Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Život za život ~Jaina~
Nevím, co bych dělala, kdyby tu se mnou nebyla Jaina. Asi bych strhala všechny závěsy, rozbila všechno křehké nádobí, rozházela bych postel, vyběhla ven a křičela. Cítila bych, jak by mě plameny spalovaly zevnitř a nakonec by vyšly napovrch. Titěrné plamínky by padaly na koberec, tapisérie a zvětšily by se v masivní požár, který by postupně strávil celý hrad. Nakonec bych vyšla ven, padla na kolena a až posléze si uvědomila, co se stalo. Jaina byla hrdinka. Zachránila nespočet životů a hlavně život císařovny, aniž by o tom tušila.
"Kéž bych to mohla změnit." Ležela jsem v její náruči a cítila, jak mě její slova lehce uklidnila. Také bych si přála změnit minulost, spravit vztah mezi královnou a jejím bratrem, zabránit Ardíi, aby neodešla. Ale co by bylo pak? Nikdy bych nepotkala Jainu, Řád orla by se neustále skrýval za perutěmi. Vše mělo své pro i proti.
„Jsem ráda, že jsi tady se mnou,“ šeptla jsem a pohlédla na Jainu. Dala jsem ji letmý polibek na tvář a znovu se stočila do její náruče. „Ráno… ráno bude lépe,“ špitnu. Najednou jsem se cítila velmi unavená. | ||
| |||
 | Symfonie Noci a Tragédie - Slzy čarodějky Sif Slova Sif se mi neposlouchala lehce. Ať už to byl jejich obsah, či znění. Srdce mi svírala lítost a bezmoc. Chtěla jsem pomoci Sif jak jsem jen mohla, kromě soucitu a útěchy jsem ovšem byla bezmocná. Vím čím si Sif právě prochází, já si tím prošla před pár hodinami...dny...lety. "Mrzí mě to Sif." řeknu po chvíli a sotva má slova opustí mé rty, nejradši bych je vzala zpět. Pocit, že čarodějce moc nepomáhám, mi sice přišel titěrný, ale furt jsem někde na zátylku cítila hlodání nejistoty. Neptala jsem se, co se stalo její přítelkyni, z toho, co nám bylo řečeno, mi bylo jasné, co Sif viděla, jestliže zde byl jeden z přízraků. "Kéž bych to mohla změnit." dodám polohlasně a přitisknu Sif k sobě ještě víc. Přála jsem si změnit tolik věcí, vrátit mezi živé tolik mrtvých. Ale nic z toho jsem nedokázala. Nedokázala jsem vrátit čas, ani vzkřísit mrtvé. Při pomyšlení, kolik smrti jsem v posledních několika dnech byla svědky, divím se, že ze mě není ledová královna. Necitelná, krutá a nemilosrdná. Za to můžu a jsem, vděčná Sif. V mých nejhorších chvílích stála při mě, přičemž nemusela, mohla mě nechat utápět se v sebelítosti a depresích. To, že jsem stále já a ne své zlé dvojče, je její zásluha. Kdybych jí mohla vrátit její přítelkyni, udělala bych to, i kdyby mě to mělo stát můj vlastní život, bylo by to to nejmenší, co bych mohla udělat. Opřela jsem tvář o čelo čarodějky a konejšivě ji hladila ve vlasech a poprvé za dlouhou dobu jsem si připadala užitečná. | ||
| |||
| Rudé planoucí oči ~Jaina~
„Já... já sama nevím,“ uhnu pohledem a jako zajímavý objet průzkumu se stane čelo postele. „Ti přízraky, kterých se všichni bojí...“ polknu a zaženu další záblesk nepěkné vzpomínky, která byla hrůzostrašně čerstvá. „Jeden z nich tady byl,“ znovu seberu odvahu a podívám se na Jainu. „Já.. já asi vím, co se stalo Ardíi,“ roztřesu a opět cítím, jak mi po tváři kanou teplé slzy.
Cítím stisk, kterým kovová ruka rdousila bezbrannou ženu a svist oceli, jak se noří do břicha. Prudce si zakryju hlavu rukama. Je mi zle. Proč se objevil právě tady. Proč já. Proč si vybral právě mě?! Co to mělo za smysl. Mohla jsem se hnát za Ardíou a doufat, že ji najdu a zachráním. Chtěl mě od toho odradit? Nebo jen mě zničit? Byla to pravda anebo lež? Nedokázala jsem posoudit. | ||
| |||
| Sny a nesny Sif Konejšila jsem Sif tak dlouho, dokud nepromluvila. "Zlý sen? Vážně?" zeptalo se mé vnitřní já a říkala jsem si, že buďto to musela být otřesná noční můra, nebo mi Sif neříká úplně vše. "Jsi si jistá, že to byl jen sen?" zeptám se lehce jí odhrnu vlasy z obličeje. "Vypadáš, jako bys viděla samotnou smrt.", snažím se mluvit co nejjemněji a nejkonejšivěji. To, že se její slzy vpily do mého oblečení mi nevadilo, vlastně bych si toho ani nevšimla, kdyby přes to místo Sif nepřejela rukou. Chtěla jsem něco říct, abych jí trochu povzbudila a uklidnila, ale slova jsem neměla. To nejlepší, co mě napadlo, bylo přivinout ji k sobě a hladit jí ve vlasech. Nikdy jsem v podobné situaci nebyla a nevěděla jsem, co mám dělat, aby se Sif cítila líp. | ||
| |||
| Byla to ona? ~Jaina~
Netuším přesně, co jsem to viděla. Nebyla jsem si ani jistá, kdo byla ta žena. Ale měla jsem pocit, že bych ji měla znát. Její oči. Znala jsem jedinou osobu, která takové oči měla, a dlouho po ní mé srdce tesknilo. Ani jsem si neuvědomila, že jsem svým pláčem probudila Jainu. Bála jsem se toho, co jsem viděla. Mohla to být pravda? Proč právě teď? Proč já?
Ležela jsem v Jaině náruči a nechala slzy kanout po tváři. Nebylo mi dobře. Psychicky. Ani slova jsem nenacházela.
Trvalo hodně dlouho, než jsem se alespoň trochu vzpamatovala. Vzhlédla jsem a podívala se na Jainu. Oči napuchlé a omluvně jsem otřela místo, které jsem ji pobrečela. „Zlý sen,“ špitnu roztřeseně. | ||
| |||
 | The Gauntlet Randal "A to jsem si myslel, že lidé jsou vynalézaví." odpověděl mužský hlas. Oknem proletěl černý havran a přistál na stole, prohlédl si přísedící a poté drze ukradl kus masa z tvé misky. Z'ran a Isthar se nezdáli být překvapení příletem opeřence, jejich pohledy se stočili ke dveřím do domu. V nich stála postava, jíž se u pasu houpaly dvě složené kosy. Všudy přítomný motiv lebek a kostí byl znepokojivý, to ovšem bledá kůže, černé vlasy, maska v barvě kosti a pod ní rudé oči, taktéž. Nemluvě o kosách, jež vypadali, že přetnout člověka, nebo ještěra pro ně není problém. "Jezdče.", Z'ran kývl postavě. "Nerad vás takto přepadám, ale myslím, že našemu příteli se to pokusím osvětlit sám." pravil "Jezdec", jeho hlas byl chladný, cynický, možná až Smrtelný. "Věc se má následovně, člověče." pokračoval Jezdec a došel až k tobě. Až teď bylo vidět, že i navzdory tomu, že vypadá jako kost a kůže, bude to pouze zavádějící. "Ničitel sílí s každou ztracenou duší. A jediný způsob, jak ho může někdo porazit, je kombinace artefaktu a...?" pokračoval a poslední část vynechal, jako by čekal, jestli se nechytneš. Což ovšem neočekával, díky předcházející konverzaci. "Můžeš tomu říkat odvaha, síla vůle,... To je víceméně na tobě. Jediné, co pro to musíš udělat, je zahnat toho zbabělce v sobě." řekl a kopl tě do holeně. "Jestli to chceš ještě jednodušeji. Ty jít. Vzít artefakt. Nebýt zbabělec. Zničit Ničitele.", z jeho hlasu bylo jasné, že teď si z tebe cíleně utahuje. "Už chápeš?" zeptal se a zvedl ruku ve stejnou chvíli, kdy se havran zvedl ze stolu a přistál mu na ruce. "Jednodušeji už to říct nejde a za ručičku tě nepovedu." dodal a jeho oči se zúžili na dvě rudé štěrbiny. | ||
| |||
| Noční ptáče Sif Přišlo mi, že jsem spala věčnost, než mě ze spánku vytrhl pláč. Rozespale jsem otevřela oči a po té, co si oči zvykly na tmu, jsem si uvědomila, že původce nemůže být nikdo jiný než Sif. "Sif?" zeptala jsem se opatrně a stejně opatrně, i když trochu neohrabaně, jsem se vyhrabala z peřin a přešla k posteli své spolubydlící. Z jejího pláče mě bodalo u srdce. Nevím, co se stalo, ale poznám, když někdo cítí strach a bolest. Opatrně jsem si sedla na postel a chtěla Sif obejmout, ovšem uprostřed pohybu jsem se zarazila. "Nebuď husa!" napomenula jsem se a v duchu jsem se profackovala. Sif mě utěšovala víc, než jsem si zasloužila, teď bylo na řadě, abych aspoň částečně splatila svůj dluh. Opatrně jsem Sif objala kolem ramen a přivinula jí k sobě. Nepopírám, že má zvědavost chtěla vyřknout onu všeničící otázku "Co se stalo?", ale pro jednou jsem se rozhodla držet jazyk za zuby, nevyptávat se a jen Sif ukázat, že jsem tady s ní a pro ní. Pokud bude chtít, řekne mi to sama, až bude připravená o tom mluvit. | ||
| |||
| Skutečná noční můra
Rozloučila jsem se s císařovnou a setrvala v sále, dokud nezmizela za dveřmi. Ještě nějakou dobu jsem postávala a rozhlížela se kolem. Bylo mi smutno. Znovu si připomenout Ardíu, nevědět, co s ní je. Co když... ne, ona někde je a potřebuje pomoct. Ticho kolem mne bylo nesnesitelné.
Pomalu jsem se rozešla do svých a Jaininých komnat. Poslouchala jsem své kroky, ruce spojené za zády a s hlavou skloněnou. Když jsem konečně položila ruku na kliku, projela mnou úleva. Byla jsem unavená a potřebovala jsem se řádně prospat. Záviděla jsem Jaině, že už spala, ale potřebovala jsem s císařovnou mluvit. Využít situace, kdy jsme byly samy. Kdyby tam zůstali hosté, počkala bych, až by odešli.
Převlékla jsem se do noční hedvábné košile sahající mi nad kolena. Zalezla jsem do postele a se spokojeným vydechnutím přes sebe přetáhla peřinu. Ale spánek mi zjevně nebyl přán. V moment, kdy jsem upadala do hlubokého spánku, se otevřely dveře a já sebou trhla. Uslyšela jsem kroky. Projel mnou strach a připadala jsem si jako dítě, kterému matka říkala, že se pod postelí skrývají příšery. Šepot mi pulzoval ve spáncích a snažila jsem se najít jeho původce. A pak jsem to uviděla. Dvě rudě žhnoucí oči. To, o čem všichni říkali, že se jim nemá dívat do očí, ale bylo pozdě. Nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled a dřív než nadechnutí jsem byla někde jinde.
Chodba, kterou jsem dobře znala. Neovládala jsem své kroky, ani své činy. Mluvila jsem, ale neslyšela slovo. Nevěděla jsem, proč se najednou hádáme. Pak jsem ji začala škrtit. Uvědomila jsem si, že jsem oděna do zbroje. Proč? Nikdy jsem zbroj nenosila. Co se to děje? Vykřikla jsem, když jsem ženu bodla, ale křik zněl jen v mé hlavě. Rty nevydaly ani hlásku. Ani se nepohnuly. Co jsem to měla na sobě. Proč jsem to udělala. A pak ty dveře. Proč?
Mrknutím oka jsem byla opět zpět. V posteli, třásla jsem se jako ratlík a popadala dech, jak jsem nedokázala uklidnit své bušící srdce. Bylo mi zle. Roztřeseně jsem se podívala na svou ruku. Bála jsem se, že ji uvidím celou od krve nebo v ní budu svírat dýku. Nedokázala jsem se udržet a rozplakala jsem se. Celým mým tělem trhal třes, strach. Tohle nebylo normální. Pro jednou za celý můj život jsem v sobě necítila ani malý plamínek. Byla jsem uvnitř zmrzlá jako led a fénixův přívěšek mě nepříjemně pálil. Já ti nepatřím, jako by říkal. | ||
| |||
 | A jeho oběť Zamyšleně jsem je poslouchal, přemýšlel jsem o tom, co dál a sledoval Ishtar. Když přinesla sošku, pozorně jsem si ji prohlédla. Takže musím získat rukavici a postavit se Ničiteli, napadne mne a podívám se na jejího manžela. "Jak mám ale získat rukavici, aniž bych pomohl jemu?" napadne mne. Vždyť on po mě chtěl, abych tu rukavici vzal. Neznamenalo by to tedy, že když ji vezmu, pomůžu mu tím? | ||
| |||
| Noc přízraků Sif Císařovna se usmála a objala tě. V její náručí pochybnosti byly pryč a strach se rozplynul jako pára nad kotlem. "Neboj se, nechala sem si pojistku, kdyby náhodou." šeptla a pohladila tě po vlasech. "Ani já si už nedokážu představit život bez vás.", slovo "vás" vyznělo zvláštně, patrně ani císařovna netušila, co se stalo s Ardíou. Případně jestli něco věděla, odmítala si to připustit. Každopádně všechny starosti šli stranou. "Myslím, že bychom si měli odpočinout, byl to dlouhý, podivný den." řekla a pomalu vstala, dopila obsah poháru a zamířila ke dveřím jídelny. Její ložnice byla na opačné straně paláce, než tvá a Jainy. "Dobrou noc Sif." usmála se a odešla. Bouře za okny jídelny, jedinými, jež byly shledány dostatečně odolné, aby odolaly bouři, stále sílila. Několik stromů, jež šlo vidět z jídelny se kymácely ve větru tak silně, že bylo otázkou času, než se zlomí. Palác pomalu upadl do jakéhosi nočního klidu. Na chodbě nikdo nebyl, jen z pár místností vycházelo světlo a slabý hovor. Pravděpodobně služebnictvo a palácová stráž. I navzdory žhnoucím lampám a pochodním se chodby paláce zdály být tmavé a studené. Ložnice zůstala nezměněna, nanejvýš se Jaina přetočila na bok, ale jinak zůstala ve stavu v jakém si ji nechala a nezbývalo než se po vzoru císařovny a Jainy odebrat do říše snů. Ani se ti nepodařilo pořádně usnout a dveře do ložnice se s mrazivým vrzáním otevřely. Vzduch v ložnici byl mrtvolně mrazivý. Několik kroků znějících jako vzdálené řinčení brnění se přeneslo přes místnost. Šepot, jež předtím vycházel zvenčí se ozýval najednou nad tebou. Předtím jen mrazil v zádech, teď ovšem drásal nervy. Nepatrný pohled za narušitelem se ukázal být jako chybný. V nohách tvé postele stála obrněná postava, jejíž zbroj byla zahalená varkočem s kápí. Ve zbroji samotné byly žhnoucí praskliny. Varkoč měl barvu kosti a byl popsaný souvislým textem v nějakém starém jazyce. Narušitel klidu v rukách třímal velkou dvojsečnou sekyru, hlavice rukojeti zbraně byla ozdobena železnou lebkou. Celá postava byla zahalena přízračnými plameny. Nejhorší však čekalo pod kápí. Z temnoty, kde by měl být obličej, žhnuly dvě ohnivě rudé oči. V okamžiku, kdy se vaše pohledy setkaly, žár vycházející z pod kápě tě vtáhl do sebe. Zjevení Kráčela jsi povědomými chodbami rychlým krokem. Netrvalo dlouho, než ti došlo, že kráčíš císařovniným palácem v Rubínu. Měla jsi na spěch a mířila si někam do sklepení. Kličkování povědomými chodbami ti netrvalo nikterak dlouho. Po chvíli si našla, co jsi hledala. Žena v noblesních šatech, černými vlasy a zlatýma očima, vypadala nervózně. Když tě spatřila, bylo vidět že se jí ulevilo, spěchala ti naproti, ráda, že vidí někoho, kdo jí pomůže. Viděla jsi jí mluvit a sama jsi cítila, jak se tvoje rty pohybují, ale žádný zvuk nevycházel, celou dobu bylo slyšet zlověstné šeptání přízraků. Najednou se rozhovor změnil v hádku a tvá levá ruka vystřelila a sevřela ženu pod krkem a následně jí natlačila ke zdi. Její ruce se snažili vymanit z tvého sevření, ale díky zbroji to pro tebe nebyl problém. Tvá pravá ruka z pouzdra vytáhla dýku a vší silou ji vrazila do břicha bezmocné ženy, jež v šoku zalapala po dechu a její ruce se najednou sápali po dýce, jež pronikla ještě hlouběji, čímž ukončila veškeré snažení své oběti. Pustila si ženu a odstoupila dva kroky, pozorujíc, jak se tvá oběť pomalu sesouvá po zdi k zemi. Život z ní vyprchával a v okamžiku, kdy vyprchal úplně, šeptání přestalo a nastalo hrobové ticho. Poklekla si vedle bezvládného těla a do šatů jsi otřela dýku a následně i nátepník se zlatým gryfem, na němž ulpělo pár kapek krve. Následný záblesk ukázal na dveře s číslem šestnáct. Ložnice Když jsi přišla k sobě, po přízraku nebylo ani stopy. Srdce ti bušilo, jako by se za každou cenu snažilo dostat ven. Studený pot stékající ti po zádech dával najevo, že tohle není žádná další iluze nebo přelud, tohle je skutečné. | ||