Nevítaný host
Sif

Raněná čarodějka se slabě zavrtěla, ale při pohybu se jí do tváře vetřela bolestivá grimasa.
Neúprosné horko jí nedopřávalo klidu. O to se postaral dotek a slova Sif.

Při následujícím výdechu se od obličeje Jainy vznesl obláček dýmu. Stejně tak jako od tváře Sif.
V místnosti, i navzdory hořícímu krbu a zabedněným oknům a zavřeným dveřím se začalo ochlazovat.
Propocené oblečení, povlečení a obvazy rychle ochladly a praskání ohně postupně nahradilo slabé praskání ledu.
V krbu plápolal silný plamen, ale jeho teplo ochabovalo, i navzdory tomu, že plamen neztrácel na síle.

"SRDCERYVNÉ." zaskřípal hlas z temného kouta místnosti, kam nemělo šanci světlo dosáhnout.
Pár sytě modře zářících očí hleděl z temnoty na Sif a opětovat pohled bylo totéž, jako kdyby ledová ledová ruka sevřela čarodějčino srdce v pevném stisku.
"URČITĚ BY JÍ TA SLOVA TĚŠILA, KDYBY NĚCO ZNAMENALA.", oranžová záře ohně postupně vybledla a byla nahrazena modrou září ledové jeskyně.
"TAKÉ OTÁZKA, JESTLI BUDE ŽÍT TAK DLOUHO, ABY SI ONA PRÁZDNÁ SLOVA MOHLA VYSLECHNOUT NA VLASTNÍ UŠI.", z tmavého koutu se ozvalo hlasité prásknutí ledu a chvíli poté z něj vystoupil Přízrak.
Podobný ostatním, ale zároveň na první pohled odlišný.
Kde ostatním přízrakům z prasklin ve zbroji prosakovali přízračné plameny, zde trčely ledové hroty a jindy žhnoucí zbroj byla nyní pokrytá ledem.
I zbraň, kterou přízrak třímal byla jiná - velký obouruční meč z kusu ledu. Nebylo pochyb, že by dokázala nepřítele rozetnout vedví, či přinejmenším způsobit zranění podobné kladivu či palcátu.
Z ramen Přízraku padal na zem plášť, vlnící se jako sníh v bouři.
"SNADNO SE TAKOVÉ VĚCI ŘÍKÁ, KDYŽ JE DOTYČNÝ V BEZVĚDOMÍ.", do hlasu Přízraku, který zněl jako skřípání ledu se vnesla nevole.

Ledový Přízrak pomalými kroky - kdy každý zněl jako praskání ledu na jezeře, kterému hrozí že se prolomí a pohltí nešťastnou duši naivní natolik, aby na něj vstoupila - došel na opačnou stranu postele, naproti Sif. Modré oči spalující čarodějku jiným druhem žáru, než sama ovládala.
"OPUŠTĚNÉ SIROTKY - DVAKRÁT V JEJÍM PŘÍPADĚ - NIKDO NEMILUJE.", prsty přízraku sevřely jílec meče.
"NEDÁVEJTE FALEŠNOU NADĚJI NĚKOMU, KDO UŽ DVAKRÁT PŘIŠEL O VŠECHNO, O VŠECHNY, JEŽ KDY ZNAL.", modré oči se zúžily na štěrbiny, ale z jejich mrazivého doteku to neubralo, naopak.

Nebylo pochyb, že oproti ostatním Přízrakům se jejich ledový bratr liší v mnoha ohledech.
Nebylo pochyb, že vůči zraněné čarodějce se chová ochranitelsky.
Stejně tak nebylo pochyb, že všichni ostatní pociťují jeho mrazivou nenávist.

Raněná přítelkyně

"Určitě zajdu," přikývla jsem, jelikož jsem to měla v plánu i tak. Měla jsem o Jainu obavy, ale byla ve velmi dobrých rukou. Zatím jsem si moc nedovolovala navrhnout, že bych zkusila Jainu doléčit kouzly. V rozsahu, jaké měla svá zranění, by i malé uklouznutí mohlo mít nedozírné následky. Navíc jsem nebyla medik, a i císařovna se po posledním incidentu nezdála, že by se do magického ošetření hrnula. Nicméně jsem mohla připravit elixíry, které by hojení pomohlo, i když ne urychlilo. Bez diskuze s někým, kdo se v léčbě vyzná, to však bylo jen v mé hlavě.

"Dám vám vědět, jak na tom je a pobavím se i o dalších krocích, jak dál s léčbou," ujistila jsem císařovnu a sama jsem se pak rozešla směrem, kde měla Jaina pokoj. Na cestu jsem se ptát nemusela, protože jsem věděla velmi dobře, kde leží, a navíc komnata byla kousek od těch mých. Stále mě však svrbělo svědomí, že tohle celé byla moje vina. Kdybych... samé kdyby. Pokud takhle budu uvažovat dál, tak můžu rovnou post rádkyně opustit. Každý neseme zodpovědnost za své činy a žádné, kdyby to neusnadní ani neulehčí.

Trhla jsem sebou, když stráže na mě vytáhli meče. Byla jsem unavená a na takovou reakci jsem nebyla připravena. Chápala jsem jejich ostražitost a mávla jsem nad tím rukou. "Jde vidět, že svou práci děláte dobře," ujistila jsem je, že se opravdu nic nestalo. Nanejvýš to krátce otřáslo mou psychikou, ale nebylo to nic, z čeho bych měla následky.

Příchod Thralla na scénu mě ujistil, že se o Jainu dobře stará. Vešla jsem do pokoje a pohled na Jainu nebyl vůbec příjemný. Cítila jsem, jak se mi tlačí slzy ven, ale pokusila jsem se tento pocit potlačit.
"Děkuji," podívala jsem se na Thralla. "Kdyby nebylo vás..." polkla jsem poslední slova a usadila jsem se na stoličku vedle postele. "Společnost ji budu dělat ráda. Zachránila nás všechny," pohladila jsem Jainu lehce po vlasech a uvnitř cítila hrdost. Zároveň však i smutek.

Když Thrall odešel, přisunula jsem se blíže a dál hladila Jainu po vlasech. "Až ti bude lépe, vezmu tě na jedno místo, které se ti bude určitě líbit," pousmála jsem se. "Není to ani moc daleko. S Ardíou jsme tam kdysi chodívaly, když jsme chtěly na chvíli spočinout. Zasloužíš si to jako nikdo tady," opatrně jsem položila hlavu vedle ní, i když jsem seděla na židli. Nechtěla jsem jí působit další bolesti tím, že buch nějak otřásla matrací. "Myslela jsem, že po Ardiíně odchodu už nikdy nepoznám ten pocit někoho milovat nade vše. Vrátila jsi mi ho."

Bezesná noc, pt.3
Sif

"Děkuji Sif, bude se hodit.", císařovna se unaveně usmála a protáhla se, co jí šaty dovolily.
"Ovšem nejdřív musím dát dohromady ty baňky a začít pracovat na způsobu jak ze sochy udělat zase člověka." povzdychla si a při zmínce zkamenělého jí po tváři mihl stín hanby.
"Nech mi ten olejíček v mých komnatách. Kdyby tě Archiváři odmítali pustit, nehádej se s nimi a vraž jim ten olejíček ke hlídání.", na císařovně byla znát únava, i v jejích očích byla patrná touha zamhouřit oči.
"Ale ještě předtím se zastav za Jainou, smím-li prosit. Ráda bych věděla jak na tom je." řekla a pohladila čarodějku po zádech.
"Kdyby něco, budu ve studovně." dodala, usmála se a volným krokem zamířila ze sálu ven, na chodbě se krátce zastavila a v tichém rozhovoru promluvila se strážemi a třetí osobou, ze které se vzápětí vyklubal jeden z Archivářů, jež ji následoval jako stín.

---

Ložnice se pro důležité hosty, kterou císařovna přidělila Jaině po jejím příchodu do paláce se nacházela na stejném podlaží jako ložnice císařovny a jejích rádkyň.
Chodba byla uklizena a nevypadala jako by se před pár hodinami palácem neprohnala magická smršť, která udělala z paláce jeden velký chaos.
Uklizeno, stráže na svých místech, tu a tam šlo zahlédnout služebnictvo jak odnáší zničené kusy nábytku či porcelánu.
Nedaleko od dveří vedoucích k ložnicím cisařovny a jejích rádkyň, si dva strážní krátili službu tím, že skládali dohromady jednu z ornamentálních zbrojí.
Řinčení plechů, chrastění kroužkové zbroji a občasné klení stráží narušovalo hrobové ticho chodby.
Stráže se postavili do pozoru, když viděli čarodějku přicházet a předpisově se uklonili, načež ji z cesty odstranili rozsypanou zbroj.

Před Jaininou ložnicí stála trojice stráží ve stříbrných zbrojích s rudými doplňky - elitní garda, již císařovna využívala jen zřídka a vždy neochotně.
Trojice - podle všeho poručík a dva seržanti - mezi sebou tiše rozmlouvala. Kde palácové stráže měli halapartnu či jinou dlouhou zbraň a meč, elitní garda byla vyzbrojena meči a místo halapartny třímaly štíty v jejichž středu byl vyobrazen zlatý gryf.
Všichni tři tasili zbraně jakmile zahlédli blížící se čarodějku.
"Lady Sif..." vydechl poručík a svěsil hlavu, jeho helma s rudým chocholem cvakla o hrudní plát.
"...nesmíte se plížit jako duch, má paní." dodal a schoval meč, seržanti následovali jeho příkladu.
"Většinu noci tady bylo rušno. Ork a paladin mají těžký krok. Vás jsme neslyšeli, až na když jsme vás zahlédli na poslední chvíli." vysvětlil vzápětí.
"Paladin tu už chvíli nebyl a ork je uvnitř, stará se o hosta." oznámil jeden ze seržantů a kvýl ke dveřím, které se krátce na to otevřeli. Thrall vyšel ven a za ním se z místnosti vyhrnulo silné aroma koření, bylin a vlna horka. Pro všechny na chodbě to bylo jako rána pytlem s exotickým zbožím za parného dne.
"Ork má jméno." prohlásil Thrall a zamračil se.
"Omlouvám se, nejsem zvyklý na to být v přítomnosti orka, natož náčelníka." odpověděl seržant a omluvně pokynul hlavou
"I pro mne je to nezvyk, je to dlouho co kolem mne bylo tolik lidí.", náčelník se taktéž uklonil a poté se podíval na Sif.
"Lady Sif, říkal jsem si, kdy přijdete." oslovil čarodějku a pokynul jí dovnitř.

---

V pokoji bylo horko, ve vzduchu se drželo aroma koření a bylin. Nyní se k němu přidalo i aroma potu.
V krbu plál oheň a všude kolem místnosti byly rozestavěné svíce. Okna byla zavřená a zatažená.
Jeden ze stolů byl přeměněn na improvizovanou přípravnu surovin. Leželo na něm prkénko na krájení, nůž a různé sáčky bylin, misky s kořením a kusy zeleniny.
Prohlásit, že tu někdo připravuje zeleninový vývar, by asi nebylo až tak úplně zvláštní.

Jaina ležela na posteli na břiše, rána na jejích zádech byla překrytá kusem látky, na němž byly vidět krvavé skvrny. Celá její pravá ruka byla podložena polštáři, zafixovaná pomocí dlah a obvazů. Konečky prstů byly obvázané a i zde skrz obvazy prosakovala krev.
Kůže čarodějky se leskla potem a po čele jí stékali velké kapky potu.

"Horečka se u ní objevila zhruba před dvěma hodinami." začal náčelník a zůstal stát u dveří.
"Zkoušeli jsme jí srazit studenými obklady, ale jen to zasyčelo." řekl a pozoroval horečnatou čarodějku.
"Teď zkoušíme opačný přístup. Bezvědomí je pro ní to největší milosrdenství." dodal, vzal čistý kus látky z koše vedle dveří a zamířil k posteli a začal měnit pokrývku ran na zádech.
Když sundal poslední vrstvu, na světlo světa vykoukly tři sešité sečné rány pomazané jakousi pastou. Thrall nanesl další vrstvu pasty a poté rány pečlivě zakryl.
"Budu muset dojít pro další obvazy a ingredience." oznámil a podíval se na Sif.
"Mohla by jste jí zatím dělat společnost?" zeptal se, zatímco začal sbírat krvavé obvazy, které naházel do koše na obvazy. Vzal do ruky i druhý koš ve kterém původně byly přísady a byliny.
"Je mi jasné, že máte otázky. Jen co se vrátím, tak vám je zodpovím." řekl a s těmito slovy zamířil ke dveřím.
"Hned se vrátím." dodal a vyšel ven, nechávajíc Sif o samotě se zraněnou čarodějkou.

Horká hlava

Začínala jsem se bát, že Calisto nijak nepřesvědčíme, že za nic opravdu nemůže. Bylo to jak se snažit domluvit zdi, aby uhnula z cesty. Naštěstí to císařovna zvládla bravurně a zapálila kus papíru, který měl být rezignací naši milé Calisto. Nakonec to dopadlo dobře a všichni si mohli oddechnout.

"Poprosím také o čaj a něco malého k zakousnutí," usmála jsem se na Calisto.
Když odešla, podívala jsem se na císařovnu. "Opravdu? Na to nevypadáte, má paní," pak jsem měla obrovskou touhu si sednout. Událo se toho tolik, že jsem začínala zapomínat na to, jak je dobré si sednout a odpočinout si. Nicméně nás čekala další práce.

"Pokud chcete, zajdu pro olejíček, který po natření dělá zázraky. Minimálně zklidní mysl," navrhla jsem císařovně, pokud o něco takového nemá zájem.

Bezesná noc, pt.2

Calista mlčela, bledá jak kdyby viděla ducha. Pohledem se vyhýbala pohledům císařovny i čarodějky. Kdykoliv její pohled zabloudil směrem k očím obou přítomných, byla v něm jasně viditelná nejistota a strach.
Ticho prolomila císařovna, když si pergamenem plácla do dlaně.
"Nuže?" zeptala se s hranou přísností, avšak vystrašená Calista sebou cukla, jako kdyby tím pegramenem dostala ona.
"J-já zodpovídám za chod paláce. Jestli má někdo nést následky za takovéhle p-pochybení, tak jedině já." hlesla polohlasně a kdyby v sále nepanovalo takové ticho, sotva by byla slyšet.
Císařovna se podívala na Sif a povytáhla obočí, v jejích očích byla otázka: "To děvče je ale paličaté, nezdá se ti?".
Calisto, kde našli Ardíu?", otázka jí šla jen těžko přes rty.
"Ve ..." začala Calista, ale hlas se jí zlomil a bylo patrné, že na otázku buď nechce nebo nemůže odpovědět.
"Ve sklepení, konkrétně v žalářích." odpověděla za ní císařovna a Calista se kousla do rtů.
"Nepletu-li se, žaláře jsou v jurisdikci palácové stráže, ne tvojí." pokračovala císařovna a Calista nejistě přešlápla.
"Pokud bych měla přijmout tvou rezignaci, stejně tak musím odvolat všechny velitele palácových stráží a nechat je degradovat.", císařovna se podívala ke dveřím, kde z chodby nakukovali stráže stojící přede dveřmi, ale v okamžiku kdy zahlédli, že se císařovna dívá jejich směrem, tak se stáhli na svá místa vedle dveří.
"Jsou panovníci, co by už touhle dobou nechávali setnout hlavy všem, co by se na ně jen křivě podívali. Služebnictvo, stráže, hosty, obyvatele města,.. Já nemám v úmyslu nic z toho dělat." dodala a přešla k nejbližšímu svícnu a zahleděla se do ohně svíček.
"Protože to bych pak byla pokrytecká a musela bych spáchat sebevraždu, protože jsem na vinně stejně jako všichni ostatní." ohlédla se zpět k čarodějce a majordomovi. Stíny na její tváři jí dodávali chmurnější podobu.
"Ale...ale...ale vy nejste...má paní..." koktala Calista, opařená císařovninými slovy o vinně a sebevraždě.
"Nejsem? Jsem čarodějka, měla jsem vycítit, že se ve sklepeních něco stalo, že odtamtud vychází magie, která by tam být neměla.", na její slova Calista neměla odpověď, jen se bezradně ohlédla po Sif, hledajíc u ní oporu.
"Jestliže bych měla někoho trestat, Calisto, tak jsem to jedině já sama.", císařovna se znovu zahleděla do plápolavých plamenů svícnu.
"Má paní..." vymáčkla ze sebe Calista a udělala několik kroků směrem k císařovně.
"Tvou rezignaci nepřijímám, Calisto. Nebylo v tvé moci ovlivnit to, co se stalo." oznámila císařovna, stále hledíc do plamenných hlaviček svící.
"Vlastně si o té žádosti myslím tohle..." řekla a o svíci pergamen zapálila.
Calista jen nevěřícně sledovala hořící pergamen, který císařovna držela v ruce tak dlouho jak to jen šlo a který pak následně držela ve vzduchu pomocí magie, než úplně shořel.

"Sif měla pravdu, když říkala, že si cením loajality. A ty jsi vždy věrně sloužila, Calisto. I kdyby to byla tvá vinna, rezignaci bych nepřijala a rozhodně bych tě netrestala tak přísně.", císařovna se otočila se ke dvěma ženám v místnosti.
"Nebudu trestat tebe, ani nikoho dalšího. A tímto považuji tuto záležitost za uzavřenou." oznámila a přistoupila ke Calistě.
"Chci po tobě následující: ať mi připraví čaj a něco k jídlu a donesou to do studovny poblíž našich komnat." oznámila stále ještě vyplašené Calistě.
"A-ano, má paní. Co vám mají připravit?", Calista stále zpracovávala co se vlastně právě stalo a bylo to na ní vidět.
"To je jedno, ale vařit kvůli tomu nemusí." odpověděla císařovna a usmála se.
"Jak si přejete, výsosti. Ještě něco si budete přát?", v Calistě opět přišel k životu majordomus, protože se ohlédla po Sif, zda si nebude ona něco přát, což císařovna podpořila tázavým pohledem k čarodějce, po jejíž odpovědi se jako obvykle uklonila.
"A až tohle bude hotovo, chci aby sis šla odpočinout. Pokud bude třeba, klidně si zítra vezmi volno, jen mi to dej vědět." dodala císařovna a Calsita překvapeně zamrkala.
"Ano, má paní. Děkuji Vám." řekla a znovu se uklonila, poté duchem nepřítomna zamířila ven ze sálu.

Císařovna ji sledovala až do doby, než Calista zahnula na chodbě za roh.
"Na tohle už začínám být moc stará." povzdychla si a prsty si promasírovala obličej.

Nečekaná novina

Byla jsem ráda, že jsem alespoň trochu ulevila císařovnině smutku. Také jsem to potřebovala, a když jsem se dívala na sochu Ardíi, jako by tu byla se mnou. Sice nemohla mluvil, ale věděla jsem, co by na to řekla. 'Co ty protáhlé obličeje?' Typická Ardía. Byla s ní vždy legrace a nemálo jsme se nasmály. Nyní bylo na nás, abycom v jejím odkazu pokračovali.

"Určitě se zastavím," přikývla jsem. Měla jsem to v plánu i v případě, kdyby císařovna nic neřekla. Za to, co se jí stalo, jsem mohla z velké části já. Vím, že to bylo její rozhodnutí, ale nezmírňovalo to bolest, kterou jsem cítila.

Společně jsme se vydaly dovnitř. Nechtělo se mi do svých komnat. Možná se ještě projdu po paláci, než půjdu za Jainou. Také jsem chtěla navštívit Aleriu, ale nejdřív jsem se musela domluvit s císařovnou, jak s ní bude naloženo. Možná jsem si pod sebou zapalovala ohěň, ale věřila jsem ji.

Mé úvahy přerušila Calista, která vytasila pergamen s rezignací. Nezatvířila jsem se nijak. Císařovna to zvládala velmi dobře. Měla jsem co dělat, aby mi koutky úst necukaly, když císařovna využila Calistiny slova proti ní. Abych zakryla jakékliv známky pobavení, pročísla jsem si vlasy a následně se velmi vážně podívala na svou paní.

"Jistě máte vysoké nároky, má paní, ale ty se týkají především loajality," podívala jsem se na Calisto. "Takže spolu s tvou rezignací," usmála jsem se na ni, "musíme požádat všechny v paláci, aby jí také podali, protože se provinili všichni stejně," skřížila jsem ruce na hrudi. "A tím mám na mysli, že se provili nijak. Takže, ještě trváš na odchodu?" počkala jsem si na její odpověď.

Bezesná noc
Sif

Císařovna mlčky sledovala počínání Sif a nikterak jí nepřerušovala.
Až když kamenná masa začínala nabírat podobu sochy a socha se začala formovat do podoby Ardíi tak se císařovna dojatě usmála, po tvařích jí opět stékaly slzy, tentokrát to byly slzy hrdosti.
Když si přečetla nápis na podstavci, tak čarodějku objala.
"Nádherná socha, Sif. Ardía by určitě byla ráda za to, že jsi jí zvěčnila takhle."" řekla a zadívala se na sochu.
"Jako by nás nikdy neopustila." zašeptala a otřela si slzy. Poté gestem ruky opsala kruh, krerý posunula směrem k podstavci. Krátce na to kolem sochy začaly vyrůstat Ardíiny oblíbené květiny.

Po chvíli mlčení se Císařovna zhluboka.
"Ačkoliv bych tu ráda zůstala stát celou noc. Musím začít hledat způsob jak přivést zpět k životu toho zkamenělého nešťastníka." řekla, ačkoliv se i nadále dívala na sochu.
"Zastavila by ses během noci za Jainou?" zeptala se a pohybem prstu narovnala jednu z květin, která rostla křivěji.
"Nemyslím si, že bychom dnes večer byly schopné usnout.", císařovna se podívala na čarodějku a poté na palác.
"Alespoň já dnes určitě spát nebudu." dodala a pomalým krokem zamířila po osvětlené cestě zpět.

V tanečním sále, kde stále hořely svíce, čekala Calista. Nervózně přecházela sem a tam, v ruce třímala srolovaný pergamen.
Když zahlédla císařovnu, pomalým krokem jí vyrazila naproti.
"Má paní." oslovila císařovnu a se sklopeným zrakem jí podala pergamen.
"Co je to?" zeptala se císařovna, ale Calista odpověděla jen mlčením.
Císařovna rozvinula pergamen, na němž bylo Calistino úhledné písmo.

Z důvodu hrubého zanedbání povinností majordoma, tímto skládám funkci a přijímám plnou zodpovědnost za nedávné události odehrávající se ve zdech císařského paláce.
Podepsána
Calista Curnow

Císařovna se po přečtení podívala na Sif a poté zpět na Calistu
"Proč?" zeptala se jí.
"Zklamala jsem vás, má paní. Zklamala jsem vaši důvěru." zašeptala Calista a ani tentokrát nezvedla hlavu.
"Jak dlouho jsi v mých službách Calisto?" zeptala se císařovna. Calista, nečekajíc otázku, krátce zdvihla pohled k císařovně, ale okamžitě jím cukla zpět k zemi.
"Dvanáct let, má paní." odpověděla šeptem.
"Za těch dvanáct let, kolikrát jsem vyjádřila svou nespokojenost s tvými službami?" zeptala se císařovna znovu.
"Ani jednou, má paní." odpověděla Calisto po chvíli mlčení a císařovna přikývla.
"Ale nic to nemění na tom, že jsem Vás zklamala." trvala na svém.
"Calisto, podívej se na mně." přikázala císařovna a Calista jen neochotně zvedla oči od země.
"Opravdu si myslíš, že jsem tak povrchní?" zeptala se poté a Calista jen vyděšeně vykulila oči.
"N-ne, má paní, t-to jsem ne-neřekla!" vykoktala a viditelně polkla.
"Asi jsem, když si můj majordomus myslí, že bych jí kladla za vinu události, jež neměla jak ovlivnit, nebo jak jim zabránit." odvětila císařovna
"Jsem tak povrchní, Sif?" zeptala se následně čarodějky.
"Jak bych s Calistinou rezignací měla naložit?" zeptala se znovu a Calista se najednou zdála bledší než předtím.
Císařovna srolovala pergamen a vyčkala na slova své rádkyně.

Sbohem, drahá přítelkyně

Císařovnino objetí mě naplnilo teplem a láskou. Cítila jsem se provinile, když jsem si vzpomněla, jak jsem se vystavila nebezpečí s myšlenkou, že z toho nemusím vyjít živá, ale císařovna by měla alespoň o jeden problém méně. Opětovala jsem její objetí a několik slz skanulo na její rameno. "Budu, má paní. Slibuji," šeptla jsem a rukávem jsem si otřela slzy. Zapřísahala jsem se, že už nikdy neudělám nic bez jejího vědomí.

Přikývla jsem a společně jsme se rozešly do svých komnat. Přízraky mezitím zmizeli, ale hutná atmosféra zůstala. Byla prosycena žalem a smutkem. Ani jsem neuvažovala, jak dlouho bude trvat, než palác opět zaplní smích.

Vešla jsem do svých temných komnat a po dlouhé době jsem rozhrnula všechny závěsy, aby mi sem šlo alespoň trochu světla. Sedla jsem si na postel a rozplakala se. Vypustila jsem ze sebe všechny emoce, protože jsem dál neměla sílu je v sobě držet.

Asi po hodině, co jsem jenom ležela a odpočívala, jsem se konečně zvedla, abych se připravila na obřad. Oči jsem měla ještě trochu červené, ale trocha pudru a bude to pryč. Otevřela jsem skříň a vytáhla černé šaty. Nasoukala jsem se do nich, vlasy jsem si upravila do jednoho drdolu a zapíchla do nich sponu s černým motýlem. Upravila jsem si make-up a pak jsem vyšla na chodbu, abych se posadila na kamennou lavičku a čekala. Bylo mi lépe, když kolem mě někdo sem tam prošel a neseděla jsem u sebe sama a opuštěná. Navíc jsem se vracela myšlenkami k Jaině, o kterou jsem také měla strach a dokonce jsem uvažovala, jak na tom je Aleria.

***

Cestou na obřad jsem každému opětovala úklonu alespoň hlavou a lehké pozvednutí rtů, abych dala malinkou naději, že vše bude opět v pořádku. Když došlo na Jainu, zbystřila jsem a skousla si spodní ret. Všechno to byla má vina. Byla jsem vděčná za Lorathův soucit a možná jej později požádám, jestli by se nešel se mnou projít. Aspoň na chvíli zapomenout a nabrat nové síly čelit všem problémům.

Také jsem si přála, abych mohla změnit to, co se stalo. Lusknout prsty a vrátit čas, oživit mrtvé a dát zmizet všem strastím. Obřad byl nádherný. Políbila jsem Ardíu na čelo a šeptla: "Budou mi chybět tvoje vtípky, Ardí," lehce jsem se pousmála a zachytila slzu dřív, než dopadla na její tvář.

Čekala jsem až do konce, kdy jsme nakonec zbyly jenom já a císařovna. Shlížela jsem na čerstvé nasypanou hlínu. Jako by místo volalo, aby s ním bylo něco uděláno. Pohlédla jsem na císařovnu, a nakonec jsem se otočila, zavřela oči a pozvedla ruce. Nejdřív se nic nedělo, ale pak si císařovna mohla všimnout, jak z půdy vylétají drobné kamínky a ty se spokojovaly ve větší a ty zase ve větší. Nevytvářela jsem nic nového, jen jsem používala to, co příroda sama nabízela, a přitom jsem nic od ní neubírala, protože kamínku měla dost.

Postupně vznikal podstavec, na kterém následně začala růst postava. Její rysy se postupně stávaly ostřejšími, až nakonec před našima očima stála Ardía ve své kamenné podobě. Koutky rtů měla zvednuté ve spokojeném úsměvu. Měla na sobě oblíbené letní šaty. Jednu nohu měla nakročenou dopředu, jako by se chystala z podstavce sestoupit. Pravou ruku měla zvednutou a ohnutou v lokti, k úrovni mezi krkem a obličejem. Na prstech ji seděl motýl, ke kterému shlížela. Vlasy měla rozpuštěné a jako by ji ve větru vlály.

Podívala jsem se na Ardíinu tvář. Byla spokojená, šťastná, nic ji netrápilo. Pak jsem se podívala na podstavec, který byl vysoký po kolena. Na vrchu měl prázdné místo, kde jsem se rozhodla vyrýt pár slov:

Ardía Noel
Přítelkyně a sestra s laskavým srdcem a otevřenou náručí,
žije dál v našich vzpomínkách.
Nikdy nezapomene.

Ardía byla pro mě jako sestra a dokonce jsme se tak i oslovovaly.

Rozloučení

Císařovna mlčky přikývla a dívala se do tmy. Ze tmy se ozývalo šeptaní Přízraků.
Nejednalo se o jejich obvykle zlověstně syčení, ale spíše připomínalo pohřební rozpravu pozůstalých.
"Uložíme jí k odpočinku tady, v zahradách." řekla po chvíli a zadívala se na stíny stojící na okraji altánu. Žádný z rudých párů očí neopětoval její pohled.
Všechny byly upnuté k zemi a Přízraky se opírali o své zbraně v projevu úcty.
"Doufala jsem, že už nikdy nebudu muset pohřbívat nikoho kdo je mi blízký." promluvila polohlasně a vstala, přiložíc si prsty ke rtům.
Poté se otočila k čarodějce a natáhla k ní ruce, pomohla jí vstát a následně jí objala.
"Buď prosím opatrná Sif." zašeptala a pohladila čarodějku po vlasech.
"Nesnesla bych, kdyby se stalo něco i tobě.", císařovna k sobě přitiskla čarodějku ještě pevněji.
Po chvíli císařovna čarodějku pustila a nevesele se usmála.
"Měly bychom se vhodně ustrojit." dodala a otočila se k odchodu z altánu.
Přízraky, jež do teď stály kolem altánu se postupně vpíjely do tmy.
Cestou zpět do paláce po nich nebylo ani vidu, ani slechu.
První strážný, na kterého po vstupu do paláce narazila byl instruován, aby na specifickém místě v zahradách připravili vše pro pohřeb.
"Až bude po všem, nechám místo jejího odpočinku náležitě upravit." řekla a bez dalších slov zamířila do svých komnat

--- O hodinu a půl později ---

Císařovna ze svých komnat vyšla v okamžiku, kdy jí oznámili, že vše je připraveno.
Na sobě měla černé šaty s průsvitným šátkem přes ramena.
Na její žádost stráže též informovali Sif. Strážný který vzkaz vyřizoval měl zbroj špinavou od hlíny a vlasy ulepené špínou a potem a byl viditelně unavený.
Císařovna to nikdy neřekla veřejně, ale byla vděčná za obětavost palácových stráží, i navzdory faktu, jakou prestiž v ozbrojených složkách říše měli, nebáli se ušpinit a fyzická práce jim nebyla cizí.
Nejspíš si vzali přípravy pohřbu na sebe.

Zatímco ušpiněný strážný vedl císařovnu a čarodějku palácem, nešlo si nevšimnout toho, že strážní na chodbách vyměnili jindy modré pláště, stužky, šerpy a varkoče za černé.
Ti, jimž to zbroj neumožňovala měli alespoň černou pásku přes ruku a černé stuhy na zbraních.
Beze slov si klekali před procházejícími ženami, ti v těžších zbrojích se klaněli.

Na jedné z chodeb se skupinka guvernérů, včetně nyní již bývalé guvernérky Orionu, snažili od císařovny zjistit co se děje.
Jejich vyptávání ukončila až čtveřice strážných, jež jim zatarasila cestu halapartnami.

Strážný dovedl čarodějky do tanečního sálu, kde byly zapálené pouze svícny podél stěn.
Na improvizovaném podstavci ze stojanů na zbraně stála zavřená rakev, přes ní přehozená vlajka Říše - modrý prapor se zlatým gryfem.
Před rakví stala Calista a upřeně zírala na rakev, oči opuchlé od slz.
Kousek od ní stál Seraphis, Thrall a Lorath. Jejich tlumený rozhovor byla jediná věc narušující ticho v sále, podle všeho se orský náčelník ptal na pohřební zvyklosti.
Kolem rakve stáli strážní, co Ardíu vynesli ze sklepení. Všichni měli kamenné výrazy, jen oči prozrazovali jejich smutek a kontrolovaný hněv.
Bylo přítomno i služebnictvo.

U dveří do sálu stáli Archiváři, z nichž nešlo vyčíst ani vycítit nic. Byli první, co si všimli příchodu císařovny.
"Má paní, mrzí nás Vaše ztráta. A sdílíme s vámi Vaši bolest." promluvil jeden z nich a ostatní jen mlčky sklonily hlavu.
"Jsi si jistý, že to, co jsi cítil byl Cendrion?" zeptala se císařovna nepřítomně, nespouštějíc oči z rakve.
"Ano, má paní." odpověděl Archivář.
"Zítra chci slyšet víc." dodala a Archivář se jen uklonil.

Císařovna následně pomalým krokem zamířila k rakvi a všichni ustupovali z cesty a klaněli se.
Panovnice se zastavila u dvou válečníků a orkského náčelníka.
"Děkuji vám, že jste přišli." řekla a pokynula hlavou, trojice úklonu opětovala.
"Jak je Jaině?" zeptala se následně. Seraphis se podíval Thralla.
"Její zranění jsou hluboká, ztratila hodně krve. Zlomené kosti tomu moc nepomáhají." promluvil Thrall chmurně.
"Přežije to?", oči císařovny se poprvé odtrhly od rakve a upnuly s k náčelníkovi.
"Možná. Následující hodiny pro ni budou důležité." odpověděl náčelník.
Císařovna polkla slova která se jí drala na jazyk a jen kývla.
"Vážím si toho, co pro ni děláte." řekla místo toho, Thrall jen slabě přikývl.
Lorath věnoval soucitný pohled Sif.

Císařovna došla k rakvi a na její žádost byla otevřena.
Ardía vypadala stejně klidně jako předtím, jen jí umyly a převlékly do zelených šatů.
"Kéž bych to mohla změnit." řekla šeptem tak, aby to slyšela jen Sif a pohladila Adríu po vlasech.
"Kéž by k ničemu takovému nemuselo dojít.", císařovna nedokázala odtrhnout oči od Ardíiny tváře.
"Měla jsem být prozíravější a ochránit ji. Vás obě.", císařovna zavřela oči a po tvářích se jí linuly slzy.
Několikrát se zhluboka nadechla, osušila si slzy a ustopila od rakve, dávajíc prostor Sif se rozloučit.


Po několika minutách, kdy se s Ardíou mohlo rozloučit i služebnictvo, byla rakev uzavřena.
Následně ji čtveřice strážných zvedla na ramena a zamířili do zahrad, následujíc pochodněmi osvětlenou cestu.
Za naprostého ticha došli na osvětlenou mýtinu v zahradách, odkud bylo za normálních okolností dobře vidět noční oblohu i město pod palácem.
Uprostřed mýtiny byla vykopaná jáma. Z ní po stranách vyčnívala modrá tkanina na níž byla naházená hlína.
Po obvodu kruhu, mezi loučemi, stáli stráže v naprostém tichu. Na jejich zbrojích šlo zahlédnout špínu po kopání.
Stráže nesoucí rakev ji položili před hrobem a protáhly madly rakve provazy, zvedli rakev za pomoci provazů a následně s největší opatrností spustili do hrobu.
Jen co rakev byla bezpečně na dně, vytáhli provazy, přesunuli se k nohám rakve a poklekli před ní. Stráže po obvodu mýtinu udělali totéž.
Následovala chvíle ticha.
Poté stráže vstali a přistoupili dva strážní z kruhu. Oba uchopili modrou tkaninu na níž byla hlína, každý z jedné strany hrobu a poté pozvolna hrob zasypali.

Jen co byl hrob zasypán se mýtina pozvolna začala vyprazdňovat.
Nakonec zůstala jen císařovna a čarodějka.

Dává to smysl

Když to císařovna shrnula, znělo to, jako by se někdo snažil napravit staré hříchy a postupně odhaloval, co provedl. Nevím, proč mě to napadlo a nejspíš to ani tak nebylo. Byla naše chyba, že jsme nezakročili včas? Nedokázali jsme nalézt Ardíu, která celou dobu byla v paláci, i když pod ním. Otřásla mnou myšlenka: Co když celou dobu byla naživu? Pak slábla bez jídla a pití a nakonec... zavřela jsem oči. Nechtěla jsem na to myslet.

Že by se Cendrionova duše nikdy nedočkala klidu, dlouho tápala temnotou nikým neviděna, nepoznána. Co když na něj Ardía narazila a on ji ve svém zmatení zavřel, protože se něčeho bál? Čeho by se bál? Nebo to byl někdo jiný, kdo vyvolal jeho duši a zároveň zamkl čarodějku před očima jiných, aby nemohla vyzradit jeho tajemství? Co když byl pronásledován přízraky doufajíc, že se jich jednoho dne zbaví?

Nedokázala jsem říct, jak moc jsou mé úvahy mylné, ale rozhodla jsem se císařovnu jimi nezatěžovat. Nasadilo by jí to jenom dalšího brouka do hlavy. Teď bylo třeba rozloučit se s Ardíou, a pak zjistit, zda Cedrion opravdu žije anebo to je jenom jeho stín, který Archiváři cítili.

"Ardía je už připravována na obřad. Čím dříve se s ní rozloučíme, tím dříve její duše konečně dojde klidu. Ležela tam příliš dlouho," poslední větu jsem sklíčeně zašeptala. Nebylo mi lehko. Jak jsme si nemohli nikdo nevšimnout, že se jedny dveře žaláře nedají otevřít? Tolikrát jsme kolem nich prošli, ale nikdy nás nenapadlo je vyzkoušet.