V lese

Netušila jsem, co se přesně stalo a nakolik autentické byly mé vzpomínky s realitou. Opatrně jsem si roztřesenou rukou sáhla na své zranění. Je možné, že by se mi to jen zdálo a rány nebyly tak příšerné, jak se zdály? Že mne jen trefil, ranil, a skolil mne až šok?

Se svými zraněními si sama neporadím, takže další následující věc byla, že jsem se ohlédla k místu, kde by měla stát má družina. Trápila mne i otázka toho, kde je gryf, ale když není přede mnou, logicky by měl být právě někde za mnou.. nebo dávno pryč.

Sif & Ardía

Císařovna si ještě pár okamžiků prohlížela obraz, pak gestem ruky přivolala nejbližšího strážného který, na rozdíl od ostatních, jako by nepodléhal šarmu císařovny, jeho vlastní zbroj byla viditelně poničená a na několika místech dokonce šlo zahlédnout špínu a zaschlou krev.
K oslovení vojáka nepoužila jeho hodnost, ani jméno, ale znělo to spíš jako přezdívka.
Přezdívka vojáka zněla Sokol.
Vyvolávalo to otázku, proč tak důvěrné oslovení. Fakt byl však ten, že voják je příslušník hrstky vojáků, jež se říká "železní válečníci".
Koluje kolem nich spousta povídaček, které samotní válečníci označují za "palácové klepy".
Rozhovor mezi Sokolem a císařovnou byl jasný a stručný, voják měl za úkol dohlédnout na to, že mistr Linard dostane zaplaceno za obraz.
Když voják přijal rozkaz a vzdálil se, císařovna se otočila k vám.

"Doufám, že se vám dobře spalo dámy, já jsem opět měla pocit, že snad neusnu. Ty oslavy jsou vždycky takový šrumec, že si říkám, kdy se někdo postará o nějaký rozruch." řekla a pohledem přeskakovala mezi vámi.
"Občas si říkám, jestli by se o to nemohl postarat Řád Orla. I když s jejich způsobem, že o nich nikdo neví, co dělají, proč a jak...hlavně kdy, to jde i mimo mě." pokračovala.

Zdálo se, že se čeká na velitele stráže, protože samotná stráž byla všude, i když dnes byla skupina vojáků připravena kousek od hlavních dveří paláce, skrumáž těžkooděnců, vojáků s kopím, dokonce šlo zahlédnout dva členy jízdy. Tahle skupina měla tvořit hlavní stráž po dobu, co bude císařovna mimo palác.
Celá skupina se docela i bavila, působila uvolněně a odpočatě, občas se zasmála.

"Co si myslíte o tom Řádu vy?" zeptala se chvilku na to císařovna, než jste ale mohli odpovědět, ozval se další těžkooděnec, který dovedl velitele stráže.
Císařovna se na okamžik věnovala veliteli a pak se vrátila zpět k vám, čekajíc na odpověď.

Randal

Tvá žádost dopadla k uším vojáka s kopím, jehož hrot vypadal, jako by byl rozžhavený.
"Knihovna?" zopakoval po tobě, jako by nedokázal uvěřit, že se ho vůbec někdo na to ptá.
"Ta je tamhle." řekl a ukázal za tebe na velkou budovu, jež spíš připomínala pevnost, nebo spíš kasárna, z jejich středu vyčnívá kopule připomínající observatoř.
"Jen nevím, jestli má otevřeno, to vám nezaručuji cizinče." dodal strážný.
"Ještě s něčím vám mohu pomoci?" zeptal se a vyčkával na odpověď.
Avšak knižní mol v tobě urputně volal po knihách, jež byli v pevnosti uloženy, jako by jsi ho slyšel říkat: "Jasně, jasně, jdeme!!".

Cesta ke knihovně vedla do kopce a z nějakého důvodu se zdálo, že je to dál, než by si člověk myslel. Prošel jsi dlouhou ulicí, kde se ti snažili vnutit jakýsi kožich, různé šperky, domácí cetky, dokonce něco, co vypadalo jako dýka ve tvaru zvířecích drápů.

Když jsi stanul před knihovnou, tak jsi ke svému překvapení zjistil, že budova je asi tak třikrát větší, než se zdálo.
Hlavní vchod byl velký asi jako polovina brány, jež jsi přišel.
Okna byla velká jako dveře domů.
Celá budova měla tři patra, nutno podotknout, obrovská patra. Tam kde to šlo vyseli modro-zlaté prapory, praporky a stužky. Na vrcholu kopule dokonce plápolal prapor stejné barvy na němž byl vyobrazen gryf, jež kolem krku měl medailon.

Při vstupu do knihovny na tebe dopadl pocit vědomostí, jež zde leží uložené v počtu polic všech velikostí.
Jeden si pomalu myslel, že celá knihovna je stavěna z knih.
Z nasávání atmosféry pradávných vědomostí tě vytrhl až hlas drobné dívky.
"Můžu vám nějak pomoci pane?" dívala se na tebe lehce zvědavě a zároveň zdvořile.


Marsali

"Neříkali kapitáne, ale osobně si myslím že regulérní bude stačit." odpověděl těžkooděnec.
"Aby toho nebylo málo madam, tak císařovna chce za okamžik vyrazit do města. A jakožto velitel stráže by jste měla jít také." dodal a očekával, že začneš řvát.
Zatím to všehovšudy vypadalo, že jistý generál se dočista zcvokl, nebo má jakési předsudky.

"Dle rozkazu vás mám..." zarazil se hledal správné slovo. "..."dovést" na směnu." dokončil nakousnutou větu.
"Kdyby jste se připravila kapitáne, ať už to máme za sebou." požádal voják a bylo vidět, že není zrovna nadšený ze svého úkolu.

Když jsi se přichystala, tak tě dovedl z ubikací důstojníků až do hlavního sálu, kde již byla císařovna, její dvě čarodějky a jistý malíř se svým pomocníkem.
Voják zjevně spolkl jazyk, protože se neodvážil nic říct, dokud nemusel, asi měl strach, aby neřekl něco neuvážlivého, či nevhodného.
Podle toho, jak kamenně se tvářil jsi si mohla domyslet, že snad raději i přestal dýchat.

Chování vojáků v přítomnosti císařovny bylo občas až směšné.
Jen málokterý z nich dokázal zachovat klid a rozvahu, ale to většinou byli ti, jež prošli tolika bitvami, že se o nich říká, že už nemají co krvácet, neb krev vytekla v bitvách.
Těch pár vojáků si drželo ohromnou úctu mezi zbytkem kádru.
Mezi důstojník se šušká, že i samotná císařovna má pro tyhle "železné válečníky" trochu slabost.
Ale fakta si u nich nikdo neověří, natož u císařovny.

Ticho přerušil až těžkooděnec, jež oslovil císařovnu:
"Výsosti, velitel vaší stráže, kapitán Marsali."
Císařovna se otočila a pohlédla na vás, přičemž se stále usmívala.
"Kapitáne..." začala a podívala se na tebe, přičemž jen slepý, nebo aspoň poloslepý by si nevšiml, že jsi nevyspalá. "...doufám, že vaše služba nebude skýtat žádné velké problémy...hlavně v noci ne." dodala stále s úsměvem.
"Možná si budu muset generály pozvat a říct jim, ať nechávají stráže po noční službě vypsat. Unavená stráž většinou nedává pozor, něco jim unikne a ti blázni pomalu nechtějí chudáka postavit před soud..." povzdychla si.
"Jinak se dnes spíš snažte odpočívat, pokud chcete, berte to jako příkaz." dodala vážněji, i když výraz její tváře se nezměnil.

Zavrana

Tvůj pád k zemi tě ušetřil další gryfovi pozornosti, jež se upřela na tvé "přátele", pokud se tak dali nazvat, roztáhl svá křídla a vzlétl s takovou prudkostí, že jsi studený vzduch mohla cítit.
Kdesi v dáli jsi slyšela jak skupinou otřásá chaos panika, zatímco Gryf očividně řádí a nikomu ze skupiny neví, jak se rozzuřeného predátora zbavit.

Zatímco za tebou řádil gryf, před tebou, na druhé strany mýtiny, zpoza stromu vykouklo cosi, co vypadalo jako liška, ale bylo to moc daleko, aby se to dalo určit, pomalu to vylezlo zpoza stromu a pomalu se to vydalo k tobě.
S každým tvým mrknutím to bylo blíž a blíž.
Až v okamžik, kdy to bylo těsně před tebou, tak bylo vidět lišku zcela jasně, i přes to, že z tebe pomalu prchal život. Tvor byl velký jako liška, dokonce tak i povětšinou vypadal.
Jeho smaragdové oči se dívali na tebe a pak se zaměřil na tvé zranění, obezřetně tě to cosi obešlo a se vší svou "liščí" silou tě převalil na záda, trochu zápasil s váhou "mrtvého" těla.
Pak se zdvihl na zadních a díval se na tebe.
Když se jeho smaragdové oči zadívali do tvých, oči se ti pomalu začali zavírat.
Zdálo se, že konec je tady, vše začalo být tlumené, zvuky se vzdalovali rychleji než vane vítr při vichřici.

Když jsi otevřela oči, kolem sebe jsi mohla vidět ten samý výjev, jako předtím.
S tím rozdílem, že tvor byl pryč. Všechno se zdálo být jasnější, ostřejší, dokonce i tělo poslouchalo lépe než před chvílí.
Když si zvedla hlavu, tak jsi mohla vidět, že z rozpáraného břicha "zbyly" jen čtyři hluboké rány, stále krvácející, ale zdá se, že vnitřnosti byly tam, kam patří, nikoliv na zemi.
Spousta smrtelníků by si okamžitě položila dvě otázky:
Co s tím gryfem?
A co vlastně byla zač ta "liška"?


Amal

Ulice byly narvané k prasknutí, občas bylo těžké se menšími uličkami procpat.
Dokonce i části, kde bývá nanejvýš pět lidí v jednom okamžiku, nyní překypovali životem.
V jedné z nich na tebe dokonce kdosi hvízdl tobě známým hvizdem.
Když jsi se vydala za zvukem, tak jsi mohla objevit muže stejně oděného, jako ty, jenže to nebyl ten, jehož hledáš.

"Amal, proč se protloukáš těmi davy?" zeptal se nevěřícně.
"Ze střechy by jsi mohla vidět líp, i když pozor na stráže. Dnes se zdá nejsou naladěni na to přehlížet "neobvyklé" dění na ulici." dodal a díval se kolem.
"Zároveň bych potřeboval, aby jsi mi trochu pomohla, když už se tedy protloukáš těmi davy, potřebuju, aby jsi tohle..." začal a podal ti pytlík s čímsi, co se zdálo být na omak zeleninou, nebo něčím takovým, "...donesla k jednomu léčiteli, který z toho má prý udělat něco, co má Řádu pomoct, sice nevím co, ale není na mě to posuzovat." dodal.
"Tak co, pomůžeš mi?" zeptal se s nadějí v hlase.

Ráno

Vzbudila jsem se mnohem dřív, než mohlo slunce vůbec vyjít na obzor. Nebyla jsem unavená a tak jsem vstala z postele s jemnými peřinami a došla jsem se opláchnout do lavoru. Nalila jsem si do něj ze džbánu čerstvou vodu a důkladně jsem se opláchla. Prohlédla jsem se v zrcadle, odkud na mě hleděly dvě jasně jantarové kočičí oči. Pročesala jsem si kartáčem vlnité vlasy a pak si je stáhla do drdolu, aby mi při míchání lektvarů nepřekáželi. Nerada bych si je spálila.
Oblékla jsme si jednoduché kalhoty z hnědé látky, které končili pod koleny ve vysokých kožených botách. Halenu s krátkým rukávem jsem překryla koženou kazajkou s přezkami a k pasu umístila tenkou stříbrnou dýku. Neměla jsem důvod se bát útoku, ale opatrnosti není nikdy dost.

Když jsem měla pocit, že jsem nachystaná, sundala jsem si z krku malý klíček, který byl pověšený na stříbrném řetízku. Odemkla jsem dveře, které nikdo jiný nesměl odemknout. Zrušila jsem kouzlo, které je chránilo a vstoupila jsem do menší, tmavé místnosti. Zapálila jsem svíce, aby bylo v místnosti dostatek světla, které se odráželo od kádinek a kovových kahanů vyráběných na zakázku. Zamkla jsem se a vypila jsem ochranný lektvar z rostliny vlaštovičníku, myrty bílé a ocásků devilníku. Na pachuť tohoto elixíru jsem si již zvykla, takže jsem se ani neoklepala hnusem. Pouze jsem přivřela oči a vydechla. Nyní jsem mohla v klidu začít míchat lektvary s rozmanitými účinky.

Netušila jsem kolik je hodin, když jsem skončila. Došlo mi, že musela uplynout hodně času a tak jsem rychle vyšla z místnůstky bez oken a podívala se z okna svého pokoje. Slunce bylo již na východě a já si uvědomila, že bych měla být již někde jinde. Už nebyl čas měnit garderobu a tak jsem rychle zajistila místnost s lektvary a hodila si na záda černý plášť s kápí. Vyšla jsem z pokoje a potkala jsem se se Sif. Usmála jsem se na ní také: ,, Dobré ráno!"
Sešli jsme schody a zjistili, že je císařovna již vzhůru. Už jsem se chtěla omluvit za zdržení, ale Sif stihla začít dřív, přesto ji císařovna s úsměvem zarazila, že se nic neděje.
A její další nápad na jídlo venku ve městě mě potěšil a zvedl mi náladu. Nerada chodím mezi lidi sama a tak jsem byla ráda, že se mnou bude císařovna i Sif. Ony pro mě byli velmi důležité.

,, Také si myslím, že je to skvělý nápad," usměji se na obě a čekám, kdy vyrazíme, když v tom přišel posel s tím, že mistr Linard dokončil svou práci. Vydali jsme se tedy nejprve s císařovnou za mistrem Linardem. Těšila jsem se a byla jsem velmi zvědavá, jak portrét vypadá a jestli se vydařil tak, jak očekávám. Slyšela jsem, že je mistr Linard skvělý malíř a kreslíř.
Císařovna si prohlédla svůj portrét a pak chtěla znát i náš názor. Důkladně jsem si obraz prohlédla.
,, Velmi se vydařil Vaše výsosti, mistr Linard se skutečně vyznamenal," odpovím císařovně a s úsměvem se podívám na Sif, které zakručelo v žaludku.

Ubikace

Poslova slova mě proberou rychleji, než kdyby mi někdo vrazil pár facek, vylil na mě kýbl vody a nakonec mi postavil k hlavě dělo a vystřelil.
Já a velitel císařovniny stráže? Prosím?

Ze zvyku mi ruka sjede k pasu, aby se sevřela kolem jílce, ale meč nenachází. Mám co dělat, abych udržela zavřená ústa.
Proč já? Na pohádky nevěřím, váže mě k ní jen úpis, nijak ji neuctívám! Na druhou stranu, aspoň je vidět, že generál věří, že se o ni dovedu postarat
Hlava mi jede na plné obrátky, nahlas si však jen povzdechnu, dokud mě z přemítání neprobere poslovo:

Kapitáne?

Zhluboka se nadechnu, podívám se mu do očí a optám se:
Kde mám být a jak rychle? Budu potřebovat speciální zbroj, nebo stačí má obvyklá?
Nakloním hlavu, opravdu si nejsem jistá, že mi na tyhle otázky bude schopen odpovědět.

Rubín Taragonu

"Děkuji," pokynu hlavou strážným a vejdu do města. Hned nato se zastavím, zakloním hlavu a začnu si prohlížet tu krásu. Cítím ten život, radost, prostě vše v tomto nádherném městě, byť vím, že jsem sledován. To ale nemění nic na tom, abych si pobyt zde neužil a nevytěžil z něj co nejvíce budu moci.
"Halo, pane, omlouvám se, že vás ruším, ale jak bych se dostal do místní knihovny, prosím?" zavolám na jednoho strážného a hned se k němu vydám. Jistě, někdo by se nejdříve sháněl po ubytování, ale já mám priority posazené trošku jinak. Nejdříve se chci podívat na místo, které bude nejčastějším místem mých návštěv, až pak půjdu hledat nějaké ubytování. Nejlépe někde blízko knihovny a co nejlevnější, ale nemohu chtít vše.

...Jak se ztratit v termitišti...

Byl to vcelku příjemný den - tvář světa něžně hladily paprsky slunce, které ale nepálily, město se slavnostně odělo do modrozlatého hávu a lidí bylo tolik, že se ani spočítat nedali a všichni se vlnili, podobni mořské hladině, v bujarém veselí, mluvě či tanci po uličkách a náměstích. Každý si chtěl ukořistit alespoň kousek toho okamžiku pro sebe a uskladnit ho bezpečně ve svém srdci - vždyť Císařovna slavila! A právě v tom zvláštním dni plném magických okamžiků se procházel městem mladý muž. Usmíval se, proplouval davy lidí, sem tam se zastavil na kus řeči, či něco k jídlu a jednou si dokonce zatančil s nějakou slečnou, než zase šel dál městem. Právě vešel na jedno menší náměstí, když do něj nějaký muž ve spěchu vrazil. Vyměnili si několik omluv, zavtipkovali, zasmáli se a zase šel každý svou cestou...

To co ale jiní lidé neviděli byl dopis, tedy prostý drobný útržek čehosi, na čem byl naškrábaný inkoustem vzkaz. Předstíral, že sleduje vystoupení kejklířů, aby si ho rychle nenápadně přečetl, když si všiml děvčátka, které lidé nechtěli pustit dopředu, aby viděla. Přidřepl k ní, kamarádsky se zazubil a ukázal jí prázdné ruce, kterými přejel nad pochodní a najednou v nich hořel útržek lásky. Hodil ho na zem a společně se dívali, jak dohořívá. Sebral ten popel do dlaně a foukl do něj, načež z rukávu, když se nedívala vytáhl cukrátko, které jí na té samé dlani podal. Pohladil ji po vlasech a vydal se dál městem - nyní již s úkolem, o němž se ale nikdo nic nedozví...

Ze střelců nad hlavou si nic nedělal, stejně jako z velkého množství strážných - ostatně nikdo je skoro nevnímal. Stačilo, že věděl, že tam jsou a počítal s jejich přímou účastí v jakémkoliv problému, který by mohl nastat. Jak ale najít někoho takového - moc vodítek k dispozici zrovna neměl. Dál se tedy nazdařbůh toulal městem a ostříží zrak pátral po známém oděvu a neznámé tváři...

Gryf.. a banda idiotů za mnou

Možná by tohle bylo to poslední, co bych skutečně chtěla vidět…
Sledovala jsem pírka, které čechral vítr. Bylo to unikátní, dokonalé, něco, co se jen tak nevidělo. Mohly vás fascinovat slepice nebo orlové, ale tohle bylo něco dokonale jiného. Víc magického.. a magie vždy lákala.
Měřili jsme se pohledem, ovšem ten jeho byl víc obezřetnější. Já.. byla zbrklá a hloupá, opravdu jsem chvíli doufala, že by nám to spolu mohlo klapat.

Pak zadrnčela tětiva.

Zvedl se jako hurikán, rychle a nelítostně, ta špetka důvěry, která mezi námi možná někdy byla, vyprchala.
"VY IDIOTI!" nekrotila jsem se v řevu, stejně bylo pozdě a já stála jen vteřinu či dvě od jeho tlap. (99%)

Ani jsem si neuvědomila, jak rychle a s jakou lehkostí do mne zasekl drápy. Kůže se protrhala za krátkého skřípění drápů o kosti.
Pak se ven vyvalila střeva.
Pomalu jsem klesla na kolena, křik a všechno za mými zády jsem vnímala jen zastřeně, skoro vůbec. Cítila jsem chlad v konečcích prstů a před očima se mi ztrácel svět.
Tvrdě jsem upadla na zem, do kaluže vlastní krve a vnitřností, ale to bylo už dávno něco, co jsem nedokázala vnímat.