Trocha klidu... snad

Překvapilo mě, že zrovna Grom si všiml mého nepohodlí a to únavy. Vděčně jsem se na něj podívala, a přála si, aby císařovna byla konečně vzhůru. Nedokázala jsem odhadnout její reakci, až jí řeknu o všem, co se tu událo a hlavně o této radě. Mám strach. Nemusí souhlasit a pak co? Orkové nás zabijí.

"Než se shodneme, bude to chvíli trvat, zavoláme tě, jen co se tak stane."

„Děkuji,“ sklonila jsem hlavu, a pak následovala strážného, který mě doprovodil do chýše. Moc jsem nepřemýšlela nad tím, jestli tu jsou i orské ženy, ale když jsem jednu potkala, usoudila jsem, že orkové jsou nám lidem blíže, než jsem si myslela. Taky jsem uvažovala nad čarodějkou, kterou kamsi vedli. Možná ji zabijí a já nebudu mít šanci si s ní promluvit.

Proč na ně zaútočila? Z jakého důvodu? Grom se mi nezdál jako typ, který začne mlátit do všeho, co nevypadá jako on.

Když jsem se vrátila do chatrče, překvapila mě má paní. Byla vzhůru. Tělem mi projela úleva, až se mi málem podlomila kolena.

"Popravdě jsem netušila, že ještě někdy uvidím orky."

Ještě někdy? Ona tu už někdy byla?

"Neudělali ti nic?"

„Ne, má paní,“ zavrtěla jsem hlavou a sedla si do křesla. „Chtěli po mně, abych... zastupovala vás a vaší zemi. Událo se to tak náhle, že jsem nestačila ani protestovat,“ vzdychla jsem zkroušeně. „Nejsem si jistá, zda budete souhlasit se vším, co jsem jim... nabídla. Nebyla jsem si jistá a snažila jsem se nabídnout to, co by nám neublížilo.“ Škoda slov. Nakonec jsem císařovně dovyprávěla všechno, co se událo, když byla v bezvědomí. Neopomněla jsem zmínit ani čarodějku.

Khaa! Si půjdu hodit mašli

"Chceš popřít že jedna z vás dnes nezabíjela naše bratry?"

Haló! Já tu ženu vůbec neznám a i u nás by byla pronásledována pro své schopnosti. Začínám se bát, že nemám nejmenší šanci uspět. „Nezapírám nic,“ pro jistotu se ještě zamyslím nad tím, co jsem řekla. Znělo to asi takhle: Nechci obhajovat chování těch, kteří vám učinili nějakou křivdu... No, asi se nesnažit, protože někteří z nich jsou přesvědčeni, že lidé jsou jenom špatní. A to jsem jim neřekla, že v knihách se objevují jako zlé postavy, které papají princezny. Dobře, v císařovnině knihovně se najde pár svazků, které o nich mluví vážně a dokonce jeden autor mezi nimi i nějakou dobu žil, ale to bylo před tím, než se všechny rasy tak najednou oddělily.

Zase moment, kdy můžu jen přihlížet, ale příběh orkyně... tu jsou orkyně??... mi vyrazil dech. Tak nakonec největší páku má pro mě neznámý ork. Mám to ale štěstí. Alespoň mi svitla alespoň malá kapka naděje. Má paní mě si zabije.

"Dejme tomu, že bychom uvěřili vaším slovům, ženo. Co dále může vaše země nabídnout?"

Ne, TEĎ mě zabije! Jak to říct. Já nevládnu a nemůžu nabízet nic jako výměnu. Tohle... argh, copak neví, že já jsem jenom její dvorní čarodějka? O ničem nerozhoduju, sem tam hodím pár rad, pokud je chce slyšet, ale pomalu ani nevím, kolik máme vojáků v armádě. Nikdy v životě jsem se necítila tak na dně. Nepomáhá mi ani hřejivý pocit medailonu na krku.

Říct, že o tom bohužel nemůžu rozhodovat, je to nejhloupější, co bych kdy udělala. Co by udělala císařovna? „Mohli bychom vám pomoct s problémem ohledně útoků lidí, popřípadě, pokud byste chtěli cestovat, tak budete mít volnou cestu. Výměna surovin, které chybí oběma stranám, vojenská pomoc,“ mám tě ráda živote, ale teď se s tebou loučím. „Jistě by se dalo s císařovnou domluvit i na jiných věcech.“

Volání po pomoci

Aaron byl každou chvíli víc a víc smutný. Ani já jsem se necítila nejlépe. Císařovna nejevila známky, že by se měla každou chvíli probudit. V mém nitru se pralo několik existencí mne sama. Nevěděla jsem, jak mám obhájit královnin lid. Vím jen to, že pokud ona orkům bude věřit, tak od nás proti nim nikdo nevztáhne ruku, ale to se nedalo říct i jiných zemích, kam její moc nedopadala. Měla jsem strach, že nás berou jako jeden klan a že jsme všichni stejní. V podstatě ano, ale mysl je různá.

Došla jsem k Aaronovi a pohladila jej po zobáku. „Bude v pořádku,“ špitnu a prohrábnu peří na jeho krku. „Uvidíš,“ usmála jsem se na něj. Neznámé čarodějce jsem nevěnovala jediný pohled. Ona by mohla ohrozit všechno, za co jsme s mou paní bojovaly. Ohnivý fénix mi dal dar a já jej nechtěla zklamat.

Sedla jsem si nakonec do velkého křesla a zachumlala se do kožešinových přikrývek. Snad jsem i na chvíli usnula, protože se mi zdálo o matce. Ujišťovala mě, že všechno bude v pořádku a nesmím se bát. Pravda je klíčem do světa a jen nejodvážnější ji dokážou vyslovit. Pak mě probudil jeden ze strážných orků a já jej znaveně následovala. Venku byla zima, a tak jsem využila svých schopností, abych se ohřála. Zeptala jsem se také svého průvodce, zda nechce ‚zateplit‘.

U pevnosti si mě přebral Grom. Jeho poznámka: "Doufám že máš připraveny pádné argumenty," mě znervóznila. Nějak jsem na všechno přestala myslet. Skousnula jsem si ret a podívala se na špičky svých kožených bot. Pak jsem zvedla hlavu a pohlédla na orka a usmála se. Doufala jsem, že vypadám pevně a rozhodně. Snažila jsem se taková být.

„Chci jen, aby poznali, že ne všichni jsou stejní.“

Když začala rada, čekala jsem venku před masivními dveřmi. Moc jsem jim nerozuměla, ale když se ozval hlasitější řev, bála jsem se, že tam jdu na popravu. Ani jednou jsem se nepohnula z místa a čekala. Srdce mi skočilo do krku ve chvíli, kdy mi strážní otevřeli dveře.

A je to tady. Hlavně si věř. Byla jsi přece na spoustě rad s císařovnou. Bude to úplně stejné.

Nemohla jsem se mýlit víc. Poslouchat, jak někteří po sobě štěkají. Starý ork mi nejvíce přirostl k srdci. Jeho argumenty mne potěšily, že jsem mu věnovala úsměv. Alespoň náčelník není sám, pomyslela jsem si.

"Proto navrhuji, abychom dali té mladé dámě šanci obhájit její lid. Každý má právo obhájit se, buďiž to ork, nebo člověk," pronesl starý ork a všechny pohledy padly na mě. Najednou jsem ztěžka o několik kamenů, až jsem se bála, že se propadnu do země.

Nádech a výdech.

Přejela jsem očima po všech přítomných a skončila u náčelníka. „Taragon je jen jedna země z mnoha,“ nejsem si jistá, zda jsem začala dobře, ale já jsem byla trochu v koncích. „Tak, jako vaše. Nechci obhajovat chování těch, kteří vám učinili nějakou křivdu, ale vím jedno, že ne všichni lidé jsou stejní. Já jsem o vás četla jen v knihách a celá léta nikoho z vašeho druhu nikdo neviděl. Nicméně se blíží něco, co nedokážu popsat slovy. Na Taragon se snáší temnota a povstávají temní tvorové. Nepřítel se určitě nezastaví jenom u nás, ale bude pokračovat dál, aby mohl zabít a zotročit co nejvíce ras. Proto jsem já a královna byla žádat mocného ohnivého ptáka fénixe o pomoc,“ dotknu se přívěšku. Většinou to zabralo. „Prošla jsem zkouškami a slíbil mi pomoc. Jediné, čeho se bojím, že zklamu jeho důvěru. Nemohu vám zaručit, že proti vám nevztáhne ruku žádný člověk, ale jedno můžu říct jistě. Lidé mé královny budou vašimi spojenci v dobrém i ve zlém,“ odmlčela jsem se.

Tak něco řekněte, prosím.