Všude kolem jsou orkové

"Asi jsi neočekávala, že nás je tolik. A to je jen jedna ze stovek osad."

Následovala jsem náčelníka a byla ráda, že je na blízku. Neměla jsem ponětí, co by dělali ostatní, kdybych se tu promenádovala úplně sama.

„Já ani netušila, že nějaká osada je,“ řekla jsem omluvně a podívala se na něj, zda se neurazil. „Ale myslím si, že máte v jistém slova smyslu štěstí,“ usměju se a pokračovala jsem v cestě. Bylo složité se nedívat na ostatní a nevšímat si jejich reakcí. Byla jsem tu cizí a navíc jsem nebyla ork.

Z ničeho nic se u nás objevilo malé dítě, dloubaje do mě dřevenou sekerou. Nedokázala jsem odhadnout, kolik mu je let, ale lidské by určitě bylo mnohem menší. Jeho zvědavost mě však pobavila a chápala jsem jej. Náčelník byl na něj tvrdý, ale neodvážila jsem se něco namítat. Je to jeho lid a já tu jsem jen jako host.

"Omlouvám se, jeho generace doposud neviděla člověka."

„To je v pořádku,“ mávnu nad tím rukou.

Nakonec jsme dospěli k... jak to jenom nazvat, ke k nějaké stavbě na kopci, která byla nejspíš velmi důležitá. Už podle toho, jak byla situována a brána se schopností odolat velkým nárazům. Celou dobu jsem se kolem sebe rozhlížela a říkala si, jak příběhy o orcích klamaly. Dospěli jsme až do jídelny. Usoudila jsem to podle stolu, na kterém ležely různorodé pokrmy.

Uf, aspoň, že nejsem vegetarián.

"Předpokládám, že po své cestě budeš mít hlad. Omlouvám se, jestli to nebude po chuti, ale nevlastníme koření a potraviny, jež lidé mají rádi."

V odpověď mi zakručelo v břiše. Lehce jsem z rudla.

"Jak říkáte, co hrdlo ráčí."

„Děkuji,“ usadila jsem se a rozhlédla se, co tu všechno bylo. „Jak vidím všechno to jídlo, neuvědomovala jsem si, že jsem už tak hladová,“ připustím a počkám, dokud si náčelník sám nenaložil, a pak jsem se jala vybírat takové kousky, které se zdály pro člověka stravitelné. Byla jsem takto zvyklá se chovat u královského stolu. Vždy jsem začala jíst až po císařovně.

V chatrči

Nešlo se neusmát. Jeho důvěra, že tu nejsem, abych rozpoutala další válku, mě zahřála u srdce. Vím, co se píše o orcích v našich knihách. Začínám však pochybovat, že jsou informace založené na pravdě. Bojí se. To my všichni. Mám strach, co jsem si to naložila na bedra a nevím, co od toho čekat.

Vstávám s jeho pomocí. Nemám čas se přemýšlet, zda se v tom málo oblečení mám stydět ano nebo ne. Kývám na jeho obavy a shlédnu na císařovnu, která ještě odpočívá. Jsem ráda, že je v pořádku. Měla jsem o ní strach a i nyní mám obavy.

Myslím, že by bylo vhodné v našem rozhovoru pokračovat jinde, aby se mohla uzdravit. Moji válečníci budou u vchodu navíc tu je váš ochránce."

Přikývnu. „Bude to tak lepší.“ Raději, ať má klid. Znám účinek lidského hladu a ten orkův je navíc velmi hluboký a nedivila bych se, kdyby nyní císařovně lehce brněla hlava.

"Uvidíme, jak bychom vám pomohli zpět domů. I když myslím, že to nepůjde dřív, než se tvá společnice probere. Nechci riskovat její újmu."

Opět se chytám stébla naděje. Vrátíme se domů, ale není už pozdě? Co se všechno změnilo? Nevpadlo už zlo do království a nedecimuje všechno, kam přijde?

"Počkám venku než se připravíš."

„Bude to trvat jen chvilku,“ dodám a počkám, až odejde. Dojdu ke svému oblečení a začnu se pomalu oblékat. Cítím se ještě trochu zesláblá, ale hlavní je, že jsme obě dvě celkem v pořádku. Trochu déle mi trvá zavázat mašličky na košili a úprava přehozu přes jedno rameno mě nachytá v rozjímání o našich křehkých životech.

Nakonec jsem však hotova. Dojdu ke gryfovi, položím mu ruku na zobák a pohladím jej. „Dávej na ni pozor, Aarone,“ usměju se. Pak vycházím ven z chatrče.

Milý chlapík

Poslouchala jsem jej a nemohla jsem si za boha vzpomenout, zda jsem vůbec seděla na Aaronovi, když jsme vyšli ze svatyně. Pamatuji si schodiště a tam jsme i padly únavou. Někdo nás přemístil? napadne mě. Mám obavy, že nebudu daleko od pravdy.

"Není čeho se bát lady Sif, nic se vám nestane. Jste našimi hosty a jako takové jste pod mojí ochranou. Avšak nebudu vás chránit, pokud byste chtěly ohrozit můj lid."

Zavrtím hlavou, že opravdu nemám v úmyslu ohrozit jeho lid. Jsem vděčná, že nás nenechali upražit na přímém slunci, ale kolem je tolik otázek. Nevím, na co se ptát jako první. Mám pocit, jako by se mi hlava chtěla rozkočit.

Dovnitř vejde orkská žena, nesouc nám naše oblečení. „Děkuji,“ špitnu trochu nervózně. Pokusila bych se o úsměv, ale moc mi to nejde. Nervozita cloumá každičkým svalem.

"Podle toho v jakém stavu jsme vás našli, za sebou máte zajímavou cestu."

Zajímavou? Spíš pekelnou jízdu.

"Proč jste tu? Je v naší zemi něco, po čem pátráte?"

Jeho otázky mě ještě více matou. Zírám na něj s rozšířenýma očima. „My... ne...“

"Doufám, že nejste předzvěst dalšího útoku... nechci litovat naší pohostinnosti."

Skloním hlavu. Nejspíš jsem ve středu všeho dění a nevím, jak moc má a císařovnina přítomnost ovlivní jejich zemi. Mám strach, abychom tu omylem nepřivedly kousky zla. „Byly jsme ve vesnici. Přístav to byl a tam jsme šly do svatyně, kde sídlí fénix. S mou paní vás nechceme ohrozit. Nemám tušení, jak jsem se sem dostala. Je to zmatené, stále v sobě cítím žár,“ rukou si přejedu přes krk. Každé polknutí je složitější a složitější.

Chatrč

Zažila jsem ledacos. Od utíkání před démony, přes dolování se skrz nemrtvou hordu, po obrovského ptáka, z něhož šlehaly žhavé plameny. Aaron byl náš ochránce. Díky němu jsem se alespoň trochu cítila v bezpečí, ale i přesto mě polil chlad strachu, když jsem uslyšela hlasy. Dovnitř vstoupilo něco, o čem jsem si myslela, že je to dávno vyhynulé. Ork nebo něco tomu podobného. Promluvil na mě a šel směrem ke mně. Aaron měl však jiné úmysly a zaútočil. Chvíli jsem měla představu, že bude roztrhán na dvě půlky, ale oni na sebe jen tak hleděli. Nakonec Aaron ustoupil a ork pokračoval.

"Je to už několik let, co jsem viděl člověka, jež by zavítal do této části světa."

Nápodobně, řekla bych nahlas, ale hrdlo jsem měla stažené.

"Nejsem nakloněn formalitám, proto, jak říkáte vy lidé, prolomíme ledy... Já jsem Thrall, náčelník orkské Hordy."

Natáhl ke mně svou obrovskou ruku. Věřit nebo nevěřit. Nevěděla jsem, co dělat, ale Aaron nevykazoval známky pohoršení. Suše jsem polkla. Až nyní jsem si uvědomila, jakou mám žízeň. Teplo ze mě vysálo snad všechnu vodu.

Po chvíli jsem natáhla svou mrňavou ručku a vložila ji do té jeho. Byl to zvláštní pocit. Drsná, zelená kůže. Bojovník nebyl jen od pohledu. Zasvětil tím určitě celý život a každý den držel v obrovských rukou zbraň.

„Sif,“ vypadne ze mě a vzhlédnu. „Kde to jsme? Vzpomínky... jsou trochu zmatené.“

Hlavou mi probleskne obraz tříštícího se ohniváka. Volnou rukou se dotknu rudého drahokamu, který mi stále visí na krku.