***

Nejraději bych zalezla pod postel

~Jaina~

Už jsem se chystala všechno vyklopit, když zazněl výkřik. Cítila jsem, jak i navzdory mému vnitřnímu žáru, mi tuhne krev v žilách. Prudce jsem se otočila za Seraphem, který reagoval jako první a sukně šatů kolem mne zavlály. Začínala jsem pochybovat o tom, že dnešní den bude normální.

Služebná vypadala, jako by viděla ducha. Můj strach, nestrach; zapojila jsem trochu své pomoci a pomohla Idranel se služebnou. Vždycky jsem před sebe stavěla ostatní. Takto jsem dokázala lépe snášet neustále měnící se podstatu ohně v mém nitru. Když však služebná promluvila, opět jsem ucítila ten chladný dotek. Skousla jsem si rty. Kdyby Seraphys šel sám, zůstala bych tu s císařovnou, ale ona se rozhodla zjistit, co se ve sklepě stalo. Nemohla jsem nejít. I přes můj strach a sevřené hrdlo jsem chtěla následovat svou císařovnu. Kdyby se jí něco stalo, neodpustila bych si.

Císařovna lusknutím kouzlem změnila oblečení a já málem zpanikařila, že mám jenom šaty, ale naštěstí jsem měla dobrou učitelku. Jí samotnou. Sice jsem nedokázala měnit tak rychle, jako ona, ale éterické plamínky mi pomalu strávily modrý oděv od zdola nahoru a za nimi se objevovaly černé kožené kalhoty konče u rudých rukávů. „Půjdu taky,“ řekla jsem pevně.

Co to sakra děláš, Sif?

*

Ve sklepní bylo chladno. Jak jinak. Ale ve vzduchu viselo něco, co se mi vůbec nelíbilo. Musela jsem souhlasit s Idranel, že nic nevypadalo dobře.  Krvavá skvrna na zdi mluvila za vše. Zamračila jsem se a postavila se vedle mladé dívky. „Vůbec,“ přitakám i nahlas a pokračuju dál. Jestli s námi šla Jaina, pohlédla jsem na ni koutkem oka, jestli je v pořádku. I když jsem se málem sesypala, cítila jsem vůči ní zodpovědnost.

Došli jsme k hromadě košů, kde leželo ženské tělo. Idranel se neudělalo dobře. Mrtvola ještě netlela, takže ve vzduchu nešla cítit hniloba, ale ani tak to zde nevonělo přívětivě. Klekla jsem si u těla a prozkoumala ránu. „Buď vrah měl obrovskou sílu, nebo to byla pořádně ostrá čepel,“ byla jsem zvyklá. I když jsem se z mrtvolami nesetkávala každý den, uměla jsem zachovat klid. Podívala jsem se k Idranel, která se vrátila a postavila se. Přece nebudu klečet u zdroje její nevolnosti. Obdivovala jsem ji, jak se dokázala tomu postavit. Aniž by to tušila, zažehla ve mně plamínek odvahy.

Štěrkání zbroje, klapot podpatků na kamenných schodech, šust šatů. Tyto zvuky nás doprovázely celou cestu. Ani v druhém patře se nám nenaskytl pěkný pohled. Další dva mrtví, prolétlo mi smutně hlavou a vzpomněla jsem si na svou noční můru. Zaťala jsem nehty skoro až do masa. Sykla jsem bolestí a uhnula pohledem ode všech, kdo by se mým směrem podívali. Nelíbilo se mi nic z toho, co se zde dělo.

Na zdi byl krví napsán nějaký nápis. Když se jej císařovna dotkla a ten vzplál, málem ve mně hrklo. Udělala jsem krok jejím krokem, ale zarazila se, protože včas ustoupila. Její klid bych chtěla mít.

"Za Císařovnu, až za hranice Smrti!"

Přiřadila jsem se za císařovnu, abych si nápis mohla lépe prostudovat, ale neměla jsem čas něco víc udělat, protože plameny pohasly a nastala tma. Dokonce ani Seraphovo kladivo nedokázalo přebít tmu a můj medailón na krku, jako by ztratil sílu. Dotkla jsem se ho a v duchu poprosila fénixe, aby stál při nás.

Opět ty rudé oči. Kdybych byla uječená a vystrašená žena, nejspíš bych skočila za Serapha a schovala se pod jeho plášť. Ale ani tak jsem nedokázala potlačit úzkostlivé povzdechnutí. A kolem nás to bylo ještě horší. Plno přízraků s rudě planoucíma očima. Musela jsem se hodně snažit, abych nezačala křičet. Vracely se mi vzpomínky na noční můru, cítila jsem opět na těle těžké brnění a pohled mi padl na onu postavu. Doufala jsem, že si to jen namlouvám.

Musela jsem to dostat ven

~Jaina~

Stiskla jsem vděčně Jaině ruku. Musela jsem zůstat silná, ale moc jsem tak nevypadala. Pozornost, která po mých slovech nastala, se mi nezamlouvala. Normálně jsem byla ráda středem pozornosti, ale nyní jsem si připadala jako zrůda. Navíc Idranel byla tím nejvíce zasažená. Cítila jsem se nečistá, jako bych něco provedla. Nebylo mi dobře.

„To je v pořádku,“ lehce se usměji. I přes strach se snažím vystupovat jako pravá ruka své císařovny. „Nejsem si jistá, zda jsem viděla pravdu nebo lež,“ připustím, ale spíš bych si přála, aby to pravda nebyla, „ale...“ pohlédla jsem na svou paní. „Myslím, že jsem viděla Ardíu. Byla jsem a-asi v těle někoho, kdo jí potkal.“

Ráno by mohlo být lepší

~Jaina~

Tiché klepání protrhlo poklidnou temnotu, druhé přivolalo světlo a třetí mne vytrhlo ze spánku. Ospala jsem zamžourala. Nejdřív jsem si myslela, že přízrak, který mne navštívil uprostřed noci, byl pouhý sen, ale pak jsem si všimla, že Jaina leží hned vedle mě. Lehce jsem se pousmála a přejela jí prstem po paži, abych ji probudila, pokud se ještě nestalo. První služebná nás informovala o snídani, a že nás Idranel i císařovna očekávají. Kývla jsem, že rozumím a znovu koukla na Jainu.

„Dobré ráno,“ usměji se, a pak se zatvářím trochu jak u mučení. „Doufám, že jsem tě moc neobtěžovala. Stále doufám, že to byl jenom sen, i když jsem naivní,“ vzdychla jsem.

V komnatě bylo chladno, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Jainu jsem musela přelézt, pokud ještě zůstala ležet. Nijak mi nepřekážela a klidně bych jí vítala ve své posteli častěji. V noční košilce jsem přeťapkala do koupelny, kde se opláchla, rozpustila vlasy a nechala je volně. Pouze jsem si je rozčesala, lehce upravila a malinko si ozdobila oči tenkou černou linkou.

Nakoukla jsem do skříně v pokoji. Netušila jsem, co nám tu všechno nechala Idranel přinést, ale usmála jsem se nad jednoduchými šaty, které se nosívaly na neformální setkání a jen na dobu, než se člověk musel obléct do něčeho méně pohodlného. Měly světle modrou barvu s mírně vykasanou sukní, takže při chůzi mi čel vidět kotník pravé nohy. Rukávy s bílého šifónu mi sahaly po lokty a u konce se rozšiřovaly do zvonu. Kolem pasu jsem si uvázala mašli stejné barvy a boty vsunula do měkkých pantoflíčků bez podpatku. Pokud Jaina chtěla, pomohla jsem ji, jestli si brala něco, co bylo třeba svázat vzadu. Já jsem taktéž požádala, jestli by mi zavázala provázky na zádech.

„Půjdeme?“ podívala jsem se na čarodějku s lehkým úsměvem. Možná jsem vypadala, že jsem v pořádku, ale vnitřně jsem měla strach. Neustále jsem se vracela do noci temné a před sebou viděla rudě zářící oči.

Nabídla jsem Jaině rámě a spolu šly do jídelny. Cestou jsem se však rozhlížela. Možná si toho čarodějka všimla, možná si jen myslela, že se tak dívám normálně, protože navenek z mého strachu nezbylo nic.

V jídelně bylo teplo. Určitě tepleji než v našich komnatách. Mé kroky však rychle odezněly, když jsem si něčeho všimla za oknem. Srdce se mi v tu chvíli rozbušilo a trhla jsem sebou. Plameny olizující tělo přízraku mi připomínaly mne samotnou. Ihned jsem tuto představu zahnala. Najednou jsem cítila, jak se noční panika opět dere napovrch. Chytla jsem proto pevněji Jainu, netušila jsem, zda si přízraku všimla, a doufala, že se nerozbrečím.

"Dobré ráno, jaká byla noc?"

Císařovnin hlas byl osvobozením. Měl být. Nechtěla jsem ji dělat starosti. Myslela jsem, že to všechno zvládnu, ale nyní, když jsem zahlédla další přízrak, to bylo těžší. Těkala jsem očima od císařovny k Idranel, na chvíli spočinula na Seraphovi, jako bych doufala, že vyslyší mou žádost a přijde mi na pomoc. Nemohla jsem před svou paní držet nic v tajnosti.

Skousla jsem si ret a řekla: „Jeden z přízraků...“ podívala jsem se na Jainu. Chtěla jsem, aby mi nějak dodala odvahu, „mne v noci navštívil.“ Uhnula jsem pohledem a tělo se mi lehce třáslo.

Snad už mě do rána nic nevyděsí

~Jaina~

Kdybych měla sílu promluvit, řekla bych Jaině, ať se lehne ke mně. Nikdy mi to nevadilo. S Ardíou jsme tak... achjo. Rozlišit skutečnost od lži bylo nesmírně těžké. Nejraději bych s tím vším zašla za císařovnou, ale teplo postele a Jainina ruka hladící mne po vlasech, mne lákalo mnohem víc. Pomalu mne to ukonejšilo do spánku.