Aspoň že nemám boty na podpatcích

Byla jsem ráda, že moje kouzlo alespoň trochu zafungovalo a my se mohli dostat úspěšně na schodiště, i když hordy démonů a nemrtvých neměly konce. Překonávali jsme schod po schodu. Zdálo se mi to jako věčnost a začínala jsem popadat dech. Uslyšela jsem za sebou výkřik, který patřil mé paní. Prudce jsem se zastavila a automaticky se k ní vrátila. Nenechala bych jí tady. To bych raději padla za její záchranu. Démon, jenž ji zranil, byl proměněn na popel, ale nedokázala sama jít.

„Pomohu vám,“ nabídla jsem okamžitě pomoc. Měli jsme velmi málo času. Magie fénixe nás snad ochrání. Provlékla jsem hlavu pod císařovninou paží a zvedla ji na nohy. Otočila jsem se a obě jsme spěchaly nahoru. Nebyly jsme moc rychlé a věnovala jsem Aaronovi smutný pohled. Obětuje se pro nás. Nebyla možnost, aby to zvíře přežilo ve zdraví.

Každý další schod byl pro mě muka. Sípala jsem, ale šla jsem dál. Bylo mi jedno, jestli omdlím, ale chtěla jsem královnu dostat do nejvýše. Podařilo se nám vylézt na další platformu a zběžně jsem se ohlédla po gryfovi. Nečekala jsem, že se objeví démon, který by ptáka vymrštil jak hadrovou panenku. Se zajeknutím jsem kryla mou paní, kdyby náhodou měl spadnout rovnou na nás. Bylo to vedle, ale i tak jsem měla žaludek až v krku. Aarone, pomyslela jsem stestkně.

Další démon nás dohnal a nebyl to žádný malý ťuňťa jak ti dole.

„Co to kur... ehm, je?“ málem jsem sprstě zaklela, ale v téhle situaci... zkuste se chovat klidně a netřást se strachy. Císařovna se jej snažila skolit, já jsem neměla sílu ani na jednoduché kouzlo. Naštěstí přišla záchrana. Ani v nejmenším bych neřekla, že budu ráda za Smrt.

"Pokud se nepletu, chtěli jste jít nahoru."

Jen nevědomky kývnu hlavou a poslouchám jej dál. Při jeho narážce o vedení se neubráním úšklebku a poznámce: „A já už doufala, že se zařadíme do dvojic a půjdeme,“ bez další okolků, přidržujíc královnu, jsem šla po schodech nahoru jak nejrychleji to šlo.

Plno kosťáků!!

Nebylo mi příjemné stát v blízkosti Smrti. Sledovala jsem jeho každý krok a poslouchala, co říká. Měla jsem pocit, jako by se mi jeho hlas zavrtával hluboko do hlavy a po chvíli mě začala dokonce bolet. Tzv. migrény jsme se naučili už eliminovat nebo alespoň utlumit. Nyní jsem litovala, že jsem si sebou nevzala bylinky, které by mi pomohly. Snažila jsem se celou dobu zůstat klidná a vyrovnaná, i když jsem se tak necítila.

"TICHO!"

Cukla jsem sebou a podívala se nechápavě na Smrt.

"Zdá se, že tu nejsme jen my."

Co? To myslí vážně? Kdo tu může ještě být? Nějaké obživlé mrtvoly?

"Démon,"  špitla císařovna a polil mě velmi divný pocit strachu. Nebyl to zdravý strach, který vás přinutí otočit se na podpatku a utíkat; tento strach mě přimrazil k zemi. Probral mě z něj havran, který vyletěl do výšin, a pak do Smrti narazilo obrovské monstrum. Vyjekla jsem. Kdo by se taky nelekl.

"Libovéééé massssíčkooo! Měkouškééé!" démon neustále požadoval masíčko. Aspekt nás zastínil a řekl, že musíme rovnou k hoře. Chtěla jsem něco dodat, ale císařovna potvrdila jeho slova. Musela jsem se otočit a po boku své paní a gryfa utíkat. Ale ani tak jsme neměli zůstat v bezpečí. Nedoběhli jsme příliš daleko a kolem nás se to začalo hemžit všemožnou démonickou havětí a, jak jsem se začala proklínat, nemrtvými. Nemohla jsem jenom utíkat a doufat, že jim uteču. Vytasila jsem meč a následovala královnina příkladu. Sekala jsem, vrhala žhavé koule, na což jsem se musela soustředit, ale duch mých společníků mi dodával dávku sebedůvěry, což jsem dlouho nezažila.

Zrovna jsme probíhali pod zřícenou klenbou, když se nám z vrchu na hlavu pokusil skočit nemrtvý. Všimla jsem si ho jen díky náhodě, kdy jsem zvedla hlavu. Neměl moc úspěšný skok, protože dopadl na zem ve dvou půlkách a jeho čin nás nutil k obezřetnosti. Na jeho rozpůlení jsme se účastnili všichni.

Začínala jsem být pomalu unavená. Vrhala jsem ohnivé koule nebo jednoduše zapalovala okolní budovy, aby oheň vytvořil stěnu mezi námi a vyvrženci z pekel. Konečně jsme doběhli k úpatí hory, ale myslela jsem, že sebou seknu, jak jsem se podívala na dlouhé schodiště. Potřebovali jsme se na něj dostat, ale plno nestvůr nám cestu zatarasilo. Musela jsem konat.

Neměla jsem svou hůl, tak musel postačit můj meč. I on byl opatřen malým drahokamem, který by mi měl pomoci koncentrovat sílu ve správném poměru. Tiše jsem vyslovila zaklínadlo, které jsem se naučila díky bohaté císařovnině knihovně. Po vyslovení velmi složité formule jsem prudce zabodla meč do země s drahokamem namířeným na démony a provedla několik symbolů pomocí prstů na rukou. Byla jsem ráda, že královna věděla, o co se snažím, protože okamžitě ustoupila s Aaronem stranou. Na to se ode mne a hlavně z onoho drahokamu osvobodila síla, která jako tlaková vlna narazila do hýbající se zdi a následně vytvořila neviditelnou zeď. Bylo to mocné kouzlo, ale měli jsme jen pár chvil, než vyprchá.

„Musíme okamžitě běžet!“ vykřikla jsem a nevšímala si tekoucí krve z mého nosu a ani třesoucích se rukou. Meč jsem nechala zabodnutý na místě, jelikož udržoval cestu čistou. Ještě jsem zkontrolovala, zda jde císařovna s gryfem za mnou, a rozeběhla jsem se směrem ke schodišti.