Tak co tedy?

Muži na koni se možná může zdát, že jsem z hlasů, které se mi promítali v hlavě ještě stále trochu mimo, ale pravdou je, že ho pečlivě poslouchám. Když jde o krk, umím poslouchat velmi dobře. Toužím po smyslu života? Pche ...

Předmětem, dýkou, který vyhodil do vzduchu a následně mi ji podával mi nahnal strach. Ne velký, ale vzít si něco, co hoří? Dnem i noci, v rukou i na zemi?  Do toho jsem se opravdu nijak nehrnula. Když ale nepřestal muž naléhat, nakonec dýka stejně v mých rukou skončit musela.

Nijak jsem na sobě nedávala znát, že mi hořící předmět v mých rukou není zrovna příjemný, ale nespouštěla jsem h z očí. Zadívala jsem se do jejího ohně a společně s dalšími mužovi slovy jsem konečně rozeznala slova své matky. Na malý moment jsem si skousla ret a zavřela oči.

Byl to opět mužova slova, která mi je otevřela. Oheň, koně, co příjemného mi ještě můžou nabídnout? Pomyslím si sarkasticky. Když ovšem skončí první vak zlata v mých rukou a následně po něm druhý, změním názor. To už je lepší. V koutku úst mi vyraší záblesk úsměvu.

Ještě před tím, nebo možná souběžně s tím, co muž pobídne koně k odjezdu, uslyší můj hlas:

"Kdo je tvůj pán?"

Ať už s odpovědí, nebo bez ní se po tom, co muž společně s koněm zmizí z dohledu, obrátím směrem k východu.

"No bezva." Poznamenám s hlubokým nádechem a s následující, ještě větším výdechem. "Aspoň, že to zaplatí." Podívám se na zlato v mých rukou. "...štědře."

Schovám jej do tašky a rázným krokem se vydám na cestu. Směr? » Svatyně bohyně hvězd.

A je to tady

~Jaina~

"Sif, na pláži jsi říkala, že mi řekneš, kdo je Ardía. Nechci svou nevědomostí způsobit ještě víc problémů."

Neměla jsem jí to za zlé. Přece jenom jsem jí to slíbila, i když to stále pro mě bylo bolestivé téma. Sklíčeně jsem vydechla a posadila se na kraj postele. Poklepala jsem rukou vedle sebe a počkala, až si Jaina taky sedne.

„Ardía je čarodějka tak jako já. Obě sloužíme císařovně, jsme její rádkyně,“ začala jsem prostým úvodem a nesnesla jsem použít minulý čas, protože stále věřím, že někde je. „Znám ji už velmi dlouho a díky ní jsem se naučila víceméně kontrolovat. Byla jsem velmi výbušná, horkokrevná a sama víš, že se živlem ohně to není dobrá kombinace. Způsobila jsem i několik strastí a stále si za to nesu vinu. Ale zpátky k Ardíi. Jsme si jako sestry. Dostala mne z nejhoršího a vždycky jsem si myslela, že má vůči mně jistou zodpovědnost,“ kterou jsem já nyní měla vůči Jaině. „Před nedávnem, kdy začaly první útoky na císařovnin palác... řád Orla, a tak,“ koukla jsem na ni, jestli stíhá, „Ardía z ničeho nic zmizela. Nedala o sobě znát slůvkem a i když se hledalo všude, nebyla nikde k nalezení. Jako by nikdy nebyla,“ tahle myšlenka mě děsila ze všeho nejvíce. Byla snad výplodem mé fantazie? Ale jak by mohla, když o ní mluvila i císařovna.

„Možná ji nechal unést císařovnin bratr,“ zasmuším se. „Nevím. Přece jenom my dvě o své paní víme snad všechno. Známe i její slabiny, její silné stránky. Naše vědomosti by mohly být její zkázou.“