Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Útěk
Můj pohled po celou dobu mířil právě na bytost, která stále přede mnou. Když se kůň změnil v člověka, byla jsem překvapená, ale ze své vážnosti jsem ani o krůček neustoupila. Nechala jsem muže domluvit a když se tak stalo, nastala chvilka ticha. Pomalu jsem se krůček po krůčku blížila k němu, až jsme byla tak blízko, že jsme se téměř dotýkali. Pak jsem se mu dlouze zahleděla do očí a nakonec z mých úst vyšla tichá slova: "Tak ať!" Otočila jsem se, sice opatrně, abych se ho nedotkla, ale rychle a zamířila jsem pryč od něj. | ||
| |||
 | Útěk? Eigo "To si říkáš, abys zakryla fakt, že se bojíš?" promluvil kůň a díval se za tebou, aniž by se nějak moc hýbal. "Navíc, právě jsi sama řekla, že nejsi elfka, jak tě tedy mohou urážet slova o elfech?" pokračoval a jeho oči planuly jako dva táboráky. Poté s hlasitým prásknutím se za tebou zhmotnil muž a promluvil: "Díky strachu zemřelo víc bytostí, než díky odvaze!" řekl a hned bylo jasné, že hlas nepatří koni, ale jemu. Zvíře bylo pouze celou dobu jen "návnada". "Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení." dodal a zhluboka se nadechl. Svou výškou se ti vyrovnal. "Stále si myslíš, že utéct před strachem je ta nejlepší volba, malá elfko?" zeptal se a přivřel oči. | ||
| |||
 | Too late for sorrow... Sif - Kane Sif se mě snažila uklidnit, jenže jak se můžu uklidnit, když vím, že jsem k ničemu? Co se mi povedlo? Přimět hroudu ledu, aby dělala co chci? Bravo Jaino, jsi opravdu užitečná, když si dokázala náhodou přimět kus ledovce, aby tančil jak pískáš! To z tebe dělá velkou čarodějku. A ta hromada neúspěchů? Ta se přeci dá jen tak přehlédnout, jako by ani nebyla. Kaneův příchod mně vyděsil natolik, že jsem Sif pevně sevřela, div jsem jí svými nehty nepoškrábala do krve. Čekala jsem slova typu: "Výborně ty huso pitomá, skoro se nechat zabít, to by nám ještě chybělo táhnout zpět tvojí mrtvolu!" V pravdě jsem nečekala, že by situaci nekomentoval ani jedním slovem. Jediné, co komentoval bylo to kladivo. A popravdě jsem byla ráda, že komentoval jen to. Na slova Sif, jsem nejistě kývla a za její pomoci jsem vstala a cítila jsem jak mně bolí nejen krk, ale celé tělo. Na jednu stranu jsem se odsud chtěla dostat co nejrychleji a zapomenout, ale na druhou stranu si říkám, jestli by nebylo pro všechny přínosnější, kdybych tu zůstala, sama a už nikdy nevystrčila nos. K druhé možnosti mně to táhlo víc... | ||
| |||
| Útěk
Nevnímaje cokoliv si to mířím co nejdál odsud. Mé kroky jsou rychlé, chvilkami by se dalo říct, že skoro popobíhám. Kdyby mě teď někdo viděl, řekl by si jistě něco ve smyslu: "Ta před něčím utíká." a taky, že jo. V hlavě si neustále opakuju jednu jedinou větu. S tímhle nechci nic mít. S tím nechci nic mít. S tím ...
Netrvalo dlouho a došla jsem k mostu přes řeku. Temnosti oné řeky jsem si ve svém útěku ani nevšimla. Už myla kousek od mostu, když někdo promluvil. Porozhlédla jsem se kolem, i když jsem věděla, že kromě mě a toho černého koně zde nebyla živá duše. Až když promluvil podruhé, zjistila jsem, že ten kdo mluví, je právě on. "Nejsem elf! A pokud ty, nebo on (ani jsem se nezaobírala tím, kdo přesně ten "on" je) že mě zvikláte tím, že mě budete urážet, tak to jenom potvrzuje to, že nikdo neví všechno." Řekla jsem naprosto klidným hlasem a znovu jsem se rozešla. Ve chvíli, kdy mé kroky prošli kolem vraníka, dodala jsem: "K čemu je vám nesobeckost, když díky své odvaze už nejste mezi živými." Zastavila jsem se. "Strach je užitečná vlastnost. Chrání vás." | ||
| |||
 | Můžu si to kladivo nechat? ~Jaina + Kane~
„To není tvoje vina,“ snažím se Jainu ukonejšit. Od zmizení Ardíi jsem neměla nikoho tak blízkého. Samozřejmě mezi to počítám i císařovnu. Zvedla jsem hlavu a hledala jsem najednou způsobený hluk, který, jak jsem následně zjistila, udělal Kane. Málem mě z něj trefil šlak. Chtěla jsem mu něco kousavě říct, ale když jsem se zadávala do jeho očí, raději jsem poznámku spolkla a mírně kývla na znamení díků. Nebýt jeho, tak bych nikdy k té ženě nedoběhla a nezasadila bych ránu.
"Až budete schopné vyrazit, měli bychom se vrátit. Tohle kladivo určitě bude zajímat spoustu lidí." Přikývnu a shlédnu na Jainu. „Cítíš se na to?“ zeptám se. „Pomůžu ti,“ nebyla jsem si jistá, zda bych se měla pokoušet o léčivá kouzla. Spíš by se mi hodilo sehnat několik léčivých obkladů a ty bych jí přiložila na krk. | ||
| |||
| Hammer of Hector & Silent Eagle Sif & Jaina V tichu jeskyně se ozvalo slabé rachtání kamínků a následný dopad bot. Ze tmy se vynořil Kane, který postrádal tu svou dosavadní nepřátelskost a vztek, to bylo nahrazeno nic neříkajícím výrazem. Neutrální výraz člena řádu by se dal považovat i za soucit, nebo i lítost, ale to bylo tak všechno. V jeho očích bylo vidět, že nechce rozdmýchávat žádný konflikt a proto raději mlčel. A zatímco Jaina nabývala na síle, nebo alespoň by měla, on zamířil k oltáři, na kterém bylo kladivo předtím umístěné. Zkoumal oltář, nápisy a runy na něm. Chvíli poté zamířil ke kladivu a prohlížel si i to. Po několika minutách konečně promluvil. "Až budete schopné vyrazit, měli bychom se vrátit. Tohle kladivo určitě bude zajímat spoustu lidí." řekl a zdvihl kladivo ze země. Na rozdíl od Sif, jemu kladivo nikterak práci neulehčovalo, dle Kaneova výrazu opět vážilo tolik, kolik by na svou velikost mělo. | ||
| |||
| Jsem mrtvá? Sif - Kane Tvrdý dopad na zem jsem v celkové otupělosti necítila. Jen vím, že jsem dopadla jako hadrová panenka a neměla jsem absolutně žádnou sílou k tomu, abych se pohnula. A i když jsem se konečně mohla nadechnout, stále jsem cítila, jak moc sil a dechu mi chybí k tomu, abych se mohla sama postavit, natož se bránit. Čekala jsem, kdy přijde ona pověstná rána z milosti, i když v tomhle případě by z milosti nebyla. Vnímala jsem události v jeskyni spíše utlumeně a spíše nevnímala. Vím, že mě kdosi odtahoval dál od té rohaté bytosti a já neměla ani tolik sil k tomu, abych se otočila a podívala se, jestli je to Sif, Kane, nebo někdo jiný...třeba Smrt osobně. Bylo těžké pro mně rozeznat kdo to je v otupělosti. A i když jsem lapala po dechu a snažila se rychle se zmátořit, přišlo mi, že jsem tomu spíš přidávala. Když jsem alespoň částečně přišla k sobě natolik, abych vnímala co se děje kolem mně, viděla jsem Sif, jak se nade mnou sklání. Její dotyk byl úplně jiný, než dotyk té rohaté ženy. "Sif...co se?" vydám ze sebe a mám problém i mluvit, jak mě celý krk bolí. A pak mi dojde, co se vlastně stalo a hlavně, proč se to stalo. A i když se to stalo tak rychle, mám pocit, že jsem nemohla dýchat celé hodiny. Vlastně nic z toho by se nestalo, kdybych dokázala držet jazyk za zuby. Nemusela jsem stát před setkání se Smrtí a nemusela jsem zbytečně ohrozit Sif. Pomyšlení, že jsem jí vystavila nebezpečí...zase...mi vehnalo slzy do očí. "Promiň." špitnu a mám problém slzy ovládat. Litovala jsem sama sebe, litovala jsem Sif, že se musí potýkat s takovým nemehlem jako jsem já. Začala jsem uvažovat nad tím, jestli by nebylo lepší jít vlastní cestou a nepřidělávat jí a její paní zbytečné problémy. Zatím jsem nijak nedokázala, že bych byla přínosem, spíš se díky mě dostává do zbytečných problémů... | ||
| |||
| Co se to… stalo? ~Jaina + Kane~
Všechno se semlelo nějak moc rychle. Ucítila jsem, jak kladivo našlo svůj cíl. Pak se mi z ničeho nic vytrhlo z rukou, až jsem ztratila rovnováhu a dopadla na všechny čtyři. Nade mnou se tyčil mohutný válečník. Viděla jsem lehce skrze něj a sálala z něj síla. Pak i on zaútočil na ženu.
Já jsem se mezitím doplazila k Jaině a šetrně jí odtahovala od středu boje. I když boj se tomu ani nedal říct. Držela jsem ji napůl v náručí. Měla jsem o ní strach.
Z ničeho nic nastalo ticho. Jediné světlo, co tu bylo, vydávalo kladivo. Ale i tak jsem do vzduchu poslala malou ohnivou světlušku, aby to tu trochu víc prozářila. Potom jsem se začala věnovat Jaině. „Jaino,“ šeptnu a prohrábnu ji vlasy. „Slyšíš mě?“ | ||
| |||
| Smrt přichází Sif & Jaina V okamžiku, kdy se Sif ohnala kladivem, akolyté se daly do pohybu. Dva nejbližší se jí snažili zastavit, ovšem v jejich snaze jim zabránilo zadrnčení tětivy luku a následný zvuk šípu klestíc si cestu skrz kůži. Oba z akolytů se zhroutili k zemi, šípy trčíc z pod jejich kápí. Další dva se rozhodli najít střelce a tak se o Sif nezajímali. Poslední z nich sice ano, ale ten vzápětí měl problémy s tím, udržet se na nohách, s šípem v hrudi. Jainina snaha vymanit se ze sevření rohatice byla sice chvályhodná, ale marná. Mráz jí očividně nikterak nepomohl. Rohatá stále měla fyzickou převahu a nebála se jí využít. To, že po stránce fyzické je na vrcholu potravního řetězce demonstrovala tím, že bez problémů volnou rukou chytila letící šíp určený jí. "Líp to neumíš?" zeptala se posměšně a jako trest sevřela Jainino hrdlo ještě víc. Nyní stačilo, jen aby trhla a Jaina skončila se zlomeným vazem. Ovšem výpad kladivem bylo něco, co neočekávala. Švih jí nachytal nepřipravenou k boji a následné zapraskání jejích žeber a agonický křik jí donutili pustit Jainu a věnovat se nové hrozbě, která jí dokonale zaskočila. "Jak je to...?" zeptala se a držela se za žebra, pohledem těkajíc mezi kladivem, Sif a Jainou. Na odpověď čekat nemusela, protože kladivo se vyprostilo ze sevření Sif a prudce se vzneslo nad její hlavu. Vypadalo to jako by kladivo svíral nějaký mohutný válečník. Hlavice kladiva se modře rozzářila a záře odhalila obrys jakéhosi éterického válečníka, jež se rozpřáhl a kladivo věrně následovalo pohyb jeho ruky. Rohatá jen s hrůzou v očích pozorovala, jak se kladivo řítí jejím směrem a bylo znát, že poznala válečníka, jež manipuloval kladivem. To, i přes její snahu dostat se mu z cesty, udeřilo do země před ní a vyvolalo masivní otřes, následovaný zábleskem a zahřměním, které přehlušilo i její křik plný bolesti. Jen co se vše vrátilo do normálu, po rohaté nebylo ani vidu, ani slechu. Na místě, kde se ještě před chvílí krčila zbyla jen hromádka kovových hrotů z jejího oděvu. Kladivo, nyní odpočívající v prasklině v zemi, pulzovalo slabým, modrým světlem. Jeskyně se ponořila do hrobového ticha. | ||
| |||
| Útěk? Eigo Ork tě beze slov pozoroval, jak odcházíš do tmy. Nikterak se tě nesnažil zastavit, ani přemlouvat. Prostě tě nechal jít. Ovšem příroda se najednou zdála být...jiná. Jindy rušné okolí najednou ztichlo. Nebylo slyšet cvrčky, sovy, dokonce ani noční hlodavce. Tu a tam se ve svitu měsíce mihl vlk, ale jinak všude bylo odporné ticho, narušované pouze zvuky tvých kroků. Kroky tě zavedly až k velkému mostu přes řeku. Dokonce i v toku řeky se neslo cosi temného, přímo až nepřátelského. Na opačném konci mostu jsi mohla zahlédnout černého koně, který tam jen stál a pásl se na trávě vedle cesty. Ani jsi nemusela na most vstoupit a kůň zvedl hlavu a upřeně se na tebe zadíval. Byly to jeho oči. Rudě zářící oči, jež se do tebe zapíchly jako dva rychle vypálené šípy. "On o tobě měl vyšší mínění malá elfko." ozval se hlas a kůň pohodil hlavou. "Popravdě řečeno, potvrdila jsi Jeho mínění o elfech. Zbabělá rasa, jež nepodnikne nic, dokud není přímo ohrožena. Jak sobecké, jak zbabělé....jak elfské.", kůň zařehtal a hrábnu pravou přední nohou. | ||