Dark Wings of Destiny
Randal

"Dobro, zlo....relativní pojmy. Ten kdo koná "zlo" sotva kdy bude dobrý. Není spása pro ty, jež jsou na té špatné cestě." chladně okomentoval tvou poznámku o dobru.
"Myslíš si že temná bytost, jež útočí na vaši říši by se dala umluvit k tomu aby konala dobro a stáhla svá vojska? Jestli ano, jsi naivnější než jsem si myslel." pronesl pobaveně a jeho kroky vedly ke dveřím.
"Můžeš to zkusit, ale ten, kdo trýzní mladé dívky a pojídá jejich srdce sotva kdy bude konat to tvoje dobro." dodal ledově, kdyby se led z jeho tónu dal krájet, měl by jsi do drinků celý ledovec.

"Jen si dej pozor aby si tě nespletli se mnou. Přeci jen jsou stráže docela na trní po tom mém romantickém dýchánku s císařovnou." opáčil jízlivě a podíval se na chodbu, stráže z celé chodby se shlukli do hloučku a o čemsi debatovali. Rozhodně se netvářili jako by je zajímalo, že z jedné místnosti na ně hledí tvář v masce, jež mají hledat.
"Jo a přátelská rada. Nikdy, nikdy nerozčil Taragonské Gryfy. Bude to poslední věc co kdy uděláš.", v jeho hlase bylo znát pobavené cosi.
"Císařovna má dva a věř mi, projít kolem přes tyhle predátory je těžší než se vloupat k císařovně a spáchat s ní romantickou chvilku..." jeho hlas opět zazněl s oním temným smíchem.
"A jestli chceš vyrazit, měl by jsi co nejdřív než těm sochám támhle dojde, co se vlastně děje." dodal a zamával strážným na pozdrav, ale ti si ho z nějakého důvodu nevšimly, možná ani nechtěli, kdo ví?

Spí a spí, v zámku šípkovém

Můj pohled sklouzne z Rose k němu, zatímco se rukou opírám o postel. Když se začne smát, udiví mne to a nechápavě se na něj podívám. Když se pak na mne podívá, tvářím se zmateně a jeho jízlivá poznámka ve mě něco, co si jeho slova vzalo osobně. Pak pokračuje v mluvení a můj pohled opět sklouzne k ní.
A opravdu, něco k ní cítím. Možná proto bych ji chtěl vzít sebou a zároveň bych jí chtěl nechat tady, v bezpečí. Ale jak dlouho tu bude v bezpečí? pomyslím si, když začne máchat rukama.
"My "dobří"," ušklíbnu se, při tom slovním spojení, pohled mu však nevěnuji.
"Každý má v sobě ukryté dobro, i když někde hluboko, utiskováno tím zlem," pronesu tiše. Pak se zvednu, chvilku nerozhodně stojím u postele a hledím na spící dívku, něhu v očích a modlitbu za její bezpečí v hlavě. Sklopím hlavu, vezmu darovanou zbraň a stále žasnouc nad její lehkostí, ji pořádně chytnu, aby pouzdro nesklouzlo na zem.
"Měl bych vyrazit. Mám za to, že mne čeká dlouhá pouť," řeknu tiše, stále hledíc na ní.

Šípková Růženka
Randal

Na slova o Asterii nereagoval a další slova zcela ignoroval. Až na slova o Rose reagoval.
"Věř mi, že její omámení nebylo v plánu. Ovšem když by mě zahlédla zalarmovala by stráže a to v dané chvíli nebylo to, co jsem potřeboval." odpověděl na tvou otázku a pohled nespouštěl z Rose.
"Navíc, mým cílem byla původně císařovnina čarodějka, neb je s císařovnou stále a já měl doručit vzkaz její výsosti." řekl trpce.

Po několika vteřinách se začal smát, jeho smích zněl velice temně a dítě by asi začalo strachy plakat a hledat matku.
"Je vtipné že ti na ní záleží a to jsi tu chvíli." řekl a otočil se k tobě.
"Jenom slepý, by si nevšiml že mezi vámi, nebo alespoň v tvém vztahu k ní, přeskočila jiskra." utrousil jízlivě a z tónu hlasu šlo usoudit že se pod maskou pobaveně šklebí.
"Ovšem není to nic špatného. Každý by měl mít spřízněnou duši...pokud ovšem tvá duše není temná jako ta moje. Dívky touží pouze po udatných hrdinech, jež jednou rukou drží nevinnou děvu na rameni a druhou rukou bojují s armádami nepřátel.", během proslovu máchal rukama zleva doprava jako opilec, když líčí svou alkoholickou povídku.
"Vy dobří a ty vaše povídačky.", slovo "dobří" naznačil prsty v uvozovkách.
"I On si tohoto všiml, ale on má štěstí a jeho paní ho činní šťastným. Šťastnej parchant." prohlásil a pohledem střelil ke dveřím.

Měl bych si s ním po čase popovídat

"Ano, Asterii, byla tu dnes, ty slzy jsou její," řeknu smutně, když si připomenu událost na zahradě. Mezitím opět opatrně sesypu slzy do váčku a ten schovám do kapsy. Jeho slova sice trochu nahlodají mé odhodlání, ale nedonutí mne si to rozmyslet.
"Možná na něco jednou přijdu," ušklíbnu se a podívám se kam směřuje jeho pohled. Když můj zrak spočine na Rose, uvědomím si, že jsi sleduje od chvíle, co jsme začali mluvit.
"Nevinná dívka, která se k tomu všem připletla pouhou náhodou. Možná i já se k tomu všemu připletl jen náhodou, možná že ne," řeknu zamyšleně a opět se při pohledu na ni musím pousmát.
"Před tím, na zahradě, neviděla tě, proto jsi ji omámil? Nechtěl jsi, aby tě viděla?" zeptal jsem se ho, nespouštějíc zrak ze spící dívky.

I těch
Randal

"Možná proto že se v Taragonu nevyskytuje." odpověděl stroze cizinec.
"Tenhle kov je k mání pouze v oblastech kde jdou teploty hluboce pod bod mrazu. Díky tomu ta tvrdost a lehkost." dodal a schoval svou zbraň.
"Postup při jeho zpracování je taky unikátní." řekl a sledoval tvůj pohyb po místnosti.

"Tomu se říká mít zlaté rodiče. Nebo alespoň otce." prohlásil a dál poslouchal tvůj příběh.
"Jestli tvůj strýc přežije příchozí armády, doporučuju zjistit všechno co jde." poznamenal unaveně.
"Tím úkolem myslíš hledat Asterii?" zeptal se a jeho hlas zněl znuděně.
"Asteria je pradávná bohyně, proč myslíš že by se zajímala o smrtelný svět, který ji dávno zavrhl?" zeptal se a protáhl si krk.
Poté se podíval na stříbrné slzy.
"Když přijdeš na způsob jak je tam udržet, určitě to půjde." řekl stroze a jeho pohled sklouzl zpět na Rose.

I strýců?

"Nikdy jsem o takovém kovu neslyšel," podivím se a mám co dělat, abych překonal nutkání opět vzít meč do ruky. Už kdysi můj strýc řekl, že by ze mne jednoho dne mohl být hrozivý válečník a možná i proto jsem utekl z rodného hradu, obrátil se zády titulu, který mi měl náležet a stal se tím, čím jsem dnes.
Pak cizinec vyndal svou zbraň a já s úžasem v očích pohlédl na tu věc, jež jsem považoval za zničenou zbraň. Když čepel vyskočila ze svého úkrytu, neuvědomil jsem si, že na ni zírám s otevřenou pusou. Až když promluvil, jsem opět zavřel tlamu a vyslechl si jeho slova. Chtěl jsem promluvit, ale on mluvil dál až nakonec zmínil, že se zamiloval do císařovny a já, už jen ze slušnosti, jsem se pousmál.
"Já svého otce nikdy nepoznal a jen z vyprávění vím, že byl dobrým a spravedlivým pánem. Pokud nějaké hříchy měl, nevím o nich a možná i díky tomu, že jsem utekl z domova a vzdal se svého rodového jména a všeho, co představovalo, mne jeho hříchy nepronásledují," řeknu trochu smutně, pak se ale nadechnu, lehce se plácnu do kolena a postavím se, abych přešel k oknu.
"Možná jednou, za pár let, jestli tu ještě budu, se vrátím zpět na hrad a pokud bude strýc stále žít, zeptám se ho na něj. Teď mám před sebou ale úkol, který nesnese odkladu," řeknu zamyšleně, podívám se z okna a ruce strčím do kapsy. Tam nahmatám váček, kde se ukrývají slzy Asterie a po chvilce přemýšlení jej vytáhnu a vysypu si je na ruku. Pak se otočím a podívám se na jílec meče.
"Myslíš, že by šli vsadit do jílce?" zeptám se ho po chvilce, s jistou dávkou opatrnosti v hlase.

Sins of our Fathers
Randal

"To je tím kovem. Arcanium je tvrdý, ale zároveň lehký kov. On z něho má ukutou zbroj." prohlásil cizinec a sledoval tvé počínání.
"Ale jak jsem říkal, meče jsou svým způsobem živé bytosti, spousta válečníků proto upřednostňuje meče před ostatními zbraněmi." dodal z pod kabátu vyndal něco co připomínalo rukojeť meče. Zkušeně ho protočil v ruce a během pohybu se z rukojeti podivným způsobem vysunula čepel, sice dlouhá jako krátký meč, ale cizincova síla nebyla v meči.
"Tenhle meč je jediný svého druhu, dostal jsem ho za léta služby. Ovšem On mi ho dal s výhradami, protože se v ten den dozvěděl o činech mého otce." řekl a díval se na ostří svého meče.
"Pán nesl nelibě když se dozvěděl že můj otec ke konci svého života spálil na prach svou vesnici. A rčení: "Hříchy našich otců se nás netýkají" nevěř!" řekl a podíval se na tebe.
"Hříchy toho mého se se mnou táhly celé moje mládí až do vstupu ke Kádrům." vysvětlil a mečem máchl vzduchem.
"Asi se lidé báli, že bych udělal totéž. Jenže já už v té době byl zamilovaný do její výsosti a snažil jsem se dělat vše pro to, abych jednou mohl stát po jejím boku." řekl pobaveně, přičemž patou noční stolek, který se zapotácel, ale díky své majestátnosti úder ustál.

Bleh...

"I já svůj hřích už odčinil," přikývnu a když zmíní válečníka s velkou válečnou sekerou, musím se pousmát. Samozřejmě má pravdu, že by mi hůl nepomohla a než bych stihl cokoliv vykouzlit, asi bych ležel v kaluži své vlastní krve.
"Díky," chytnu pouzdro a řádně si jej prohlédnu. Pak vezmu meč a schovám ho do něj. Chvilku ještě držím jílec meče a sleduji, jak mi krásně sedí v ruce.
"Nezapomeneš, ať je to jakýkoliv meč," přikývnu a vzpomenu si na dobu, kdy jsem poprvé držel meč v rukou. Byl to meč mého strýce, dlouhá, široká zbraň s lehce zakulacenou špicí, určená k prosekávání těžké plátové zbroje.
"Je lehký, lehčí než ty, se kterými jsem kdysi dávno cvičil," znovu potěžkám zbraň a i s pouzdrem mi přijde lehká.
"Už je to dlouho, co jsem bojoval s mečem," řeknu tiše a po chvilce váhání zbraň opět opřu o postel.

As long as there is Light, there always be Shadow!
Randal

"Každý děláme svá rozhodnutí a jsme za sebe zodpovědní." řekl a pohled se stočil k tobě.
"Já si své hříchy odčinil, teď jsem na čisté stránce knihy svého života." dodal a pohyb tvých rukou mu neunikl.
"Myslíš že by ti hůl pomohla pro postavě jež má velkou válečnou sekyru?" zeptal se sarkasticky.
"Tvá hůl by byla naštípaná na párátka než by jsi řekl zaklínadlo." dodal stejným tónem a když jsi řekl, že ji nemáš kde nést, tak sáhl za záda a hodil ti pouzdro na meč.
"Málem jsem zapomněl." řekl mírně omluvně.
"Navíc, kdesi hluboko uvnitř ty a tenhle kus Arcania jste jedna bytost, ať už se ti to líbí nebo ne. Meče jsou svým způsobem živé bytosti. Jakmile jednou vezmeš do ruky meč, nezapomeneš na to, jaký je to pocit." prohlásil a opět složil ruce na hrudi.
"Já osobně jsem raději za meč než kuši." dodal a pak nic neříkal a vyčkával.

Light, please

Má pravdu, taky bych měl svou minulost už nechat plavat, pomyslím si a zatnu zjizvenou pravačku. Už ve chvíli, když jsem vzal do ruky zbraň se jizvy připomněli, ale ten pocit sounáležitosti to přehlušil.
"Vybral si cestu. Já si svou vybral už před lety," řeknu zamyšleně, povolím dlaň a položím ji na pelesť postele.
"Kdysi jsem odpřísáhl, že už nikdy nevezmu do ruky žádnou zbraň a na svou obranu jsem začal nosit hůl a zlepšovat se v umění iluzí. A teď, teď mi byla dána jako dar se slovy, že se mi bude hodit. Vždyť ani nemám nic, v čem bych ji nesl," promluvím, hledíc na meč, opřený u mé nohy.