Jizva
Sif

Cítila jsem její pohled, pohled, který jizvu rozpálil doběla, tedy alespoň já to tak cítila. V okamžiku, kdy prstem přejela podél jizvy jsem se otřásla. Na její otázku jsem nechtěla odpovědět, odmítala jsem jí cokoliv říct, dokonce jsem kdesi v sobě cítila zlobu a touhu říct jí, že jí po tom nic není. Zároveň jsem ovšem cítila stud a moje srdce pukalo nad původem jizvy, i nad tím, co mnou právě teď zmítá vůči Sif. Proč by měla být ona ten, kdo bude terčem mé zloby, když jediný, koho můžu vinit, jsem já sama.

"Je to..." začala jsem a nečekala jsem, že vůbec něco řeknu, ale slova vyklouzla sama.
"...připomínka chyby, jež jsem udělala.", ruce jsem spjaté složila u srdce, které krvácelo a zároveň mně nenávidělo.
"Chyby, jež způsobila smrt tisíců. Tenkrát jsem se neměla vrhat před práskající bič. Ten život za to nestál." sklopím hlavu a pod závojem svých vlasů se snažím skrýt slzy, tentokrát nikoliv sebelítosti nebo lítosti nad ostatními, ale slzy zármutku, nad každým, kdo díky mojí nebetyčné hlouposti zemřel.

Run, Randal, Run!

Sledoval jsem, jak se ze země vynořila nějaká stvůra, že jsem zapomněl dýchat i polykat. Sledoval jsem ho pohledem rozšířeným a vystrašeným. Stál jsem jak opařený, nedokázal jsem se pohnout, když zařval. Pak se rozeběhl proti mě. Tehdy, jakoby mě něco nakoplo a já se rozběhl pryč od té stvůry. Něco mi však říkalo, že jakmile nabere rychlost, neuteču mu. Kličkovat, napadlo mne a hned jsem se tak i zařídil.

The Great Devourer
Randal

A skutečně jsi něco našel...nebo spíš něco našlo tebe.
Za zvuku lámajícího se kamení ze země za tebou vynořil tvor, propnul se v zádech a hlasitě zařval. Jeho řev byl v tichu jako řev v jeskyni, ohlušující a bolestivý.
Tvor byl velký asi jako býk, "palcát" na konci jeho ocasu byl velký jako tvá hlava. Šestero jeho očí si tě hladově prohlédlo a tvor bez sebemenšího otálení vyrazil vpřed, ke své kořisti, tobě.
Zvuk jeho běhu připomínal valící se lavinu. Odhadem tvor mohl vážit několik tun.
A několik tun doplněných o ostny, zuby, palcát a šest očí se řítilo směrem na tebe.

Look out, dead man walking

Kráčel jsem, stále dál a dál od věže, ani nevím kam. Snad jsem doufal, že tam v dáli, kde nic nebylo, najdu něco, co mi pomůže se dostat odsud, nebo mi dá aspoň nápovědu, že existuje i jiná cesta, než s pomocí rukavice. Věděl jsem, že tu nezemřu, ale začínal jsem o tom pochybovat. Pokud nezemřu, zešílím a jaký v tom bude rozdíl? Ne, mám úkol, napomenul jsem se a znovu přidal do kroku. Pak jsem opět zvolnil. Ušel jsem už tolik kilometrů a čas jakoby se ani nehnul. Až pak, když jsem přešel pole kostí a zničených věcí a ocitl se v zemi ničeho, zastavil jsem se. Nezdálo se, že bych se zastavil jen já. Ten nepříjemný pocit, že mne někdo sleduje, tu byl už dlouho a upřímně, běhal mi z toho mráz po zádech. Ať jsem se otáčel jak jsem chtěl, nic tam nebylo. Pak jsem zase zaslechl ten hlas, který jsem slyšel před... Bylo to před chvílí, nebo je to už pár hodin? zmateně jsem se rozhlížel, srdce mi bušilo jako na poplach a já věděl, že pokud se s tím dám do řeči, nebo po tom budu pátrat, nepřinese mi to nic dobrého. Musel jsem jít. Pokračovat v cestě po tomhle opuštěném a zničeném světě, ať mě mé nohy dovedou kamkoliv. Jít, nezastavovat a s nikým se nebavit. Možná něco najdu, opakoval jsem si se slabou dávkou naděje v hlavě.

The Dead World
Randal

Čas se zdál být zde zcela nepodstatný. Ušel jsi několik kilometrů od věže a slunce se na obloze pohnulo pouze minimálně. Ovšem čím dále od věže jsi byl, tím ubývalo kosterních pozůstatků.
Po několika úmorných hodinách jsi došel na okraj "pole koster". Ovšem krajina se nikterak nezměnila. Mrtvá, rozpraskaná půda a občasné chomáče travin byly vše, co se zde dalo vidět.

Dalších několik hodin se nic nedělo. Ticho, narušené občasným vánkem, bylo deprimující, skličující a vysilující.
Posledních pár minut se dostavil pocit, že tě snad i kdosi nebo cosi pozoruje. Bytost si dala pozor, aby se držela mimo tvůj dohled a kdykoliv jsi se ohlédl za jakýmsi pohybem, který snad i naznačoval, že přeci jen tu nejsi ty a ta šílená rukavice ve věži, viděl jsi jen pusto a prázdno.
"...je tady..." zašeptal hlas a čas jako by se definitivně zastavil. Tlukot vlastního srdce jsi slyšel jasněji, než kdykoliv předtím.

Thank's

Vystrnadil mne z věže. Nedivil jsem se. Udělal bych to samé, kdybych tu byl tak dlouho a má jediná jízdenka ven odmítla.
Narovnal jsem si záda, když jsem se dokutálel dolu a rozhlédl se po planině. Vypadala, prázdnější, opuštěnější. Když jsem pak zaslechl ten hlas, rozhlédl jsem se, ale nic, krom koster, jsem neviděl. Jedna kostra se sesunula, trochu jsem se na ni polekaně podíval, ale pak jsem se uklidnil. Přemýšlel jsem, kam jít, kde hledat způsob, jak se odtud dostat.

Welcome in the tomb world
Randal

"Pak zde zůstaneš na věky. Stejně se vrátíš...a nebo přijdeš v téhle hrobce o rozum, i navzdory tomu, co ti tvrdil tvůj andělský přítel, kterému je jedno, co s tebou bude." hlas z obrněné rukavice se jen jízlivě zasmál.
Budu se zájmem sledovat, jak se ti zde podaří přežít...zdali vůbec.", pobavení v hlase se bytost ani nesnažila skrývat.
"Teď jdi a kochej se světem, dokud ti to smysly dovolí.", po těchto slovech tě jakási neviditelná síla vyrazila z místnosti a rovnou ze schodů, po kterých si se skutálel jako míč.
Přízraky původních obyvatel byly pryč, věž se najednou zdála být ještě opuštěnější.

Mimo věž se svět zdál být najednou prázdný a jediná společnost zde byla v podobě koster, jež upřeně zírali před sebe. Některé do země, jiné na oblohu, pár jich zíralo přímo na tebe a zdálo se, jako by snad jejich "pohled" kopíroval každý tvůj pohyb.
Ve větru, jako by někdo promluvil: "...pomozte...".
Hlas patřil dítěti, těžko říci, zda lidskému, každopádně to bylo dítě...nebo alespoň to tak znělo.
"....přicházejí..."
Kostra nejblíž k tobě se sesunula na zem z trouchnivějící bedny.
Stavba těla naznačovala, že patřila humanoidnímu ještěrovi. Čelisti i po takové době stále disponovali hrozivě vypadající sadou zubů.
...požírač..."

Polorozpadlá věž

Sledoval jsem rukavici, poslouchal co mi říká a stále přemýšlel nad tím, co my řekl Vykladatel osudu. Mé rozhodnutí ovlivní i tu, na které mi záleží nejvíce, zopakuji si a stále mě nenapadá, jak to mé rozhodnutí ovlivní. Věřím rukavici, že je dost mocná na to, aby dokázala otevřít portál a dostat nás domů, ale už jí nevěřím, že je jediná. Navíc se mi nechce strkat ruku do něčeho, co mluví, přemýšlí a má velkou ambici zničit lidstvo a pár dalších světů, jen aby znovuvytvořilo tento svět. Co je mrtvé má zůstat mrtvé, napadne mne a promnu si svou ruku.
"Neudělám to," řeknu pak tiše. Jasně, teď se bude vztekat, přemlouvat mě, nebo se pokusí zjistit proč. Jen zatnu pěst, otočím se zády k ruce a zamířím k východu.

Nedobytná věž
Randal

"Jsi jediný, kdo se k věži dostal. Ostatní buď zamířili na jiným směrem, nebo byli zabiti." odpověděl tvor uvězněný v rukavici.
"Těmito chodbami nekráčel nikdo tisíce let. Jen pozůstatky magie jejích tvůrců je drží pohromadě!", hlas bytosti byl netrpělivý. Při výhledu na útěk po deseti tisících letech v této říši mrtvých, kdo by nebyl?
"Jen já mám znalosti, jež nás odsud mohou dostat. Avšak já takto nic nemůžu udělat, protože k otevření portálu je potřeba specifických pohybů rukou a zaříkávání." dodal a bylo znát narůstající podrážděnosti bytosti.
"A nemohu ti svěřit postup ze dvou důvodů. Proces je složitý a člověk by ho musel opakovat tisíckrát, aby si ho zapamatoval. Druhý důvod je, že nemám záruky, že i kdyby se ti náhodou podařilo portál otevřít, odejdeme odtud oba dva! Člověk byl zkázou této říše a proč bych mu tedy měl bezmezně věřit, že odsud neodejde sám?" dodal a věž se opět slabě otřásla.