Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Angel of Death Sif "Myslíš, že by to mohli být skuteční andělé? Nebo snad éterické bytosti, jímž se tak říká?" zeptala se císařovna, v jejím hlase byl slyšet mírně skeptický tón. "V takové bytosti věřím, jen když je sama uvidím." dodala a sledovala medailon. Poté si její prsty chvíli hrály s medailonem natolik, až jí upadl a o hranu stolu se rozlomil na dvě poloviny, které se rozevřeli jako čelisti. Z medailonu vypadl papírek, jež byl úhledně složen do malého čtverečku. "Co to je?" zeptala se císařovna a zvedla papírek a pomalu ho rozložila. I rozložený, nebyl papírek zrovna velký, velikostí by se vešel pod nohu poháru. Císařovna si ho chvíli prohlížela a pak začala číst: "Altaïre, můj bratře, v okamžik kdy toto čteš, jsem nejspíš už mrtvý. Ale jsi jediný komu mohu věřit. Císařství je v nebezpečí, hrozí zrada zevnitř! Jeden z mých spolubojovníků je zrádcem! Nemohu to říci císařovně bez důkazů, neb bych byl označen za zrádce já! Pokud budu po smrti, přál bych si, aby jsi toho zrádce našel ty. Jsem si vědom nenávisti, jež cítíš vůči mě a zbytku rodiny a věř, že v okamžik, kdy toto píšu lituji svého chování a stydím se za sebe i naši rodinu. Přál bych si to nějak odčinit, avšak na to nejspíš nebude čas. Kdyby byl, udělám pro to vše! Mé chování v mládí je mým prokletím a zůstane se mnou až do smrti. Tvůj nenáviděný bratr Frederic" "Zajímavé." řekla asi po pěti minutách vládkyně. "Bratři, každý stojící na jiné straně řeky, přičemž jeden toho druhého nenávidí. Za jiných okolností bych chtěla vědět, jaká rodina vychovala kapitána kádrů a člena Řádu." dodala a položila papírek na stůl. "Zajímalo by mě, jestli to Altaïr četl." řekla a lehce přejela prsty po jméně adresáta. Na cestu? Randal "Jestli tě sem poslala císařovna človíčku, bylo by dobré jí říct o svém záměru. Její výsost by nemusela dobře nést to, že jsi se vypařil jako pára nad hrncem." oznámil jeden ze strážců archivu, zatímco tři tlačili strážné ven a čtvrtý ukládal knihy do jejich původního stavu. "Navíc, v očích císařovny je Vlčí hora jako relikvie. Tu si též nevezmeš do rukou a neprohlédneš bez vědomí majitele." dodal, zatímco Archiváři uzavírali archiv. Jen co Archiváři vystrkali strážné na chodbu za tebou, tak se opět ponořili do tmy předsálí a v jakémsi cizím jazyce mezi sebou začali mluvit. Celou cestu zpět se neřešilo nic než Asteria. Asteria a její krása, Asteria a její vnady, Asteria a císařovna, Asteria a její zvířecí společníci, Asteria tady, Asteria támhle. Ovšem, když někdo zmínil Vlčí horu, tak celá skupina utichla, jako by právě někdo vyřkl nějakou sprosťárnu mířenou na císařovnu. "Myslíš, že hora vlků ti poskytne odpovědi?" ozval se hlas Pradávného. "Mnoho tam našlo jen smrt a zklamání. Jiní měli štěstí a narazili na děti mocného orla." pokračoval. I přesto, že kámen byl v tvých věcech v pokoji, zdá se, že i tak vytvořil jisté telepatické spojení mezi tebou a krystalovým drakem. | ||
| |||
 | Archiv "Vydám se tam," řeknu po chvilce ticha, když Archiváři dovypráví příběh o vlčí hoře. Pokud existuje někdo, kdo by byl schopen pomoci císařství, vydám se ho hledat. Podívám se znovu na zjevení a pak na Archiváře. Čekám, jestli mne budou odrazovat, nebo strašit. I tak mne nepřinutí se rozhodnout jinak. "Vydám se tam a udělám tak ještě dnes," řeknu znovu a s tím se i otočím k odchodu. | ||
| |||
 | Jako bych to už někde slyšela
Důvod, proč jsme napadeni právě my, je stále na pováženou. Muselo v tom být něco víc. Kdyby se nejdřív zaměřili na slabší, mohli by nás obklíčit a nátlak na naši stranu by byl takový, že bychom podlehli během několika týdnů. Jako strategie dobrá myšlenka, ale ne v náš prospěch. Chtělo jim to nějak odříznout cestu, ale jak? To je na další nudné diskuze po boku velitelů různých oddílů.
A Anděl smrti? O tom jsem snad nikdy neslyšela a dokonce i knihy mlčely. I když... "Ne nadarmo se říká. "Nic není pravda, vše je dovoleno," právě zaintonovala císařovna. Při těchto slovech jsem se na ní zvědavě podívala. Ale tohle jsem už slyšela a ne jednou.
„...jakožto osobu, jež dala pokyn meči, jež na ně dopadl." To by mohl být trochu problém. Hledání odpovědí je složitější, než jsem si před tím myslela. Nenapadá mě nic, co by nám mohlo pomoct v naší prekérní situaci. Je to... nemá to východisko. Jsme snad odsouzeni jen sami na sebe?
Však myšlenka na Anděla smrti mi jaksi nedá spát. „Má paní,“ ozvu se trochu nejistě. Nechci u ní vyvolávat žádné špatné vzpomínky na otce. „Andělé smrti by mohli být skutečností,“ snažím se přijít na správné podání slov, aby to znělo přesvědčivě, ale v tom bohužel moc dobrá nejsem. „Váš otec byl velký, a pokud vím, tak nikdy neřekl nic, co by bylo jen pouhou iluzí. Dokonce možná proto byl Řád zničen. Možná něco věděl a nepřátelé nám tuhle informaci nechtěli dopřát. Navíc,“ nadechnu se trochu klidněji, „anděl smrti nemusí být žijící tvor.“ | ||
| |||
| Jeden za všechny, všichni za sebe - část 1. Sif "To nevím Sif." odpověděla císařovna na otázku, zda i ostatním zemím hrozí nebezpečí. "Ale co vím je to, že naše země nejvíce prosperuje v naší oblasti." dodala a dívala se do plamenů. "Naše země produkuje nejkvalitnější potraviny a nejzdravější zvířata, to je možná důvod proč máme být napadeni zrovna my..." znovu se napila s pohledem upřeným do plamenů. Pak následoval dlouhý, až nepříjemně dlouhý okamžik, kdy císařovna neřekla ani slovo a jen sledovala plameny. "Ráda bych věřila na ty otcovi "Anděly smrti"...nebo jak jim vlastně říkal. Ale nejspíš to byli jen výplod jeho mysli, když ztratil tolik krve." řekla polohlasně a v koutku oka se jí zaleskla slza. "Ne nadarmo se říká. "Nic není pravda, vše je dovoleno."" dodala a vrátila se zpět vedle tebe. "Řád někdo zničil ještě před tím, než jsme je stihli požádat...co vím, tak jsou nejspíš jen tři zbylí a ti budou vinit mně...jakožto osobu, jež dala pokyn meči, jež na ně dopadl." pokračovala a znovu se napila. Posléze následovala další chvilka ticha. Asteria Randal "Asteria? Všechna božstva u zdejších upadla v nemilost. Každý, kdo byť jen zmíní svůj obdiv nad starými božstvy je považován za blázna. Neb bohyně sama jim vládne. Na co ctít jiná božstva, když ti vládne jiná? O jejíž moci nelze pochybovat." odpověděl Archivář, jež obeznámil všechny přítomné o ženě na výjevu. "Avšak spíš by mne zajímalo, co znamenají ti dva orli. Neobvyklé zbarvení na predátora a ty stuhy taky nepřidávají." konstatoval a ukázal na pár dravců ve výjevu. "Mě něco připomínají...ale nemůžu přijít na to co." dodal Archivář, jež tě vpustil do Archivu. Ani nevnímali, že jsi něco psal a předával to Rose. "Jak může někdo odvrhnout takovou krásu?" zeptal se jeden ze strážných a natáhl k výjevu ruku. K jeho zklamání se ruka nedotkla zpodobnění Asterie. Tvá žádost k Rose byla doprovozena krátkým argumentem strážných, kdo z nich půjde, nakonec byl vypuzen nejmladší, právě proto, že je nejmladší, který Rose doprovodí zpět k císařovně. "Podívejte se, co to je?" zeptal se jeden ze strážných a ukázal na výjev, kdesi na pozadí. V dáli u lesa se zjevilo hejno vlků a mířili všemožně přes výjev. Až na jednoho, ten zamířil přímo k bohyni hvězd. Běžel tak rychle, že za každé mrknutí oka byl o notný kus blíž. Když doběhl k samotné Asterii, tak si sedl a zavyl. Což bylo celkem zvláštní, protože zavytí bylo slyšet. Bohyně jsi vedle něj klekla a podrbala ho mezi ušima, jako starého známého. "Orli s rudými stuhami a vlk. Zajímavá hádanka Asterie. Co nám kniha chce říct?" zeptal se Archivář a sledoval výjev. "Není jedna ze svatyň Asterie náhodou na Vlčí hoře?" zauvažoval další Archivář jednou rukou si jakože "přejel rukou ve vousech", s následným řinčením zbroje o helmu. "Vlčí hora? Ta je až na východních hranicích říše, navíc je tam zima. Navíc, na vrchol hory se nedostal nikdo. Nikdo, s vyjímkou..." zarazil se kolega Archivář a zadíval se na výjev. "Můj pane?" zeptal se strážný, kterého rozprava Archivářů zaujala snad víc, než výjev Asterie. "Před sto lety jsem slyšel příběh jednoho poutníka o tom, jak se snažil dostat na Vlčí horu a snažil se tak proslavit. Do té doby se považovalo člověka na vrcholu hory za nemožné." začal a upoutal tak pozornost všech. Nikdo si nevšiml toho, že upoutal i pozornost Asterie na výjevu. "Poutník říkal, že byl na pokraji sil a zkřehlý zimou. Hotová hostina pro vlky, jež kolem sebe viděl čím dál víc. Myslel si že je to jeho konec...dokonce se modlil k Její výsosti aby mu poslala pomoc. Dle jeho slov ho vyslyšela, protože zahlédl jak se k němu blíží postava v bílém. Přes bílý oděv byl oděn do kožešin. Vlci při zahlédnutí postavy osoby v kožešinách náhle zmizeli, jako by byl snad duchem." odmlčel se a zadíval se na výjev a nepřišlo mu divné, že Asteria hledí zpět na něj. "Osoba, jež se ukázala být mužem ze sebe stáhla kožich a pomohla mu se do něj obléci se slovy, že na hoře není nic, než vlci a sněžné bouře. Muž svému zachránci uvěřil a spolu s ním se vypravil zpět dolů z hory. Tehdy si poutník všiml, že při lovu se muž pohyboval stejně jako vlci: nenápadně, tiše a obezřetně. Oproti vlkům nemusel za kořistí běžet a skolit jí osobně, postačil mu na to luk, který měl poutník u sebe..." pokračoval Archivář a podíval se na své posluchače. "Údajně nebylo slyšet že vůbec šíp vystřelil a zasáhl natolik přesně, že se nemusel namáhat s dorážením zraněného zvířete. Když dvojce připravovala úlovek na ohni, poutník si všiml, že jeho společník má kolem krku rudou šálu a na róbě přišitá orlí pera. Když se následujícího dne dostali do města pod horou, chtěl se svého společníka zeptat, co je zač, ale než to stihl udělat, byl cizinec pryč. Když později vyprávěl tuto příhodu v putyce, bylo mu řečeno, že onen cizinec byl člen Řádu Orla." dokončil a shlédl šokované tváře strážných, ostatní Archiváři se zdáli býti nevzrušeni tímto zjevením. "Co chce Řád na Vlčí hoře?" zeptal se strážný vzápětí. "To nikdo neví, ale spousta z těch, co se snažili dostat na vrchol tvrdili, že potkali osoby oděné do bílé se stejným tvrzením. Co spojuje Řád a Vlčí horu nikdo neví. Vlastně se neví, zda tam ona Asteriina svatyně je. Nikdo, jehož slovu by se dalo věřit se na vrchol nedostal."" odpověděl chladně strážce archivu a podíval se na všechny, kdo tam s ním byli. Jeden za všechny, všichni za sebe - část 2. Sif "Výsosti, omlouvám se, ale je zde dívka, jež doprovází vašeho hosta." oznámil strážný, který zaklepal až po té, co otevřel dveře. "Ať jde dál." oznámila císařovna a bylo vidět, že unavenější nikdy předtím nebyla. Rose vstoupila už opět v pořádku, účinky omračující šipky už vyprchali. "Výsosti." pozdravila a předala císařovně kus papírku na kterém byl vzkaz od Randala. Císařovna se na něj podívala a chvíli četla. Poté jen s povzdychem odložila papír. "Je pravda, že o Severském Lvu jsem neslyšela už léta...a někdo jako oni by se nám určitě hodil. Horští žoldáci kteří dokázali zabít člověka aniž by si jich všiml." pousmála se a napila se vína, které jí láhev sama neustále dolévala. Stejně jako tobě předtím, i Rose císařovna vyčarovala pohár, který láhev vína okamžitě naplnila a pokračovala v okružní jízdě ve snaze dolít tomu, kdo měl málo. "Avšak nechápu, jak by nám pomohla Asteria." řekla a znovu upřela pohled na papír. "Prastará bohyně hvězd a života. I otec o ní kdysi mluvil. Nechápu, jak by nám mohla pomoci zrovna ona...Archivní knihy se moc nepředvedli." povzdychla si a odložila pohár s vínem, načež si to přihasila láhev vína a snažila se dolít víno jak to jen bylo možné. "Začínám si říkat, že naše situace je čím dál horší..." promnula si obličej a poté se opřela. "Naší největší nadějí byl řád, ale jestli jsou mrtví, nepomůžou nám. A pokud někdo přežil, tak se nebude chtít za žádnou cenu spojit s námi." uvažovala vládkyně. "Kádry jsou sice široko daleko nejlepší vojenská jednotka, avšak proti masivní převaze se nevydrží bránit ani elita dlouho..." konstatovala a z kapsy županu vytáhla zlato-stříbrný, krví potřísněný medailon s pery. V něm šlo velice rychle poznat Altaïrův medailon. "Jen jestli Altaïrův bratr nevěděl něco, pro co by ho někdo mohl chtít mrtvého..." dodala a přitiskla si medailon ke rtům. Mezi lidmi kolovala zvěst, že když císařovna políbí něco z jejich vlastnictví, například medailony či prsteny, tak majiteli budou nosit štěstí. Zvěst natolik zcestná, že se jí mnohdy i samotná vládkyně usmívala... | ||
| |||
| Archiv Doufal jsem, tiše jsem doufal a zatínal pěsti, aby byl můj poslední pokus něco najít lepší, než ty předchozí dva. Když kniha padla na zem, překvapeně jsem odstoupil a hned na to jsem ji chtěl zvednout, ale kniha se otevřela a začala místo textu ukazovat výjev naprosté krásy. Pohled na ženu i krajinu za ní mne natolik uhranul, že když jeden z Archivářů promluvil, polekaně jsem se otočil. Ani jsem si nevšiml, kdy se objevili. "Asteria," zopakuji potichu její jméno, stále zírajíc na její výjev. Poslouchám rozhovor mezi strážci a Archiváři a sám zvažuji naše šance v nadcházejících dnech. "Pomohla by nám?" zeptám se, stále ji sledujíc. Mé hledání je u konce, výsledky nejsou zrovna dobré. Možná i proto se zde ještě zdržím a poptám se Archivářů. Pak se podívám na papírek, který třímám v ruce a text, který jsem na něj napsal. Pouze jedno jméno řádu, který je nejspíše mrtví. Druhý výsledek jsem ani nepsal a třetí... ten ještě není jistý. "Rose, odnes to císařovně, já se ještě zdržím," podám papírek mé společnici a znovu se podívám na Archiváře, stále očekávajíc jejich odpověď na mou otázku. | ||
| |||
| Spojenectví, jež je v ohrožení
Nikdy jsem jí nemluvila do jejich záležitostí. Jak to mám udělat teď? Jsem vůbec na to všechno připravená? A proč já? Proč ne druhá čarodějka.
Všechno se dělo najednou a moje mysl začínala pomalu panikařit. Nikdy jsem se neocitla v takové situaci. Byla jsem zvyklá na pevnou ruku, která mě vedla, a nyní si s ní budu moct potřást. Zvláštní sled událostí. Najednou před námi stála řada možných kandidátů, z nichž by se mohli vyklubat zrádci, a já je mám poznat? Nebo alespoň na ně upozornit? Nebyla jsem si ani jistá, jestli svedu upozornit císařovnu na chyby v jejich rozkazech. Nejsem politik a nikdy nebyla.
"Myslím, že dnes už neusnu...furt musím přemýšlet nad tím, kdo má být zrádce...jistá jsi sem tebou, veliteli kádrů a Archiváři..." Archiváři. Zvláštní jednota, která mi z počátku vyvolávala zlé sny, ale nakonec jsem dokázala, že jsem si své místo vedle císařovny zasloužila. Bohužel já k nim stále chovala zášť. Mnoho mágů a čarodějek za své umění nemohlo. Narodili se s ním, nevědouce, jak k tomu došlo. Moji školu nebo spíše útočiště pro mladé mágy jsem si pečlivě hlídala a doufala, že jednou všichni uvidí, jak na tom opravdu jsme. Jen nezodpovědnost dohnala mnoho mágů k temné magii a posedlosti démonem. Buďte vždy silní a vězte, že magie je stejně smrtelná pro jejich vlastníky jak pro smrtelníky. Posednutí démonem či zasažení kletbou znamená vaší smrt, ač tělo stále dýchá. Tohle jsem často říkávala novým studentům.
„Děkuji za vaši důvěru, má paní,“ reagovala jsem na její slova. „Držte si své přátele kolem sebe a nepřátele ještě blíže, jak se říká. Pomalu začínám chápat proč,“ vzdychla jsem. „Máte nějaké podezření? Sama bych pak dohlédla na to, aby jej neustále hlídali.“ Popřípadě opatřila pár sledovacích kouzel. Vyčarovat malou myšku, která se neustále plíží, není složité.
"Jak si myslíš, že to bude probíhat?" To kdybych věděla. „Možná se naši nepřátele budou pokoušet obrátit k sobě ty, v nichž bychom mohli najít spojence. Najít někoho z Řádu a nabídnout mu pomoc. Tohle by nám možná pomohlo. A sousední království, nejsou také i ty ohroženy?“ | ||
| |||
| Síla jedince, nebo ne? Sif "Co budu od tebe potřebovat Sif, je to, aby jsi v nadcházejících časech byla oporou. A když se ti bude zdát, že dělám něco špatně, chci aby jsi mi to řekla...ale řekla, ne že budeš mlčet." odpověděla císařovna. "Jde o to, že teď, když nevím, kdo z mých vojáků bude zrádcem, tak si nemůžu být jistá ničím. A co já vím jestli to bude vůbec voják? Může to být kdokoliv ze šlechty, jakbysmet." řekla a vstala. Opět začala kroužit kolem místnosti a často zastavovala u krbu, který hořel jako nějaká by v něm žila nějaká ohnivá bytost. V jednom ze svých koleček kolem místnosti a zastávky u krbu si přejela po rukou po tváři, jak většinou dělají muži se zarostlou tváří. "Myslím, že dnes už neusnu...furt musím přemýšlet nad tím, kdo má být zrádce...jistá jsi sem tebou, veliteli kádrů a Archiváři..." řekla po chvilce a už jen zmínka o hrozivých Archivářích naháněla strach a mráz po těle. Archiváři jsou proslulí svou nemilosrdnou povahou a naprostým pohrdáním všemi válečníky a mágy. Jediný koho respektují je císařovna, v posledních dvou letech se naučili respektovat i její čarodějky. Jedinou otázkou bylo, proč vlastně císařovna nechává de facto nejelitnější válečníky hlídat císařský archiv? Spousta jiných vladařů si naprostou elitu vydržuje ve své blízkosti, ale císařovna ne, její ochranu zajišťují kádry, jež patří k elitě, ale na mistrovství Archivářů doposud nedosáhli. Císařovna se napila z poháru a jednou rukou se opřela o krbový rám. "Doufám, že náš host bude mít nějaký úspěch s hledáním v archivech..." řekla po další odmlce. "...jestli je pravda, co viděl, tak město padne jestli na to budeme sami...zdá se, že někdo se předem postaral o to, aby jsme se nemohli obrátit na Řád..." dokončila větu a znovu se napila. "Jak si myslíš, že to bude probíhat?" zeptala se a bylo na ní vidět, že jí představa utrpení jejích lidí tíží víc, než by měla. Zářící hvězda - naděje nebo zkáza? Randal Třetí kniha sebou po vyslovení hledaného předmětu trhla tak prudce až spadla z podstavce. A i po pádu se jí nedostávalo klidu. Minutu se sunula po podlaze sem a tam, v náhodných směrech. Když se kniha zastavila, nic se nedělo, bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Vzápětí se kniha otevřela a nad sebe vytvořila výjev, který vyplnil celý archiv. Výjev ukazoval noční krajinu, s nebem posetým hvězdami, louku s lesem v pozadí. V popředí byl strom, na jehož větvi seděl dravý pták, po dalším pohledu bylo vidět, že je to orel, bílý orel s rozpjatými křídly a křičící směrem k hvězdné obloze. V jeho pařátech byla rudá stuha. Kniha následně doplnila výjev o ženu a dalšího orla, jež byl totožný s tím na stromě. Průhledný výjev ženy působil hypnoticky na každého, kdo ho viděl. Její krása, jež se rovnala císařovně, dlouhé stříbrné vlasy a stříbřitá kůže podtrhovali tajemný výjev třetí knihy. Na levé ruce tajemné ženy seděl druhý orel a sledoval svou paní. "Asteria, bohyně hvězd a života." ozval se hned za Randalem jeden z Archivářů. Zdá se, že všichni, kdo byli v předsálí archivu se šli podívat, co to bylo za hluk. I přes veškeré to opancéřování šlo vidět, že Archiváři hledí na výjev bohyně Asterie s úctou. "Asteria? Proč mi to nic neříká?" zeptal se jeden ze strážných, co vás sem doprovázel, jež na výjev bohyně hleděl jako uhranutý, stejně jako jeho kolegové. "Asteria je pradávná bohyně z doby před Její Výsostí a císařstvím. Není jak by jste o ní mohli něco vědět. Lidé Taragonu zatratili svá původní božstva, protože věřili, že císařovna je ztělesněná bohyně." odpověděl Archivář a hned po něm se ozval další: "Asteria je bohyně, jež ctí samotná císařovna." Zdá se, že nic neříkajícím výjevem Asterie a jejích bílých orlů s rudými stuhami tvé pátrání archivy končí. Pokud ovšem nechceš požádat o radu samotné Archiváře, bude nejspíš nejlepší vrátit se k císařovně a sdělit jí výsledek tvého hledání. I když průzkum archivů lákal, stejně jako zpovídat Archiváře o jejich vědomostech z let minulých... | ||
| |||
| Archiv, do třetice snad všeho dobrého... nebo ne? Ani druhá kniha mi nedala moc naděje. Ano, sice tu stále je možnost, že první z nalezených bude ještě v nějaké síle, ale ta možnost je až k uzoufání malá. Se stejnou opatrností, s jakou jsem knihu otevíral ji i zavřu. Než se ale přesunu k druhé, chvilku se pozastavím, zhluboka se nadechnu a zadoufám, že protentokrát budu mít štěstí. Sice se říká do třetice všeho dobrého, ale já na to nikdy nevěřil. "Spojenci Taragonu," zopakuji napotřetí, když opatrně otevřu knihu a tiše doufám, že mé hledání bude tentokráte plodnější. | ||
| |||
| Hádanka dne
Sledovala jsem císařovnu, jak se ze mne snažila vydolovat mé překvapení či znejistění. Já si nepamatuju, jak jsem se cítila před pár minutami! A hlavně stále jsem byla vykolejená z toho, co přede mnou vše královna nechala projevit. To musela všechny ty city v sobě dusit po celou dobu nebo před tím nikdy nic necítila? Tohle je hod do loterie a výherce si získá její přízeň. Já asi vyhrála.
„O to nejde, má paní,“ zavrtím hlavou, abych zahnala všechny její obavy. „Jen je to poprvé, co jste se projevila jinak a překvapilo mě to, ale zároveň jsem ráda,“ lehce jsem se pousmála, mnohem klidnější, když jsem jí řekla, jak na tom jsem. „Snad je něco, co bych pro vás mohla navíc udělat?“ | ||
| |||
| Deep in the despair Randal Kniha sebou začala listovat stejně rychle jako ta první. Možná rychleji. Listovala asi minutu a pak se zastavila. Na první pohled se zdálo, že se rozevřela na prázdném dvojlistu a pak na levou stránky vypálil symbol, jež znázorňoval ocas štíra uzavřený v trojúhelníku bez hrotů. Na pravé stránce se zjevil text: Bratrstvo Škorpionova trnu - starý řád, jež císařovna financovala při závodech ve výrobě zbraní a následném prodávání zbraní. Bratrstvo císařovně opakovaně sliboval oplatit pomocí v nouzi. Avšak tehdy nikdo netušil, že Řád měl v plánu použít zbraně proti císařství. Po sérii útoků Bratrstva na příhraniční města císařství, při kterých zemřelo mnoho nevinných duší, byl vydán příkaz na totální zničení Bratrstva. Kádry, vedené pěticí elitní vojáků, jež nikdo nenazve jinak než Archiváři, zcela zdecimovala jednotky Bratrstva. Velmistr řádu byl předveden před císařovnu živý, aby se zodpovídal za zradu proti Říši. Neexistují záznamy o tom, jaký byl jeho osud. Pověry tvrdí, že ho císařovna změnila na prsten, jež stále nosí na pravé ruce. Další, daleko zvrácenější a nesmyslná báchorka tvrdí, že se s velmistrem císařovna pomilovala a po aktu ho nechala doslova vypařit. Zní to přitažené za vlasy že?" Kniha opět vydala nadějného spojence, který se však stal zrádcem a tím toto pátrání uvrhl tam, kde bylo...tedy na zoufalý začátek. S jedním ztraceným spojencem a druhým, jež zradil a byl zničen, to byla stále velká tlustá nula, která se nedala využít. Už zbývala jen jedna kniha...poslední naděje. Zmatení, jež neunikl pozornost Myslet si, že císařovna nezaregistruje tvé zmatení a nervozitu bylo asi tak naivní, jako kdyby muž požádal císařovnu o polibek. "Co se děje Sif?" zeptala se vladařka a odtáhla se, přičemž se ti zadívala do očí, jako by tam něco hledala. "Pochybuješ o tom, zda dokážu vládnout tváří tvář zradě, jež nevím, kdy přijde?" zeptala se a bylo na ní vidět, že tvá předchozí slova jí trochu uklidnila. Chvíli čekala a poté prostě řekla: "Tak co se ti honí v hlavě? Vidím na tobě, že tě něco trápí. Co to je?" zeptala se a mávnutím ruky vyčarovala dvě číše a láhev vína, která sama nalila víno a poté se zazátkovala. Císařovna vzala obě číše a jednu ti podala. "Kočka ti sebrala jazyk?" pousmála se, když ti podávala číši. | ||