Palác

Sotva vejdeme do jídelny, Rose s vtipem pronese, že doufala být středem pozornosti. Já to ohodnotím nejistým úsměvem a zhluboka se nadechnu. Nikdy jsem takovéto akce neměl rád a na rodném hradu jsem se jim snažil mermomocí vyhýbat. I když hrad patřil otci, který kdysi zemřel v boji a nyní se o něj staral strýc. Myšlenkami jsem se vrátil ke strýci a k tomu, jak se mu asi daří. Snažil jsem se spočítat kolik let jsem již pryč a pokaždé mi vyšlo, že je to již osm let. Jen zadoufám, že se strýc stále těší dobrému zdraví.
"Eh, prosím? Ano... ano, jistě," vytrhne mne ze zamyšlení Rose, že se půjde podívat do zahrady.
"Mám tě doprovodit?" opět se ve mě probudí výchova rytíře.

Palác

Když jsme vyšli z pokoje, cítila jsem se velice divně. Zpráva o tom kdo doopravdy, člověk vedle mě je, je něčím jiným než za co se vydával. Nemám moc v lásce tyto lidi, jsou arogantní, namyšlení a podobně, i proto jsem se rozhodla stát knihovnicí, abych se jim vyhla. Naštěstí on je jiný, nebo se aspoň tak jeví jako normální, aspoň prozatím uvidíme, jak to bude vypadat, až se dostane mezi společnost, ve které se on kdysi pohyboval.

Držela jsem se ho celkem silně, protože jsem byla nervozní, takové velké akce nejsou pro malé knihovnice, jako jsem byla já. Ale byla jsem tichá jako myška, abych ho nějakým způsobem neponížila nebo nezahambyla. Usmívala jsem se od ucha k uchu, jak to správný doprovod má dělat. Když nás uvedli do jídelny, každý jej zdravil a on sám nevypadal, jako by se tam nějak dobře cítil.

„ Mno to je ale velká akce, a já doufala, že budem středem pozornosti.“ nahodila provokativně, ale myslela to naštěstí ze srandy. Koukala na něj a po chvíli se ho pustila a šla si pro pití, obdivovala a vešla do tanečního sálu, ale spíše mě zaujaly dveře vedoucí ven do zahrad, koukla jsem na Randala a šla pomalu za ním.

„ Půjdu se podívat do zahrady, pokud ti to nebude vadit, abys mě nehledal, neboj vrátím se než příjde hostitelka.“

Mile se usmála a vyrazila směrem dveřím vedoucí ven do zahrady.

Císařský palác, pokoj pro hosty

"Těší mne Rose, mé jméno je Randal, ale to již víš," ukloním se jí tak, jak nás to sir Herlock učil ještě než jsem se rozhodl stát čarodějem. Na její zmínku o vzhledu šlechtice se jen nejistě usměji a na poznámku o tvůrci našich šatů přejdu obyčejným pokrčením ramen. Pak však vejde voják ve zlaté zbroji a kdesi v hlavě se mi ozve, že by byl v boji k ničemu. Jenže hned na to se ozve jiný hlas, který mi řekne, že je nejspíše jen pozlacená. Voják nejdříve neví jak se má zachovat, ale pak se v něm probudí výchova a ukloní se nám, jako bychom patřili ke šlechtickému stavu. Nejvíce mne však trkne oslovení, které pro mne vybere.
Rose na to ihned zareaguje a já se dostanu do pro mne svízelné situace. Nerad o tom mluvím a velmi nerad lidem říkám, že pocházím ze starého šlechtického rodu. Nikdy jsem nebyl vychováván jako šlechtický floutek, spíše jako rytíř, následovně jako čaroděj. Čaroděj, který byl učen, že všichni jsou si rovni. A nezáleží na tom, jaké je jeho postavení. Ovšem na očích Rose poznám, že chce vysvětlení.
"Víš," polknu, "pocházím ze staré šlechtické rodiny. Ovšem s nástupem na magické studia jsem se svého titulu i minulosti vzdal." Voják na nás kouká a pak mi dá klíč od pokoje, stále mě oslovujíc sire.

"Prosím, neoslovujte mne tak, již nejsem šlechticem," řeknu mírně vojákovi a vezmu si od něj klíč. Zamknu pokoj, schovám klíč do váčku, který jsem si vzal s sebou (mám v něm svůj safír) a nabídnu Rose rámě. Poté nás voják odvede do honosné jídelny. Cestou jsme potkávali spoustu stráží, kteří nás zdravili jako šlechtice. Pokaždé jsem trochu přivřel oči, ale nemohu přeci všem říkat, že již nejsem šlechticem.
Když jsme konečně došli do jídelny, naskytl se nám pohled na místní smetánku rozebírající jakési téma, o kterém jsem nic nevěděl. Když nás strážný opustil, zůstal jsem bezradně stát a rozhlížel jsem se po celé místnosti. Nikoho, kro Rose jsem zde neznal a už jen podle reakce vojáka jsem si mohl být téměř jistý, že mne všichni budou považovat za šlechtice. I tak mi ale pořád nejde do hlavy, jestli jeho reakce byla závislá na mém šatstvu, či se někde dozvěděl, kdo jsem býval.

Hněv císařovny
Sif

Vládkyně poslouchala tvé omluvy a rozhodně jí to na klidu nepřidalo. Z jejího pohledu šlo vyčíst, že by tě radši na místě roztrhla jako hada, ale nakonec zavládla její relativně racionální stránka.
"Tvým jediným štěstím je, že mě nenapadá žádný přiměřený trest Sif." řekla po chvilce mlčení.
"Proto to pro tentokrát přejdu, ale jestli příště porušíš můj příkaz, tak už se trestu nevyhneš. Je ti to jasné?" zeptala se s tvrdostí jí zcela nepřirozenou.
Karty, jež do teď létaly kolem tebe se znovu odebrali na stůl a poskládaly se tak, jak byly předtím.
"Běž se raději připravit na ples!" nakázala ti a mávnutím ruky otevřela dveře od strážnice. Krátce na to do dveří nakoukla hlava jednoho ze strážných.
"Jen pojďte, my už jsme skončili." řekla s úsměvem a podívala se na strážného.
"To je vše Sif." řekla a podívala se na tebe, její úsměv o něco ochladl.

Připravit se na ples. Ples jež byl takovou menší soukromou oslavou narozenin císařovny.
Vždy se tam slezla smetánka a vybraní hosté, jež si císařovna vždy vybrala.
Ty a Ardía jste měli vždy jisté místo na seznamu pozvaných.

Poznámka šíleného PJe: Takže, jelikož jde o ples, bál, je jedno jak to nazveme, prostě je to oficiální a slavnostní událost, tak budeš muset navléct slavnostní garderóbu. :) Volbu nechám na tobě, ale jak jsem říkal Randalovi, musí to vypadat společensky a noblesně, jako vandráka tam nepustím ani tebe. :)

Představení
Randal a Rose

Na tvůj kompliment o kráse se jen začervenala a tvá otázka ohledně jména ji i pobavila.
"Jsem Rose Mery, ale spousta lidí mi říká pouze Rose." usmála se tvá společnice a na tváři jí hrál takový ten úsměv, když žena hodnotí muže, jak vypadá. Dalo by se říci, laškovní úsměv.
"Hotový šlechtic." zhodnotila s úsměvem tvůj úbor a vstala a postavila se vedle tebe.
"Zvláštní, zajímalo by mě, kdo šije, že ty šaty tak padnou. Tedy až na ty mé, jež jsem potřebovala upravit." řekla a hodnotila práci kohosi na vašich úborech.

Na dveře se ozvalo lehké kovové zaklepání a poté vstoupil dovnitř voják, jehož zbroj byla podobná té, jež nosí těžkooděnci, jenže byla podstatně méně robustnější a byla celá zlatá.
Zbroj pokrývala vojákovo celé tělo a dodávala mu spíš dojem okrasného brnění.
Na loktech a zápěstích šlo vidět modré hedvábné stužky.
Helmice měla modrý sametový chochol a dodávala celé zbroji podstatně noblesnější vzhled.
Na zádech se táhl dlouhý modrý plášť, jež končil až nad vojákovými patami.
V pouzdře u pasu se houpal velký meč, jehož čepel budila dojem stříbra, ale přitom byla ukuta z té nejkvalitnější oceli.

Voják si vás oba prohlédl a nejspíš hledal vhodná slova, protože si nebyl jistý.
"Ehm....promiňte sire, lady...ale je čas." vysoukal ze sebe a vyšvihl standardní vojenské pukrle pro šlechtice.
"Sire?" zeptala se vážně Rose, důležitě se na tebe podívala a vyčkala tvé reakce.

Jen co jste vyšli z pokoje, tak voják zamkl pokoj a podal vám klíč.
"Klíč od vašeho pokoje sire." oznámil.
Poté vás vedl chodbou, kde u každých dveří stál strážný ve stejné zlaté zbroji, jako váš doprovod. Kdykoliv jste procházeli kolem, tak se postavili do pozoru a vždy zvolali:
"Dobrý večer sire, lady."
Všude po paláci zářili křišťálové lustry, které chodbám propůjčovali odstín zlaté.

Voják vás dovedl do jídelny, kde bylo už teď na sto lidí, jež tlachali o všem možném.
Spousta z nich rozprávělo nad událostmi dnešního rána, kdy Řád "zaútočil" na císařovnu.
Názory se lišili, dokonce docházelo na ostřejší výměnu názorů, ale tu vždy zpacifikoval jeden ze "zlatých strážců" už jen tím, že se k viníkům přiblížil.
"Císařovna dorazí za okamžik, prozatím vyčkejte zde." oznámil voják s další úklonou.



Ples
Všichni, kdo se ho účastní

Jídelna byla stejně velká, jako palác sám. Sem by se při dobré vůli vešla celá rota kádrů, skýtající asi dvě stě mužů.
Oproti obvyklém provozu zde chyběli židle a stůl byl plný všech možných delikates. Byly zde i takové pochoutky jako například Ladranský jelen, kanec z Tyvije, či bažanti z Dunhamu.
Opravdu zde šlo najít cokoliv, ať už z obyčejných jídel až po skutečně exotická.
K pití se nabízel punč, ledové víno z Nordriku, jež mělo barvu modrou, jako ledovec a červené víno z Tyvije - obě byla volně přístupná všem ve fontánách s několika "výčepy" pro pohodlnější "nalévání".

Z vedlejšího tanečního sálu se sem linula jemná hudba, jež přitáhla část účastníků k tanci.
Nikde však nebylo vidět hudebníky, jež by hráli na své nástroje. Ty vznášeli kolem velkého lustru uprostřed místnosti a pohybovali se do melodie, kterou zrovna hrály.
Stejně jako ve zbytku paláce a jídelně, lustr a veškeré osvětlení dodávalo sálu zlaté odstíny.

Z obou sálů bylo vidět do palácové zahrady, dokonce se z nich dalo projít i přímo do zahrad.
Z tanečního sálu se dalo vyjít do menší zahrady, jež už teď doposud držela své tajemné ticho, jen hudba z tanečního sálu sem doléhala, stejně jako část osvětlení.
Z jídelny se dalo dostat do velké zahrady, jež díky své rozlehlosti a členitosti byla ideálním místem pro ty, co by si chtěli odpočinout od případného mumraje plesu.
Neb díky své velikosti se tam dalo "zašít" stranou a být chvilku sám, případně s někým.

Ples celkově působil velice noblesně a vznešeně.
Jen hostitelka doposud nikde nebyla.

Cesta do města
Zavrana

Alja se usmála a zamířila do středu nádvoří bašty a zavolala:
"Osiris, pojď sem zlato!"
Chvíli se nic nedělo, jen pár gryfů, jež stáli poblíž ustoupilo stranou a vyčkávalo.
Ani ne do minuty se okolím rozlehl dlouhý hluboký řev lva. A z vrcholku věže se střemhlav vrhl gryf, jež už na dálku vypadal, že je tu ten největší.
Když přistál na zemi, tak se ukázalo, že jeho peří je spíše černé. Jeho oči měly barvu krvavě rudé a zobák měl sytější barvu, než ostatní gryfové.
Alja se ke gryfovi, jež byl velký jak medvěd, vydala beze strachu a dokonce i s nadšením.
"Hodný Osiris...chceš se proletět?" zeptala se a podrbala gryfa mezi na krku, ten jen slabě zavrčel a přivřel oči.
Chovatelka se otočila k tobě a usmála se.
"Do Rubínu je to pěšky dlouho, ale na gryfovi tam budeme za chvilku." vysvětlila a ukázala na Osirise, který momentálně měl práci s peřím.
"Tak pojď." vyzvala tě a rukou gryfovi naznačila, že si má lehnout.
Poté si sedla za jeho křídla a vyčkala, až uděláš totéž.
"Drž se mě, Osiris rád prudce...létá." oznámila ti a chytla se gryfa za peří na zádech.

Poté se černý dravec s velikostí medvěda grizzly, vznesl do oblak a při tom vrčel.
Pustil se do větší výšky, než předtím letěla Tara s Aaaronem. Bylo zde o poznání chladněji.
"V pořádku?" zeptala se Alja a ohlédla se, zatímco gryf plachtil vzduchem jako papírová šipka.
Tu a tam si bez varování dovolil prudce trhnout jedním, či druhým směrem, párkrát dokonce střemhlav začal klesat, ale po Aljině pokárání se vždy umravnil a letěl klidně.


Když jste dorazili do Rubínu, už bylo šero, ve městě zářily lampy a lampiony všech barev. Podle zvuku, jež vycházel z ulic, bylo všude rušno. Všude spousta lidí, jež se dobře bavila.
Dalo by se říct, že město hrálo všemi barvami a mělo daleko k tomu, ponořit se do ticha.
Gryf přistál na jednom z prázdných mol na řece tekoucí městem a znovu si lehl a vyčkával.
Alja z jeho hřebu vlastně vyskočila, jako by jí něco štíplo.
"Tak jsme tu, Rubín Taragonu. První a největší město, jež je nejblíž baště." usmála se a podívala se na tebe.
"Doufám, že se ti bude dařit." řekla stále s úsměvem, poté sáhla do malého pytlíku, jež měla přivázaný k "sukni" a vytáhla z ní něco jako píšťalku.
"Tady máš, kdyby něco, tak tohle ti pomůže zavolat gryfa, jež bude poblíž. A vzhledem k tomu, že tady často bývá Aaron a Tara, tak myslím, že budeš v bezpečí." podala ti píšťalku, jež byla ze dřeva a vypadala, jako hlava gryfa s křídly.
"Nebudu tě nadále zdržovat, určitě je spousta věcí, jež chceš dnes večer udělat." dodala a usmála se.
"Ale něco mi říká, že se ještě uvidíme." řekla a položila ti ruku na rameno.

"Půjdu se podívat po městě, jak to tu vypadá a zda by se tu holka jako já nemohla trochu pobavit." usmála se a přátelsky tě objala, když polevila ze svého objetí, tak tě dlouze políbila a znovu se usmála.
"To máš pro štěstí." řekla a vydala se i se svým černým gryfem do města.


Rubín Taragonu je na rozdíl od všech hlavních měst specifický tím, že je to hlavní město a jeho dominantou je palác císařovny, stojící uprostřed města.
Ale je vysoce nepravděpodobné, že by byl tvůj milý tam, v tento okamžik tam bude jen smetánka a pár pozvaných lidí.

Protlačit se městem, spíše po hlavních ulicích bylo zhola nemožné, všude spousta lidí, někteří už totálně na mol, jiní při pohledu na tobě mlaskali a pískali, ale to bylo při pohledu na každou procházející ženu či dívku.
Jediné, jak se dostat městem byly temnější vedlejší uličky, které ovšem byly čas od času osvětlené osamělou lucernou nad vchodem do hostince či krčmy.
Jinak byly tmavé, až děsivé. Tu a tam se občas mihl nějaký bílý stín, jež vypadal jako duch.
"Snad se nám děvčátko neztratilo?" zeptal se kdosi v jedné vyjímečně temné uličce.

Pokoj pro hosty

"Asi máš pravdu, ale nechat si to pro sebe taky nemůžu," odpovím unaveně Pradávnému, když knihovnice odběhne k strážím. Na jeho slova ohledně mého stavu se jen pousměji. Chvilku po tom, co se odmlčí, vrátí se knihovnice i se strážným, který mi řekne, že císařovna si nepřeje být rušena. Jeho výrazu si samozřejmě všimnu, ale neberu na něj zřetel. Pochybuji, že ví, co je být opravdu unavený. Ovšem voják se projevil jako solidní člověk a pomohl mi na nohy. Hned na to mne dovedl do mé postele, na kterou jsem se nejdříve jen usadil. Byl jsem mu moc vděčný, protože sám bych k ní asi nedošel. Když odešel, knihovnice ke mě přicupitala a uložila mne. Chtěl jsem odporovat, že nejsem malé dítě, ale neměl jsem na to prostě sílu. Sotva dokončila větu, už jsem spal.

Probudil jsem se až k večeru a venku se nejspíše už delší chvíli smrákalo. Snažil jsem se vzpomenout na ten sen, jenž se mi zdál, ale bohužel, nebylo mi to dovoleno. I tak jsem se ale musel usmát a spokojeně protáhnout. SPánek mi opravdu prospěl, opět jsem nabral síly, jenž mi chyběly. V tu chvíli se ozvala knihovnice a já si všiml nových šatů. Zvedl jsem se na lokty a pořádně se rozhlédl po pokoji. Samo sebou, první, na čem mi utkvěl pohled byla elegantně oděná dívka. Skoro bych ji i nepoznal, kdyby na mne znovu nepromluvila. Nedokázal jsem od ní odtrhnout pohled, dokud neukázala na mé šaty a sama se neusadila. I tak jsem ji ještě chvíli sledoval. Vypadala velmi krásně a upřímně, pro mne byla krásnější než sama císařovna. Možná proto, že to byla obyčejná dívka.
"Vypadáš nádherně," řeknu trošku zastřeným hlasem. To už se ale hrabu z postele ven a pohledem sleduji své šatstvo. Dojdu k šatům a začnu si je prohlížet. Tunika černé barvy, zlatou nití prošívaná, černé plátěné kalhoty a pohodlné boty. Věděl jsem, že se po mě chce, abych tyto šaty oblékl, ovšem něco ve mě se příčilo. Nejspíš to byl honosný vzhled šatů, díky kterému mne ostatní mohli mylně pokládat za muže šlechtického stavu. I když původem ze šlechtického rodu pocházím, svým útěkem z rodného hradu a nastoupením do magické školy jsem se tohoto titulu vzdal. Jenže byl bál a císařovna si to žádá, takže jsem jen pokrčil rameny a beze studu se dal do převlékání.

Konečně oblečen (šaty kupodivu padnou), jsem se otočil zpět na knihovnici a vysekl jsem jí poklonu, kterou mě naučili kdysi dávno.
"Ani nevím, jak se jmenuješ," dojde mi po chvilce strávené prachsprostým zíráním na její krásu.

Bašta gryfů
Zahrada vily – sen

To bylo ono! Srdce se mi div nerozskočilo, když jsem si uvědomila, že je to skutečně on. A tohle? Vše kolem? Snad jen způsob, jakým mne přivolat, nebylo mi to blízké, to jsem cítila už od začátku.
Následovala jsem jej, chvílemi propadala tiché panice, že jej ztratím a nenajdu, že to bude jen bezcílná honba za stíny, jenže pak – tam byl.
"Ale vždyť-," chtěla jsem namítnout, že to byl on, kdo odešel. Nerozešli jsme se v dobrém, ne tehdy, a vždy to byl on, kdo se pak objevil a našel si mě. Umlčel mne polibkem a já věděla, že mu nechci nic vyčítat, takový přeci náš život byl – jednou spolu, jednou sami.
Zněl mile a přitom tak zlověstně, právě proto mne fascinoval. Usmála jsem se a přikývla.

Zvedla jsem se na lokty a poplašeně se rozhlédla. Čekala jsem, že ho zahlédnu, nebo něco, co by mne k němu vedlo, ale nikde nic. Byla jsem stále v baště a ta byla víc než dobře odříznutá od okolního světa.
Teprve poté jsem pohlédla na Alju.
"Jen sen, ani nebyl zlý, mrzí mne, pokud tě to vyděsilo a zároveň ti patří mé díky, nebýt toho sna, lecco by mi možná uniklo," pousmála jsem se a pomalu se zvedla do sedu.
O jeho schopnostech jsem nikdy nepochybovala, i když jejich podstata mi zůstávala skryta. Ale toto? Ano, magie proudila všude kolem nás, ale skutečně jsem s ním měla spojení? Nebyl to jen sen vyvolaný únavou a touhou po někom blízkém,kdo by zároveň nebyl pitomý?
Chvíli jsem o všech možnostech přemýšlela, ale k ničemu rozumnému nedocházela, Aljin hlas jsem vnímala zpola.
"Děkuji, určitě se budou hodin. Jen, aby tobě nechyběly," řekla jsem s mírnou obavou v hlase, ačkoliv jsem věřila, že se o sebe umí postarat. Oblečení jsem vrstvila tak, aby vypadalo rozčepýřeně, občas jsem natrhla lem sukně. Svou roli věštkyně jsem musela sehrát se vším všudy a to by v mém původním oblečení moc nešlo, s tímhle udělám teprve parádu!
Mimoděk mne při oblékání a posledních úpravách napadlo, jaké je štěstí, že jsem Alju nejinak nezranila, pokud byla pravda, že jsem sebou tolik házela.
"Připravena," ještě jsem si vlasy stáhla kusem tkanice do volného drdolu a protáhla se. Rány jsem cítila, ale už nebolely.
Rubín Taragonu, nu, dobrá.
Nechala jsem se Aljou vést, nevyznala jsem se tu a ani odtud nespěchala pryč.