Ulice města

"Spíš nevím kam," ušklíbnu se, necítím se zrovna dobře z toho, že mě někdo už delší dobu sleduje. To je pro mě něco nového a rozhodně to neřadím mezi zážitky, které bych chtěla zažívat častěji.
Prohlížela jsem si ho, ale bylo mi jasné, že nic nevykoukám.
"Nějaký zvědavý," pohodím hlavou a ohlédnu se, má pravdu, opilců je tu víc, než dost.
"Jen se divím, že nemáš co lepšího na práci," nebyla to výtka, spíš jsem vyzvídala.

Postoupila jsem k němu do uličky.

Ulice města
Zavrana

Temná ulička vypadala děsivě ovšem podstatně děsivější je ten, kdo na tebe promluvil.
Bílá róba s kápí a kolem pasu šerpa v barvě krve.
Ostatní nebylo třeba poznávat, neb bylo už z dálky jasné, že je to člen Řádu.
Pomalu se k tobě blížil a do tváře mu nebylo díky kápi vidět, spíše se dalo říct, že ve tmě byla vidět jen ta bílá róba.
"Už chvíli tě pozoruju maličká a vidím, jak tu bloudíš, jako by jsi nevěděla kudy." řekl a zastavil se před tebou.
"Není zrovna moudré se potulovat v temných uličkách města při oslavách...nikdy nevíš, kdo na tebe vybafne." dodal a sjel tě pohledem.

"A holka jako ty by mohla mít problém, kdyby se dostala do hledáčku opilce." pokračoval a ruku ti položil na rameno.
"Co to, že se vůbec touláš tady těmi uličkami? Neměla by jsi být tam, kde se něco děje? Nebo tu něco hledáš?" zeptal se a jeho oči se zahleděli do těch tvých.

Zahrada paláce
Sif, Rose & Randal

"A jak máme vědět, že to nejsi ty?" zeptal se voják stojící na Randalově hrudi.
Císařovna se podívala na svého voják, jež se její pohled zachytil a s neochotou se stáhl, aby dal Randalovi dostatek prostoru k nadechnutí.
"Kdo by to měl být?" zeptala se císařovna a rozhlédla se kolem.
"Výsosti, myslím, že si nemůžeme být jistí ničím a nikým. Ale jestli je to, co tvrdí tento muž pravda, tak bychom měli zdvojnásobit hlídky." odpověděl jeden z gardistů.
Císařovna si jen znaveně promnula obličej a povzdychla si.
"Někdy bych si přála den, kdy by se nic nedělo." pronesla unaveně se zadívala do dáli.

"Koho máme vyhlížet?" zeptal se další z vojáků Randala a navzdory protestům kolegy mu pomohl na nohy a pak si klekl k Rose.
Avšak než Randal stihl něco říct, tak mohl na balkóně nad zahradou zahlédnout onoho útočníka. Který tam stál se založenýma rukama a sledoval skupinku.
Rukou dal znamení, že ho má popsat. Útočník byl zcela laxní. Ještě povyskočil na zídku balkónu, aby byl vidět co nejvíc.
Poté však opět zmizel.
"Teď! Řekni jí o té vizi!" zaznělo Randalovi v uších, ale do hlasu Pradávného to mělo daleko.


Po popisu útočníka stráže doprovodili stráže všechny do pokojů. Císařovnu doprovázela původní garda, posílená ještě o dva další vojáky.
Stráže byli jako vzteklí psi, cokoliv neobvyklého je popudilo a zdálo se, že jsou schopni všeho.
I kdyby se někdo i jen křivě podíval na císařovnu, tak by asi skončil jako sekaná.
Randala a Rose doprovázeli dva strážní, jeden se díval kolem a další nesl omámenou Rose.
"Jste si jistý, že říkal "císařovna"?" zeptal se strážný, co nesl Rose.
"Mohl to být snad někdo jiný?" zeptal se kolega a díval se kolem.
Jen co skupinka dorazila do pokoje, tak strážný položil Rose na postel a zadíval se na Randala.
"Kdyby se něco dělo, na chodbě vždy někdo bude." řekl a pomalu vyšel ven.
"Pokud se něco stane, tak lze předpokládat, že vás budou podezřívat jako prvního. Jestli nejste ten vrah, doporučuju, aby vás nikdo neviděl plížit se po paláci." dodal a s úklonou zavřel dveře, nechávajíc Randala v podstatě v domácím vězení.

Skupina císařovny se pomalu blížila k ložnicím a čím blíž byla, tak bylo k vidění čím dál víc stráží.
"Co si myslíš Sif? Chci slyšet tvůj objektivní názor na tuhle situaci..." prolomila napjaté ticho císařovna.
"S tímhle počtem vojáků sem neprojde ani kočka." prohlásila, když viděla ty počty vojáků.
"Ráda bych ráno vstala a zjistila, že to byl jen nějaký divný sen." pronesla a z hlasu byla cítit únava.
Jen co Sif řekla své, tak jen vládkyně přikývla po zbytek cesty mlčela.
Před ložnicí jí popřála dobrou noc a za doprovodu gardy došla ke dveřím své ložnice, za kterými pomalu zmizela.



O hodinu a půl později

V paláci bylo ticho. Takové ticho, že by bylo slyšet špendlík spadnout na zem.
Avšak to se nedalo říct o dění v ložnici císařovny.
Dveře vedoucí na balkón, ze kterého šlo vidět město, se pomalu otevřeli a dovnitř vklouzla postava v temném kabátě, s maskou na tváři.
V ruce si pohrávala se svým zcela neobvyklým mečem.
Tiché kroky se pomalu blížili k posteli, kde klidně spala císařovna.
Meč ladně obkroužil zápěstí postavy, která se za pomocí svých schopností přesunula až k posteli císařovny.

Volná ruka útočníka přistála na ústech vládkyně, která otevřela oči a zahleděla se na útočníka.
"Křik tohle ztíží nám oběma!" prohlásil útočník a přiložil nůž na krk vládkyně.
Poté se sehnul až k ní začal jí cosi šeptat.
Očividně jí to na klidu moc nedalo, protože se jen zamračila.
Poté se útočník narovnal.
"On to ví." řekl muž v masce, rukou na ústech císařovny rychle přejel po jejím obličej a zavřel jí oči.
Pak ovšem neuběhlo tolik času, kolik se vejde do úderu srdce a maskovaná osoba byla pryč, nebylo po ani stopy.

Krátce na to sebou císařovna trhla, jako někdo, kdo se právě probudil z noční můry.
Rozkřičela se a její moc vyslala takovou vlnu, jež vyrazila masivní dveře vedoucí na chodbu z pantů a strážné, jež stáli před nimi poslala vzduchem dolů ze schodů.
Magická vlna se dotkla všech magií disponujících osob v paláci.
A ještě dlouho poté se po paláci proháněli magické anomálie v podobě různých zvířat.
Od lišek po medvědy, dokonce i gryfové byly k viděni.

Město

Po šíleném letu, který se mi ale chtě nechtě opravdu líbil, jsme se konečně ocitly ve městě. S radostí jsem se nadechla a rozhlédla kolem sebe.

Alja mi darovala píšťalku, kterou jsem s díky přijala. Byl to skutečný dar, něco, na co se ostatní ani nezmohou. Kdybych chtěla, prodala bych ji za ohromnou částku a kdo ví, třeba si jí pak i ukradla zpátky. Jenže jsem jí nehodlala dát z ruky.
Prohlížela jsem si jí a nakonec dobře schovala pod šaty.
Město.
Alja.
Bylo to kouzelné, cítila jsem se skvěle, chybělo jen místo, kde by se dalo skutečně dobře pobavit. Alja myslela podobně, usmála jsem se a rozloučila se s ní.

Procházela jsem městem a byla to tragédie, ale bavilo mě to. Všechny ty davy, neurvalí opilci, to k tomu zkrátka patřilo a dokud jsem nemusela nikoho umravňovat, mé nadšení neutuchalo. Nabitá novou energií jsem klidně hledala, kudy se dostat dál, blíže středu. Blížilo se naše setkání, ale kdy a kde přesně bylo ve hvězdách. To jediné mne trápilo. Toužila jsem po.. po muži.
Brzy mi došlo, že i přes veškeré city, které k němu chovám, bych si dala říct i s jiným zajímavým chlapíkem a ani tentokrát bych z toho neměla výčitky svědomí. Pokud jde jen o sex, je to vlastně v pořádku.
Musela jsem se sama sobě usmát – razit pravidlo, že život je příliš krátký, než abychom se omezovali, bylo někdy opravdu vtipné.

Z blízké uličky však zazněl hlas. Mělo mě to vystrašit, ale spíše to vzbudilo mou pozornost.
To zase špatně skončí. Nejdřív gryfové, teď zbitá a znásilněná.

Zastavila jsem se a pohlédla tím směrem.
"Vypadám snad ztraceně?" zajímalo by mě, jestli čekal, že mě zaujme, nebo se jen chtěl smát tomu, jak poplašeně uteču.
"Ačkoliv uznávám, že bych malou pomocí nepohrdla," usmála jsem se do tmy a bylo to dost sebevědomé, jen, aby mě to zase vzápětí nepřešlo. Jenže zkrátka a dobře má zvědavost neměla hranice.

Zahrada

Nevím, jestli se má telepatie vyvedla, či nikoliv. Když jsem však zahlédl vojáka, jenž se řítí k nám, myslel jsem, že ano. Když mne ale srazil k zemi a přišlápl mne k ní, došlo mi, že ne. Nebo alespoň on jej nezachytil. Vytasení meče i jeho hrot na svém krku jsem vnímal jako ve snu.
"Císařovna je v nebezpečí," řeknu potichu, unaveně.
"Je tu... je tu nájemný vrah," to slovní spojení mi vytrne samo od sebe na jazyku. Možná jsem jej chtěl nazvat jinak, ale toto byla první slova, co mne napadla. Když se pak objevila další skupinka vojáků a v jejich středu císařovna, jen jsem si odlehčeně oddychl.
"Někdo... chce vám ublížit, má paní," mluvím potichu, sotva slyšitelně, hlavně unaveně.
"Vyslal jsem varování, telepaticky," pokusím se uvolnit si ruku a promnout si čelo. Hlava mi třeští jako rozbíjené sklo a oči se únavou zavírají.
"Někam zmizel, prý má s vámi... s vámi jednání," vykuckám ze sebe a pokusím se nadechnout.

Zahrada

Sif & Císařovna

"O kapitánovi moc nevím, jen to, že ho ostatní doporučili na tu pozici. Zvláštní spolek to naše námořnictvo...zatímco ostatní země mají složitou hierarchii kapitánů, komandérů a admirálů....naše má pouze kapitány. Ne, že bychom neměli zkušené námořníky, ale prostě hodnost admirála je pro ně totéž, jako oheň pro šelmy. I ti nejstarší jsou pouze kapitáni." poznamenala panovnice a ladným krokem procházela zahrady. Asi o deset kroků zpět kráčel gardista a rozhlížel se kolem.
"Imperátor je vlajková loď a jestli jí velí někdo takový, tak musí být nadprůměrný velitel. Vlajkovou loď by ostatní nesvěřili někomu, kdo na to nemá patřičné kvality." pokračovala císařovna.
"Je těžké říct, jaké kvality má, ale jestli to stačí i těm nejotrlejším námořníkům, budu věřit jejich úsudku." dodala a rozhlédla se.

Strážný, jež kráčel o kus dál, aby vám poskytl dostatek volnosti najednou zrychlil a položil císařovně ruku na rameno, ta se otočila a podívala se na něj.
"Co se děje?" zeptala se, když se dívala na vojáka, jež se rozhlížel kolem a kopí svíral tak pevně, že by mu ho vyrvala z rukou jen skupina mužů.
Voják neodpověděl, místo toho se otočil k paláci a dlouze, pronikavě hvízdl, což bylo znamení, kdyby se něco dělo.
Krátce na to se zde zjevili ostatní vojáci z gardy a tři regulérní vojáci ze stráže.
Zatímco vojáci se stavěli do formace kolem vládkyně a každý se rozhlížel kolem, tak Sif v hlavě zaznělo:
"CÍSAŘOVNA.....NEBEZPEČÍ!"
Císařovna, jež pochopila, že je něco v nepořádku, tak překvapivě rychle zvážněla.
Zahradou zaznělo další zahvízdání a celá skupina, se přesunula tím směrem.


Randal, Rose + příchozí

První, kdo se zjevil byl jeden ze strážných, jež zareagoval jako typický voják.
Jen co spatřil Rose na zemi a Randla, jak nad ní klečí, tak se přehnal přes prostor, jež ho odděloval od dvojice a jeho reakce se podobala všem vojákům, jež jednají na bázi instinktu.
Srazil Randala k zemi a položil mu na hruď nohu, poté tasil meč a jeho hrot namířil na hrdlo.
"Raději začni zpívat, co jsi zač, nebo tě na místě podříznu jako podsvinče!" vyštěkl a z tónu hlasu šlo slyšet, že to není vtip.
Poté ještě zahvízdal a vyčkával na požadovaný efekt.

Krátce po knockoutu horou zlata se zjevila skupina vojáků, jež mezi sebou vedli císařovnu a její společnici.
Císařovna vše přejela pohledem, od omámené Rose po Randala, jehož drží na zemi další z vojáků.
"Co se to tu děje?" zeptala se přísně a podívala se na vojáka.
"To bych též rád věděl, výsosti." odpověděl voják stojící nad Randalem.
Pohled panovnice se tedy upřel na něj a čekala, co k tomu bude mít host co říct.
"Co nám k tomu povíte?" vybídla ho a složila ruce na hrudi.