Ohňostroj!

Ples utíkal celkem rychle. Nedalo se říct, že se nebavím. Zrovna jsem měla velmi zajímavou debatu s nějakým připitým mužem, který za co třetí slovo dával ‚krásko‘ a nemohla jsem si nevšimnout jeho pohledu do míst, kam by se muž dívat neměl, aby zachoval jistou etiku chování. Moc se mu to nedařilo, a proto jsem se jej slušně zbavila tím, že jsem se přidala do víru tance s jiným. To se může stát jenom mě. Hm, už abych byla ve svých komnatách. Přestávám cítit nohy.

Zrovna jsem byla u stolu se zákusky, když celý sál potemněl a náhle mě ovanul ledový vítr, až jsem sebou škubla a zatřásla. Objevili jsme se na fregatě, která byla chloubou císařovnina loďstva. Na moři jsem moc času netrávila. Spíš jen útržky svého života, kdy jsem se potřebovala dostat z místa A do místa B. Pokud plavba byla delší, začala jsem trpět nevolnosti, aneb jak tomu říkají námořníci, mořskou nemocí. Pak jsem další dny proležela v kajutě a doufala, že už brzy přistaneme.

Kapitán byl velmi galantní a chvíli jsem záviděla královně, jelikož já jsem klepala kosu. Zaujalo mě, co to vytahuje, a zlekla jsem se, jakmile se ozvala ohlušující rána, která mi způsobila krátké pískání v uších. Co to bylo?! Kouzla? Věda? Pokud šlo o vědce, tak jsem pro ně měla jisté pochopení. Bohužel ne oni pro mě.

Nemá cenu popisovat to, co přišlo pak. Byl to nádherný pohled, až jsem se nevědomky přesunula k dřevěnému zábradlí Imperátora a opřela se o něj. Dokonce mě opustila i zima. „Tak tohle jsem ještě neviděla,“ spíš jsem řekla pro sebe, jelikož nešlo vůbec nic slyšet, než jen samé výbuchy.

"Doufám, že se vám představení líbilo. Kdyžtak nás doporučte svým známým!"

Kapitán byl velmi zvláštní mladík. I přes hučení v uších jsem jeho poznámku slyšela a ušklíbla se jeho směrem. Jistě, že doručí. A nyní se z vás stanou kejklíři.

***

Být opět v teple mne zahřálo u srdce. Sice jsem si nebyla jistá, co budu nyní dělat, ale císařovna to vyřešila za mě. Čapla mě za paži a táhla rovnou do zahrad. Nebyla jsem si jistá, jak se v její přítomnosti najednou chovat. Mám snad strach?

„Ohňostroj byl velkolepý, má paní,“ mluvila jsem pravdu. Naprosto m vyrazil dech. „Ráda bych znala tajemství, které tak úžasný výjev doprovázel,“ aneb odpověď na to, že jsem v tom prsty opravdu neměla. Pokud z ní mluvilo víno, nemohla jsem to tušit. U císařovny člověk nikdy neví. „Kapitán Imperátora musí být velmi zkušený, když stojí za kormidlem v tak útlém věku, má paní.“

Ples – raději bych zmizela v davu

Musím připustit, že císařovna ví, jak uchvátit. Mohla jsem na ni oči nechat, když se ukázala ve svých rudých šatech, které ji dokonale padly. Tak trochu jsem zapomněla i na naši malou rozepři, kterou vyhrála ona. Jak jinak. Ona je moje paní a já její poddaná. Někdo by si mohl myslet, že tímto zacházím až příliš do extrému, ale já nikoho jiného než jí neměla. Neměla jsem ani muže, kterého bych milovala, protože většina z nich byli naprostí idioti, kteří nestáli ani za pohled.

„Má paní,“ odpovím císařovně na její pozdrav, že se ukloním a udělám ladné pukrle. „Moc vám děkuji. Ráda bych vás taktéž pochválila, ale vyrazila jste mi dech,“ usměji se na ni a následně jdu v jejím závěsu rovnou do plesového sálu, kde je snad celá země. Aspoň mě to tak přijde. Nemůžu si pomoct, ale ta atmosféra je tak dokonalá, až mám strach, že se něco pokazí.

"Dámy a pánové, její císařská výsost!"

Tohle mě vždycky bavilo. Jelikož jsem většinou stála vedle nebo za císařovnou, mohla jsem si všechno užívat v podstatě z jejího pohledu. Pokud možno, snažila jsem se napodobovat císařovnu v jejich reakcích k hostům, kteří se jí klaněli. Zase tak moc jsem to nepřeháněla, aneb pokud udělala něco jiného než lehké pokývnutí či šarmantní úklon, jenom jsem se usmívala a mlčela.

Na pódiu jsem dostala číši a poslouchala jsem královnin proslov.

„...aby bylo v bezpečí. Máte mé slovo."

Tím jsem si nebyla až tak úplně jistá, ale i přesto jsem zachovala klidnou tvář, rozdávajíc hostům své vřelé úsměvy. Jen tak mimochodem jsem se zadívala na Ardíu. Jen díky tobě tohle dokážu.

„...Připíjím na vaše zdraví."

Taktéž jsem pozvedla číši. Hlavně na bezpečí. Napila jsem se. Víno chutnalo vskutku výtečně. Měla jsem to štěstí, že jsem žila v blízkosti mé drahé královny a tudíž jsem nemusela mít strach, že by mi bylo odepřeno jídlo, či jiná přání. Ale svá omezení to také mělo. Nemohla jsem jenom tak vyjít ven, kde bylo mnoho těch, kteří by mne raději viděli někde pověšenou, ba dokonce uhořelou. Do své školy jsem chodila s doprovodem, který zajišťoval mé zdraví a pohodlnou cestu v kočáře. Moc přátel jsem neměla. Jenom Ardíu, které jsem se svěřovala snad se vším.

"Má paní, o čem to její výsost mluvila?"

Strážný mě trochu vyděsil, jelikož jsem sebou cukla a zadívala se na něj. Zarazila jsem mávnutím ruky jeho omluvu a odpověděla mu jen částečnou pravdou: „Potkalo nás jisté nedorozumění s jistými obyvateli, ale jak řekla císařovna, vše bude v pořádku. Kdo jiný může udržovat pořádek než ona a její loajální gardisté,“ věnovala jsem muži úsměv a následně se věnovala zábavě všude okolo sebe.

Zábava proudila jak váno do hrdel mnoha hostů. Motala jsem se kolem lidí a nejednou jsem byla vyzvána k tanci. Bylo by neslušné odmítnout, a tak jsem přikývla a vždy jsem přetrpěla několik minut, kdy zněla hudba a tančil se k ní přizpůsobený společenský tanec.

Tak trochu jsem znejistěla, kdy senátor začal dorážet na vojáka. Mě to vtipné moc nepřišlo. Spíš se mi zdálo, že to vůči gardistovi není fér. Mlčela jsem však. Došla jsem k otevřenému oknu, abych se mohla vyvětrat.

Raději bych dostala deset ran bičem

Císařovna nakonec opustila od mého trestu, ale nebyla jsem si jistá, zda mě to má uklidnit. Spíš mě to vyděsilo. Zmohla jsem se jenom na přikývnutí. Pokoušela jsem se neuhýbat pohledem. Co by si pak o mě pomyslela. Nejsem tak slabá, jak si to o mě někteří myslí. Jsem silná. Vždycky jsem byla, ale na svůj vztek nestačím. Ardío, proč jsi se mnou nebyla. Vyčítám jí to a to hodně. Ona ví, jak na tom jsem a klidně si někam odejde.

"To je vše Sif."

Ukloním se o něco hlouběji, než jak to dělávám normální. „Děkuji má paní,“ tím jsem zahrnula vše, co řekla a dávala jsem tím najevo, že všemu rozumím. Nyní si nedovolím odejít bez jejího souhlasu. „Omluvte mne,“ počkám, dokud na mě nekývla a zamířila jsem rovnou do svých komnat. Jsem blbá. Co jsem si to myslela? Že mě vezme do náruče? Jsem hloupá a bezradná... sama.

Komnata byla najednou tak chladná a prázdná. Sedla jsem si na měkkou postel přikrytou rudou přikrývkou ze saténu a zadívala se na obrazy pověšené na zdi. Většinou jsem tu měla přítmí, ale v tuhle chvíli jsem chtěla světlo. Mávla jsem rukou a závěsy se rázem roztáhly a vpustily dovnitř kupu slunečník paprsků, až mě to na chvíli oslepilo.

Bylo mi jasné, že nemohu jít na ples tak, jak chodívám normálně. Bohužel jsem šaty v lásce nikdy neměla a volat služebnou, aby mi pomohla připevnit korzet, mě moc nenadchlo. Oblékání jenom do šatů mi trvalo snad celou hodinu. Vybrala jsem si šaty zelené, aby zvýraznily barvu mých rudých vlasů. Vrchní část byla z lesklého saténu. Nemusím doufám popisovat, co mám pod sukní, jelikož tam toho není málo. Odhalená ramena se mi lehce třásla a rukávky mi dívka právě zavazovala pomocí zlatých šňůrek. Vrch korzetu zdobily zlaté ornamenty.

Nakonec mi služebná upravila i vlasy a nyní jsem musela jen čekat, až započne ples.

šaty