Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Taragon
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Ubikace Poslova slova mě proberou rychleji, než kdyby mi někdo vrazil pár facek, vylil na mě kýbl vody a nakonec mi postavil k hlavě dělo a vystřelil. Já a velitel císařovniny stráže? Prosím? Ze zvyku mi ruka sjede k pasu, aby se sevřela kolem jílce, ale meč nenachází. Mám co dělat, abych udržela zavřená ústa. Proč já? Na pohádky nevěřím, váže mě k ní jen úpis, nijak ji neuctívám! Na druhou stranu, aspoň je vidět, že generál věří, že se o ni dovedu postarat Hlava mi jede na plné obrátky, nahlas si však jen povzdechnu, dokud mě z přemítání neprobere poslovo: Kapitáne? Zhluboka se nadechnu, podívám se mu do očí a optám se: Kde mám být a jak rychle? Budu potřebovat speciální zbroj, nebo stačí má obvyklá? Nakloním hlavu, opravdu si nejsem jistá, že mi na tyhle otázky bude schopen odpovědět. | ||
| |||
 | Rubín Taragonu "Děkuji," pokynu hlavou strážným a vejdu do města. Hned nato se zastavím, zakloním hlavu a začnu si prohlížet tu krásu. Cítím ten život, radost, prostě vše v tomto nádherném městě, byť vím, že jsem sledován. To ale nemění nic na tom, abych si pobyt zde neužil a nevytěžil z něj co nejvíce budu moci. "Halo, pane, omlouvám se, že vás ruším, ale jak bych se dostal do místní knihovny, prosím?" zavolám na jednoho strážného a hned se k němu vydám. Jistě, někdo by se nejdříve sháněl po ubytování, ale já mám priority posazené trošku jinak. Nejdříve se chci podívat na místo, které bude nejčastějším místem mých návštěv, až pak půjdu hledat nějaké ubytování. Nejlépe někde blízko knihovny a co nejlevnější, ale nemohu chtít vše. | ||
| |||
 | ...Jak se ztratit v termitišti... Byl to vcelku příjemný den - tvář světa něžně hladily paprsky slunce, které ale nepálily, město se slavnostně odělo do modrozlatého hávu a lidí bylo tolik, že se ani spočítat nedali a všichni se vlnili, podobni mořské hladině, v bujarém veselí, mluvě či tanci po uličkách a náměstích. Každý si chtěl ukořistit alespoň kousek toho okamžiku pro sebe a uskladnit ho bezpečně ve svém srdci - vždyť Císařovna slavila! A právě v tom zvláštním dni plném magických okamžiků se procházel městem mladý muž. Usmíval se, proplouval davy lidí, sem tam se zastavil na kus řeči, či něco k jídlu a jednou si dokonce zatančil s nějakou slečnou, než zase šel dál městem. Právě vešel na jedno menší náměstí, když do něj nějaký muž ve spěchu vrazil. Vyměnili si několik omluv, zavtipkovali, zasmáli se a zase šel každý svou cestou... To co ale jiní lidé neviděli byl dopis, tedy prostý drobný útržek čehosi, na čem byl naškrábaný inkoustem vzkaz. Předstíral, že sleduje vystoupení kejklířů, aby si ho rychle nenápadně přečetl, když si všiml děvčátka, které lidé nechtěli pustit dopředu, aby viděla. Přidřepl k ní, kamarádsky se zazubil a ukázal jí prázdné ruce, kterými přejel nad pochodní a najednou v nich hořel útržek lásky. Hodil ho na zem a společně se dívali, jak dohořívá. Sebral ten popel do dlaně a foukl do něj, načež z rukávu, když se nedívala vytáhl cukrátko, které jí na té samé dlani podal. Pohladil ji po vlasech a vydal se dál městem - nyní již s úkolem, o němž se ale nikdo nic nedozví... Ze střelců nad hlavou si nic nedělal, stejně jako z velkého množství strážných - ostatně nikdo je skoro nevnímal. Stačilo, že věděl, že tam jsou a počítal s jejich přímou účastí v jakémkoliv problému, který by mohl nastat. Jak ale najít někoho takového - moc vodítek k dispozici zrovna neměl. Dál se tedy nazdařbůh toulal městem a ostříží zrak pátral po známém oděvu a neznámé tváři... | ||
| |||
 | Gryf.. a banda idiotů za mnou Možná by tohle bylo to poslední, co bych skutečně chtěla vidět… Sledovala jsem pírka, které čechral vítr. Bylo to unikátní, dokonalé, něco, co se jen tak nevidělo. Mohly vás fascinovat slepice nebo orlové, ale tohle bylo něco dokonale jiného. Víc magického.. a magie vždy lákala. Měřili jsme se pohledem, ovšem ten jeho byl víc obezřetnější. Já.. byla zbrklá a hloupá, opravdu jsem chvíli doufala, že by nám to spolu mohlo klapat. Pak zadrnčela tětiva. Zvedl se jako hurikán, rychle a nelítostně, ta špetka důvěry, která mezi námi možná někdy byla, vyprchala. "VY IDIOTI!" nekrotila jsem se v řevu, stejně bylo pozdě a já stála jen vteřinu či dvě od jeho tlap. (99%) Ani jsem si neuvědomila, jak rychle a s jakou lehkostí do mne zasekl drápy. Kůže se protrhala za krátkého skřípění drápů o kosti. Pak se ven vyvalila střeva. Pomalu jsem klesla na kolena, křik a všechno za mými zády jsem vnímala jen zastřeně, skoro vůbec. Cítila jsem chlad v konečcích prstů a před očima se mi ztrácel svět. Tvrdě jsem upadla na zem, do kaluže vlastní krve a vnitřností, ale to bylo už dávno něco, co jsem nedokázala vnímat. | ||
| |||
 | Zavrana Bylo by naivní myslet si, že si tvor jako je gryf, nevšimne, že se k němu někdo snaží připlížit. Zpočátku nedal nic najevo, ale jakmile jsi od něj byla asi třicet kroků, tak prudce škubl hlavou tvým směrem. V tu chvíli nějaká žena ve skupině vyjekla. Gryfova reakce byla taková, že se ti postavil čelem a upřeně na tebe hleděl. V očích tvora bylo jasně vidět, že zvažuje, zda jsi hrozba, nebo nikoliv. Vánek, jež zavál, načechral tvorovi peří a přidal mu na majestátu. Křídla, která do teď držel natažená, pomalu složil na hřbet a s očividným zájmem si tě pozoroval. I přes svou nádheru gryf byl velice nebezpečný soupeř, jeho zobák dokázal přeštípnout drobnější živočichy vedví v mžiku. Jeho drápy se dali označit za stejně ostré jako tvá dýka, obzvlášť, pokud je to císařský gryf. Hnědé oči tvora sledovali každý tvůj pohyb, ať už byl jakýkoliv. Jenže během této "chvilky poznávání", kdosi ze skupiny převzal iniciativu a vypálil z luku. Zadrnčení tětivy bylo slyšet na celý les. Šíp prosvištěl kolem kolem tvé pravé ruky a zasáhl gryfa do levé přední nohy. Tvor zavřeštěl a postavil se na zadní nohy a divoce začal mávat křídly. Jelikož jsi byla v těsné blízkosti, tak se jeho pozornost upřel na tebe. Dokonce po tobě začal ohánět předními tlapami... Hoď si procentkou, zda se trefil. Amal Immerris van de Assamite Díky události, jakou byly oslavy Císařovny se dalo čekat, že město ovládne šrumec a že stráže budou v nejvyšší pohotovosti. Pohybovat se po ulicích bylo jednoduší v ohledu, že se dalo ztratit v davu, ale na druhou stranu bylo všude dvakrát tolik stráží. Dokonce i střechy byli osídlené lukostřelci a střelci z kuší. Tvá "práce" se tím i docela zkomplikoval. Na jednom menším náměstí proti tobě v davu šel stejně oděný člověk, muž. Když tě míjel, vtiskl ti do ruky vzkaz. Na papíře stálo: Amal, dnes má do města přijet muž z Řádu. Není zdejší, a město nezná, ocenili bychom, kdyby jsi ho našla a přivedla do sídla, ať můžeme zjistit, co jest důvodem jeho příjezdu. Rada si není jistá jeho záměry. Avšak neoznámení jeho příjezdu nejspíš nebude nic dobrého! Tvůj úkol je přivést ho, nezraněného, což by neměl být problém že? Co lepšího si přát? Hledat muže z Řádu ve městě, jež připomínalo lidské mraveniště. Jediné, co napomáhalo hledání byl fakt, že členové Řádu mají, až na detaily, stejné oblečení... | ||
| |||
| Marsali "Kapitáne, nerad vás budím, ale mám pro vás vzkaz od generála Liama. Jmenoval vás na následující měsíc velitelem stráže císařovny, s platností od dnešního dne." oznámil těžkooděnec a bylo patrné, že očekává ránu. "A co jsem zaslechl, tak císařovna chce za pár okamžiků vyrazit do města, asi by jste se měla připravit." dodal. Každý, kdo byl velitelem stráže se mohl těšit určitým výhradám, ale taky to znamenalo být ve službě i ve spánku. Spousta velitelů stráží si jakožto výhodu považovali být v blízkosti císařovny, někteří za svojí službu měli dost peněz, aby si pořídili vlastní obydlí a nemuseli spoléhat na nepohodlí kasáren. To, že služba velitele, nesla příplatky se dalo i počítat. Dokonce se dalo říct, že i nejen příplatky. Kapitáne?" zeptal se po chvíli těžkooděnec, jehož hlas zněl nervózně. Randal Strážný nahlédl do tvého zavazadla a kývl hlavou. "Všechno se zdá být v pořádku." řekl a strážní za tebou s maskovaným zklamáním sundali ruce ze zbraní. Důstojník jim věnoval pohled typu: "Někdy příště". Pak dal znamení strážným v bráně, aby ustoupili z cesty. "Vítej v Rubínu Taragonu cizinče, přeji příjemný pobyt. Avšak pamatuj, že v následujících dnech budou stráže obzvlášť bdělé. Všichni, co by chtěli rušit oslavy naší Císařovny budou přísně potrestáni!" řekl a sám ustoupil z cesty. Před tebou byla volná cesta do města, jež na tebe dýchlo svým energickým dechem, jen co ustoupili strážní. V jednu chvíli to vypadalo, jako by strážní byli zuby a samotné město hlava predátora, kdežto ty jsi kořist, jež se mu dobrovolně vydává. Ale když jsi vstoupil, tak na tebe dopadla atmosféra, jež panovala ve městě, všichni zde měli dobrou náladu, městské budovy byly pokryté modro-zlatými vlaječkami, ty větší byli pokryté stejnobarevnými prapory. Ulice byli čisté a upravené, dokonce i na pouličních stáncích jsou k vidění praporky. Prodávalo se v nich všechno možné, tedy až na magií oplývající předměty, všude bylo i takto brzo ráno na ulicích vidět spoustu lidí. Strážní v ulicích měli ke své obvyklé zbroji ještě modro-zlatý plášť, jež přesahoval přes rameno pravé ruky, táhl se až k pasu. V té slavnostní atmosféře, však panoval pocit, že jsi stále pod dozorem. | ||
| |||
| Hurá na Gryfa! Musela jsem kompletně převázat jednu ze svých vysokých bot, když mi v půlce cesty praskla kožená tkanička, protože jsem boty moc utáhla. Twion měl od té doby hubu plnou keců, protože ho můj vyšpulený zadek rozparádil tak, jako jen málokdy. Sama jsem to však připisovala i tomu, že jsme se blížili ke Krvavé řece a on o ní dost slyšel.. a snad tomu i věřil. "Odpočívání je pro slabochy," mrkla jsem na něj a rozhlédla se kolem. Jistě, vždycky jsem očekávala, že se něco stane. Být připraven na vše kdykoliv je základ úspěchu a mě v životě chybělo něco, co by ho dalo skutečně do pohybu. "Ty snad nikdy nemáš dost," zasmála jsem se a ještě několik okamžiků potom, zatímco jsem přemýšlela, co k tomu dodat – pokud vůbec něco, mi cukaly koutky úst. Bylo to jedno z mnoha veřejných tajemství, které nás dávalo dohromady, ale zároveň to nebylo nic, co by naši skupinku narušovalo. Nebo alespoň ne z mé strany. Jenže souložení s Twionem jen tak, protože si to žádalo tělo nebo alkoholem omámená mysl, nebylo to, co jsem od života chtěla. Chtěla jsem víc. Lásku. Dobrodružnou lásku a opravdové vzplanutí,.. jenže to bylo od doby posledního setkání s Nuarcresem zkrátka pryč. Kde je ti asi konec, Cizinče? Touláš se a vzpomínáš, nebo’s už zapomněl? Oh, ano. Ty doby jsou dávno pryč. Rok, možná víc, to je dost času, aby jeden z nás zapomněl. Do tváře mi vletělo hejno menších mušek, které se až dosud nerušeně proháněly ve vzduchu, a já se po nich ledabyle ohnala rukou. "Ale až dorazíme do města..," vrhla jsem na tu jeho blonďatou záletnickou hlavu významný pohled. O kolik tak mohl být starší? O deset, možná patnáct let? Každá panenka mu padala k nohám a bylo jedno, jestli jsme navštívili město nebo vesnici. To jsme už dávno prošli přes most a nechali za sebou mýtus v podobě Krvavé řeky, která byla obyčejně blátivá, smradlavá a snad i plná ryb. Gryf? Vzhlédla jsem od prašné cesty a stejně jako zbytek skupiny jsem zastavila, jak jinak, než po Twionově boku. Kdekdo by mohl říct, že nám to spolu slušelo. "A pak, že by se nemuselo nic dít..," broukla jsem si spíš pro sebe poznámku k Twionově dávno vyřčené otázce, kterou však přebila jiná. "Jak bys ho asi tak zabil, umlátil ho loutnou?" ušklíbla jsem se a hleděla na gryfa. Nemusela jsem dlouho pátrat v paměti, abych si vzpomněla na tu bábu a její povídačku o Císařovně. "Mohl by patřit císařským.. takže nám zbývá jít dál a nechat to být, nebo to jít hrdinsky prozkoumat, abychom měli další kousek na vydělávání," povzdechla jsem si. To už mi Gov tiskl do ruky mou celokovovou dýku, kterou si ráno půjčil, tahle tichá domluva se mi líbila. Když šlo o něco zajímavého, šli jsme společně, když se to zdálo být nebezpečné, byl to vždy jeden z nás. Pro tuhle příležitost jsem se hodila já. Zlehka jsem dýku stiskla a protočila jí mezi prsty. Moc dobře jsem věděla jak ji použít, ale nepřipadalo mi to správné. Pomalu jsem se hnula kupředu, směrem ke Gryfovi. Srdce mi bušilo nervozitou, ale ten tvor mě k sobě táhl stejně, jako má zvědavost, jestli se jen tak toulá, nebo je tu vážně s císařskými. To by bylo! Při takovém přemýšlení ve mně hrklo, protože Císařovna byla zrovna teď tou poslední osobou, kterou bych chtěla potkat. Jenže Gryf byl Gryf, a i když byla jen malá šance, že by mohl být ochočený do té míry, abychom vytvořili nerozlučnou dvojici, byla přece jen lákavá. Čím jsem byla blíž, tím klidněji jsem se cítila. Zvířata nervozitu moc dobře vycítí a tenhle kolos by se jen těžko zastavoval. Ten idiot by ho možná vážně chtěl sežrat. | ||
| |||
 | Brzké ráno
Převracela jsem se na posteli, jejichž přikrývky byly pokryté černým sametem. Rudé závěsy zabraňovaly prvním slunečním paprskům vniknout dovnitř a nejeden by si myslel, že to tu vypadá jak v nevěstinci. Postel jsem měla naproti oknu, kolem většiny zdi stály police napěchované knihami nebo různými sklenicemi s... sama nevím, s čím vším. V pravém horním rohu od postele jsem si nechala pořídit stůl, který jsem skoro nepoužívala. Spíš sloužil jako skladiště různých dopisů, pergamenů, nedopsaných knih. Ráda jsem trávila volný čas v knihovně.
Nyní jsem měla problém se zlým snem, který mě poslední dobou pronásledoval. Vždy probíhal stejně. Šla jsem po ulici, kterou jsem nedokázala nijak identifikovat, ale celou dobu jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Vždy končil stejně. Někdo mi položil ruku na rameno, a já se s trhnutím pokaždé probudím. Ani dnes tomu nebylo jinak. Trhla jsem sebou a ostře se bouchla do rohu postele. „Au!“ chytnu si na chvíli zraněné místo, protože to bolí jako čert. Chvíli čekám, než mě bolest přejde a následně si sednu. „To už není normální,“ vzdychnu. Nemohla jsem však jen nečinně sedět a dívat do zdi. Opět jsem se měla se svou přítelkyní Ardíou sejít s císařovnou a jít s ní na snídani. Kolik lidí nám závidělo, že jsme tak blízké jejich bohyni?
V koutě u dveří, jako vždy, stála mísa s chladnou vodou. Opláchnu si obličej a jdu si vzít něco na sebe. Vzala jsem si na sebe své typické oblečení. Přece jenom jsem na šaty moc nebyla a takto jsem se cítila nejpohodlněji. Samozřejmě, pokud jsem měla jít na nějaký ples, už jsem se pěkně nastrojila a pak se usmívala na všechny muže, kteří mne sledovali svými chlipnými pohledy.
Ještě vlasy a pomalu jsem scházela ze schodů dolů. Ardía se ke mně připojila během cesty dolů, při čemž jsem se na ní usmála a pozdravila: „Dobré ráno,“ následovalo mrknutí a společně jsme sešly pod schody. Zarazilo mě, že tu císařovna již stála. „O...“ už jsem chtěla začít, ale zastavila mne mávnutím ruky. Asi se dneska něco chystá, když je tu tak brzy, pomyslím si s lehkým úsměvem, při čemž mě vytrhne zařinčení kovu. Usmála jsem se na oba dva strážce a následně věnovala pozornost císařovně.
"Dámy, co kdybychom dnes ráno vyrazily někam do města? U sochy kapitána Frederica je nějaká restaurace, která báječně umí vařit. Nic proti palácovým kuchařům, ale změna prostředí je zapotřebí, co myslíte?"
„Myslím, že to je skvělý nápad,“ přisvědčím. Dlouho jsem nebyla ve městě. Konzervatoř stála odsud nedaleko a tím směrem nevedla cesta skrze město. Také jsem věděla, jaká rizika průchodem města můžou nastat. Pak vešel muž, který často oznamoval, že někdo přišel až moc ceremoniálním způsobem. Dala jsem ruce v kříž a poslouchala, kdo si dneska opět usmyslel nás otravovat. No, tak nakonec někdo, o koho stojíme. Nedávno si nechala císařovna namalovat svůj portrét, i když nás dvě u toho nechtěla. Přece jenom to chtěla jako překvapení.
Vydaly jsme se podívat na mistra Linarda, který ukazoval své dílo. Císařovna se zeptala i na náš názor, což mě vždycky potěšilo. Věnovala jsem jí jeden ze svých úsměvů, který patřil jenom jí, a odpověděla: „Nádherná práce. Myslím, že mistr Linard je velmi talentovaný. Pak bych možná chtěla, aby namaloval i můj portrét,“ musím se zasmát. Uslyším lehké zakručení, překrývajíc si břicho rukou. „Omlouvám se,“ řeknu pokorně. | ||
| |||
| Příchod do města Již po čtyři léta putuji Taragonem, poznávám přírodu, učím se jejím tajům a příležitostně bavím lidi. Již čtyři léta jsem na cestě a až teď mne mé nohy zanesly sem, do města měst. Do Rubínu Taragonu. Sídla, kde přebývá sama císařovna, kde se nachází největší koncentrace čarodějů v zemi a také mnoho knih. Knih, které čekají, až je přečtu a naučím se jejich tajemství. Dojdu k úchvatné bráně ještě úchvatnějšího města. Už z dálky vidím strážné, jak mi zastupují cestu a když dojdu až k nim, dva se mi postaví za záda. Jen díky své výchově se neotočím a nepodívám se na ně. Sice cítím jejich chuť po akci, ale bezpečně vím, že ode mne se jí nedočkají. "Za účelem studia a poznání," odpovím s úsměvem strážnému a opřu se o svou hůl. "Jistě," dám mu nahlédnout do mé brašny, kde se nachází pár zlatek, jídelní nůž, nějaké to jídlo a pití, pár pecek a tlustou knihu vázanou v kůži, která je do čtvrtiny plná nějakými neznámými texty. "Chápu vaše důvody," usměji se opět na strážné. | ||
| |||
| Ubikace Sotva jsem padla na postel, už je tu rámus jak... Chvilku jen nehybně ležím, než mému tělu dojde, že jsem opravdu vzhůru a mozku, že to vyvolávají právě mě. Chvíli se snažím tvářit, že tu vlastně nejsem, ale když Allaine památnou větou: "Mars, udělej mi laskavost a zjisti co ten kohout chce, případně mu zakruť krkem!" Naruší můj klid - Kolikrát jsem jí říkala, že přesně tuhle zkratku svého jména nesnáším - vstanu a hodím po ní ošklivým pohledem: První budeš ty, za tu přezdívku Zamračeně a s přivřenýma očima dojdu jen ve lněné košili a kalhotách k poslovi, chytím ho za loket a ať se mu to líbí nebo ne, vyvleču ho před ubikace, aby měli aspoň ostatní možnost se vyspat. Pomalu se mi začíná rozednívat, že mi nastává těžký den, i když netuším, z jakého důvodu. Rychle projíždím události posledních dnů, jestli jsem někde neudělala chybu, ale nic mě nenapadá. Když za námi zaklapnou dveře ubikací, konečně posla pustím a otočím se k němu čelem: Tak co je, ať už to mám za sebou. Optám se ho a jen stěží potlačím zívnutí. | ||