Bašta gryfů

"Magie," odpovím jednoduše, jako by mě to ani nepřekvapovalo a vklidu hladím Aarona. Vím, že mě neptala, ale připadá mi to jako nejjednodušší a taky nejlogičtější řešení.
"Magie musí mít mnoho podob, o gryfech se toho moc neví – tedy, bez urážky vůči tobě, ale ve světě se toho prostě moc neví. A Císařovna, to je téma samo o sobě, kdo ví, co všechno umí a co využívá, nebo co využívala," při slově Císařovna se zamračím, zkrátka ji nemám ráda.
"Kouzlo, nějaký amulet, případně silné duchovní spojení, může toho být hodně. Umím si představit i to, že by to nemuseli být tak docela obyčejní gryfové, sama říkáš, že jsou dost.. lidští, ale nechci nikoho soudit nebo obviňovat, jen zkrátka mnohé věci jsou ve skutečnosti jiné, než se může zdát," ukončím.

"Ah," pokývnu hlavou na vypravování o Taře a v myšlenkách se vracím k původnímu tématu, a sice Císařovna versus magie a gryfové.

"Já..," posmutněle se pousměju.
"Není moc co říct. O svých rodičích si toho pamatuji jen málo, nebylo to pro mě důležité, zvlášť ne po nástupu na akademii. Žel bohům, můj názor proti Císařovně a mnoho dalších věcí nakonec zapříčinilo, že jsem odešla i odtamtud. Pak přišli kejklíři, dodnes. Není nic, co bych zvládala bravurně, snad jen krom obelhávání lidí na jarmarcích vykládáním karet a lukostřelectví, nic zásadního, ale k životu mi to zatím stačilo. Jak jsem řekla, není o čem povídat, můj život je strohý a nudný," usměju se, nezdá se, že by mi to nějak vadilo.
"Ale možná bych si měla najít novou životní cestu a změnit se," opatrně si sáhnu na rány, "nebo se alespoň odpoutat od starého života a zkusit být chvíli sama."

Na cestě k lékaři pronásledovat děti ženoucí se za podivným mužem...

Mladík v bílých šatech vcelku vesele ač s podezřívavým odstupem od tajuplného pytle vydal se směrem k zmíněnému lékaři, prokazujíc tak druhému, zjevně opilému muži jistou službu ulevením od jeho starostí. Jenže pak periferní pohled a bystré uši zaznamenaly tiché šepotání skupinky, dětí, které se pak rozeběhly tmavými úzkými uličkami kamsi a jejich kradmé pohledy značily, že by byly velmi rády, aby jim na tu rošťárnu nikdo nepřišel. Pobaveně se pousmál a vydal se za nimi tiše pružně jako kočka, našlapoval měkce na podloží, aby boty nevydaly jediný zvuk, když se za nimi plížil. Vedli ho dobře, a když vykoukl zpoza jejich hlav ze tmy na slunečné náměstí, kde právě mumlal jakýsi cizinec na kolenou modlitbu ke kamenné soše, bylo mu jasné, že našel, co hledal.

Po dlouhé době si děti všimli pronásledovatele a rychle ho oběhli ztrácejíc se v labyrintu ulic, ale on nehnutě stál a díval se. Věci byli příliš podivné a vážné na to, aby mohl jen tak zasáhnout a tedy vyčkával na vhodnou příležitost. Neslyšel všechno, přirozeně přes celé náměstí k němu doléhalo jen velmi málo slov, ale velmi dobře mohl sledovat postoje a místy i tváře lidí a to mu k jisté představě dostatečně stačilo.

Muž krvácel, to nebylo dobré. Jen stěží mohl přivést důležitou osobu na pokraji vykrvácení, ale co s tím mohl dělat. Ze sochy se odlepil pták a začal nad ní kroužit, což mu vnuklo nápad něco vyzkoušet. Přiložil umně ruce ke rtům a vyloudil dokonalou napodobeninu orlího výkřiku v jisté naději, že zamíří k němu buď orel, nebo tak uvědomí muže v područí císařovny o své přítomnosti a případné podpoře, jež může očekávat. V duchu si však zopakoval, jak k smrti nenávidí oslavy a tu příšernou povýšenou dámičku, kterou ostatní tak milují...

Před palácem

Udýchaně sleduji stráže a nevěřím svým uším. Jde vidět, že mi nevěří, ale proč? Proč jsou takoví zabedněný tupci?
"Zjevil se mi Pradávný a řekl mi, že naši říši čekají temné časy. Objeví se zrádce, jenž nám zabodne dýku do zad. Přivede říši k zániku. Císařovna musí být varována," uklidním se a pokusím se to říci tak, aby to pochopili. Snad mi uvěří, byť já sám si zním jako blázen. Jen kdyby to nebyla pravda, kéž by to byly jen výmysly mé unavené mysli.
"Asi máš pravdu," přikývnu knihovnici, když vidím tváře stráží. Jenže v tu chvíli se mi v hlavě už začne rodit myšlenka, jak se dovnitř dostat. Jen jestli s tím bude knihovnice souhlasit. Stačí, když se dostaneme za tyto stráže.
"Vy mi nevěříte," podívám se na stráže a ve tváři se mi objeví zkroušený výraz. Uvědomím si, že nemá cenu mluvit na muže, jejichž jediným životním posláním je držet v rukou zbraň.

Urgentní
Randal

Stráže u paláce na tebe zírali jako na zjevení a vůbec nechápali, co to blekocáš.
Jeden z nich dokonce uchopil svou zbraň tak, aby ji mohl tasit.
"V klidu mladý muži, uklidněte se a povězte mi, co se děje." vyzval tě důstojník, který zrovna měl službu.
"Pradávný." pípla knihovnice a otřásla se.
"Kdo?" zeptal se důstojník a spražil jí pohledem.
"Mladý muži, víte, že císařovnu nebudou zajímat výplody vaší pomatené mysli, je vám to doufám jasné." dodal poté, co se dívčina stáhla za tebe.
"Zkuste mi teď v klidu, srozumitelně říct, jaký je důvod toho, že musíte urgentně vidět její výsost." prohlásil oficír a stále se tvářil přívětivě, i když v očích bylo vidět, že si myslí, že jste pár pomatenců.

"Oni nás nepochopí." špitla knihovnice a sledovala strážné, kteří při průzkumu okolí palácových bran byli jako mouchy slézající se na med.
Odhadem jich tu bylo asi devět plus důstojník, který očekával vysvětlení.
Pro palácové stráže jste zjevně byli vítanou atrakcí.


Bašta gryfů
Zavrana

"Aaron a Tara jsou podstatně chytřejší než obyčejný, divoký gryf, od malička byli cvičení a vychovávání k tomu, aby se dali jednoduše ovládat, i když někdo, jako císařovna by je cvičit asi nepotřeboval, pokud bys chtěla znát můj názor." odpověděla Alja a podívala se na Aarona, který klidně držel pod tvou rukou.
"Ti dva jsou osobní mazlíčci císařovny, ale mají volnost a možnost být se svými druhy. Nějak poznají, když se mají vrátit ke své paní. Strašně ráda bych věděla jak." zasnila se hostitelka a podívala se na tebe.
"Gryf není jen divoká šelma, dokážou být i vděční a loajální. Dobře si pamatují, kdo jim ublížil a kdo naopak pomohl." pousmála se.
"A to, že tě sem přinesli by asi mohlo znamenat pocit viny. Aspoň u Tary, je jako některý člověk v tomhle, nedokáže si odpustit, když někomu ublíží omylem." pokračovala a posadila se na židli, ze které sundala mísu a obvazy.
"Zní to zcestně což?" usmála se.
"Ale něco na tom je, párkrát se mi stalo, že mě porazila a snažila se to pak vynahradit." dodala a s úsměvem si povzdychla.
"No, dost mého monologu, ještě tě uspím..." usmála se znovu.
"...řekni mi něco o sobě, moc návštěv tu nemívám, ale to už víš." dodala zaujatě si tě prohlédla.


Krví zbrocený medailon
Skupina na náměstí
Mini-post

Jen co medailonek opustil ruku Altaïra a proplachtil vzduchem, orel na soše se zvedl a se skřehotáním začal kroužit nad sochou.
Císařovna pohlédla na medailon a pak na sochu.
Cosi na ní chvíli pozorovala a pak se podívala zpět na medailon, kterého se z nějakého důvodu nechtěla dotknout.
V jejích očích se zalesklo něco, co jí trochu zneklidnilo.

Jakmile někdo zvedl zkrvavený medailon ze stolu, přičemž na ubrusu zůstal krvavý flek, mohl vidět, detaily medailonu i to, že krev se drží hlavně v rytinách a na písmu.
V okamžik, kdy se medailon odlepil od desky stolu, se zvedl vítr, jež si začal pohrávat se vším, co při své síle dokázal. Vlající prapory, jež se mohutně rozvinuly byly důkazem síly větru.
Císařovna se podívala na Sif a Ardíu a pohledem jim vzkázala:
"Tohle se mi ale vůbec nelíbí."

Imperiální rozsudek
Císařovna a její lokajové

Dámy uvažovali a nejspíš i spekulovali nad tím, jaký trest by mě měl postihnout.
Však dáma s plamennými vlasy se ohradila, že vzbuzuju povyk a táhnu sebou plášť tajemství, jež budí nedůvěru v obyčejných lidech. Otázka, proč jsem ve městě mě pobavila, kdybych nevěděl, že císařovna oplývá magií, tak bych se začal smát, jenže dráždit jí by asi nebylo zrovna vhodné, proto jsem se zmohl jen na úsměv.
Pak jsem stočil pohled ke strýci a položil mu nevyslovenou otázku:
"Neví, že ON je stejné krve?"
Na oplátku mi bylo krátké zakroucení hlavou.
"Nevadí." naznačil jsem mu pohledem a pak upřel zrak na sochu, na která stále seděl orel.
Chvíli jsem na ni mlčky hleděl a pak jsem zrak upřel k dámě, jež se ptala na důvod mého pobytu.

"Nic vám do toho sice není, má paní, ale když to musíte vědět..." začal jsem přeletěl jsem všechny ctihodné dámy pohledem.
"...jsem tu, abych našel vraha. A nezastaví mě nic, budiž to magie nebo celá armáda Kádrů její výsosti!" dokončil jsem ostře a chtěl jsem si to namířit k nim, ale nechci riskovat stráže.
"Vrah zemře mou rukou, ať už je to obyčejný rolník, nebo nejvyšší špičky říše..." dodám a sevřu ruce v pěst.
Po těle cítím náhlý příval zloby a nenávisti, jež spaluje především moje ruce, ale pak opět převládne má racionální stránka a s hlubokým nádechem se podívám zpět na sochu.
"Ale neočekávám, že je to pro vás dost dobrý důvod." dodám a čekám, kdy mě nechají odtáhnout do žaláře od kterého zahodí klíč.

Pak z krku sundám malý medailon, který byl schovaný pod oblečením a podívám se na něj.
Medailon je zlatý disk, s rytinami kolem dokola, většinou jen okrasná rytina, střed disku byl vyplněn stříbrem se zlatým nápisem: "Ať nás osud zavane kamkoliv, vždy nás pojí krev.".
Skrz očko medailonu, kde byl připnut k řetízku ze stříbra byla prostrčená orlí pera.

Podíval jsem se na svou ránu, jež stále vydatně krvácela, ale dokud nezačnu kolabovat, nepolevím z pozoru.
Rozmotal jsem zkrvavený cár róby a vší silou do rány přitiskl medailon, pohled upřený na strýce, jemuž se vrátila jeho jistota a neochvějnost.
S mým odhodlaným úsměvem se jen utvrdila.

Pak jsem zkrvavený medailon vzal a ukázal soše muže uprostřed náměstí.
"Tak přísahám tobě, před tvou bohyní!" oznámil jsem k soše a odhodil jsem zkrvavený medailon na stůl před císařovnu, kde si ho mohli zcela bezpečně prohlédnout a jal jsem se vyčkávat další otázky, nebo případně rozsudek.

Bašta gryfů

Chtěla jsem gryfa odstrčit, ale měla jsem z toho trochu strach. Nerada bych si přivodila neopatrným zacházením další rány, takže jsem ho nechala, ať si šťouchá a přemýšlí. Vlastně to celé bylo docela úsměvné, jen k tomu mít lepší náladu.

"Náhodou," pokrčila jsem rameny, což zabolelo.
"Byli na louce. Zahlédli jsme se a já se nerozvážně vydala k nim. A někdo z mé karavany vystřelil," popsala jsem stručně, co se stalo. Pořád jsem se nemohla rozhodnout, jestli to byla víc má vina, nebo jejich.
"Neměla jsem v plánu jim ublížit, prostě mě jen zajímali. Pro ostatní byli.. ani nevím co, hlupáci," zašklebila jsem se.

"Jen netuším, proč mě sem vzali?" lehce a hlavně opatrně, jsem gryfa pohladila po hlavě, pokud se tedy nechal.
"Nevěřím, že jim jen tak najednou připadalo správné, aby se o mě někdo postaral. To mohli udělat i mé lidé."

Knihovna

Knihovnice se mne drží pevně. Tak pevně, že bych to do ní neřekl. Něco vykoktává, ale já mám problémy se soustředit na to, co. Když mi konečně dojde, co říkala, odtrhnu ji od sebe a zpříma se jí podívám do očí.
"Mluvil pravdu," řeknu tiše a s odzbrojující jistotou. Ani nevím, jak vím, že to je pravda, prostě to vím.
"Nezemřeš, neboj se. Nedovolím to, teď ale musím jít. Musím to říct císařovně, musím je varovat," řeknu naléhavě knihovnici a sám se snažím udržet se v klidu. Pomohu jí posadit se na židli, ze stolu vezmu svou knihu i tužku a vše schovám do brašny. Chystám se odejít, když v tom znovu zazní hlas Pradávného.
"To nedovolím," zamumlám si pro sebe a vrhnu se ven z knihovny. Než se ale stihnu dostat na pár kroků od stolu, knihovnice se mi zase přilepí na ruku.
"Půjdeme tedy spolu," řeknu s povzdechem a spolu s knihovnicí se vydám spletitými uličkami mezi knihami. Naštěstí mi knihovnice občas ukáže cestu, takže brzy stanu před strážemi a sochou požírající cennosti.
"Musím... musím za císařovnou. Ihned... ihned prosím," vyhrknu na ně zadýchaně a podívám se na sochu, která třímá můj krystal. Pokud si dobře vzpomínám, měl by mi jej vydat, pokud nebudu mít žádnou knihu u sebe a já žádnou nemám. Safír mi byl nakonec vydán a s nechápavými pohledy v zádech a knihovnicí zavěšenou na ruce se rozeběhnu k paláci.

Prodírám se ulicemi, klopýtám, občas srazím nějakého člověka, kterému se ihned omluvím, avšak nezastavuji se, běžím dál. Musím se dostat do paláce stůj co stůj. Knihovnice mne vcelku zdržuje, ale brzy přizpůsobí krok a jde to lépe. I zde se projeví jako dobrá průvodkyně a velmi brzy se dostaneme k paláci. Dobelhám se i s ní k hlavní bráně, kde nás zastaví strážní.
"Musím mluvit s císařovnou. Je to nutné," vyhrknu na ně a doufám, že se tvářím dostatečně urgentně a neodbytně. Tiše se modlím ke všem tajemstvím magie, aby mne pustili dál. Prostě s ní musím mluvit.

Má cesta je daná, ale končí tady?

Už od doby, co jsem v tomhle městě, mě pronásleduje jeden malér za druhým...strážný u vchodu měl námitky ke zbraním, pak ještě prskali, když jsem udělal jejich práci a chytil jsem zloděje.
Když už hodlám vzdát čest Fredericovi, tak si na mě nějaký mladý ucho v uniformě stráže otevírá hubu a napadne mě.
Dobře, stráže jsou podrážděný a nejspíš mají přehršel energie, ale to je důvod napadnout mě bez vysvětlení?

Když už se zdálo, že je klid, tak se tu ukáže strýc Aiden, jehož jsem neviděl deset let.
Ale myslet si, že jdeme k němu, nebo léčiteli, jež by mi zašil tu ránu, bylo naivní.
Místo léčitele jsem hleděl do tváře všemocné císařovny, tří dalších ušlechtilých dam a další bandy strážných.
Když se císařovna zvedla, tak jsem si ani zdaleka nemyslel, že by mě přátelsky objala.
Po tom, co jsem jí o kousek vedle znemožnil stráže a poslal je do říše snů?
Leda naivní pitomec by si to myslel.
Nečekal jsem žádné vstřícné zacházení, ale tohle vyrazilo dech i mně...doslova.
Jaké překvapení bylo, když se mi sevřelo hrdlo a já se nezmohl ani na chraptění.
Slova císařovny o popravě, rozbití stereotypu a otázka na strýčka, jak dlouho mě neviděl mě však, spolu s nedostatkem kyslíku, dostali do kolen.
Nestačí, že krvácím po tom, co se mi nepodařilo uhnout meči, ale ještě ze mě vymáčkne život tahle šílená čarodějka.

V kleče na zemi sem se snažil popadnout dech a neslyšet, jak se její výsost ptá, jak se mnou naložit.
"Proč nedokončit popravu?" pomyslím si o pravou rukou si promnu krk.
"Tak zabít mně nechcete, ale že jste se o to před chvíli nepokusila?" ptám se sám sebe, když císařovna zamítne mou popravu.
Myslím, že strážní by rádi viděli moji hlavu někde na kůlu, po tom, co jsem jim upravil kamarády.

Zatímco se noblesy dohadují, tak z pouzdra u pasu vytáhnu dýku a uříznu si kus róby, jež se táhne až ke kotníkům. Netřeba říkat, že jsem řezal spodní část róby, nohavice kalhot mě ještě jistí.
Jen co byl cár róby uříznutý, tak jsem bez okolků zahodil dýku na zem, zbraně mi stejně seberou, pokud se mě rozhodnout uvěznit, tak proč jim to neusnadnit.
Kus róby jsem vzal a ovázal jsem si jím zraněnou paži, jež krvácela tak, že za ten krátký okamžik jsem pod sebou zanechal krvavou kaluž.
Pak jsem bez ostychu vstal a vyčkal svého rozsudku s vědomím, že milost a svoboda to zaručeně nebude.

Rozsudek
Císařovna a její skupina

"Co myslíte dámy..." začala císařovna a otočila se na Sif a Ardíu, ale i Marsali.
"...co uděláme se zde přítomným Altaïrem?" zeptala se a zvědavě očekávala rozsudky, jež by jste vznesli.
"Ale popravu zamítám hned. Nebo si myslíte, že za deset strážných omráčených by zasloužil smrt?" zeptala se ledovým hlasem.

Senátor ani nedutal, bylo vidět, že cosi chce říct, ale neodvážil se skákat císařovně do řeči.
Zatímco císařovna čekala s přívětivou tváří, její stráže měli zraky upřené na Altaïra.
"Prašivej pes, měl by přijít o hlavu!" odeskl těžkooděnec stojící pět kroků od císařovny.
Ta po něm jen střelila pohledem, aniž by se železňák podíval na ni, věděl, že ho kárá.
"Omlouvám se výsosti." pronesl pokorně a radši už nedutal.

Stráže čekali pokorně na příkaz, stejně jako císařovna na odpověď.
Senátora polil horký pot, protože nevěděl, jak těžký rozsudek bude.
Z té dvojice byl ten nervóznější.
Naopak krvácející predátor, jak kdosi ze strážných utrousil pod vousy, v podobě Altaïra byl naprosto klidný a svým klidem rozčiloval nejednoho strážného.