Zavrana

Bylo by naivní myslet si, že si tvor jako je gryf, nevšimne, že se k němu někdo snaží připlížit.
Zpočátku nedal nic najevo, ale jakmile jsi od něj byla asi třicet kroků, tak prudce škubl hlavou tvým směrem. V tu chvíli nějaká žena ve skupině vyjekla.
Gryfova reakce byla taková, že se ti postavil čelem a upřeně na tebe hleděl.
V očích tvora bylo jasně vidět, že zvažuje, zda jsi hrozba, nebo nikoliv.
Vánek, jež zavál, načechral tvorovi peří a přidal mu na majestátu.
Křídla, která do teď držel natažená, pomalu složil na hřbet a s očividným zájmem si tě pozoroval.

I přes svou nádheru gryf byl velice nebezpečný soupeř, jeho zobák dokázal přeštípnout drobnější živočichy vedví v mžiku. Jeho drápy se dali označit za stejně ostré jako tvá dýka, obzvlášť, pokud je to císařský gryf. Hnědé oči tvora sledovali každý tvůj pohyb, ať už byl jakýkoliv.
Jenže během této "chvilky poznávání", kdosi ze skupiny převzal iniciativu a vypálil z luku.
Zadrnčení tětivy bylo slyšet na celý les.
Šíp prosvištěl kolem kolem tvé pravé ruky a zasáhl gryfa do levé přední nohy.

Tvor zavřeštěl a postavil se na zadní nohy a divoce začal mávat křídly. Jelikož jsi byla v těsné blízkosti, tak se jeho pozornost upřel na tebe.
Dokonce po tobě začal ohánět předními tlapami...

Hoď si procentkou, zda se trefil.


Amal Immerris van de Assamite

Díky události, jakou byly oslavy Císařovny se dalo čekat, že město ovládne šrumec a že stráže budou v nejvyšší pohotovosti.
Pohybovat se po ulicích bylo jednoduší v ohledu, že se dalo ztratit v davu, ale na druhou stranu bylo všude dvakrát tolik stráží.
Dokonce i střechy byli osídlené lukostřelci a střelci z kuší.

Tvá "práce" se tím i docela zkomplikoval.
Na jednom menším náměstí proti tobě v davu šel stejně oděný člověk, muž.
Když tě míjel, vtiskl ti do ruky vzkaz.
Na papíře stálo:
Amal,
dnes má do města přijet muž z Řádu. Není zdejší, a město nezná, ocenili bychom, kdyby jsi ho našla a přivedla do sídla, ať můžeme zjistit, co jest důvodem jeho příjezdu.
Rada si není jistá jeho záměry. Avšak neoznámení jeho příjezdu nejspíš nebude nic dobrého!
Tvůj úkol je přivést ho, nezraněného, což by neměl být problém že?

Co lepšího si přát? Hledat muže z Řádu ve městě, jež připomínalo lidské mraveniště.
Jediné, co napomáhalo hledání byl fakt, že členové Řádu mají, až na detaily, stejné oblečení...

Marsali

"Kapitáne, nerad vás budím, ale mám pro vás vzkaz od generála Liama. Jmenoval vás na následující měsíc velitelem stráže císařovny, s platností od dnešního dne." oznámil těžkooděnec a bylo patrné, že očekává ránu.
"A co jsem zaslechl, tak císařovna chce za pár okamžiků vyrazit do města, asi by jste se měla připravit." dodal.

Každý, kdo byl velitelem stráže se mohl těšit určitým výhradám, ale taky to znamenalo být ve službě i ve spánku.
Spousta velitelů stráží si jakožto výhodu považovali být v blízkosti císařovny, někteří za svojí službu měli dost peněz, aby si pořídili vlastní obydlí a nemuseli spoléhat na nepohodlí kasáren. To, že služba velitele, nesla příplatky se dalo i počítat.
Dokonce se dalo říct, že i nejen příplatky.

Kapitáne?" zeptal se po chvíli těžkooděnec, jehož hlas zněl nervózně.


Randal

Strážný nahlédl do tvého zavazadla a kývl hlavou.
"Všechno se zdá být v pořádku." řekl a strážní za tebou s maskovaným zklamáním sundali ruce ze zbraní. Důstojník jim věnoval pohled typu: "Někdy příště".
Pak dal znamení strážným v bráně, aby ustoupili z cesty.
"Vítej v Rubínu Taragonu cizinče, přeji příjemný pobyt. Avšak pamatuj, že v následujících dnech budou stráže obzvlášť bdělé. Všichni, co by chtěli rušit oslavy naší Císařovny budou přísně potrestáni!" řekl a sám ustoupil z cesty.

Před tebou byla volná cesta do města, jež na tebe dýchlo svým energickým dechem, jen co ustoupili strážní.
V jednu chvíli to vypadalo, jako by strážní byli zuby a samotné město hlava predátora, kdežto ty jsi kořist, jež se mu dobrovolně vydává.
Ale když jsi vstoupil, tak na tebe dopadla atmosféra, jež panovala ve městě, všichni zde měli dobrou náladu, městské budovy byly pokryté modro-zlatými vlaječkami, ty větší byli pokryté stejnobarevnými prapory.
Ulice byli čisté a upravené, dokonce i na pouličních stáncích jsou k vidění praporky.
Prodávalo se v nich všechno možné, tedy až na magií oplývající předměty, všude bylo i takto brzo ráno na ulicích vidět spoustu lidí.
Strážní v ulicích měli ke své obvyklé zbroji ještě modro-zlatý plášť, jež přesahoval přes rameno pravé ruky, táhl se až k pasu.
V té slavnostní atmosféře, však panoval pocit, že jsi stále pod dozorem.

Hurá na Gryfa!

Musela jsem kompletně převázat jednu ze svých vysokých bot, když mi v půlce cesty praskla kožená tkanička, protože jsem boty moc utáhla. Twion měl od té doby hubu plnou keců, protože ho můj vyšpulený zadek rozparádil tak, jako jen málokdy. Sama jsem to však připisovala i tomu, že jsme se blížili ke Krvavé řece a on o ní dost slyšel.. a snad tomu i věřil.
"Odpočívání je pro slabochy," mrkla jsem na něj a rozhlédla se kolem. Jistě, vždycky jsem očekávala, že se něco stane. Být připraven na vše kdykoliv je základ úspěchu a mě v životě chybělo něco, co by ho dalo skutečně do pohybu.
"Ty snad nikdy nemáš dost," zasmála jsem se a ještě několik okamžiků potom, zatímco jsem přemýšlela, co k tomu dodat – pokud vůbec něco, mi cukaly koutky úst. Bylo to jedno z mnoha veřejných tajemství, které nás dávalo dohromady, ale zároveň to nebylo nic, co by naši skupinku narušovalo. Nebo alespoň ne z mé strany.
Jenže souložení s Twionem jen tak, protože si to žádalo tělo nebo alkoholem omámená mysl, nebylo to, co jsem od života chtěla. Chtěla jsem víc. Lásku. Dobrodružnou lásku a opravdové vzplanutí,.. jenže to bylo od doby posledního setkání s Nuarcresem zkrátka pryč.
Kde je ti asi konec, Cizinče? Touláš se a vzpomínáš, nebo’s už zapomněl?
Oh, ano. Ty doby jsou dávno pryč. Rok, možná víc, to je dost času, aby jeden z nás zapomněl.
Do tváře mi vletělo hejno menších mušek, které se až dosud nerušeně proháněly ve vzduchu, a já se po nich ledabyle ohnala rukou.
"Ale až dorazíme do města..," vrhla jsem na tu jeho blonďatou záletnickou hlavu významný pohled. O kolik tak mohl být starší? O deset, možná patnáct let? Každá panenka mu padala k nohám a bylo jedno, jestli jsme navštívili město nebo vesnici.

To jsme už dávno prošli přes most a nechali za sebou mýtus v podobě Krvavé řeky, která byla obyčejně blátivá, smradlavá a snad i plná ryb.
Gryf?
Vzhlédla jsem od prašné cesty a stejně jako zbytek skupiny jsem zastavila, jak jinak, než po Twionově boku. Kdekdo by mohl říct, že nám to spolu slušelo.
"A pak, že by se nemuselo nic dít..," broukla jsem si spíš pro sebe poznámku k Twionově dávno vyřčené otázce, kterou však přebila jiná.
"Jak bys ho asi tak zabil, umlátil ho loutnou?" ušklíbla jsem se a hleděla na gryfa. Nemusela jsem dlouho pátrat v paměti, abych si vzpomněla na tu bábu a její povídačku o Císařovně.
"Mohl by patřit císařským.. takže nám zbývá jít dál a nechat to být, nebo to jít hrdinsky prozkoumat, abychom měli další kousek na vydělávání," povzdechla jsem si. To už mi Gov tiskl do ruky mou celokovovou dýku, kterou si ráno půjčil, tahle tichá domluva se mi líbila. Když šlo o něco zajímavého, šli jsme společně, když se to zdálo být nebezpečné, byl to vždy jeden z nás. Pro tuhle příležitost jsem se hodila já. Zlehka jsem dýku stiskla a protočila jí mezi prsty. Moc dobře jsem věděla jak ji použít, ale nepřipadalo mi to správné.
Pomalu jsem se hnula kupředu, směrem ke Gryfovi. Srdce mi bušilo nervozitou, ale ten tvor mě k sobě táhl stejně, jako má zvědavost, jestli se jen tak toulá, nebo je tu vážně s císařskými. To by bylo! Při takovém přemýšlení ve mně hrklo, protože Císařovna byla zrovna teď tou poslední osobou, kterou bych chtěla potkat. Jenže Gryf byl Gryf, a i když byla jen malá šance, že by mohl být ochočený do té míry, abychom vytvořili nerozlučnou dvojici, byla přece jen lákavá.
Čím jsem byla blíž, tím klidněji jsem se cítila. Zvířata nervozitu moc dobře vycítí a tenhle kolos by se jen těžko zastavoval.
Ten idiot by ho možná vážně chtěl sežrat.

Příchod do města

Již po čtyři léta putuji Taragonem, poznávám přírodu, učím se jejím tajům a příležitostně bavím lidi. Již čtyři léta jsem na cestě a až teď mne mé nohy zanesly sem, do města měst. Do Rubínu Taragonu. Sídla, kde přebývá sama císařovna, kde se nachází největší koncentrace čarodějů v zemi a také mnoho knih. Knih, které čekají, až je přečtu a naučím se jejich tajemství.

Dojdu k úchvatné bráně ještě úchvatnějšího města. Už z dálky vidím strážné, jak mi zastupují cestu a když dojdu až k nim, dva se mi postaví za záda. Jen díky své výchově se neotočím a nepodívám se na ně. Sice cítím jejich chuť po akci, ale bezpečně vím, že ode mne se jí nedočkají.
"Za účelem studia a poznání," odpovím s úsměvem strážnému a opřu se o svou hůl.
"Jistě," dám mu nahlédnout do mé brašny, kde se nachází pár zlatek, jídelní nůž, nějaké to jídlo a pití, pár pecek a tlustou knihu vázanou v kůži, která je do čtvrtiny plná nějakými neznámými texty.
"Chápu vaše důvody," usměji se opět na strážné.

Ubikace

Sotva jsem padla na postel, už je tu rámus jak...
Chvilku jen nehybně ležím, než mému tělu dojde, že jsem opravdu vzhůru a mozku, že to vyvolávají právě mě.
Chvíli se snažím tvářit, že tu vlastně nejsem, ale když Allaine památnou větou:
"Mars, udělej mi laskavost a zjisti co ten kohout chce, případně mu zakruť krkem!"
Naruší můj klid - Kolikrát jsem jí říkala, že přesně tuhle zkratku svého jména nesnáším - vstanu a hodím po ní ošklivým pohledem:
První budeš ty, za tu přezdívku

Zamračeně a s přivřenýma očima dojdu jen ve lněné košili a kalhotách k poslovi, chytím ho za loket a ať se mu to líbí nebo ne, vyvleču ho před ubikace, aby měli aspoň ostatní možnost se vyspat. Pomalu se mi začíná rozednívat, že mi nastává těžký den, i když netuším, z jakého důvodu. Rychle projíždím události posledních dnů, jestli jsem někde neudělala chybu, ale nic mě nenapadá.

Když za námi zaklapnou dveře ubikací, konečně posla pustím a otočím se k němu čelem:
Tak co je, ať už to mám za sebou.
Optám se ho a jen stěží potlačím zívnutí.

Randal

Tvé putování mělo aspoň na chvíli ustat ve městě, o němž jsi slyšel, že je skutečnou perlou Taragonu. V samotném hlavní městě.
Na cestách jsi slyšel spousty příběhů o Rubínu, ale některé byly tak uhozené, že se jim nedalo věřit.
Teď jsi se měl na vlastní oči přesvědčit o tom, zda jsou to jen povídačky, nebo skutečnost.
Jedno bylo jisté, v tomto městě sídlila císařovna, tudíž se dalo očekávat, že to bude město plné různých bohatství.

Když jsi se blížil k městu, tak jsi mohl spatřit obrysy velkolepých zdí, majestátních věží a kdesi v dáli obrysy paláce, ale přes hlavní věž byl vidět jen kousek.
Hlavní brána byla otevřená, ale blokovali ji stráže.
Když jsi se přiblížil blíž, tak tě důstojník zastavil.
"Zdravím tě poutníku. Smím vědět, co tě přivádí do města?" zeptal se a díval se na tebe, zatímco dva další strážní pomalu prošli za tebe.
"Také tě budu muset požádat, aby jsi mi ukázal obsah svého zavazadla." dodal a sledoval tě zrakem, jakým predátor sleduje kořist.
"Je to pouze rutinní kontrola, projde si tím každý, kdo přichází do města." ujistil tě, zatímco dva strážní za tebou dychtivě čekali na povel k jakékoliv akci.


Zavrana

Ačkoliv jste před pár hodinami vyjeli z města, kdesi na severu Taragonu, zdálo se, že cesta utíká celkem rychle. Tak rychlá, že za chvíli jste byli u mostu vedoucím přes Krvavou řeku.
Při pohledu na ní musel krev milující tvor být zklamán, žádná krev tam netekla.
"Zavrano, proč si neodpočineš?" zeptal se jeden z tvých kamarádů, byl to Twion.
"Včera jsi měla pilnější den než já." dodal a drcnul do tebe ramenem.
"Nebo snad čekáš, že se bude něco dít?" zeptal se a poťouchle se usmál.
Na další slova se naklonil až úplně k tobě:
"Nebo chceš nějakou...jinou akci?" zeptal se a spiklenecky na tebe mrknul.

Skupina několik metrů za mostem zastavila a ti v předu ukazovali kamsi na lesní planinku nalevo od vás. Při pohledu oním směrem, asi třicet metrů od vás se na planině protahoval Gryf.
"Gryf? Tady?" zeptal se Twion.
Jeho otázka byla na místě, neb Gryfové žili spíše v horách, než nížinách. Jenže minulou noc ti jistá babka prozradila, že císařovna má dva gryfy. Je možné že je to jeden z nich.
"Jak myslíš, že chutnají Gryfové?" zeptal se znovu Twion.

Další den v Rubínu Taragonu

Sif Artvia Mlenwa a Ardía Noel

Ráno pro vás začalo tradiční rutinou, jež odpovídala pouze vám, takže ať už jste zvyklé dělat cokoliv, teď jste měli možnost, jako vždy (vybavení a vzhled pokoje nechám na vás, do toho vám zasahovat nebudu.).
Chodba před pokoji vypadá spíše jako dlouhé schodiště. Nad schodištěm má pokoj císařnovna, pak následuje asi sto schodů, jež vedou do mezipatra, kde se nacházejí vaše pokoje, vždy na jedné straně mezipatra, pak dalších dvě stě schodů vedoucích do hlavního patra, kudy se dalo dostat všude po paláci.
Před pokoji stáli vždy silně ozbrojené stráže, obyčejný člověk by se na ně bál pomalu i jen pohlédnout.
I když nejpočetnější skupina stála vždy dole, neb jinak se na schody dostat nedalo.

Císařovna vždy chodila na snídani s vámi. Dnešek nebyl žádnou vyjímkou. Vždy jste se měly sejít pod schody. Obvykle jste čekaly vy, ale dnes čekala císařovna. Všechny omluvy zarazila gestem ruky a s úsměvem.
Když se císařovna usmála, tak strážní kolem měli co dělat aby nepolevili v ostražitosti.
Jeden ze strážných se dokonce vás všechny zamilovaně díval, v jeho očích bylo vidět, jak si představuje cosi, zahrnující vás tři.
Jeho snění však přerušil těžkooděnec, jež prošel za císařovnou a kolegu pleskl s řinčením po helmě. Ten se okamžitě vzpamatoval a děkovně kývl na těžkooděnce, ten jen pokrčil rameny a s radostným brouknutím se proplížil zpět na svůj post.

"Dámy, co kdybychom dnes ráno vyrazili někam do města? U sochy kapitána Frederica je nějaká restaurace, která báječně umí vařit. Nic proti palácovým kuchařům, ale změna prostředí je zapotřebí, co myslíte?" zeptala se a pohled přejel po vás a zároveň po strážných v jejím zorném poli, na tváři se jí stále rozprostíral úsměv.
Venku byl slunečný den, tak proč toho nevyužít?
Skrz dveře vedoucí do vstupní haly paláce vešel muž v slavnostní uniformě, došel po bok císařovny, uklonil se a pravil:
"Výsosti, mistr Linard je zde. A také velitelem vaší osobní stráže pro tento měsíc je kapitán Marsali."
V jeho tváři bylo vidět pokoru vůči císařovně.
Císařovna kývla hlavou.
"Děkuji generále." odpověděla a otočila se na místě s takovou ladností, že by i tanečnice záviděla.

Prošla dveřmi do haly, zatímco se vojáci okolo stojící stavěli do pozoru, přítomní důstojníci se klaněli.
Hala byla obrovská, natolik, že by se tam vešlo snad celé město. Přibližně uprostřed stál starší mužík, jež vypadal, že kdyby někdo bouchl dveřmi, tak se sesype jako domeček z karet.
"Výsosti!" uklonil se.
"Jak to vypadá s obrazem mistře?" zeptala se císařovna.
"Hotov Výsosti!" odpověděl mistr Linard a kývl svému pomocníkovi, jež přinesl obraz o velikosti velké knihy, přibližně encyklopedie. Stařík strhl přehoz a odhalil malbu.
"Použil jsem barvy, jaké jste chtěla Výsosti." oznámil mistr, zatímco si císařovna prohlížela obraz.
"Co myslíte dámy?" zeptala se a čekala na váš názor.


Marsali

Člověk by si myslel, že když tě generálové vyženou na noční hlídku u hlavní brány, tak že tě aspoň nechají aspoň prospat. Leda tak v nějakém snu.
Sotva jsi ulehla do postele, tak dveře ubikací důstojnic rozrazil jeden z těžkooděnců a vyřvával tvoje jméno, zatímco procházel všechny postele.
Nebýt brnění, co měl na sobě, tak by byl asi samá modřina, neb po něm ze všech stran létalo všemožné, polštáře, knihy, poháry, stoličky, boty, kdosi dokonce hodil i helmu.
Strážný přestal vyřvávat tvé jméno a dotčeně prohlásil:
"Sakra, já jsem jenom posel! Ono je vždycky jednoduché bombardovat posla co? Já se na to můžu vykašlat!"
"Kapitán Marsali?" zeptal se znovu a rezignovaně stál uprostřed místnosti s očekáváním, co přiletí teď, zatímco čekal na odpověď, tak hudral:
"...oficíři si žijou v luxusu, dávají stupidní rozkazy typu: vejděte tam a doslova řvěte, dokud se neozve!...ale to, že já jsem ten chudák, po kterém tu házejí boty, to už nevidí!".

Jedna z důstojnic, jež tě znala už déle se ozvala:
"Mars, udělej mi laskavost a zjisti co ten kohout chce, případně mu zakruť krkem!"
To se těžkooděnci nelíbilo a jen zakroutil hlavou.

Země Taragon, země plná života a nedotčené přírody. Civilizace zde žije v harmonii s přírodou.
Obyvatelé věří, že jim matka příroda určuje, kolik stromů v lese se smí vykácet, kolik srn ulovit a kde stavět lze a kde ne. Velice vzácně zde totiž dochází k úkazům, jakožto povodně, zemětřesení a tornáda.

Avšak, nebylo tomu vždy.
Před třemi sty lety Taragon byla pustina. Zničená a vypálená. Velká města ani zdaleka nezářila svou dnešní slávou, vesnice v podstatě neexistovali, když tak spíš připomínali tábory tuláků.
Celá země by se dala shrnout jedním slovem a tím je anarchie.
Země byla ovládaná samozvanými regenty, každý z nich toužil po absolutní vládě.
Navzájem si nedůvěřovali a vedli mezi sebou spory o území.
O obyvatele se nezajímali, pokud odmítli sloužit v jejich vojsku, považovali je za parazitickou chamraď.

Desetiletí útrap a nekončících bojů zemi jen více jizvilo a vytvářelo potoky krve protékající krajinou.
Jednoho dne začal vesnice a města obcházet muž, jež hlásal příchod nové vládkyně.
„Ze severu, přes nehostinné pohoří přijde ta, jež zemi Taragon zbaví útlaku a teroru. Navrátí jí její krásu a slávu!“
Lidé se k jeho proroctví stavěli nedůvěřivě, nejvěrnější válečných lordů jím přímo opovrhovali.
Na jeho hlavu vypsali odměnu, ale nikdy se ho nepodařilo chytit.
Nikdo si nemyslel, že by jeho slova mohla dojít naplnění.

Půl roku po zjevení tohoto proroka se váleční pánové sešli a jednali o dočasném smíru, neb ze severu se blížila hrozba v podobě početných vojsk.
I dohodli se pánové na smíru a v čele svých vojsk se vydali čelit této hrozbě.
Ze všech měst a vesnic posbírali muže schopné boje a táhli na sever, kde vyčkávali příchodu nepřítele.
Ten je překvapil jednak svou početní převahou a hlavně kvalitou vojska.

Za léta bojů se vojska pánů nesetkala ze elitními kádry vyzbrojené nejkvalitnější zbrojí a zbraněmi.
První řady pánů byla doslova roznesena na kopytech elitní jízdy, jejíž koně se od koní Taragornských lišili svou vitalitou a energií.
Vojáci pánů se vzdávali v početných skupinách. Doslovně škemrali o život a k jejich překvapení se jim ho dostalo. Elitní kádry útočníků s nimi nezacházeli jako s vězni, ale jako se sobě rovnými.
Veteráni válek mezi pány byly v šoku ze způsobů, jaký s nimi kádry pod zlatomodrým praporem jednali.

Když byli páni zajeti kádry neznámého útočníka, tak byli předvedeni před skupinu, jež bitvě shlížela z nedalekého kopce.
Pánové i jejich poručíci nevěřili svým očím, ani uším, když se dozvěděli, že v čele Elitních kádrů stojí žena.
Ta, po krátké rozpravě s mužem, jež se ukázal býti oním prorokem, pány proměnila v orb energie, jež posléze začali kroužit kolem jejích dlaní.
Ta je fouknutím rozeslala směrem k nebi a do každého území každého z pánů.
Přihlížející zajatí vojáci nevěřili svým očím a všichni padali na kolena a žádali o milost.
Žena je však jen mávnutím ruky umlčela a hlasem, tak jemným a na duši hladícím, je ujistila, že vojáci nezaplatí za zločiny svých pánů.

Orby, jež žena rozeslala do krajů se vpili do země a ta vzápětí začala ožívat.
Pokácené stromy dorůstali, holá země začala zářit zelení.
Tam, kde poutník viděl mrtvou zemi, nyní bujela vegetace. Vodní toky, jež na některých místech kvůli hrázím přestali téct, se rozlili všude, jež jim bylo dovoleno.
Taragon pomalu příroda začala pomalu ožívat, stejně jako lidé, jež viděli tyto úkony považovali za zázraky.

Ti, jež ženu v čele jejích vojsk v doprovodu vojsk pánů viděli ji považovali za bohyni. Špitali si, že v Taragonu není krásnější ženy.
„Spasitelka Taragonu“, jak jí začali říkat, nechala vybudovat velké město kolem jednoho kopce v přesném středu země.
Na stavbě se podílel každý, kdo mohl. Ze všech koutů země se scházeli lidé, aby vystavěli toto město.
Na kopci, kolem kterého město vyrostlo lidé vystavěli honosný palác, jež byl darem pro „Spasitelku Taragonu“.

Od těchto dní, kdy město bylo pojmenováno Rubín Taragonu, země Taragon vzkvétala.
Do dnešních dní se z ní stala prosperující velmoc na kontinentu.
Generace za generací přísahají věrnost oné spasitelce, jež učinili císařovnou.
I po tří stech letech si císařovna drží svou krásu bohyně i svou moc.
Těší se vysoké oblibě obyvatel Taragonu, jež by pro ni zemřeli, pokud by museli.




Avšak život Taragonu se v posledním roce opět změnil…začali se objevovat zvěsti, že se mimo hranice Taragonu formují síly, jež chtějí císařovnu svrhnout.
Část obyvatelstva podezřívá tajemný Řád Orla, jež se usídlil v Rubínu Taragonu.
Řád Orla se drží ostatních stranou. Avšak za staletí své působnosti v Taragonu nikdy neprovedli nic, čímž by na sebe upozornili.

Ale vysocí představitelé země, rádci i samotná císařovna cítí, že se něco blíží.
Něco, co má opět změnit osud Taragonu.
Za hranicemi Taragonu, cosi vyhlíží svou kořist.