Uf, taaakovouhle

"Ale jak můžeme vidět, duch ohně vám věří."

Byla jsem ráda, že nakonec jejich hádka dospěla do bodu, kdy jsem se nemusela krčit ve své židli. Můj pohled však nejčastěji padal na bezvědomou čarodějku, kterou měl Grom přehozenou přes rameno. Kdo to je a proč tady byla, mi na jazyk dávalo spousty otázek. Nemínila jsem oba dva orky provokovat. Možná bych, až budu s Thrallem sama, se mohla zeptat, zda bych si s ní mohla promluvit.

"Ovšem měli bychom vymyslet, jak je dostat domů, aby mohli stát se svými lidmi proti nepříteli, jež chce zničit je."

Tato poznámka mě přiměla se pořádně zaposlouchat do jejich rozhovoru. Chtěla jsem domů, ale neměla jsem tušení, jak na tom císařovna je. Podle jejich slov se moře bouřilo a lehce jsem znervózněla, když mou paní nazvali jako společnici. To já byla její. Ne naopak.

"Jak velkou armádu má váš nepřítel?"

Další otázka byla směřovaná ke mně. Sama jsem neměla tušení, jak ta armáda je. Vím jen, že Spravedlnost říkal, že tam jsou všichni temní tvorové a ženou se jako lavina z chrlící sopky.

Zvednu oči a podívám se tentokrát přímo na Groma. „Nejsem si jistá, jak moc velkou, ale v jeho jednotkách jsou tvorové pocházející z různých temných zákoutí. Dokonce, i kdyby se všichni lidští mágové spojili, neměli bychom šanci. A nejsou to jenom naše země. Je otázkou času, kdy překročí moře a začnou ničit vše, co jim přijde do cesty.“

Další ork

"Kdysi bych řekl, že lidé v případě nouze spojí své síly a budou čelit nepříteli..."

Nemám tušení, co tím chtěl říct. Lidé jsou někdy rozdílní jak různé rasy, co obývají známé i neznámé země. Pak přišel na scénu jiný ork. Při pohledu na něj jsem chytla husinu po celém těle. Nelíbil se mi ani jeho tón, jakým mluvil. Najednou jsem se cítila malička, naproti nim jsem malá opravdu byla a nejraději bych se ztratila v židli, na níž jsem seděla. Nemohla jsem si nevšimnout bezvládného těla, které mě děsivý ork přehozené přes rameno.

Kdo to je? pomyslím si ve chvíli, jak ji začal obviňovat s věci, na které bych byla nejspíš krátká.

"Další člověk? Kde se tu zase bere tahle čarodějnice?"

Nyní mě polil i chladný pot. Polkla jsem a mlčela jsem. Věřila jsem, že náčelník drží vše pevně v rukou. Opět jsem se prsty dotkla amuletu a přítomnost ohnivého ptáka mě uklidňovala, i když byl velmi daleko.

Jejich hádka bylo jako burácení hromů za velmi silné bouřky. Nakonec však vše skončilo pokornou omluvou Groma. Oddechla jsem si, ale čekala jsem, co bude dál. Nechtěla jsem pokoušet svoje štěstí.

"Nechápu pouze jediné, proč by jakákoliv lidská panovnice cestovala pouze v doprovodu čarodějky? Všichni ostatní panovníci vždy vytáhli s armádou..."

Hm? pohlédnu na Groma. Jeho otázka mě zarazila.

"Tato otázka není zcela od věci...vezme-li v potaz že je našli ještě s nějakým létajícím tvorem, to rozhodně nevypadá jako nějaká výprava."

Nevěděla jsem, co všechno můžu říct, ale zachránili nám život. Dlužila jsem jim alespoň něco.

„Věděli jsme, za kým jdeme,“ podívala jsem se nejdříve na náčelníka, a pak na jeho bratra. „Myslím, že by nesouhlasil s armádou před svým prahem. Chtěly jsme dokázat, že jsme hodny jeho... přítomnosti,“ nebyla jsem si jistá, jak přesně formulovat poslední slovo.

Hostina pro vrány

"Tady se lidských zvyků při stolování nemusíš držet. Nikdo tě za to nebude odsuzovat."

Snažila jsem se nevšímat jiných orků, kterým moje stolování přišlo zábavné. Nejsem zvyklá na jejich způsoby a navíc jsem byla takto naučena a vychovaná. Dalo hodně práce, než jsem se naučila v císařovnině přítomnosti chovat tak, jak se má.

„Omlouvám se,“ špitnu lehce nejistě. „Chovám se takto od doby, co...“ nedořeknu. Jen vím, jaké to bylo před tím těžké. Kolik bolesti jsem musela snést, kolik urážek přilétalo na mou hlavu a já se utápěla ve vlastní bezmocnosti. I když mi matka říkala, abych nebrala vážně řeči jiných dětí, bolelo to. Nakonec jsem získala nejlepší kamarádku, taktéž čarodějku a spolu jsme dokázaly dělat divy a sloužily jsme královně. Ale teď? Ardía zmizela, nevím, co se s ní stalo. Mám o ní strach, fénix mi svěřil kousek sebe sama, a i když je oheň nejsilnějším živlem, který dokážu ovládat, mám strach.

"Říkala jsi, že jste s tvou paní byly na nějakém ostrově. Zajímalo by mě, proč jste hledaly ducha ohně. Mnoho vašich druhů se ho pokoušelo zotročit... žádný neuspěl."

Tento výrok mě překvapil, až jsem se mírně zadusila masitým soustem. Čekala jsem cokoliv, ale tohle opravdu ne. Já jsem první? Ale jak? Vím, že jsem fénixe nezotročila. Stále k němu cítím úctu a bojím se pomyslet na to, že bych jej nějak zklamala.

"Ovšem cítím kolem tebe přízeň jeho přízeň, takže se nezdá, že by jste ho chtěli zotročit. Co bylo cílem vaší cesty?"

Vzpomínám si na den, kdy se všechno hodně moc pokazilo. Krásné dny, kdy jsem v zahradách nechávala rozkvést stromy, ač bylo léto, hrála si s vodními zvířátky a posílala je k dětem patřící ke dvoru. To byly dny, kdy jsem se cítila opravdu šťastná. Královna mne přivolala, když bylo třeba, pomohla jsem ji se šaty, řekla pár rad, pokud potřebovala a věnovala jsem se vlastní škole, kam byly posílány děti s magickými schopnostmi. Snaha, aby se na mágy nenahlíželo tak, jak tomu je dnes, byla stále jen snahou. Ale nestěžovala jsem si.

Zahalení muži patřící k tajnému řádu, pokus zabít císařovnu, anděl, tato těžká cesta. Život se mi nemohl více roztříštit. Ale vím, co mě drželo pohromadě. Láska k mé drahé císařovně a víra, že ona je světlem na nebesích a že ona dokáže zahnat temnotu, jež se k nám blížila.

Zahloubala jsem se do vlastních myšlenek a zapomněla jsem odpovědět. Probralo mě až zafunění obrovského vlka. Strnula jsem, ale když se tak lísal k náčelníkovi, oddechla jsem si. Nakonec mi připadal nádherný.

„Potřebujeme pomoc,“ podívala jsem se na Thralla a nevědomky se prsty dotkla amuletu. „Něco temného se řítí na náš svět a nechci hádat, kam až hodlá zajít. Možná po nás budou na řadě další,“ snažila jsem se mluvit tak, aby to nevyznělo zle. „V armádě jsou temná stvoření, před kterými jsme  naprosto bezbranní. Potřebujeme pomoct jiných, a proto jsme šly za fénixem. Jeho slovo...“ odmlčím se. Nechci tu vytahovat, že na jeho slovo všichni povstanou. To ne. „Chci tím říct, že stojí za to bojovat a zahnat blížící se katastrofu. Nevím, jak jsem fénixe přesvědčila, ale věřím, že má víru v nás lidi. Víru v jiné rasy, víru v sebe sama.“