Chci se v klidu převléknout!

„Půjdu, má paní,“ přikývnu, jelikož mě ten lehký župánek začínal jít pořádně na nervy a navíc bych si vsadila, že na něm někde najdu nějakou díru nebo neposednou nit. A navíc všichni tihle chlípníci, pomyslím si dosti koketně a neujdou mi pohledy všech mužů okolo. Kdyby nebyla na blízku císařovna, tak si laškovně vyhrnu spodní lem po stehně nahoru, abych sledovala ty jejich výrazy.

"Tak mazej, ať už jsi zpět, nebo ti mládenci začnou mít divoké sny."

Potlačila jsem smích a s lehkou úklonou jsem se konečně vydala k sobě do pokoje, i když mi za zadkem šli dva vojáci, kteří by si určitě rádi prohlédli něco víc než moje hubené nožky. Ano, muži, usměju se a otočím hlavu po náhlých nadávkách při opravě dveří. Další moment, který mě opravdu pobaví. Při zvolání: "Synu, vymlátím ti ten debilní výraz z té tvojí stupidní tváře, jestli nezavřeš zobák!" jsem se neudržela a z úst mi unikl tichý posměšek.

Konečně jsem zapadla k sobě do pokoje. Trochu smutně jsem se zadívala na zavřené dveře, za nimiž byli dva vojáci, a uvědomila si, jak moc mi chybí dotek muže. Kuš s tím! napomenu se, protože bych na takové věci nyní myslet neměla. Shodila jsem ze sebe svůj župan a nahá přešla ke skříni, kde jsem měla své oblečení. Nejraději bych sebou plácla do vany, ale nyní nebylo času nazbyt. Ani na sex, ani na koupel.

Při oblékání jsem něco pocítila a nebylo to nic příjemného. Natáhla jsem si rukavice bez prstů a zamračeně přešla k oknu. Roztáhla jsem závěsy a podívala se ven. Pršel a každou chvílí to bylo horší a horší.

„Co se to sakra zase děje?“ zavrčela jsem podrážděně. Dneska toho bylo už dost, ne?

Pak jsem si vzpomněla na něco, co útočníka znepokojilo a dokonce se mi vybavila i jeho slova: "Už? Je moc brzo!" Jako v odpověď zahřměl hrom, až jsem vylekaně odskočila, jak moc blízko to bylo.

„Moc brzo, ale na co?“ Rychle jsem se na sebe zadívala do zrcadla a vlasy jsem si nechala rozpuštěné, při čemž vypadaly jako nezvladatelné plameny. Konečně oblečená jsem vyšla kvapně ven, až jsem málem jednomu ze strážných přerazila nos a bez čekání se rychle vydala za královnou.

Ona to musí také cítit!

We’ll fight as long as we live

Čekala bych cokoliv. Třeba, že mě ten prevít bodne do zad a pošle mne na onen svět. Nechal mě kolem sebe proletět i padnou na kolena před svou císařovnu, chvějícíma rukama se jí dotknout, zda je v pořádku. Jsem nána pitoma! Útočník navíc pronesl něco o zábavě, při čemž jsem se málem na něj navztekaně vrhla. Moje zloba se mohla opět vymknout kontrole a ublížit nejenom jemu, ale všem mým blízkým, všem žijícím tady na zámku.

Nevím, co se stalo pak, ale Orel najednou zavolal stráže, žblebtl něco o pravdě a skočil. Nechápala jsem to a ani nechtěla. Jediný, kdo mě teď zajímal, byla královna. Stráže se kolem nás rozprostřely jak vosy kolem sršně ve svém hnízdě a dokonce mi tak hučelo v hlavě. Pohlédla jsem na císařovnu a mlčela jsem. Bála jsem se, co řekne.

"Netrap se tím, mohlo se to stát i mně."

Její vůně byla vždy opojná. Navíc mě tím ujistila, že jí to nevadí a má zlost opět klesala na smířlivou hladinu. Ano, nikdo není neomylný, pomyslela jsem si a pak s lehkým růměncem na tváři se na svou paní podívala.

„Nebudu, má paní, jen se omlouvám,“ omluvila jsem se, protože mě ta slova začínala pořádně tížit. Po jejich vyřknutí jsem si v duchu oddechla. „Půjdu se převléci. Na spánek je už moc pozdě,“ pomohla jsem jí na nohy a ještě se podívala na její ránu. „Mohu vám tu ránu ošetřit,“ nabídla jsem.

Pokud by souhlasila, tak bych jí pomohla a následně šla do svého pokoje, či při odmítnutí bych tam skončila taky.

Boj a můj pokus o sejmutí útočníka

"Víc toho neumíte?"

Pocítila jsem neklid. Přála bych si, aby tu doběhl nějaký voják a uvědomil si, že je jejich paní v nebezpečí. Mohla bych běžet pro pomoc, ale nemůžu ji nechat jen tak samotnou. Co když jí zabije!

"Nikdy nevěřte tomu, co vidíte."

Neklid číslo dvě. Jestli toho nenechá, tak mu asi něčím prostřelím hlavu. Tahle myšlenka byl první závan, který mi vnukl celkem chytrý nápad, ale vrah mi nedal čas, abych jej uskutečnila, což mě štval ze všeho nejvíce.

Jeho pohyby byly nelidsky rychlé a čepele se míhaly, až jsem měla problém je rozeznat od šmouh. Jen silou vůle jsem neupustila meč a dál odrážela jeho prudké útoky. Snažila jsem se zůstat po boku královny, ale cítila, že se vzdaluji. Zatnula jsem zuby a pokusila se vrátit ke své paní, ale jeho síla byla snad nezměrná. Úder jeho dýky do čepele mého meče byl tak silný, že jsem zakolísala a najednou byl mezi námi.

To ne! V hlavě mi zněl zvon na poplach.

Pokoušela jsem se dostat přes jeho útoky a občasnou obranu, ale nedařilo se mi. Nikdy jsem nebyla učená v takovém boji, ale měla jsem dost zkušeností, abych si nenechala seknout po krku nebo po dalším životně důležitém orgánu. Každý pokus přivolat kouzlo padlo.

Jsem sakra čarodějka! Nebudu tu máchat mečem jak nějaký pominutý chlap!

Najednou jsem uslyšela její výkřik. Málem se mi zastavilo srdce. V duchu jsem viděla zabořenou jeho dýku hluboko do císařovnina břicha, ale byl to naštěstí jen klam. V tu chvíli jsem sebrala dostatek sil, abych pomocí levitujícího kouzla vznesla kámen velikosti akorát do ruky. Srdce mi bušilo a žaludek měla na vodě.

Útočník se otočil ke mně, zatím si létajícího kamene nevšiml. Moje štěstí. Jen koutkem oka jsem kontrolovala císařovnu.

„My si nebudeme hrát?“ po těchto slovech se císařovnina košile změnila v opravdu luxusní obleček a neříkejte mi, že tenhle chlap nebude slintat při pohledu na ní nebo budu mít pochybnosti o jeho orientaci!

Využila jsem chvilkové nepozornosti a vrhla kámen. Moje štěstí mě však rázem opustilo, když vrah najednou uskočil, vyhýbaje se kusu hladké skály, která následně narazila do císařovny. Ztuhla jsem a začala panikařit. Najednou jsem zapomněla, že tu je nepřítel. Středem mého vesmíru se stala kácející se královna, která tohle opravdu nečekala. Mé rty se pohybovaly, ale neslyšela jsem nic. Útočník mohl slyšet: „Má paní!“ bezhlavě jsem se k ní rozeběhla. Já ji zabila! Prolétlo mi hlavou. Jediná osoba, kromě tedy Ardii, na které mi kdy záleželo. Mohla bych říct, že ji miluji jako svou královnu a já způsobila, že nyní padá po ráně mnou poslaného kamene.