A dokonce bych se i vsadil, že máš pravdu

"Aha... jo, to mi došlo, promiň," znovu polknu smích a pozorně si prohlédnu rukavici. Ovšem nedotýkám se jí. Pak mi ale řekne to, co jsem si myslel, že mi řekne. Chce, abych si rukavici nasadil a dostal se tak zpět. Samozřejmě spolu s ním. Zaváhám, protože si vzpomenu na slova Svitku a trochu od oltáře poodstoupím. Mé rozhodnutí ovlivní ty, na kterých mi záleží. Jenže jak ji to ovlivní. Mám tu radši zůstat a riskovat, že zemře v nadcházející válce, nebo vzít rukavici, vrátit se zpět a riskovat, že kvůli tomuhle nebudu ve svém světě vítán?
"Tohle jsi nabídl všem, kdo sem přišli? Proč jsi nezmizel už dříve, když tu bylo tolik návštěvníků?" vzpomněl jsem si, co říkal držitel Svitku, že zde byli i jiní smrtelníci. Pravda, mnozí se zbláznili, mnozí zemřeli, ale určitě tu byli i tací, kteří se zpět dostali. Ne, nevěřil jsem mu. Určitě tu musí být i jiná cesta pryč.

I v téhle podobě tě rozmáčknu jako červa!
Randal

"Jsem uvězněn v té rukavici, idiiote!" zavrčel hlas a temnota kolem tebe se začala stahovat k tobě, jako by se tě snažila rozdrtit.
"Jestli se chceš odsud dostat a vůbec někdy vidět ty, na kterých ti záleží, musíš si vzít tuto rukavici a společně otevřeme portál do tvého světa." pokračoval hlas a oltář se natočil k tobě tak, aby stačilo vsunout ruku do rukavice.
"Nebo můžeš odejít, ale věz, že zde zůstaneš lapen do konce svého krátkého života." dodal a před tebou se nacházela volba, kterou ti předpověděl Svitek Osudu.
"Volba je jednoduchá, chceš přeci vidět své milované, nemám-li pravdu?" zeptal se a slova nositele Svitku se vrátila jako bumerang:
"...tvá nadcházející volba nezmění pouze tvůj osud, ale ovlivní i tu, na které ti záleží..."

The surprising truth

Vešel jsem opatrně dovnitř, že by mne strach dohnal? Rozhlížel jsem se, ale nic a nikoho jsem nespatřil. Hlas hřměl, a pak najednou se kolem mne omotala chapadla a vtáhla mne dovnitř. Ihned jsem se chapadla chytil, chtěl jsem ho od sebe odtrhnout, vymanit se, ale nešlo to. Doneslo mne až doprostřed k jakémusi oltáři, na kterém spočívala rukavice. Překvapeně jsem zamrkal, když se znovu ozval hlas.
"Ty jsi... rukavice?" snažím se potlačit smích, což se mi naštěstí podaří.

The Truth is in there
Randal

Dveře se otevřely a vzduch, který na tebe dýchl zevnitř byl zatuchlý, s přímější temnoty a čehosi zlovolného. I navzdory světlu pochodní před komnatou, temnota uvnitř neustupovala.
Překvapivě kolem nebyli žádní Draconiáni, když se dveře otevřely.
"Já jsem ten, kdo se nebojí vzít osud do vlastních rukou a nepopírá přitom, že to může některým bytostem být proti srsti!" zahřměl hlas a z komnaty na tebe dýchl mrazivý závan a přízračná, kouři podobná chapadla vystřelila z temnoty a vtáhla tě dovnitř.

Uvnitř temnoty komnaty jsi mohl spatřit oltář, na němž spočívala rukavice. Vyzařovala z ní temná magie, natolik mocná, že se zdálo, že temnotu kolem sebe vytváří sama.
"Teď již víš, jak vypadá tvůj průvodce." řekl hlas a i navzdory temnotě se rukavice zaleskla, jako by na ní někdo posvítil pochodní.

And dark thoughts

Zarazilo mne, jak rychle přešel do útoku, že jsem musel na chvilku zastavit, abych přestál kymácející se věž. Když jsem se dal do kroku, vloudila se mi do hlavy myšlenka, že má pravdu a já nemám jak dál argumentovat.
"A kdo mi dal právo rozhodovat o tom, co obětuji?" řeknu tiše, vzdorovitě. Schodiště se přelomí a já jen tak tak nesletím i s ním. Pak konečně stanu před dveřmi s vyřezávaným černým srdcem.
"A kdo jsi ty, že můžeš rozhodovat o životě jiných? Co jsi zač, že si myslíš, že můžeš obětovat tisíce jiných životů, abys obnovil ty již dávno ztracené? Kdo na to dal právo tobě?" zeptám se ho, ne nijak prudce, spíše unaveně.

The Black Heart
Randal

"Nevinných? Novorozenci jsou nevinní, ale jejich nevinnost jednoho dne končí. Nikdo není bez vinny. Dokonce ani Draconiáni nebyli nevinní!", hlas přešel do útoku tak prudce, že se přízraky brázdící chodby a síně, zastavily a rozhlédli se.
"Jsi hlupák a ignorant, jestli něčemu takovému věříš! Kdo určuje, co je správné a co není? Lidské morální hodnoty? Kdo vám dal právo rozhodovat, co je správné v případě ostatních živých bytostí?", věž se otřásla a část schodiště se rozlomila jako by klacík.
"Lidé si vždy mysleli, že jsou oprávněni rozhodovat o ostatních bytostech, jako by byli jejich tvůrci!", hřměl hlas čím dál hlasitěji.
Netrvalo dlouho a stanul jsi před dvojitými dveřmi, na kterých byla vyobrazena věž s černým srdcem uprostřed.
"Srdce věže. Teď konečně uzříš původce hlasu." oznámil hlas a dveře se pomalu začali otevírat.

Ne všichni jsou zlí

Nesouhlasně jsem kroutil hlavou, zatímco jsem postupoval výše a výše. Když se objevili další éterické postavy, jen jsem si je prohlédl a dál postupoval. Pak ale argumentoval něco, co jsem nemohl neslyšet. Mluvil pravdu, existuje spousta takových, kteří obětují jiné, jen aby měli své pohodlí.
"Já takový ale nejsem. Neobětoval bych životy tisíců nevinných, abych obnovil životy jiných," stále si stojím za svým, zatímco jdu dál. Nikdo se nerodí zlý, zlé z nich dělají okolnosti, okolí a život. Je jednoduché zvolit si zlo, než býti dobrým.
"Co zemřelo má zůstat mrtvé. Nikdo by neměl rušit mrtvé z jejich spánku, vracet, co bylo ztraceno. Není to správné," řeknu tiše, možná trochu smutně.

Něco mezi měsícem a věčností...
Randal

"Někdy je třeba vzít záležitosti do vlastních rukou nebrat ohledy...ostatní je na tebe taky brát nebudou." řekl a nevypadalo to, že by tuto ideu hodlal upustit.
"Tvor, jež zná své cíle musí být schopen si proklestit cestu...ať už houštím, nebo městem..." pokračoval a zněl fatálně.
Tvá slova, že bys nesnesl, aby tvá rozhodnutí zhatila životy jiných, původce hlasu rozesmála tak, že se k éterickým postavám přidaly další.
"Tak zaslepený. Myslíš si, že lidští vladaři na to berou ohledy? Posílají své válečníky vraždit, plenit, vypalovat a znásilňovat, zatímco sami klidně spí v přepychových lóžích, obklopeni služebnými, konkubínami a celými eskadrami válečníků! Ti klidně obětují tisíce, jen aby si udrželi svůj pohodlný život.", jeho slova zněla na výsost pobaveně.
"Tisíce životů vyhasnou, jen aby hrstka vyvolených mohla žít. Proč by nemohlo vyhasnout tisíce životů, aby se tisíc jiných vrátilo do říše živých? Je to jen malá cena za nekončící moudrost nespočtu generací, jež nikdo nikdy nebude šířit!" dodal a jeho slova zněla tvrději, než kalená ocel.

Ovšem ne veškerá

Snad ve mě svitla drobná naděje, když mi řekl, že jejich jazyk zná. Dál jsem zdolával schod za schodem, poslouchal jeho slova a přemýšlel. Poté znovu položil tu otázku a já se na krátkou chvilku zastavil.
"Jestli se mě ptáš, zda-li bych byl ochoten obětovat celý svět pro obnovu dalšího, tak ti odpovím, že takové rozhodnutí nenáleží mě. Kdo jsem, abych o tom rozhodoval," odpovím tiše, reagujíc na jeho touhu po obnově této moudré rase. Jistě, sám bych je rád poznal, učil se jejich moudrosti, ale kdyby to mělo znamenat, že tím zhatím nespočet dalších životů, radši budu putovat dál ve své nekončící cestě a o tomto vědění jen snít.
"Pokud se ale ptáš, co bych byl ochoten obětovat pro to, aby mí bližní byli v bezpečí... nic, krom svého vlastního života. Nesnesl bych pomyšlení, že jsem svým rozhodnutím zhatil životy jiných. Ne všichni jsou takový, jací byli ti, jež přinesli zkázu tomuto světu," řeknu a opět se dám do chůze.
"Jak dlouho ses učil jejich jazyku?" pokusím se změnit téma.

Moudrost dávno ztracena
Randal

"Umím, jejich jazyk není tak těžký. Když je zde někdo deset tisíc let, má dost času se naučit i to, co mělo zůstat zapomenuto." odpověděl hlas a bylo znát jisté zadostiučinění v jeho intonaci.
"Snažil jsem se dokonce i osvobodit, ale bylo to marné. Je třeba někoho dalšího. Ti, co mě uvěznili, věděli, že bych se dříve nebo později pokusil utéct." pokračoval a Draconiáni dále nerušeně rozjímali v posmrtném bdění.
"Jejich skon byl opravdovou ztrátou vědění. Ne, že bych se o něj někdy zajímal, ale jsou tací, kteří by zabili vlastního bratra, jen aby se k jejich knihovně dostali." dodal a povzdychl si.
"Až se odsud dostanu, chci je přivést zpět...i kdybych měl zničit nespočet světů." oznámil a z jeho slov mrazilo.
"Proto jsem se ptal, co jsi schopný obětovat.", další chabý záchvěv jen rozhoupal jakousi skulpturu zavěšenou na stropě jednoho sálu.
"A pokud se nepletu...stále jsi mi neodpověděl.", bylo znát, že tentokrát se tazatel nenechá odvést od tématu.