pravdu.
„Vyslechni mě,“ Nadechnu se zhluboka: „Každý den, každičký pitomý den jsem na tebe myslel a hledal způsob, jak tě vysvobodit. Jak vysvobodit naší lásku, abychom byli spolu.“ Další slova jsou jako rány do srdce. Dokonce se mi vybaví ty nejčernější vzpomínky a dokonce mám co dělat, abych dokonce nepropadl temné straně, jako moje láska. Bojuji s tím, téměř bezvýsledně.
„Prosil jsem ho, aby nás nerozděloval. Naše láska na nás měla pozitivní účinky. Snažil jsem se, abych tě ochránil. Stal jsem se silnějším, jenom proto, abych ti mohl zajistit bezpečí. Nebyla to moje citlivost k síle, která mě dělala mocnějším, byla jsi to ty. Takhle jsem to cítil.“
Slzy! Ty proklaté slzy jsem nesnášel po celé moje dětství. Zvláštní na tom bylo, že tentokrát jsem je nechávám koulet po mé tváři, aniž bych se je jakýmkoliv způsobem snažil zastavit.
„Já ti ten domov vytvořím, jako správný muž. Budu ti oporou, budeme mít děti, všechno bude zase jako dřív. Mrzí mě to, Krie. Prosím, vrať se se mnou.“ Je pozdě a já to moc dobře vím, ale už se s tím nedá rozhodně nic dělat. Krie definitivně propadla temné straně.

Vážně je pozdě. Sleduji rudé světlo jejího světelného meče a pomocí síly nechám vklouznout do mých ruku dva světelné meče, do každé jedné a zažehnu její čepele. První modrou a pak zelenou.
„Krie, prosím! Nemusí to skončit takhle. Pořád máš svoje světlo v sobě, vím to. Cítím to. Bojuj s tím. Tvým osudem není temnota, ale světlo. Chránit slabší, ochraňovat zranitelné. Pořád se můžeš vrátit ke svým kořenům. Prosím.“
Nechci na ní zaútočit, ale síla mi to radí. Jinak jí možná nepřesvědčím. Nejschůdnější a nejrychlejší taktikou pro mě zůstává jen hození mečem. Nechám se vést silou a meč se zelenou čepelí schválně namířím proti její rukojeti, abych jej zničil.