Oheň a Led
Sif & Jaina

Císařovna poslouchala a zároveň zkoušela nepopsatelný kus ovoce. Když se dostala skrz slupku, uloupla kus dužiny a opatrně jí ochutnala. Sama byla překvapena, že dužina je sladká.
"Jestli nás žádají o účast, tak se zúčastníme." řekla s klidem, když si všimla Jainina rozpoložení.
"Má-li to být důkaz naší dobré vůle, nebudeme solit úrodnou půdu tím, že se budeme chovat neuctivě." dodala a podívala se také na Sif.

"Co říkali dále? Neříkejte mi, že jste tam byli takovou dobu, aby vám řekli jen tohle." řekla po chvilce mlčení způsobené příšerně kyselým plodem, jež připomínal jablko, které vzápětí odložila zpět na stůl a napila se vody.
"Cítím tu cosi negativního. A to se mi vůbec nelíbí, uvítala bych, kdyby jste mi řekli co se děje." dodala rázně a vyčkávala odpovědi. V tichu, jaké dopřávala bouře venku byl slyšet pouze Aaron, který se ládoval jelenovitým tvorem tak vehementně, že neúmyslně zobákem přecvakl jednu z větších kostí, která praskla tak hlasitě, že to každého přítomného "zabolelo".

Sejde se lučištinice, tovaryš a....vrah?
Raina & Randal

Rainina otázka byl zodpovězena, ovšem poměrně stručným oznámením, než vysvětlením. Randalova odpověď překvapila i Glena, který povytáhl pravé obočí a tvářil se "Díky, z tohoto vysvětlení zaručeně víme, která bije!". Následně si promnul obličej.
"Co se zde kolega snaží říct, je to, že Asteria, kromě toho, že je pradávná hvězdná bohyně..." začal Glen a spražil Randala káravým pohledem. "...je zároveň bohyní naděje. Říká se, že její svatyně na východě říše je jediné místo, kde se skutečně sama zjevuje a dá se s ní promluvit. A pokud jsou úmysly člověka čisté, požádat jí o něco." dodal a tvářil se jako by spolkl hřebík.
"Co ten náhlý zájem o starodávnou bohyni? Já myslel že lučištnice se zajímají pouze o své luky?" rýpl si do Rainy a jeho výraz jasně značil, že je v náladě popichovat a provokovat. Vzal svůj pulitr a napil se. To že v sobě právě točil páté pivo na něm nebylo poznat.

Pokud vím, říkali "vaše", ne "její"!
Sif

Zbytek tribunálu a následnou cestu do chatrče jsem raději mlčela, víc problémů opravdu nepotřebuji, i když jsem ráda, že jediným mým trestem bude povinnost přihlížet truchlící rodině, ale furt je to lepší než přijít o hlavu. Takže si v podstatě nemám na co stěžovat.
To že jsem opět zmokla jsem ani neřešila, já proti vodě nic nemám. Jako malá jsem si dokázala hrát hodiny v dešti, i když jsem pak byla nemocná.

Po návratu do našeho obydlí jsem si vyslechla slova Sif. Popravdě mně zarazilo, když prohlásila, že bych tam měla být hlavně já. Znělo mi to, jako by si to přetočila ve svůj prospěch. Ano, sice jsem jí vděčná za to, že si můžu nechat svou hlavu, ovšem orkové neřekli, že se mám účastnit přednostně jen já. Lehce jsem si odkašlala.
"Pokud jsem správně slyšela, náčelník Thrall řekl, že účast nás všech má být prvním krokem k navázání dobrých styků mezi lidmi a orky. A samozřejmě můj trest!" řekla jsem lehce popuzeně.
"Orkové se k nám chovají slušně, i když v mém případě by nemuseli, proto myslím, že to, že nás žádají o účast na posledním rozloučení je to nejmenší, co můžeme na oplátku pro ně udělat my." dodám a vezmu si džbán s něčím, co vypadalo jako krev, ovšem vůní to připomínalo spíš pálenku.
"Čert to vezmi." špitnu, zhluboka se nadechnu a dlouze se napiji. Ani nevím kolik jsem toho vypila, ovšem přestala jsem v okamžiku, když mi krvavá pálenka doslova tekla po bradě. Poté jsem odložila džbán a opřela se o stůl. Ledabyle jsem si otřela pálenku a škytla jsem.
"Nemám náladu na chování dámy." pomyslím si a zadívám se nepřítomně do zdi. Cítím jak mě pálenka hřeje zevnitř a zároveň cítím, jak absolutně nemám na nic z toho, co tu přede mnou je, chuť.

Taverna

Podívám se na Glena, když promluví znovu o opeřencích a trochu nejistě polknu lok piva, co jsem si před chvilkou nalil do pusy. Nechystám se mu odpovědět. Nejspíše má pravdu, nejspíše byl můj soud ohledně úmyslu opeřence zbrklí. Ovšem mě se to tak tehdy zdálo, když mne povalil k zemi a přitiskl mi svou čepel ke krku. Do teď si pamatuji tu otázku.

Když jsem opíral zbraň o stůl, opět mi řekl, abych na ni dával pozor, že ji nejspíše budu potřebovat a já opět zadoufal, že nemá pravdu, i když mi něco říkalo, že se mýlím já. Z odpovědi, kterou jsem se mu chystal dát, nás však vyrušila jedna z lučištnic, když přišla k nám a zeptala se na Asterii. Podíval jsem se na Glena, pak na dívku, které jsem odhadoval věk nižší, než byl můj.
"Asteria je prastará hvězdná bohyně," řeknu tiše dívce a má ruka zabloudí k váčku v kapse, kde se skrývají její slzy spolu s modrým krystalem.

Taverna
Randal

"Pokusil se tě zabít? A podle čeho tak soudíš? Jen proto, že tě držel na ostří čepele?" zeptal se Glen, vypadal najednou o něco střízlivější.
"A to něco bylo hořící sídlo řádu ve městě. Podobně by reagovali i Kádry, pokud by jsi podpálil císařovnin palác. Všichni by se stáhli k paláci, aby zachránili císařovnu. Nedivím se, že opeřenci taktéž zaveleli k ústupu." řekl a napil se.
"Vsaď se, že Rubín teď zažije trestné výpravy. Nenechají to jen tak. Pokud ještě nějací zůstali." dodal a díval se jak manipuluješ s mečem.

"Hlavně ho neztrať, bude se ti hodit. Asteriina svatyně je plná různých věcí, co jsem slyšel a cesta k ní je ještě dlouhá a ne vždy nám pomůže tvá magie." řekl a prohrábl si vousy.
Čeho si Glen nevšiml bylo to, že jedna z lučištnic vstala a zamířila k vám.
"Promiňte, nešlo přeslechnout že mluvíte o Asterii. Můžu se zeptat, kdo to je?" zeptala se těkala pohledy mezi vámi. Její zlaté vlasy ve světle vypadali jako třpytící se zlato.
Úbor měla stejný jako ostatní lučištnice. Tvář napovídala, že jí nebude víc, jak devatenáct let.
Ovšem její oči říkaly, že má už ledacos za sebou.

Diplomacie
Sif & Jaina

Thrall se jen pousmál. "Myslím že pro dnešek bylo informací více než dost, můžeme pokračovat zítra po rozloučení, cest ke strážci trvá pár hodin." řekl a zavolal stráže před sálem.
"Grom vám nechal donést nějaké jídlo a pití. A postel navíc." oznámil a podíval se na Groma, jeho výraz naznačoval že není na takové chování svého bratra zvyklý.
"Měli by jste si odpočinout." dodal a propustil vás.
Starý ork se i nadále tvářil spokojeně, Grom vypadal jako by ho klidně mohli mouchy sníst a bylo by mu to jedno. Někteří členové rady sice stále vypadali trochu protivně, ovšem, když došlo na ukončení zasedání, i jejich rysy se uvolnili.

Před sálem na vás čekal starý známý ork, ten jenž neuměl dobře lidskou řeč.
"Já vidět, že náčelníci spokojení. My teď kamarád s lidi?" zeptal se a stráž sálu si vyměnila pohledy, ze kterých šlo jasně vyčíst, že nechápou která bije a poté se upřeně zahleděli na orka, který jen ukázal do sálu a stráž sálu našpicovala uši a naslouchala dění uvnitř. Jejich výrazy se změnili na poměrně zmatené a nechápající.
"Vy teď odpočívat, já odvést." pokračoval s nadšením, které by se dalo popsat jako dětské. Stráže sálu si opět vyměnili pohledy a jeden z nich si zaťukal na přilbu. Nebylo třeba znalce aby bylo znát, co tím básník chtěl říci.

V deštěm bičovaném městě opět sledoval stopy těch, co prošli před ním.
"Já myslet, že toto sledovat stopa ostatních být zbytečně namáhavé. Nechápat, proč náčelníci nepřijít s řešením. Dlažba, podobná jako v pevnost, být efektivnější a rozhodně ne tak špinavý." hudroval ork. Když jeden z blesků osvětlujících oblohu udeřil do země kousek od vás, ork zavrávoral a padl do bláta. "Duchové dnes zlobit." zabručel a vstal.

V chatrči, kde zrovna orkská žena císařovně převazovala ránu, byl stůl s jídlem a pitím.
Aaron seděl před ním a hypnotizoval kus masa, který připomínal jelena. V očích gryfa šlo vidět, že se drží jen tak tak, aby po masu nevystartoval.
Když byl císařovnin převaz hotový, poděkovala orkské ženě, která se mírně uklonila, poté se uklonila i vám a odešla.
"Kdyby vy něco potřebovat, já být venku. Snažit se vypadat jako ork, ne jako socha." odpověděl doprovod a zavřel dveře. V ten okamžik se Aaron podíval na císařovnu s touhou v očích a nedočkavě máchal ocasem. Císařovna si jen povzdychla a přikývla, načež gryf vystartoval po jelenovi a stáhl ho ze stolu a odnesl si ho k císařovnině posteli.

"Tak vám nevím jestli je to gryf, nebo malé dítě." usmála se při pohledu na štastného gryfa. Poté vstala a kulhavě došla ke stolu.
"Vypadá to, že diplomatka Sif uspěla?" zeptala se a podívala se na obě čarodějky. Následně se podívala po stolu, co se na něm nachází.
Různé druhy masa, od vepřového, kuřecí, až po neznámé, nejspíš zdejší druhy masa, které svým vzhledem připomínali hovězí. Dále různé druhy ovoce a zeleniny. Několik džbánů s vodou a nápojem, který na pohled až moc připomínal krev.
"To jste si spolky jazyk?" zeptala se po chvíli a podívala se trochu překvapeně a opět vám věnovala pohled.
"Tak už mě nenapínejte a mluvte, je mi jedno která z vás." dodala vzali si kus masa, který připomínal hovězí.

U všech rohatých a ostnatých...
Sif

Když bylo oznámeno, že má hlava zůstane tam, kde je, ulevilo se mi. Nebála bych se použít termín "spadl mi kámen ze srdce". Sice spadl, ale když teď nasadím výraz úlevy a radosti, asi bych se dopustila urážky a mysleli by si, že jimi najednou pohrdám. Popravdě, nechtěla sem nijak dráždit orky a nechtěla jsem kazit Sif její úspěchy. Má co dělat aby s orky navázala nějaké přátelské styky a poslední, co potřebuje je můj samolibý výraz. Proto bude lepší, že po celou dobu, než nás odvedou ze sálu rady, budu raději mlčet a maximálně přikyvovat.

Trochu mě zamrazilo, když oznámili, že se budeme muset účastnit rozloučení s mrtvými. Koneckonců řekl "vy", ne "ty". Trochu nervózně jsem přešlápla a snažila se vyhýbat pohledům orků, jež mně pozorovali. Proto jsem radši upřela zrak Sif na zátylek.
Uznávám, divné, ale pro mně to bylo lepší než těkat pohledem mezi orky a dívat se na jejich výrazy nelibosti a u jednoho dokonce opovržení.

Když se Sif zeptá, jestli nemají nějaké otázky, či přání, začnu pociťovat mírné přívaly paniky. Ano, já vím že nás víceméně chrání dobré vztahy Sif s náčelníkem, už podle způsobu konverzace si dovoluji tak soudit. Ale nejsem si vůbec jistá, zda se ta ochrana vztahuje i na mne, koneckonců, já jsem s nimi nepřišla. Nejradši bych už odtud odešla a nevystrčila nos dokud nebudeme muset jít na ono rozloučení.
"Že já husa raději nepadla na zem a neškemrala o život..." napadne mně při vzpomínce na to, co vedlo k tomu, proč jsem vlastně tady.

Co klove

Ukázal ke schodům a já se tam úslužně podíval. Málem jsem se zakuckal pivem, když jsem spatřil muže v bílém hávu. Opatrně jsem polkl lok piva a sledoval jej. Neodvažoval jsem se cokoliv říci, jen jsem ho sledoval. To jak se vyhnul jsem ohodnotil jako většina okolosedícich. Muž v bílém ještě několikrát uhnul ráně, která by jej přinejmenším poslala do říše snů, až to hromotluk nevydržel a sáhl po meč. Když pak udeřil svou společnici, trochu jsem se napružil, ale zůstal jsem sedět. Věděl jsem, že bych proti němu nic nezmohl. Máchl mečem a já si říkal, že je to konec maskovaného, ale ještě nikdy jsem se tak krutě nezmýlil. Konec byl hromotluka. Jasně jsem viděl, jak z nátepníku na levé paži vyjela čepel, ta samá, kterou jsem měl možnost vidět a skoro i cítit na vlastní kůži. Čepel zmizela v břiše hromotluka, tomu vypadl meč z rukou a bezvládně se svalil na opeřencovo rameno.

Sledoval jsem, jak zatlačil mrtvému oči, složil mu ruce na hrudi a pak zamířil kamsi hlouběji do výčepu. Něco si s někým vyměnil, neviděl jsem však co. Můj pohled stále přitahovala mrtvola ležící na zemi. Tedy, ne že bych už neviděl mrtvého, ale tohle je poprvé, co vidím tak čisté zabití. Jedno bodnutí titěrnou čepelí ukončilo život hromotlukovi, který by byl jistě schopen porazit více než třicet jiných. Poté, když už odcházel, zastavil se u dívky i Sylvie a oběma dal měšec, nejspíše plný zlata. Promluvil k dívce, pak se zvedl a odešel.

Ještě nějakou chvilku byl klid, než se vše zase vrátilo do normálu. Nejspíše zde bylo umírání na denním pořádku, byť jistě ne takovéto. Jakmile odnesli mrtvolu, podíval jsem se zpět na zjizvenou tvář Glena a poté jsem se ještě ohlédl na lučištnice, zvláště na tu, co se zeptala, kdo je to ta Asteria. Nepromluvil jsem, jen jsem se napil piva a zahleděl se do poloprázdného korbele.
"Jo. Setkal jsem se s jedním z nich. Pokusil se mne zabít, jenže ho cosi vyrušilo," odpovím mu tiše a semknu ruce kolem korbelu. Také jsem byl přítomen tomu, když Císařovna zakázala lov na ně, neřeknu a znovu se zahledím na místo, kde se předtím odehrál souboj. Pak jsem se opřel o opěrku židle, ovšem hned na to jsem se zase nahrbil, úplně jsem zapomněl, že mám na zádech stále ten meč, co mi Glen před... jak už je to dlouho? Týden? Dva? Kdo ví. Zhluboka jsem si oddechl, přetáhl jsem popruh, na kterém pouzdro vyselo přes hlavu a zbraň jsem opřel o židli. Neměl jsem z ní dobrý pocit a ani jsem neměl v úmyslu ji kdy použít. Bál jsem se však, že k tomu jednou dojde.