Salónek, jako bych to neříkal

Císařovna i všichni ostatní se na mě podívají. Čekal jsem to, i tak je mi to nepříjemné. Než ale stihnu něco říci, císařský pohled se stočí k jejímu medailonku a chvilku mlčí. Když promluví znovu, její slova doplní to, co jsem viděl já. Jakoby to do sebe zapadlo.
"Viděl... viděl jsem dělo. Na souši," řeknu potichu.
"Jen to, nevím kde," dodám. Ovšem nějak vím, že její slova jsou pravdivá. Nevím jak, ale něco mi našeptává, že ano.
"Myslím... myslím že je to tady," řeknu nejistě a ani nevím, proč jsem to řekl.

Salónek

"Otázka je, co chrání Sif. Nevíme, zda se jedná o předmět, nebo snad...o bytost." odvětila císařovna a opřela se v křesle a přitom si poupravila župan, avšak si neuvědomovala, že její úprava spíš odhaluje její bujný dekolt.
Zamyslela se a ani nedutala.
Randalova slova jí ze zamyšlení vytrhla.
"Prosím?" zeptala se a její pohled se na něm doslova zakotvil, jako by očekávala další vizi.
Avšak sama ucítila impulz z medailonu a tak na chvíli upoutala pohled na něj.

Před očima se jí zjevilo místo, kde všude vyseli symboly řádu, mapy a obrazy.
Pak zahlédla jatka. Spousta bíle oděných postav s róbami potřísněnými krví a zcela bez života.
Krátce na to zahlédla tři stojící bílé kápě, jež se rozhlíželi kolem.
"Místní Řád nám nepomůže...jsou mrtví. Zůstalo jich zde jen pár..." konstatovala a promnula si obličej.
Poté se opět podívala na Randala.
"Co jste to říkal?" zeptala se bylo vidět, že by raději řešila roztržky senátu, než tohle.

Kéž by sen... to bych se už zpocen probudil

V tichosti sleduji debatu, nijak se do toho nemíchám. Možná je ani nevnímám, jak se zdá. Vlastně je nevnímám skoro vůbec, protože se mé myšlenky sbíhají jiným směrem. Například tím, kdo byl ten tajemný cizinec, jenž mě oslovil jako toho, kdo by měl chránit císařovnu. Jenže jak ji může chránit někdo, kdo ani není dostudovaný čaroděj? Vždyť ona je mocnější než já a má kouzla jsou jen pro pobavení, ne pro boj. Vždyť já ani bojovat neumím. Ne kouzly.

Stojím na kopci, nevím kde, nevím kdy. Pohlédnu před sebe a tam věc, která jsou k vidění na lodích. Dělo. Na souši.

Trošku se mi zamotá hlava a sám se lehce zapotácím. Zabolí mne hlava a uvnitř mě se vytvoří podivné prázdno, jakoby se mělo něco stát. Něco špatného. Snažím se vzpomenout co jsem to právě viděl, ale je to složité.
"Něco není v pořádku," řeknu tiše, nejistě. Vím jaké otázky budou následovat a také vím, že nebudu moci říci více, než sám vím.

Impérium posíleno o Řád Orla?
Sif, Randal & Rose

"Řád je bezpochyby zběhlý v boji, to jsme viděli dnes ráno." uvažovala císařovna a její myšlenky se vrátili k ponížení jejích vlastních stráží jediným členem řádu.
"A jediný člen, kterého známe jménem je on..." řekla a z kapsy županu vytáhla zlato-stříbrný medailon s dvěma orlími pery, potřísněný krví.
"Tudíž naší snahou by mělo být najít, kde se řád skrývá a pokusit se je získat na naši stranu." uvažovala i nadále.
"Jestli má dojít k válce, nepotřebujeme mít proti sobě ještě Řád." řekla a posadila se do křesla.
"Ví vůbec někdo, jak velký Řád je?" zeptala se všech přítomných.
"To vám mohu říct velice přesně má paní..." odpověděl na její otázku stařík, jež právě vstoupil, byl to jeden z císařovniných poradců.
"Z mých letitých studií vím, že Řád v plném počtu má kolem tisíce členů. Což z nich dělá dostatečnou sílu. Ale má to jen jeden jediný háček..." zadrhl se stařík.
"Jaký?" zeptala se vládkyně.
"Řád nikdy neshromáždí všechny své členy na jednom místě. Schází se pouze vůdci skupin. A je možné, že už ani nedosahují takového počtu, před deseti lety jich bylo kolem tisíce, nevím, kolik jich je dnes...může jich být desetkrát tolik, nebo ti, co jsou zde jsou poslední z nich. Řád díky reputaci, jež kolem nich v posledních letech koluje..." přestal stařík, jako by ho následující slova bolela víc, než fyzická bolest.
"Co? Co se s Řádem děje?" zeptala se horlivě císařovna, dokonce i stráže najednou nedočkavě vyčkávali odpověď.
"...vymírá výsosti...i pokud by jich bylo kolem tisíce, jsou to nejspíš poslední majestátní orli, jež brouzdají po této krajině. Před měsícem jsem při cestě z Orionu narazil na umírajícího člena Řádu, svěřil se mi, že Řád má problém s rekruty a každá ztráta, byť jediného života, je pro ně zdrcující ránou...proto se snaží držet v ústraní a zahlédnout je je zázrakem." dořekl a na strážných bylo vidět rozkol pocitů. Jedna část si přála dorazit slábnoucího nepřítele, druhá část chtěla dát Řádu šanci se vzpamatovat.
Poněkud zvláštní chování u členů imperiálního vojska.
"Řád vymírá?" zeptala se po chvilce mlčení panovnice a její výraz značil lítost. Málokdy projevovaná emoce.
"Ano výsosti, bez nových rekrutů, Řád vymře. A pokud se velitelé nebudou řídit vámi vydaným rozkazem, tak nemáme šanci, při vší úctě k vám, má paní." pokračoval stařík.

Uběhlo asi deset minut ticha, než císařovna vůbec pokračovala.
"Co vlastně má Řád za cíl?" zeptala se a opět v ní byl vidět ten její typický klid, podle nějž jí šlo bez problémů poznat.
"Něco chrání...nevím ale co to je, má paní!" odpověděl stařec a pomalu se vzdálil, jako by chtěl nechat císařovnu samotnou s jejími myšlenkami.
"Co ale chrání?" zeptala se do éteru.
"Je to jen můj názor, nebo je celý tento den jako hodně špatný vtip?" zeptala se přítomných, Sif, Randala a Rose.

Kdesi u západních hranic říše, skrytá pozorovatelna Řádu
Pro všechny

V malé tvrzi, jež místní říkali "Hnízdo", se linulo ticho, ostatně jako vždy. Jediný zvuk, který šlo přes den slyšet byl křik orlů, přes noc zde bylo hrobové ticho.
Pošetilci, jež měli potřebu se přiblížit k tvrzi získali pocit, že je sleduje kolem tuctu očí, které ve tmě údajně žhnou.

Za hradbami této malé pozorovatelny byl klid, přítomní členové řádu se v tichosti věnovali svým věcem, ostatně jako každý večer. Obyvatelé Hnízda byli většinou tišší členové řádu, jež z nějakého důvodu odmítali mluvit, pokud nebyli vyzváni...ano, i tací se v Řádu našli.
Ale vždy jeden seděl v malé věžičce, jež poskytovala dostatečný rozhled po krajině.
Dnes večer tam seděl jeden z mladších členů Řádu, mladík jemuž nikdo neřekl jinak, než "Lišák", nejspíš podle toho, že na svůj věk toho znal dost na to, aby si k němu i někteří starší členové chodili pro radu.

Lišákův zrak byl upřen za hranice Taragonu a díval se po potenciální hrozbě. Jediný zvuk rušící mrtvo noci byl zvuk svištící čepeli, jež se brouzdala ze svého úkrytu a zpět, jako se vysouvají drápy kočkovité šelmy před útokem.
"Stejně tam nic neuvidíš, tak proč se neprospíš?" ozvalo se Lišákovo podvědomí, když mladík zívl.
"Nemůžu, jestli mi něco unikne, tak mi za to utrhnou hlavu!" odvětil mladík a došlo mu, že se tu vlastně dohaduje sám se sebou.
"Blázne!" počastoval sám sebe a podrbal se se čepelí nad obočím.

"Lišáku, nemáš hlad?" zeptal se ženský hlas zpod věže.
Pohled mu sklouzl dolů a v záři olejové lampy spatřil Sidonii, drobnou dívenku, jež však byla stejně krásná jako smrtící. Její chování bylo chladnokrevné a odměřené, někteří z noviců, jež se s ní setkají, se ještě dlouho poté ohlížejí, zda není poblíž, když chtějí vznést své pochybnosti.
Lišák v nitru věděl, že Sidonia taková není, její chování je jen štítem, aby se nikdo nedostal k jejímu srdci.
Sám měl pocit, že je jediný, komu se to po delší době podařilo. Také měl pocit, že i ona něco cítí vůči němu, ale Sidonia nikdy nic takového nepřiznala, jen v soukromí nepatrně naznačila.
"Trochu!" odpověděl jí a usmál se.
"Hned ti něco donesu." řekla a udělala gesto, jež by si šlo vyložil jako vzdušný polibek.
Lišák opět zvedl hlavu k hranici a to co spatřil mu vyrazilo dech.

Kam jen oko dohlédlo bylo vidět tisíce světelných bodů, menších i větších.
Větší osvětlovala jakési stvůry, jež připomínali sochy. Kolem nich většinou kráčeli vojáci odění do černých zbrojí.
"Sid! Zapomeň na jídlo! Zburcuj všechny, máme tu problém! Říše je napadena!" zařval dolů a znovu upřel zrak na invazní armádu, jež se táhla kam jen viděl.
Některé ze soch táhly cosi, co viděl jen na lodích a na souši to vidět byla rarita, dělo.
Nefalšované dělo, jež na moři dokázalo způsobit víc hrůzy a strachu než magie.

Hnízdo rázem ožilo a všichni obyvatelé byli na nohách a vyptávali se na různé věci, od počtu, po druh nepřátel a všemožné další otázky, jež Lišák sotva stíhal zodpovídat.
Sidonia se místo vyptávání rozběhla na hradby aby se podívala sama.
Žhnoucí plameny invazních sil splývali a tvořili dojem, že se na Taragon valí masivní ohnivá vlna.
Vlnou zahřměla rána a pak byl slyšet nadšený ryk tisíců mužů.
Cosi jí zasvištělo nad hlavou a za ní zaduněl výbuch a zvuk bortícího zdiva hřměl víc, než dav.
Prudce se otočila, co se stalo, jen aby zjistila, že věž tvrzi je zničena, pozůstatek byl pouze základna věže, o věži jako takové nemohla být řeč.
"NE! NE! NEEE!" křičela z plných plic a rozběhla se k věži, ale v cestě jí zabránili další dva členové Řádu.
"Sid. Sid. Už mu nepomůžeš...nejsi bohyně..." snažil se jí její snahu dostat se k troskám věže vymluvit jeden z jejích bratrů.
Sidonia odmítala uvěřit, že by Lišák byl mrtvý, ale něco v ní připouštělo, že něco takového prostě neměl šanci přežít.

"Kristere, řekni ostatním, že pošleme Sid. Tohle je poslední místo, kde by měla zůstat..." nadhodil starší z dvojice a v náručí pevně sevřel plačící dívku.
Krister jen kývl a s rychlostí jemu vlastní vystřelil jako šíp, aby informoval zbytek osazenstva.
"Sid, potřebuju, aby jsi jela varovat hlavní město...my ostatní varujeme zbytek Řádu." začal muž a na její cukání a snahu odporovat jen řekl:
"Tady stejně nic nezmůžeme, jich je moc a nás je moc málo. Zůstat tady by byla sebevražda. Lišák by byl první, kdo by tohle navrhl!"
Sidonie jen s velikou neoochotou plnila nařízení.
Kůň jehož jí přivedli byl čistokrevný severotaragonský hřebec. Jak známo ti nevitálnější ze všech koní v říši.

Sid nasedla na koně a vyrazila co nejrychleji vpřed, ani se neohlížela, to udělala až když vyjela na kopec, jež byl od tvrzi asi dvě stě metrů.
Viděla ohromnou vlnu světel, jak se valí vpřed.
"To není vyhlášená válka....tohle je invaze..." špitla a pobídla svého koně, aby tryskem vyrazil vstříc hlavnímu městu.
S tímto koněm by jí cesta měla trvat nanejvýš dva dny.

Salónek

Když vypovím císařovně vše, co jsem viděl ve vizi, chvilku vypadá, že se nic nestane, ale nakonec se rozkřičí, až lituji toho, že jsem se vůbec pokoušel budoucnost vidět. Císařovna začala zuřit, křičet rozkazy a vše se začalo hýbat. Když přitiskla své vojáky ke zdi, ucítil jsem závan magie tak silné, že se mi málem podlomila kolena, ale udržel jsem se.

Když se konečně uklidní a všichni co si nechala zavolat odejdou, obrátí se opět na nás. Chvilku si nás prohlíží a pak promluví. Nejdřív se zeptá, co má dělat, pak se zeptá, jestli by se dalo s Řádem vyjednávat. O řádu jsem již něco málo slyšel, ale stále netuším, kdo jsou zač.
"Má paní, nepřísluší mi, abych vám radil, co dělat. Sám to nevím. Ještě včera jsem byl obyčejným čarodějným tovaryšem na cestách, co se snaží naučit a porozumět světu a teď... co jsem teď?" řeknu a bezradně se na ni podívám. Nejradši bych byl někde na cestách, nejradši bych byl, kdyby se nic takového nestalo.