...Jsi opilý, příteli...

Proplouval davy s nevtíravou elegancí, jako bych proplouval cáry mlhy, které ladně prohraboval pažemi, aby nenarazil do stromů. Občas někoho přátelsky pozdravil, prohodil pár slov, zasmál se dobrému vtipu, či zatleskal, ale to vše mělo svůj důvod - poskytovalo mu to velmi dobré krytí. Lidé si ho pamatovali, i když se jen mihnul kolem, jako dobrého čestného muže a v případě potíží by se ho zastali.

Všiml si druhého muže dříve, než na něho zapískal, ale nedával to na sobě znát. Přišel k němu s úsměvem na tváři, který mívali staří přátelé, když se po dlouhých letech setkají. „Můj ty smutku, už toho musíš mít dost vypito, když si mne pleteš s nějakou ženskou!“ rozesmál se hlasitě, aby tak případným uším dal vysvětlení pro nevhodně použitý ženského rodu v hovoru. Oči se však varovně zableskly a hlas ztišil. „Nechci být hrubý, ale mám už svou práci a nehodlám dělat tu tvou, když z toho nemám žádný profit, zatímco ty se budeš někde flákat…“ zavrčel rychle „…Krom toho ani jsi mi neřekl kterému a co to je - já nehodlám přenášet něco, aniž bych věděl co je uvnitř…“ Z ničeho nic se rozesmál, jako by si šeptem vyměnili nějaký dobrý vtip.

U ubikací

Vzteky praštím o stěnu pěstí a přimhouřím oči.
Tak tu na mě počkej.
řeknu úsečně, otevřu dveře a proklouznu zpátky do ložnice ke své posteli, na kterou se toužebně zadívám, ale vím, že mám smůlu. Najdu všechny věci a co nejtišeji se obléknu i když vím, že řinkot hlavice meče o kyrys určitě pár ostatních s lehčím spánkem vzbudil.
No, co nadělám, oni aspoň mají tu možnost se vyspat
Nakonec si přes rameno připnu modrý sametový plášť a vydám se opět na chodbu už kompletně oblečená - černá košile, modrý varkoč s vyšitým znakem královny, který se opakuje i na kyrysu, černé kožené kalhoty a vysoké kožené boty, v pochvě na pásku meč, dar od strýce.

Posel mě provede palácem až k Císařovně, které se ukloním, ale dokud na mě nepromluví, nemluvím. Až poté na ni zaměřím pohled.
Výsosti
Když pak řekne, že by příště měla dohlédnout na to, abychom se vyspali, odpovím:
Spánek by byl vítaný, ale není nezbytný, Výsosti, rozhodně neohrozí mou pozornost a bdělost při vaší ochraně.
Prohlásím klidně, pak si prohlédnu své spolubojovníky a císařovniny společnice.
Čarodějnice
Zkřivím koutek.
Ale co, dokud nečarují, může mi to být jedno

Rubín Taragonu - cesta do knihovny

Oslovený voják se nejdříve tváří překvapeně, ale ihned se vzpamatuje a nasměruje mne.
"Děkuji ti, dobrý muži. To víš, jsem tu prvně," poděkuji mu a rovnou mu i osvětlím důvod proč se ptám.
"Pokud bude zavřeno, nic se neděje, hlavní je, že vím, kde se nachází," odpovím mu s úsměvem.
"Ano, ještě jednu prosbu bych měl. Nevíte, kde bych tady našel hostinec s ubytováním a možností vydělat si na jídlo a postel?" zeptám se vojáka a vcelku nedočkavě očekávám odpověď. Když se mi jí dostane, zamířím ke knihovně. Budova je úžasná a věřím tomu, že obsah, který chrání, bude ještě úžasnější.

K mému štěstí byla knihovna otevřená a její brána jakoby se přede mnou sama otevřela. Cítil jsem, jak mnou promlouvají vědomosti zde uložené a pocit to byl vskutku opojný. Uvnitř v knihovně jsem se zastavil, rozhlédl se po spoustě knih a zhluboka jsem se nadechl. Ta líbezná vůně starých archů, inkoustu a brků. Ta síla vědomostí, jako by na mne promlouvala, volala mne k sobě a odmítala dalšího zdržení. Ihned mi došlo, že nebudu vědět, kde začít a kde a hlavně kdy, skončit.
"Ah, omlouvám se vám, slečno, ta atmosféra, ty vědomosti, úplně mne to pohltilo," omluvím se dívce, která na mne již před hodnou chvilkou promluvila.
"Pomoc bych uvítal, ale vězte, sám nevím kde začít. Děl je zde nespočet, vědomostí ještě více," přívětivě se usměju na dívku a podívám se za ní, na police plné knih.
"Ale dobře. Pro začátek bych rád něco lehčího. Například Vědění magické od Terrhona Morma, pokud mohu prosit," s těžce potlačovaným chtíčem vyslovím jméno knihy, která mne vždy zajímala, ale nikdy se ke mě nedostala.

Do města a ...

Tiše jsem sledovala, co se kolem děje a pak se císařovna zeptala, jak jsme spali a že ona opět nemohla usnout. Již jsem ji navrhovala nějaký lektvar na urychlení spánku, ale odmítla a já její přání respektovala.
,, Spala jsem jen chvíli Vaše výsosti, opět jsem pracovala na dalších lektvarech, nemohla jsem spát a tak jsem využila svého volného času a využila jej konstruktivně," usmála jsem se přívětivě a podívala jsem se na Sif, protože ta neodpověděla, jak se vyspala, ale ono to vlastně nevadilo a pak se královna zeptala, co si myslíme o řádu.

Sif mlčela a já se ji popravdě nedivila. Vůbec jsem si o řádu nic nemyslela, jen mě štval, jak všechno hezké komplikoval. Neměla jsem ho ráda už z principu. A Sif to koneckonců vystihla přesně. Je to nejtajemnější řád, jaký známe. Nic o něm v podstatě nevíme, jen to, že si chce nárokovat něco, co mu nepatří nebo já to tak aspoň z průběhu let pochopila.

,, Také si myslím, že jsou velmi tajemní a pokud se nám povede o něm něco zjistit, budeme za to rádi, ale nemám je ráda. Přijdou mi velmi nebezpeční a to je tak asi vše, co mohu k nim říci, Vaše Veličenstvo!"

V lese

Netušila jsem, co se přesně stalo a nakolik autentické byly mé vzpomínky s realitou. Opatrně jsem si roztřesenou rukou sáhla na své zranění. Je možné, že by se mi to jen zdálo a rány nebyly tak příšerné, jak se zdály? Že mne jen trefil, ranil, a skolil mne až šok?

Se svými zraněními si sama neporadím, takže další následující věc byla, že jsem se ohlédla k místu, kde by měla stát má družina. Trápila mne i otázka toho, kde je gryf, ale když není přede mnou, logicky by měl být právě někde za mnou.. nebo dávno pryč.

Sif & Ardía

Císařovna si ještě pár okamžiků prohlížela obraz, pak gestem ruky přivolala nejbližšího strážného který, na rozdíl od ostatních, jako by nepodléhal šarmu císařovny, jeho vlastní zbroj byla viditelně poničená a na několika místech dokonce šlo zahlédnout špínu a zaschlou krev.
K oslovení vojáka nepoužila jeho hodnost, ani jméno, ale znělo to spíš jako přezdívka.
Přezdívka vojáka zněla Sokol.
Vyvolávalo to otázku, proč tak důvěrné oslovení. Fakt byl však ten, že voják je příslušník hrstky vojáků, jež se říká "železní válečníci".
Koluje kolem nich spousta povídaček, které samotní válečníci označují za "palácové klepy".
Rozhovor mezi Sokolem a císařovnou byl jasný a stručný, voják měl za úkol dohlédnout na to, že mistr Linard dostane zaplaceno za obraz.
Když voják přijal rozkaz a vzdálil se, císařovna se otočila k vám.

"Doufám, že se vám dobře spalo dámy, já jsem opět měla pocit, že snad neusnu. Ty oslavy jsou vždycky takový šrumec, že si říkám, kdy se někdo postará o nějaký rozruch." řekla a pohledem přeskakovala mezi vámi.
"Občas si říkám, jestli by se o to nemohl postarat Řád Orla. I když s jejich způsobem, že o nich nikdo neví, co dělají, proč a jak...hlavně kdy, to jde i mimo mě." pokračovala.

Zdálo se, že se čeká na velitele stráže, protože samotná stráž byla všude, i když dnes byla skupina vojáků připravena kousek od hlavních dveří paláce, skrumáž těžkooděnců, vojáků s kopím, dokonce šlo zahlédnout dva členy jízdy. Tahle skupina měla tvořit hlavní stráž po dobu, co bude císařovna mimo palác.
Celá skupina se docela i bavila, působila uvolněně a odpočatě, občas se zasmála.

"Co si myslíte o tom Řádu vy?" zeptala se chvilku na to císařovna, než jste ale mohli odpovědět, ozval se další těžkooděnec, který dovedl velitele stráže.
Císařovna se na okamžik věnovala veliteli a pak se vrátila zpět k vám, čekajíc na odpověď.

Randal

Tvá žádost dopadla k uším vojáka s kopím, jehož hrot vypadal, jako by byl rozžhavený.
"Knihovna?" zopakoval po tobě, jako by nedokázal uvěřit, že se ho vůbec někdo na to ptá.
"Ta je tamhle." řekl a ukázal za tebe na velkou budovu, jež spíš připomínala pevnost, nebo spíš kasárna, z jejich středu vyčnívá kopule připomínající observatoř.
"Jen nevím, jestli má otevřeno, to vám nezaručuji cizinče." dodal strážný.
"Ještě s něčím vám mohu pomoci?" zeptal se a vyčkával na odpověď.
Avšak knižní mol v tobě urputně volal po knihách, jež byli v pevnosti uloženy, jako by jsi ho slyšel říkat: "Jasně, jasně, jdeme!!".

Cesta ke knihovně vedla do kopce a z nějakého důvodu se zdálo, že je to dál, než by si člověk myslel. Prošel jsi dlouhou ulicí, kde se ti snažili vnutit jakýsi kožich, různé šperky, domácí cetky, dokonce něco, co vypadalo jako dýka ve tvaru zvířecích drápů.

Když jsi stanul před knihovnou, tak jsi ke svému překvapení zjistil, že budova je asi tak třikrát větší, než se zdálo.
Hlavní vchod byl velký asi jako polovina brány, jež jsi přišel.
Okna byla velká jako dveře domů.
Celá budova měla tři patra, nutno podotknout, obrovská patra. Tam kde to šlo vyseli modro-zlaté prapory, praporky a stužky. Na vrcholu kopule dokonce plápolal prapor stejné barvy na němž byl vyobrazen gryf, jež kolem krku měl medailon.

Při vstupu do knihovny na tebe dopadl pocit vědomostí, jež zde leží uložené v počtu polic všech velikostí.
Jeden si pomalu myslel, že celá knihovna je stavěna z knih.
Z nasávání atmosféry pradávných vědomostí tě vytrhl až hlas drobné dívky.
"Můžu vám nějak pomoci pane?" dívala se na tebe lehce zvědavě a zároveň zdvořile.


Marsali

"Neříkali kapitáne, ale osobně si myslím že regulérní bude stačit." odpověděl těžkooděnec.
"Aby toho nebylo málo madam, tak císařovna chce za okamžik vyrazit do města. A jakožto velitel stráže by jste měla jít také." dodal a očekával, že začneš řvát.
Zatím to všehovšudy vypadalo, že jistý generál se dočista zcvokl, nebo má jakési předsudky.

"Dle rozkazu vás mám..." zarazil se hledal správné slovo. "..."dovést" na směnu." dokončil nakousnutou větu.
"Kdyby jste se připravila kapitáne, ať už to máme za sebou." požádal voják a bylo vidět, že není zrovna nadšený ze svého úkolu.

Když jsi se přichystala, tak tě dovedl z ubikací důstojníků až do hlavního sálu, kde již byla císařovna, její dvě čarodějky a jistý malíř se svým pomocníkem.
Voják zjevně spolkl jazyk, protože se neodvážil nic říct, dokud nemusel, asi měl strach, aby neřekl něco neuvážlivého, či nevhodného.
Podle toho, jak kamenně se tvářil jsi si mohla domyslet, že snad raději i přestal dýchat.

Chování vojáků v přítomnosti císařovny bylo občas až směšné.
Jen málokterý z nich dokázal zachovat klid a rozvahu, ale to většinou byli ti, jež prošli tolika bitvami, že se o nich říká, že už nemají co krvácet, neb krev vytekla v bitvách.
Těch pár vojáků si drželo ohromnou úctu mezi zbytkem kádru.
Mezi důstojník se šušká, že i samotná císařovna má pro tyhle "železné válečníky" trochu slabost.
Ale fakta si u nich nikdo neověří, natož u císařovny.

Ticho přerušil až těžkooděnec, jež oslovil císařovnu:
"Výsosti, velitel vaší stráže, kapitán Marsali."
Císařovna se otočila a pohlédla na vás, přičemž se stále usmívala.
"Kapitáne..." začala a podívala se na tebe, přičemž jen slepý, nebo aspoň poloslepý by si nevšiml, že jsi nevyspalá. "...doufám, že vaše služba nebude skýtat žádné velké problémy...hlavně v noci ne." dodala stále s úsměvem.
"Možná si budu muset generály pozvat a říct jim, ať nechávají stráže po noční službě vypsat. Unavená stráž většinou nedává pozor, něco jim unikne a ti blázni pomalu nechtějí chudáka postavit před soud..." povzdychla si.
"Jinak se dnes spíš snažte odpočívat, pokud chcete, berte to jako příkaz." dodala vážněji, i když výraz její tváře se nezměnil.

Zavrana

Tvůj pád k zemi tě ušetřil další gryfovi pozornosti, jež se upřela na tvé "přátele", pokud se tak dali nazvat, roztáhl svá křídla a vzlétl s takovou prudkostí, že jsi studený vzduch mohla cítit.
Kdesi v dáli jsi slyšela jak skupinou otřásá chaos panika, zatímco Gryf očividně řádí a nikomu ze skupiny neví, jak se rozzuřeného predátora zbavit.

Zatímco za tebou řádil gryf, před tebou, na druhé strany mýtiny, zpoza stromu vykouklo cosi, co vypadalo jako liška, ale bylo to moc daleko, aby se to dalo určit, pomalu to vylezlo zpoza stromu a pomalu se to vydalo k tobě.
S každým tvým mrknutím to bylo blíž a blíž.
Až v okamžik, kdy to bylo těsně před tebou, tak bylo vidět lišku zcela jasně, i přes to, že z tebe pomalu prchal život. Tvor byl velký jako liška, dokonce tak i povětšinou vypadal.
Jeho smaragdové oči se dívali na tebe a pak se zaměřil na tvé zranění, obezřetně tě to cosi obešlo a se vší svou "liščí" silou tě převalil na záda, trochu zápasil s váhou "mrtvého" těla.
Pak se zdvihl na zadních a díval se na tebe.
Když se jeho smaragdové oči zadívali do tvých, oči se ti pomalu začali zavírat.
Zdálo se, že konec je tady, vše začalo být tlumené, zvuky se vzdalovali rychleji než vane vítr při vichřici.

Když jsi otevřela oči, kolem sebe jsi mohla vidět ten samý výjev, jako předtím.
S tím rozdílem, že tvor byl pryč. Všechno se zdálo být jasnější, ostřejší, dokonce i tělo poslouchalo lépe než před chvílí.
Když si zvedla hlavu, tak jsi mohla vidět, že z rozpáraného břicha "zbyly" jen čtyři hluboké rány, stále krvácející, ale zdá se, že vnitřnosti byly tam, kam patří, nikoliv na zemi.
Spousta smrtelníků by si okamžitě položila dvě otázky:
Co s tím gryfem?
A co vlastně byla zač ta "liška"?


Amal

Ulice byly narvané k prasknutí, občas bylo těžké se menšími uličkami procpat.
Dokonce i části, kde bývá nanejvýš pět lidí v jednom okamžiku, nyní překypovali životem.
V jedné z nich na tebe dokonce kdosi hvízdl tobě známým hvizdem.
Když jsi se vydala za zvukem, tak jsi mohla objevit muže stejně oděného, jako ty, jenže to nebyl ten, jehož hledáš.

"Amal, proč se protloukáš těmi davy?" zeptal se nevěřícně.
"Ze střechy by jsi mohla vidět líp, i když pozor na stráže. Dnes se zdá nejsou naladěni na to přehlížet "neobvyklé" dění na ulici." dodal a díval se kolem.
"Zároveň bych potřeboval, aby jsi mi trochu pomohla, když už se tedy protloukáš těmi davy, potřebuju, aby jsi tohle..." začal a podal ti pytlík s čímsi, co se zdálo být na omak zeleninou, nebo něčím takovým, "...donesla k jednomu léčiteli, který z toho má prý udělat něco, co má Řádu pomoct, sice nevím co, ale není na mě to posuzovat." dodal.
"Tak co, pomůžeš mi?" zeptal se s nadějí v hlase.

Ráno

Vzbudila jsem se mnohem dřív, než mohlo slunce vůbec vyjít na obzor. Nebyla jsem unavená a tak jsem vstala z postele s jemnými peřinami a došla jsem se opláchnout do lavoru. Nalila jsem si do něj ze džbánu čerstvou vodu a důkladně jsem se opláchla. Prohlédla jsem se v zrcadle, odkud na mě hleděly dvě jasně jantarové kočičí oči. Pročesala jsem si kartáčem vlnité vlasy a pak si je stáhla do drdolu, aby mi při míchání lektvarů nepřekáželi. Nerada bych si je spálila.
Oblékla jsme si jednoduché kalhoty z hnědé látky, které končili pod koleny ve vysokých kožených botách. Halenu s krátkým rukávem jsem překryla koženou kazajkou s přezkami a k pasu umístila tenkou stříbrnou dýku. Neměla jsem důvod se bát útoku, ale opatrnosti není nikdy dost.

Když jsem měla pocit, že jsem nachystaná, sundala jsem si z krku malý klíček, který byl pověšený na stříbrném řetízku. Odemkla jsem dveře, které nikdo jiný nesměl odemknout. Zrušila jsem kouzlo, které je chránilo a vstoupila jsem do menší, tmavé místnosti. Zapálila jsem svíce, aby bylo v místnosti dostatek světla, které se odráželo od kádinek a kovových kahanů vyráběných na zakázku. Zamkla jsem se a vypila jsem ochranný lektvar z rostliny vlaštovičníku, myrty bílé a ocásků devilníku. Na pachuť tohoto elixíru jsem si již zvykla, takže jsem se ani neoklepala hnusem. Pouze jsem přivřela oči a vydechla. Nyní jsem mohla v klidu začít míchat lektvary s rozmanitými účinky.

Netušila jsem kolik je hodin, když jsem skončila. Došlo mi, že musela uplynout hodně času a tak jsem rychle vyšla z místnůstky bez oken a podívala se z okna svého pokoje. Slunce bylo již na východě a já si uvědomila, že bych měla být již někde jinde. Už nebyl čas měnit garderobu a tak jsem rychle zajistila místnost s lektvary a hodila si na záda černý plášť s kápí. Vyšla jsem z pokoje a potkala jsem se se Sif. Usmála jsem se na ní také: ,, Dobré ráno!"
Sešli jsme schody a zjistili, že je císařovna již vzhůru. Už jsem se chtěla omluvit za zdržení, ale Sif stihla začít dřív, přesto ji císařovna s úsměvem zarazila, že se nic neděje.
A její další nápad na jídlo venku ve městě mě potěšil a zvedl mi náladu. Nerada chodím mezi lidi sama a tak jsem byla ráda, že se mnou bude císařovna i Sif. Ony pro mě byli velmi důležité.

,, Také si myslím, že je to skvělý nápad," usměji se na obě a čekám, kdy vyrazíme, když v tom přišel posel s tím, že mistr Linard dokončil svou práci. Vydali jsme se tedy nejprve s císařovnou za mistrem Linardem. Těšila jsem se a byla jsem velmi zvědavá, jak portrét vypadá a jestli se vydařil tak, jak očekávám. Slyšela jsem, že je mistr Linard skvělý malíř a kreslíř.
Císařovna si prohlédla svůj portrét a pak chtěla znát i náš názor. Důkladně jsem si obraz prohlédla.
,, Velmi se vydařil Vaše výsosti, mistr Linard se skutečně vyznamenal," odpovím císařovně a s úsměvem se podívám na Sif, které zakručelo v žaludku.