Jako by šíleností nebylo dost...
Randal

"Myslíš, že jsem idiot?" zeptal se posměšně a hrot čepele stále nehnutě spočívala na tvé kůži.
"Proč by císařovna nechávala potloukat tovaryše po svém paláci jako by se nechumelilo?" vyštěkl svou otázku a krátce se porozhlédl. Krom vás dvou, spousty rostlin, několika altánků a fontány zde nebyl nikdo.
"A když už jsi tovaryš, to asi máš k tý čubce blízko...proč nařídila útok na náš řád? Jaký k tomu měla sakra důvod?" zavrčel a jeho čepel se přesunula pod spodní čelist.
Nebylo pochyb, že pokud by prudce trhl rukou, tak tě při zásahu na místě zabije aniž by jsi se zmohl na hlásku.
"Momentálně jí všichni přeživší z našeho Řádu nemůžou přijít na jméno a jediné, co každý z nás chce vidět je její krev!" vrčel dál a stále více připomínal vlka, než orla.

Okamžik na to oblohu nad městem pročísla ohnivá čára, která se s ohlušující ránou, změnila v ohnivé vyobrazení orla. Po něm následovalo několik dalších.
Počet rozhodně nepřekročil dvacet.
"Myslím, že by jsi měl odpovídat rychleji chlapče, protože jestli se moji bratři přijdou mstít, bude tu hodně horko a nejspíš i spousta mrtvých...doufám, že to bude i ta čubka..." prohlásil jedovatě a jeden nemusel být zkušený telepat, aby věděl, že jím cloumá nenávist.
"Takže, co vlastně jsi zač a proč se flákáš po paláci? Tu čubku neplundruješ, takže jak je možný, že tě nechává poflakovat se po svém paláci bez doprovodu? Všichni ostatní zde mají minimálně jednoho strážného jako doprovod!" prsakl dál kdyby mu bylo vidět do tváře, tak by jsi asi neviděl nic než vztek, nenávist, chladnokrevnost a touhu po zabíjení.

Setkání s orlem

Procházel jsem se palácem, tu a tam jsem se zastavil, abych se kouknul z okna, nebo jen tak opřel čelo o chladný povrch zdi, snad abych se ujistil, že nespím. Pořád se mi hlavou honily myšlenky točící se okolo toho, co mi pan Tajemný řekl. Pořád jsem nedokázal přijít na to, kdo je jím jmenovaný ON. Nejdříve jsem si myslel, že je to Pradávný, ale z něj vyzařovala čistá, světlá magie. Magie co chrání, pomáhá. Z Tajemného však prosakovala temná, zlověstná a nebezpečná magie.
Možná slouží muži z mých vizích, tomu, co útočí na říši, napadne mne najednou a já se znovu podívám z okna.
Říkal, že by jí rád pomohl, ale nemůže, hlavně nesmí. Pokud mu ale slouží proti své vůli, musí to být velmi mocný temný čaroděj, opět se vydám na cestu a mé nohy mne donesou až do zahrad, kde jsem Tajemného poprvé spatřil.

Byl jsem natolik zabraný do svých myšlenek, že jsem omylem narazil do nějaké postavy, až jsem spadl na zem. Podíval jsem se směrem k té postavě a ona promluvila. Byl to muž oděn v bílém hávu s kápí na hlavě. Jakmile mne spatřil, přišpendlil mě k zemi ještě dříve, než jsem se stihl zase zvednout. Ten náraz mne na kratičkou chvilku omráčil, jeho stisk na mém krku mne opět probral. Hned na to jsem ucítil na holé kůži hrot jakéhosi ostří. Zašilhal jsem po něm, ale nikde jsem neviděl jílec dýky. Muž znovu promluvil, ale jeho škrcení a otřesení z toho náhlého sledu událostí mi nedovolovali mluvit. Promluvil znovu, hrot se přitiskl více na můj krk, až jsem ucítil, že mi pomalu začíná protrhávat kůži.
"Nic... nic z toho," zachrčel jsem a zalitoval, že mi klečí na rukou. Kdyby ne, mohl bych zkusit nějakou iluzi. Jenže klečel.
"Jsem pouhý tovaryš umění magického," vydoloval jsem ze sebe, přes jeho stisk a tlak jeho ostří.

Setkání s Orlem
Randal

Strážný na chodbě klimbal a na tvá slova jen kývl. Zívl a opřel se o sloup za sebou.
Myšlenky se honili hlavou a bylo vše tak nepatrné a zmatené.
Ze snu víš, že Asteria stála před tebou, byla skutečná a její moc zjevně velká.
Avšak ta část snu o městě a osudu císařovny tak světlá nebyla.
Také zde byla přítomnost útočníka, jež mluvil o "něm".
Kdo byl "on"? Pradávný? Při hlubším zamyšlení ti došlo, že fyzický manifest Pradávného oplýval převážně "světlou magií". Z útočníka sálala temná magie.
Proč by bytost "Světla" posílala "Temného" agenta?
Tvé rozjímaní tě neslo chodbami, kde jsi procházel kolem stráží, které většinou jen zvedly pohled a dál jinak nereagovali. Nebyl jsi z jejich pohledu shledán jakožto "důvod k pohybu".
Jedna skupinka strážných dokonce byla natolik znuděna patrolou, že hráli karty.

Z rozjímání tě vytrhl až prudký náraz, který tě katapultoval k zemi.
Nacházel jsi se v zahradách paláce, konkrétně té větší, kde jsi poprvé zahlédl temného agenta "kohosi".
Při hledání zdroje nárazu jsi mohl zahlédnout bílou róbu, jež se též zvedala ze země.
"Co to u všech orlích per bylo?" zahučel mužský hlas z útrob róby a podíval se kolem.
Když se vaše pohledy setkali, tak se muž v bílé vymrštil jako predátor vrhající se na svou kořist a přimáčkl tě k zemi tak prudce že jsi na chvilku viděl hvězdy, nejen ty na nebi.
"Co sakra jsi zač? Voják císařovny? Její písař? Senátor? Nebo snad milenec?" zeptal se, zatím co jeho pravá ruka svírala tvůj krk a z levé ruky trčela čepel, jejíž hrot se až přehnaně tlačil na tvé hrdlo v místě, kde tě nesvírala ruka.
"Tak sakra mluv, nebo tě na místě zabiju a ať si pak s tebou poradí císařovna jak chce!" zařval a přitlačil hrot na kůži.

Might of the Anciet One
Zavrana

"Jsi jistá maličká, že to, co cítíš jsou opravdu tvé city?" ozval se v tvé hlavě hlas.
Nelidský, starý a rozhodně z něj bylo cítit moudrost věků.
"Myslím že v současné chvíli nevíš, co vlastně chceš. Tvá nerozhodnost je vidět v tvých očích." pokračoval hlas a zdálo se, že mluví pomalu a srozumitelně.
Ovšem v okolí nebylo nikde ani vidu po osobě, jež by byla zdrojem.
A o telepatii bylo známo, že ten, jenž komunikuje telepaticky, musí svůj cíl vidět.
Tady nikde nebylo nikoho vidět. Ulice, střechy nad tebou, dokonce ani mezi vozy kejklířů žádný pohyb.

"Ten jehož hledáš je nebezpečný. Nejen tobě a svému okolí...ale sobě především. Jeho arogance bude jeho pádem.", hlas se nedal odbýt ničím, žádnou myšlenkou, ani snahou ignorovat ho. Pokaždé tvou snahu smetl jako domeček z karet.
"Tvá nenávist, vůči osobě, jež ti nikdy nic neudělala je...při nejmenším zarážející, když už nic jiného...jak může jeden nenávidět, bez důvodu?" zeptal se a poslední slovo zvonilo v hlavě jako údery zvonu.
"Než na mně začneš dštít oheň a kyselinu, já nejsem tvůj nepřítel..." zakončil hlas a i přesto že umlkl, byla cítit jeho přítomnost.

En livstid i krig
Sif

"Zcela upřímně Sif, já nevím." řekla císařovna potichu a dívala se ven z okna.
Ovšem její další úvahy zhatila ohnivá čára, jež se odkudsi z města řítila k nebi.
"Sif?" zeptala se lehce nejistě a sledovala čáru, která se po chvíli s ohlušující ránou rozprskla a plameny ztvárnily zvíře až moc povědomé - orla.
Ohnivé vyobrazení žhnulo na nebi jako rozžhavený pohrabáč. Krátce na to z města začalo šlehat více ohnivých čar, které se posléze měnili na žhnoucí orli, pokaždé s ohlušující ránou.
Po chvíli to vypadalo, jako dříve na Imperátorovi.

Nad městem žhnulo na dvacet ohnivých orlů. Největším překvapením však byla ohlušující rána vycházející ze střechy paláce.
Císařovna se bez myšlenek vrhla na terasu a podívala se na nebe. Její vlasy a župan zavlály tak prudce, že připomínaly jakousi magickou energii.
Nad palácem žhnul orel a jeho záře osvětlovala osobu v bílé róbě. Císařovně se okamžitě vrátila její obvyklá tvář a dokonce i jistá, neobvyklá tvrdost.
"Nemám z něj dobrý pocit..." řekla tvrdě a odkudsi z místnosti se řinčením přiletěl meč, jež vládkyně sevřela pevně a jistě. A právě včas.

Bílá róba se vrhla ze střechy a se řinčením dopadla na dlažbu terasy. Bez váhání sáhla na vlastní meč, jež se ukázal být meč obdobný těžkým obouručním, jež v celém císařství dokázali nosit jen dva druhy ozbrojených sil...elitní těžkooděnci a Archiváři, kteří třímali dva meče.
Meč bílé kápě byl stále v pouzdře, ale prudkým trhnutím se ocitl na dlažbě, kde sloužil jako podpěra pro nositele.
"Život ve válce pro nás není ničím novým...ovšem bojiště se mění...od ulic měst, přes tvrze a paláce...přes lesní usedlosti, přes věže po divočinu." spustila bílá kápě hlubokým hlasem.
"Ovšem boj na vlastní půdě byl pro nás zkušeností bolestivou, nezapomenutelnou a neodpustitelnou!" zavrčel, podle hlasu muž a zvedl hlavu, jež doposud hleděla na čepel meče.
"O to víc pro mě bude potěšující boj na půdě imperiálního paláce...ovšem nikdo mi neuvěří, že jsem bojoval se samotnou císařovnou! Asi budu muset přinést nějakou trofej..." oznámil, vstal a odhalil svou hrozivou mohutnou postavu.
Vyšší než průměrný člověk, silnější též.
"Řád Orla nezapomíná ty, jež se nás pokusili zničit!" vyštěkl a vyšvihl svůj meč vůči císařovně, která ladně uskočila. I když její tvář naznačovala obdiv nad tím, jak její oponent dokáže máchat obouručním mečem pouze v jedné ruce.
"A jak víte, že jsem já ta zodpovědná?" zeptala se s mrazivým hlasem.
"Všichni orli vědí, že vám ležíme v žaludku....výsosti!" zavrčel válečník a pokračoval ve snaze císařovnu trefit, ovšem její vlastní meč jen vykrýval rány s lehkostí, dokonce oslovení "výsosti", vyslovené s pohrdáním, jí na tváři vyčarovalo úsměv.
"Roztomilé, ale já opravdu nenařídila smrt vašich druhů." kontrovala stejně mrazivým tónem.
"Lži...samé lži..." zuřil válečník řádu a jeho výpady byly stále častější a zuřivější.

Jeho zuřivý styl boje byl narušen, když císařovna přerazila vlastním výpadem jeho těžký meč.
Bylo jasné, že použila svou moc, ale to bylo jasné pouze tobě.
Válečník řádu se jen nevěřícně podíval na zlomenou čepel a pak na císařovnu.
Ta s lehkou úklonou poslala soupeři vzdušný polibek a na tváři jí hrál úsměv.
Žena, jež stála před tebou vypadala jako tvá císařovna, ale chovala se jinak.
"Přidáš se?" zeptala se tě a z místnosti přiletěl další meč, který se zastavil u tvé pravé ruky.
Oponent sledoval dění a bylo vidět, že rozhodně není vývojem situace spokojen. Odhodil rukojeť meče, nebo toho co z něj zbylo a postavil se tak, jako by vám chtěl čelit pouze holýma rukama.
"Ten meč není jediná jeho zbraň, neboj se." v hlavě ti zazněl hlas císařovny, která se stále tvářila, jako by si to užívala.
"Život ve válce, ale nikdy jsem nestál proti dvěma ženám..." hlesl polohlasně a šlo cítit, jak těká pohledem od tebe k císařovně.
"Všechno je jednou poprvé drahoušku." opáčila sladce císařovna a válečník řádu po těchto slovech ustoupil o dva kroky vzad.
Císařovnino rozpoložení mu nepřidávalo na klidu, jeho vztek se změnil v citelnou nervozitu.

Noční můra

Pohled na noční město mi moc útěchy nepřinesl. Ještě před pár dny to bylo životem překypující organismus a teď, teď spíše připomíná staletí starou kostru. Ticho, které doslova řvalo. Nikdy bych nevěřil, že hrobové ticho může být ohlušující než jakýkoliv lomoz. Snad i proto byla má tvář zkřivená smutkem a bezmocí. Jako bych soucítil s městem. Městem, které ještě nedávno žilo svým životem. Tiše jsem si povzdechl, sklonil hlavu a šel si lehnout. Usnul jsem hned, co jsem dolehl.

S hlubokým, skoro až postrašeným nádechem jsem se probudil a otevřel oči, jen abych se podíval do masky, která znemožňovala poznat jejího nositele. Maska sama o sobě byla dosti děsivá, takhle zblízka byla však velmi zajímavá. Pak se narovnal a jako socha mne sledoval. Přinutil mne vyhrabat se až do sedu, v očích se mi značilo zděšení a strach. Promluvil ke mě a já na něj vytřeštěně zíral. Věděl jsem, jak asi musím vypadat, ale v jeho slovech bylo něco, co mne přinutilo pochybovat o svém záměru.
"Kdo..." načnul jsem, ale zmizel dříve, než stihl zmizet. Ještě chvíli jsem zíral na místo, kde ještě před chvilkou stál a přemýšlel jsem, o tom, co říkal.
"On si to takhle přál," zopakuji si tiše pro sebe.
"On, kdo je on? Pradávný?" šeptám si pro sebe, stále si v hlavě přehrávající ten monolog.
"Jak může obyčejný tovaryš zvrátit to, co je dáno v proroctví?" zašeptám zamyšleně. S vidinou toho, že dnes již neusnu se zvednu z postele a dojdu k oknu. Město je stále stejně tiché, někdo by řekl mrtvé.
"Asteria stála přede mnou, okolo její vlci. Na něco mi kývala, usmívala se. Souhlasila snad s mou prosbou o pomoc?"
"Když jsem se ale vrátil, bylo vše tak, jak mi to ukázal Pradávný, tak, jak to podle dávných proroctví má být," tiše si povzdechnu a navléknu na sebe své oblečení. Všechny své věci si dám do kapes a vyjdu z pokoje.
"Jdu se jen projít," řeknu strážci, který stojí za dveřmi na chodbě, snad mne nechá.

Temná noc nad Rubínem

Váhala jsem.

Ruce mne svrběly jako nikdy dříve, jak se magie samovolně drala ku životu a bez řádného dohledu si málem dělala, co chtěla. Byla jsem roztržitá, nerozhodná, nevěděla jsem, co dřív.
Vrátit se? To nebyl můj cíl.
Chtěla jsem najít Nuarcrese a přitom jsem se bála toho, co přijde. Netoužila jsem po dětech a jak se mi sen rozplýval v hlavě, věděla jsem, že nic takového nechci. Nikdy. S ohledem na to, že by mne jednou mohly popadnout mateřské pudy, ale toho jsem se zatím skutečně neobávala.

Tohle je otravné, proč tady vlastně jsem? Nenávidím Císařovnu a přesto jsem jí tak blízko, navíc ta příhoda.. nechci se vrátit k přátelům a přitom se mi naskýtá zřejmě jedinečná příležitost, jak na sebe opět strhnout právě jejich pozornost.

Bylo to město, působilo na mě všemi pachy, barvami i společností toulající se ulicemi. Rozhodla jsem se zůstat skryta ve stínech a porozhlédnout se v uličkách, než se vrátím k přátelům. Pokud to byli oni. A pokud se skutečně rozhodnu vrátit.

Temná noc nad Rubínem
Zavrana

Tvé rozvahy nad tím, co by jsi mohla dělat tě zaměstnalo natolik, že tě ani zpočátku netrklo, že jeden z opilců si dovolil mít tu drzost a začal tě osahávat na místech, kde by neměl.
Když si myslel, že jsi dostatečně mimo, tak se jal ti stáhnout i kalhoty, což se mu povedlo částečně, neb se tvoje kalhoty zastavili pod hýžděmi.
Z odporných dotyků opilce na tvých ňadrech a v tvých intimních partiích najednou nic nebylo.
Jako by zmizel. Rozplynul se. Prostě se vypařil.

Po opětovné upravě tě toulky uličkami městem vedly kamsi. Jakožto návštěvnice města jsi nevěděla kam tě to zavede.
Překvapivé ticho bylo až k nesnesení. Zažíralo se hluboko pod kůži a šířilo svůj zlý vliv dál uličkami.
Po deseti minutách jsi se dostala na menší náměstí, kde jsi spatřila známé a tobě povědomé vozy a koně.
Kdo by řekl, že opět narazíš na svou skupinu, se kterou jsi až do včerejšího dne cestovala?
Možná zde potkáš i toho, jehož šíp tě málem stál život.
Ovšem, kdo ví, zda jsou to opravdu oni.
Ale zároveň tě něco, nebo někdo lákalo zpět do uliček. Jako by po tobě toužil dlouho ztracený přítel, jež tě chce obejmout a zjistit, co je nového.