Uchm...

"Budeš se muset jít podívat ty Sif."

Podívala jsem se na císařovnu, zda je ji lépe nebo hůř. Druhá varianta byla ta správná. „Půjdu,“ šeptla jsem tiše. Nechtělo se mi od ní, ale co jsem měla dělat? Co kdyby tam ptáček našel něco velmi důležitého? Nesměly jsme promrhat šanci.

Moje přítomnost ptáčkovi nejspíš nedělala dobře. Nechtěla jsem mu ubližovat. Jen jsem chtěla požádat o pomoc. Hopkal na bílé dlaždici. Byla jiná než ostatní. Nepatřila sem, ale tušila jsem, že její přítomnost zde je klíčová. Pak jsem zahlédla jakési oko. Trochu mě to vyděsilo, ale přinutila jsem se zůstat klidná. Měla jsem strach o císařovnu a o všechny nevinné lidi tam venku. Co když se temnota dostala dál? Co když... nedokázala jsem dál myslet.

Najednou se kolem oltáře rozhořelo peklo. Instinktivně jsem si zakryla hlavu a až po chvíli se pokusila s ohněm něco udělat. Nic. Jenom sílil a sílil. Nechala jsem tedy pokusů a rozhlédla se. Něco bylo jinak. Bílá deska nebyla čistá. Plápolal na ní text: "Mají silní zvítězit nad slabými, nebo slabí nad silnými?"

Mají silní... dívala jsem se na nápis nechápavě. Silní by měli pomáhat slabším, přelétne mi hlavou.

Nesnesitelné horko – svatyně ohně

Obrovská brána se před námi otevřela a vstoupily jsme. Císařovna byla velmi unavená a ani já se necítila kdovíjak dobře, ale osud celého království, ba všech nyní závisel na nás. Mohla jsem se jen pídit, co to na nás jde a strach z démonů byl všude přítomný. Jak asi zareagovali místní, když se to na ně vrhlo? Oněměli hrůzou a zemřeli tam, kde stáli? Nebo se bránili do poslední chvilky.

Brána se za námi zabouchla a císařovna dodala: "Jedno víme určitě, cesty zpět už není."

Ač se to zdálo nemožné, polil mě chlad. „Alespoň se sem nedostanou démoni a nemrtví,“ snažím se myslet optimisticky. Kdyby ne, tak se v tu ránu sesypu.

Jdeme dlouho. Až moc dlouho. Přidržuju svou paní, ale víčka se mi zavírají. Teplo je čím dál nesnesitelnější, a jelikož mám na sobě celkem dost látky, cítím, jak se na mě lepí. Pramínky vlasů mám přilepené na spánku a kapky potu po něm stékají a nepříjemně lechtají. Pak vstupujeme do svatyně. Je velkolepá. Nádherná. Její krásu však kazí horko.

"Jsem opravdu ráda, že na sobě nemám šaty..."

Usměju se a přikývnu. „Mě by se hodil ten červený župan.“

"Na chvíli si tam odpočineme a potom se podíváme, kde vlastně je Fénix."

To je dobrá otázka. Kde je? Rozhlédnu se kolem sebe, ale musela jsem opět zachytit císařovnu, která si usmyslela, že půjde po svých. „Nenamáhejte se, má paní. Jsem tu pro vás.“

Nakonec usedáme u oltáře. Všechno je teplé a na holé kůži to a pálí. Není to příjemné. Začínám pociťovat jistou beznaděj. Zaženu ji v momentě, kdy si před nás sedne ohnivý ptáček.

"Doufám že tohle je jen nějaký prostředník."

„Možná,“ pozorně si ptáčka prohlížím a fascinuje mě jeho ohnivá podstata. „Je nádherný,“ řeknu spíše pro sebe. Mám k ohni jistý vztah. Přece jenom je mou součástí, ač jeho ovládnutí je nad míru těžké. Mágové, kteří se zaměřovali na jiné živly, neměli takové problémy, ale vůči ohni byli vždy slabší. Dokonce i živel vody mohl podlehnout ohnivému peklu.