Bratr? Císařovna má bratra?

Přikývla jsem a byla jsem pevně rozhodnutá orkům pomoct jakýmkoliv způsobem. Sami nám dali velkou důvěru a nerada bych je zklamala. Po boku špatně mluvícího orka se vydám zpátky do chatrče s doufáním, že vylíčím císařovně všechno, co se stalo a hlavně ji donesu dobré zprávy. Jsem i trochu spokojená sama se sebou. Čeká mě ale překvapení v podobě gryfa, který mě ihned chňapl, lehce škrábl a táhl ke královně.

„Má paní!“ ihned jsem byla u ní a kontrolovala, jestli nemá teplotu.

"Stalo se něco...co se stát nemělo..."

„C-cože?“ vydechla jsem překvapeně. Poslouchala jsem, co se mi císařovna snaží říct. Nikdy jsem jí v takovém stavu neviděla a měla jsem o ní šílený strach.

"To něco, nebo spíš někdo...je můj bratr."

Bratr? Nikdy se nezmínila, že... dál poslouchám její vyprávění a žaludek se mi stahuje víc a víc. Pokud je její bratr takový, jak popisuje, musíme rychle něco podniknout dokud je slabý. Musíme jej najít a zničit. Neříkám zabít, protože nejsem si jistá, zda člověk s takovou povahou může být vůbec člověkem.

Položím bradu na její rameno, zatímco ke mně promlouvá: "Proto tě nežádám, ale spíš ti zakazuji, se mu postavit... Nebudu ti mít za zlé, pokud by jsi před ním schovala."

To jsem opravdu nečekala. Nemůže mi jenom tak říct, ať od všeho dám ruce pryč. Odtáhnu se a zadívám se na ni. „Má paní,“ špitnu, „musíte sama vědět, že vás nikdy neopustím. To nejsem já a cením si vás více jako svůj život,“ pokud mi to dovolila, chytila jsem její ruce. „Záleží mi na vás.“

Spadl mi kámen ze srdce

Jak jsem mluvila a císařovna se tvářila tak, jak se tvářila, bála jsem se vyslovit každé slovo navíc. Čekala jsem, že ke mně přijde, jednu mi flákne a začne mi nadávat do nán, a proč si dovoluji přebírat její pravomoc. Že jsem jenom její dvorní dáma, která se stará o její pohodlí a chrání ji svými kouzly. Nečekala jsem nic z toho, co se chystala říct. Nic a byla jsem tak překvapená, že mi vyhrkly slzy do očí. Jak bych to jenom řekla. Já svou císařovnu milovala víc než svůj život a nikdy nenastane chvíle, abych ji zradila. Nyní ke mně projevila takovou důvěru, až jsem nebyla schopna nic říct. Bylo to tak... já nevím. Nádherné.

Její obětí mě zahřálo u srdce a hlavně jsem se cítila celá. Bylo to po dlouhé době, co se ztratila Ardía. O svou přítelkyni mám stále strach, ale čas většinou zahojí rány. Až se vrátíme domů, budu ji hledat. Císařovna by to určitě taky ráda chtěla. A chce to. Říkala to.

"...právě jsi ukázala, že máš na to, aby jsi některé záležitosti mohla převzít místo mně."

Usmála jsem se na ni. Stále jsem byla příliš emočně vytížená, než abych mohla cokoliv říct, aniž by se mi třásl hlas.

"A jako první, chci aby jsi dokončila to, co jsi teď začala. Klidně buď tvrdá, pokud si to situace bude žádat, i když proti orkům osobně nic nemám, musíme jim ukázat, že nebudeme skákat jak pískají."

„Ano, paní,“ přikývnu rozhodně. Dodala mi jistotu, takže se nebudu vracet vystrašená, nejistá. Pokud budou souhlasit, máme vyhráno. Budeme mít spojence. Nevím, jak bude složité přesvědčit lidi, aby se jich nebáli, ale na to nějak přijdeme.

"Co se čarodějky týče, tu vyřešíme vzápětí, co se dozvíme názor orků."

„Budu se na ni ptát,“ řeknu. „Leží mi v hlavě už velmi dlouho a viděla jsem, jak ji táhli odsud pryč,“ připustím, že bych mohla mít myšlenky i někde jinde.

"Jsem na tebe pyšná Sif."

Pocit, kdy se vám sevře hrdlo, žaludek a srdce zaplesá. Takový pocit, kdy skloníte hlavu a nevíte, co říct. Ten jsem právě měla a bylo to... „Děkuji, má paní,“ špitnu tiše. „Já... nechci vás nikdy zklamat,“ pohlédnu na ni láskyplně a lehce se pousměji.

Naší idylku pak přeruší orský strážný, kterého jsem už viděla. Oznámil nám, že se rada rozhodla. Kousla mě nervozita, ale zároveň jsem byla i zvědavá, na co přišli. Byl zmatený z toho, co viděl, ale já mu to jen oplatila úsměvem. Kývla jsem na císařovnu, že její důvěru nezklamu a následovala orka k radě. Tam na mě opět padly všechny oči, ale tentokrát jsem se cítila jistěji a věděla jsem, že dělám správnou věc. Nejenom pro svou zemi, ale i pro orky. Pokud se podaří spojit je a lidi, mohli by žít konečně svobodně a nebát se cestovat za své hranice.

"Své paní můžeš vyřídit, že orkská Horda a její lid jsou od dnešního dne spojenci. A jako důkaz, že přátelství, vám pomůžeme dostat se domů, jakkoliv to bude třeba."

Já to dokázala! Chvíli jsem vstřebávala, co mi Thrall říkal a dokonce mi chvíli trvalo, než mi trklo, že bych jeho ruku měla přijmout. Všichni okolo museli vidět mé překvapení a možná jim to mohlo přijít i trochu komické. Já, malá člověčice, která přemluvila Hordu ke spolupráci. „Bude nám ctí,“ podívám se náčelníkovi do očí, ač to znamená, že musím zaklonit hlavu.

"Avšak je zde další záležitost...“

Ajaj, vždycky tu je nějaké ale. Téma se týká zajaté čarodějky. Chápu jejich důvody a ke mně a císařovně bude mít určitě větší důvěru. Ke konci přikývnu. „S Císařovnou s ní promluvíme,“ přitakám. „Má paní má schopnosti, které by jí mohly přinutit mluvit, pokud by nebyla svolná, ale ze začátku půjdeme přirozenou cestou.“ Vyslýchání vězňů nebyl můj obor, ale ovládnutí mysli by mohlo pomoct čarodějce otevřít pusu. Tedy, pokud to vůbec bude třeba. Jestli spustí sama, tak budiž. „Doufám, že nebude třeba kouzel,“ podotknu. Ono to bez nich bývá mnohem lepší.