Rekonvalescence
Zavrana

Alja poslouchala tvá slova se zájmem, občas se i pousmála. Její tváří se však tu a tam přehnal smutek z toho, že takové příběhy jen poslouchá a neprožívá.
"Buď jak buď, máš zajímavý život." usmála se podívala se na gryfa, který zrovna zavřel oči a vypadal, že snad i spí ve stoje.
"Nejbližší město je tu Rubín. Hlavní město a sídlo císařovny, počínaje dneškem začínají oslavy trvající týden. Je možné, že míříte tam." začala a bylo vidět, že jí přepadl smutek.
"V následujícím týdnu se dá určitě dobře vydělat slušné peníze." pokračovala mírně sklesle.
"Buď ráda, že můžeš poznávat svět. Já se odtud dostanu málokdy." pousmála se smutně.

"Co zranění? Nepotřebuješ něco? Nemáš hlad, žízeň?" zeptala se urychleně, aby změnila téma, zjevně jí na něm něco trápilo, ale snažila se to maskovat, co nejvíc to šlo.
"Podle toho, jak se tvé rány zahojí tě může Aaron donést do města, není to zase tak daleko, takže stihneš své přátele." dodala a znovu se přívětivě usmála

S láskou, Řád
Císařovna group

Císařovna se zvedla a pokynula jednomu ze strážných, jež od pasu odepnul cosi, co vypadalo jako kuše a namířil tím k nebi a vypálil.
Po explozi srovnatelnou s rachejtlí se na nebi rozprostřel modrý dým, ze kterého se snášely zlaté pruhy.
"Trochu moc povyku po ránu." odsekla rozmrzele císařovna, jež její dobrá nálada opustila.
Dým očividně byl moc i na ní.

Avšak než stačil dorazit kočár, pro nějž byl signál na nebi určen, tak se náměstím prohnaly tři jezdci na koních.
Koně černí jako noc, ale jezdci v hávech bílých jako sníh, jen tu a tam se mihla rudá šerpa uvázaná kolem pasu jezdců.
"Pradávní, co to má být? Útok?" zeptal se jeden ze strážných, když jezdci kolem sebe začali rozhazovat cosi, co po dopadu na zem vydalo ohlušující ránu, stejně hlasité byly i kánony imperiální flotily.
"Diverze, možná?" zařval další z eskorty, sotva se naskytla pauza mezi "dělovými salvami".
Bělooděnci úspěšně působili zmatek mezi lidmi, ti pak urgovali stráže kvůli ochraně.
Jenže stráže se po svých pohybovali pomaleji, než jezdci na koních.

Jeden z těžkooděnců osobní stráže se však dunivými kroky rozběhl a v ruce třímal svůj palcát. I přes urgování svých kolegů, ať se vrátí, neposlechl.
I přes svojí "nemotornost" máchl palcátem a srazil projíždějícího jezdce z koně takovou silou, že jezdec nestačil nic než vydat hlasité "ufff".
Po dopadu na zem se jezdec jen zmohl na krátké zvednutí hlavy, aby si prohlédl soupeře. Vzápětí ztratil vědomí. Těžkooděnec se připravil bránit svůj úlovek před dalšími dvěma jezdci, ale ti, překvapení tím, co se právě stalo, se dali na ústup.

Výkon vlastního strážce očividně císařovně spravil náladu. Na její tváři se objevil úsměv a vydala se ke vojákovi, jež si hlídal zajatce, i když ten měl co dělat s bezvědomím po úderu palcátem do hrudi.
Jen co si voják vladařky všiml, že se blíží, otočil se čelem k ní, poklekl a pohled upřel do země.
"Výborně vojáku. Jsem ráda, že se najde někdo, kdo je ochotný riskovat." řekla a podala klečícímu vojákovi ruku, ten jen s rozpaky přijal a pomalu vstal.
Díky brnění a helmě nebylo vidět vojákovi do tváře.
Těžkooděnec už se jal pustit ruku vládkyně, ale ta tu jeho zatím nepouštěla, což vojáka v brnění nejspíš jen znervózňovalo ještě víc.

"Vezměte zajatce do paláce, až bude připraven k výslechu, dejte mi vědět." řekla s pohledem upřeným na vojáka, ale adresující zbývající doprovod.
Pak pustila ruku těžkooděnce a otočila se ke zbytku.
"Pokud se zajatci něco stane, aniž by promluvil, tak vězte, že se bude zodpovídat přímo mě! Sdělte to i ostatním strážným!" dodala s nebývalou krutostí v hlase a očích.
Strážní stojící kolem stolu, kde panovnice seděla, hlasitě polkly a zcela očividně císařovninu hrozbu vzali smrtelně vážně.
"Takže místo její výsosti máme hlídat tady toho grázla?" zašeptal člen stráže nejblíže k Sif, v hlase se mu značil strach z císařovniny zloby, ale zároveň nesouhlas nad rozkazem.
Strach byl však silnější.

V okamžiku, kdy kočár dorazil, následovala obdobná procedura, jako když jste přijeli.
Jen co dámy nastoupili do kočáru a zajatec byl odnášen strážnými, jež netušili, jak jemně mají se zajatcem zacházet, aby neupadli v nemilost.

Po příjezdu do paláce se zjevil stařík, jež oznámil, že je zde pár, jež potřebuje urgentně mluvit s císařovnou.
"Kapitáne, postarejte se o našeho hosta." oznámila císařovna Marsali, jež se teď měla postarat o zajatce, jemuž se nesmí nic stát.
"Jestli chcete dámy, můžete si odpočinout, já se půjdu podívat, co je tak naléhavého." otočila se na Sif a Ardíu, i když jí něco říkalo, že asi spíš půjdou s ní.
Pak se otočila a ladným krokem zamířila se staříkem za dvojicí.
"Asi nevíte, co se děje, že ministře?" zeptala se, přičemž stařík jen zakroutil hlavou a oznámil, že to musí pár říct přímo jí.
"Pomalu se začínám bát." odpověděla císařovna a následovala ministra.

PJ's Note: Od teď Sif a Ardía navazují na Randala, pokud se rozhodnou jít s císařovnou, to jen pro informaci. Marsali teď má zase trošku sólo úkol.


Přichází císařovna
Randal & knihovnice

Stařík vás odvedl do salónu, jež vypadal jako taková menší ložnice.
Zdobený nábytek a sofa a křesla ještě honosnější, než samotná vstupní hala.
Kolem dokola byly obrazy a brnění různých věků a tvarů.
Očividně si obyvatelka paláce potrpí na honosnou výzdobu.
Skrz okno a relativně prosté závěsy sem dopadalo sluneční světlo a propůjčovalo místnosti daleko honosnější vzhled.
"Udělejte si pohodlí než císařovna dorazí." oznámil přátelsky stařík a odešel.
Ještě než za ním zaklaply dveře, bylo vidět, že se před nimi staví dva strážní.
"Myslíte, že nám uvěří? Pradávný přeci je...nebo aspoň má být...mytologická bytost. Co když nás za to potrestá?" zeptala se a těkala po místnosti pohledem.

Čekání se zdálo být dlouhé, jako věčnost sama, ale ve skutečnosti uplynulo asi jen dvacet minut, když se rozrazili dveře a s těžkými kroky do nich napochodovali těžkooděnci ve zbrojích, jež na slunci nositelům pomalu propůjčovali vzhled další mytologické postavy: Heroldů světla, o nichž se pravilo, že jejichž zbroj je kutá na samotném slunci a za slunečného dne září jako slunce samo, avšak vzdělanci se tomuto rčení vysmívají.
"Její výsost, císařovna!" zahřměl výhružně jeden z nich a oba shodně udeřili halapartnami o zem.

Císařovna, jež vešla vzápětí na sobě měla rudé šaty, jež barvou připomínali krev, ale to jen barva, jinak to byly velice vkusné a bohatě zdobené šaty.
Její vlasy, černé jako havraní pera (nebo temnota, chceš-li), dlouhé až k pasu působili jako velice zajímavý kontrakt.
Rudé šaty, kůže bílá jako oblak a černé havraní vlasy dohromady tvořili velice zajímavou trikolóru.
Při spatření císařovny, knihovnice okamžitě padla na kolena a ani nedutala, jediné, na co se zmohla bylo: "Výsosti."

Bašta gryfů

"Nijaké, občas zábavné. Vracíš se do stejné postele na jiném místě, není to domov, je to přežívání," pousměji se. Takhle zpětně se o tom přemýšlí mnohem lépe, než kdybych o tom měla mluvit před pár dny.
"Je to prostě cesta," ukončím nejistě, plná rozporuplných pocitů ohledně toho, jak jsem dosud žila. Jestli to bylo lepší nebo horší, než když bych byla uzavřená někde mezi pár prkennými zdmi, těžko říct. Mohla bych mít kotlík a živobytí. Takhle jsem ale měla společnost, za to téměř žádné soukromí.
"Oh, ano..," zasmála jsem se.
"Muži," a protočila očima, "ti jsou občas všudypřítomní, když se nadzvedne sukně. Ale nechci je hanit všechny, to rozhodně ne. Jsou i muži, kteří, kteří za to stojí. Za všechno," v tu chvíli jsem měla na mysli Nuarcrese, milovaného. Neviděli jsme se už tak dlouho a já ztrácela naději, že se kdy ještě uvidíme. Byl jako životní láska, ale zvláštní, trochu jako prokletí. Nedosažitelný.
"Potkala jsem mnoho mužů. Dost z nich bylo hloupých, několik zajímavých, ostatní byli bohatí a nadutí. Všichni jdou za jedním.. až na ty, kteří mají vyšší cíle, a těch je, snad i díky bohům, málo. Jsou nebezpeční stejně, jako cílevědomé ženy," pořád jsem měla na mysli jeho. Jednou se zmínil o mrtvých vstání, což bylo něco, co mě děsilo snad jen v těch nehorších snech – a pak, pokaždé, když se mne dotkl, jsem cítil závan smrti.

"Do města. Popravdě ani nevím, co bylo poblíž, jestli něco i něco menšího.. nikdy jsem se moc nezajímala," přiznám bez začervenání.
"Důležití byli lidé a jejich peníze."

Orlí křik, aneb v hejnu se to lépe táhne…

Situace se bezesporu začínala nepříjemně vyhraňovat a bylo více než pravděpodobné, že krvácející muž už příliš dlouho nevydrží, stejně jako trpělivost Císařovniných čaroděje byla značně na pochodu. Jenže co jsem mohla já osamocená dělat? Jediný krátký orlí výkřik, znamení podpory pro onoho cizince ani nemuselo být pochopeno, a jeho zdravotní stav byl vteřinu od vteřiny horší.

Kdosi mi zlehka položil ruku na rameno, ale než mohl mozek jakkoli rozumně zareagovat, přišly na řadu reflexy. Prudce jsem se protočila pod jeho paží, nakračujíc si rovnou, abych silou celého těla podpořila útok a s rukávu levé ruky vystřelil skrytý nůž, který zamířil na břicho, ve snaze poškodit životně důležité orgány. Obratný úder paže z boku však tuto ránu snadno vyvedl stranou od jejího cíle a silné paže pak snadno přitáhly si mé hubené tělo do pevného objetí. Teprve tehdy probral se rozum z jakéhosi úleku a pohled vystoupal vzhůru, aby se zaměřil na útočníka, když v něm poznal vlastního mistra a jeho laskavý úsměv. Úlevné povzdechnutí „To víš, já jsem hrozná sólistka…“ a následné objetí, bylo jasným znakem, že u něho to opovržení mými mužskými převleky tak nějak toleruji a v jeho blízkosti dokonce jsem ochotná stát se tou ženou, jíž ve mně spatřuje. Krátce jsem si dovolila mu položit hlavu na rameno a dopřát si konejšivého pohlazení po vlasech, ale pak hvízdl a má pozornost se rozprostřela po okolí a množství cechovních lidí, kteří byli připraveni zakročit. Stačil jeden orlí výkřik a právě ten přišel, probral i živé jiskry v mých očích a cítila jsem se spokojeně šťastná. Mise započala…

Na náměstí s rachotem dopadávaly nádoby, z nichž se vyhrnul dráždivý dým, který vnikal do plic a zároveň znemožňoval vidění, jenže ti, co clonu vytvořili, se v ní velmi dobře orientovali. Vbrzku již do naší uličky proklouzl mladík s šátkem přes ústa, který, jak jsem odhadovala, měl navlhčený, aby ho kouř nenutil ke kašli a on mohl klidně dýchat, ale to hlavní nesl na zádech. Bezvládné tělo raněného muže. Lehce podezřívavě jsem si tu dvojici prohlížela, ale při mém povolání už občas býváme paranoidní. Předala jsem svému mistrovi tajuplný pytlík, aby jej mohl donést na příslušná místa, a pevně jsem se rozkročila, připravena na tíhu mužského těla na svých zádech. „Děkuji…“ špitla jsem k mladíkovi, když opatrně raněného přemístil na má bedra, aby věděl, že proti němu necítím žádnou zášť a dokonce jsem se pokusila o přátelský úsměv. „Vyřiď můj vděk za pomoc všem těm dobrým Orlům…“ Krátkým očník kontaktem jsme si ale s mistrem dodali ještě rošťácké „Uvidíme se v Hnízdě…“

Vybírala jsem temnější uličky mimo hlavní trasy, které byly nenápadnější, a bylo tu méně stráží. Utíkala jsem, jak s oblibou říkávám, pod ochranou orlích křídel – přede mnou i za mnou následovalo mne několik mužů ve stejných hávech, aby odstranili případné překážky a nepřátele. Když přece jen náhodou narazili jsme na nečekanou přítomnost lidí, vždy se hodila ta zábavná hra ‚Chudák můj opilý přítel se porval v hospodě a musím ho donést domů…‘ Byla jsem velmi přesvědčivá lhářka, on se to člověk jednoduše naučí, když na tom závisí jeho život, stejně jako se naučí krás i zabíjet, naučí se věřit i podezřívat, ale především se musí naučit být hejnem. To bylo vždy to nejdůležitější…

Před palácem

S nechápavým a hlavně nevěřícným výrazem jsem sledoval strážné a opravdu jsem měl chuť jim něco provést. Byť by to byla pouhopouhá iluze. Jenže tak nějak jsem tušil, že na ně by to stejně neplatilo. Dusíc v sobě vztek vůči jejich ignoraci jsem tam jen tak stál a zatínal pěsti. Knihovnice byla schovaná někde za mnou a já věděl jak se tváří, aniž bych se na ní musel podívat.
"Ale já..." zkusil jsem, ale strážní mě opět přerušili. Naštěstí se po chvilce u nás objevil nějaký muž, který se nás zastal. Následoval další nevěřícný pohled, ale tenhle byl jiný. Byl plný naděje.

Muž nás protáhl kolem stráží a odvedl nás až do hlavního sálu. Cestou se nám začal omlouvat za neurvalost stráží, ovšem než jsem mu stačil odpovědět, zastavili jsme se v sále. Ten mi svou velikostí vyrval slova z úst a já jen civěl na jeho velikost. Pak stařec poznamenal co bylo očividné. Císařovna zde nebyla. Když se nabídl, že můj vzkaz předá, konečně jsem se probral z toho zírání a podíval se na ní.
"Promiňte, ale musím jí to říci sám," řeknu a podvědomě tlumím hlas. Něco v hlavě mi našeptává, že by bylo nepatřičné, abych zde mluvil nahlas.
"A děkuji, děkuji že jste nás dostal dovnitř a umožnil mluvit s císařovnou, byť zde momentálně není," probudí se ve mě dobrá výchova a mé oči opět začnou prozkoumávat celou místnost.
"Za jak dlouho se vrátí, nevíte?" zeptám se ho, i když odpověď nebude taková, jako bych očekával.

Amal

Muž, jež byl v područí císařovny se podíval na kroužícího orla a kývl.
Celá situace nabrala na obrátkách, když se jedna z dam postavila a začala se tam ohánět magií, tak trochu.
Situace si pomalu, ale jistě žádala nějakou reakci. Ale na jednoho tam bylo až moc strážných, to vůbec nezmiňujme tři magií ovládající dámy.

Během pozorování se k tobě kdosi zezadu přiblížil a položil ti ruku na rameno. Jakkoliv prudší reakci dotyčný vykryl a znemožnil ti další.
"Zdá se, že by se to hodila pomoc, že Amal?" zeptal se muž ve stejné róbě. Pod kápí na tebe koukala tvář čtyřicátníka s prošedivělými vousy.
Okamžitě si v něm poznala svého mentora, jež ti byl něco jako otcem, nebo spíš starším bratrem.
Párkrát za tebe urovnal pár problémů, nemluvě o pár incidentech s ostatními z řádu.
"Nebo chceš zkusit sama, jít proti takové skupině?" zeptal se a pousmál se, jestli pár jedinců z řádu nehrálo tvou hru, tak on byl mezi nimi.
Bylo by to divné, když to byl on, kdo tě převážně cvičil a taky se o tebe staral jako o vlastní.

"Myslím že je třeba víc očí." pousmál se a dlouze hvízdl.
Po střechách kolem náměstí se zjevilo pár postav oděných stejně. Jak rychle se ukázali, tak rychle se skryly za nejbližším krytem, jež střechy nabízeli, tudíž komíny, věžičky, kamenné oplocení, prostě cokoliv co bylo dost velké, aby to narušilo siluetu postavy.
"Není od věci si říct o pomoc, přeci víš jak." lehce tě pokáral a pak napodobil křik orla.
Pak jen kývl na ulici s výrazem: Sleduj.


Rozpoutaný chaos
Císařovna group + Amal

Než stačil kdokoliv cokoliv říct, tak na náměstí rozpoutal hotový chaos.
Náměstí začali bombardovat šípy z kuší, avšak ne ledajaké.
Šípy se po nárazu rozletěli a uvolnili hromadu černého štiplavého dýmu, jež všem, kdo měli tu smůlu a byli v jeho dosahu zastřel zrak a ještě ke všemu dráždil dýchací cesty a dráždil oči.
Podobných šípů na náměstí pršelo spousta, takže každý, kdo byl na náměstí byl za krátko pohlcen dýmem.
Z celého náměstí se ozývalo kašlání a křik zmatených lidí, dokonce ani stráže císařovny nedokázali udržet klid, když neviděli odkud se to bere.
Císařovna sama byla natolik v šoku z bombardování že nestihla reagovat a též propadla vlivu černého dýmu.

Císařovnina skupina

Poté, co se dým rozplynul, nebo byl rozehnán, se ukázalo, přímo uprostřed stolu je zapíchnutý šíp a pod ním střepy z nádoby, jež byla upevněná na něm.
Až na šíp se zdálo být vše jako předtím, nebylo.
"Kde je ten šmejd?" vykřikl jeden ze strážných a celý doprovod se jal hledat "zajatce", hledali však pouze pohledem, nedovolili si, vzdálit se, co kdyby útok pokračoval.
Altaïr byl pryč. Medailon však zůstal, stejně jako senátor, jež nechápal která bije.
Jeho šok byl o tolik větší, že si ani nevšiml, že ho jeden ze střelců trefil šípem, jež ho trefil do ramene.
Jednalo se o průstřel a stříbrný hrot šípu vykukoval z ramene, jako mládě z hnízda.
"Může mi někdo vysvětlit, co se právě teď stalo?" vydala ze sebe císařovna a snažila se srovnat do obvyklého klidu. Avšak účinků dýmu se nedařilo zbavit jen tak snadno.


Amal

V okamžiku, co dým byl natolik hustý, že šlo sotva vidět, co se kde hýbe se z dýmu vynořil novic, jehož úbor sice nesl bílou barvu, ale rozhodně se nepodobal tvému nebo mentorově.
Pod kápí, měl na obličeji roušku a kolem ramen měl ověšeného muže, kterého bylo možné vidět ještě před vteřinou, před císařovnou.
"Tady je mentore." zahuhňal novic z pod roušky a kývl na muže.
"Výborně Corvo, vedl jsi si dobře." pochválil mentor svého žáka.
"Amal, pomož tady našemu hostu do skrýše a postarej se o něj. My se postaráme o stráže..." začal a podíval se na pytlík, co jež byl v tvé ruce.
"...heh...a taky o zeleninu do polévky." zavtipkoval nad obsahem sáčku a převzal si pytlík.
Novic Corvo ti předal krvácejícího muže, jež byl mentorem označen za hosta, tedy nejspíš muž, jehož jsi měla dnes najít přednostně, místo doručování zeleniny.
"Tak jdeme." poručil mentor a spolu s novicem zmizeli do stále držícího se dýmu.
Krvácející host nebyl zrovna žádná houžvička, ale s ohledem na to, kolik už stačil ztratit krve...

Ignorance strážných
Randal a doprovod

Stráže se při slovu "Pradávný" přestali bavit a mezi nimi proběhla neverbální komunikace, tak rychlá, že se dala sotva postřehnout.
Po chvíli mlčení se důstojník zeptal:
"Pradávný? Myslíte tu mytologickou bytost, jež má údajně větší moc, než samotná císařovna?" snažil se znít vážně, ale moc se mu to nedařilo, neb na povrch prosakoval jeho pobavení.
"Mytologická bytost předpověděla příchod temnoty...ztřesme se bratři a sestry, neb nás temnota přichází pohltit...zde přítomný pan Okurka nás přišel varovat a zachránit." vyprskl jeden z těžkooděnců tak, že se musel opřít o rám masivních dveří.
Jeho hláška rozesmála i ostatní ze skupiny, oficír se také usmíval, ale snažil se držet takt.

"A kdy by to asi tak mělo být?" zeptal se bylo vidět, že má co dělat aby se nesložil jako ostatní.
"Poručíku, cožpak vás na akademii neučili, že není slušné utahovat si z těch, kdož žádají audienci u císařovny a shazovat to, s čím přicházejí?" ozval se hlas, prokazatelně patřící staršímu muži, jež se právě připojil k dění.
Na sobě měl dlouhou zlato-modrou róbu, jež byla zdobena různými ornamenty a runami.
Sám muž byl asi šedesátiletý, s dlouhými šedými vlasy a vousy.
V okamžik, kdy promluvil se vojáci přestali smát a poručík se zatvářil zahanbeně.
"Tento pár má už od pohledu něco důležitého na srdci. A jakožto důstojník Kádrů jejího veličenstva by jste měl zachovávat jisté chování, ať vám to přijde sebeabsurdnější." káral stařík poručíka.
"Teď bych byl laskav, kdyby jste nás nechal projít." požádal a ukázal na sebe a vás dva.
"Ať císařovna sama posoudí, zda je to absurdní, či ne." dodal a přivolal vás k sobě.
Na to už poručík nereagoval, pouze vydal rozkaz k otevření hlavní brány.

Stařík si to, na svůj věk velice čiperně, zamířil do paláce a bylo s podivem, kde se v něm bere tolik energie. S razancí jakou šel by musel předběhnout i koně v trysku.
"Omlouvám se vám, ti mladí jsou dnes tak neurvalí a drzí. Občas si myslím, že místo frčků by zasloužili spíš pár facek." začal stařík a v hlavním sále paláce, jež byl obrovský a posetý obrazy a sochami se zastavil.
"Obávám se, že císařovna zde momentálně není, avšak můžete na ní počkat, nebo to sdělit mě, vyřídím jí váš vzkaz." oznámil a očekával odpověď.
Zatímco stařík čekal na tvou odpověď, tak tvá společnice se rozhlížela po sále a div jí oči nevypadly, jak hltala výzdobu a všechna díla kolem.


Bašta
Zavrana

Alja poslouchala co říkáš se zaujetím.
"Jaké to vlastně je? Cestovat sem a tam a předvádět to, co umíš vždy někde jinde?" zeptala se očividně jí to zajímalo.
Poprvé se setkává s někým jako jsi ty, tedy s kočovným kejklířem.
"To se asi kolem tebe točí spousta mužů že?" zeptala se tahle otázka jí zajímala snad ještě víc, než ta první.

Aaron držel jako zcepenělý, kdyby občas nepohnul očima pod zavřenými víčky, asi by vypadal jako socha s peřím.
Jeho robustnější postava pomalu připomínala koně, při podrobnějším a delším zkoumání.
"Kam jste měli namířeno?" zeptala se po chvilce Alja a podívala se na zcepenělého Aarona.
"Typickej chlap!" poznamenala a usmála se.
"Taky udělá první poslední aby si ho ženy všimly. Radši nechci vidět, co předvádí u císařovny." dodala s úsměvem.

Plamenná dáma
Císařovnina skvadra

Závan větru znamenal jednu jedinou věc. Ale jejich nadutost a vzdělanost něco takového prostě nemohla pochopit. Ve všem hledají magii a čáry...ale proč?
Cožpak nejsou ochotní připustit, že ne všechno je závan magie?

V okamžiku, kdy se ozval křik orla, jsem se jen podíval na ztělesnění svobody a slabě jsem kývl hlavou. Myslím, že vím, co to bylo, ale žádné ukvapené závěry.
Poté stočím pohled na stojící dámu, jejíž ruka každou chvíli bude připomínat louči.
"Je to rodinný medailon. A žádná magie ho nenaplňuje, pokud narážíte na tohle. Má rodina nepraktikuje magii." odpovím na její otázku. Jako vždy mám pocit, že magií nadané osoby jsou podezíravé vůči všemu, co nedokáží vysvětlit.

"Tedy, nevím jak dnes, ale deset let zpět jí nepraktikovala." dodám a hledím na rudovlasou dámu, která očividně má strach z obyčejného kusu kovu potřísněného ještě obyčejnější krví.
"Bojíte se snad obyčejného amuletu?" zeptám se kousavě a začínám se docela i bavit.
Že je to netaktní bavit se na účet dámy blízké vládkyni?
Shrneme si co se stalo v tomhle pošahaném městě, co jsem dorazil.
Nekompetentní stráže, jež člověka napadnou, aniž by dělal něco nezákoného, císařovna, jež má problém s tím, co vlastně chce, zda mě zabít, nebo vyslýchat, dvojice dam, jež jedna mlčí jako hrob a druhá mě asi co chvíli zapálí jako táborový oheň.

Uvítal bych, kdyby se něco dělo, protože tohle mrhá jen mým časem.
Vrah může být teď už na míle daleko, zatímco já tu ztrácím čas.