Randal

Tvé putování mělo aspoň na chvíli ustat ve městě, o němž jsi slyšel, že je skutečnou perlou Taragonu. V samotném hlavní městě.
Na cestách jsi slyšel spousty příběhů o Rubínu, ale některé byly tak uhozené, že se jim nedalo věřit.
Teď jsi se měl na vlastní oči přesvědčit o tom, zda jsou to jen povídačky, nebo skutečnost.
Jedno bylo jisté, v tomto městě sídlila císařovna, tudíž se dalo očekávat, že to bude město plné různých bohatství.

Když jsi se blížil k městu, tak jsi mohl spatřit obrysy velkolepých zdí, majestátních věží a kdesi v dáli obrysy paláce, ale přes hlavní věž byl vidět jen kousek.
Hlavní brána byla otevřená, ale blokovali ji stráže.
Když jsi se přiblížil blíž, tak tě důstojník zastavil.
"Zdravím tě poutníku. Smím vědět, co tě přivádí do města?" zeptal se a díval se na tebe, zatímco dva další strážní pomalu prošli za tebe.
"Také tě budu muset požádat, aby jsi mi ukázal obsah svého zavazadla." dodal a sledoval tě zrakem, jakým predátor sleduje kořist.
"Je to pouze rutinní kontrola, projde si tím každý, kdo přichází do města." ujistil tě, zatímco dva strážní za tebou dychtivě čekali na povel k jakékoliv akci.


Zavrana

Ačkoliv jste před pár hodinami vyjeli z města, kdesi na severu Taragonu, zdálo se, že cesta utíká celkem rychle. Tak rychlá, že za chvíli jste byli u mostu vedoucím přes Krvavou řeku.
Při pohledu na ní musel krev milující tvor být zklamán, žádná krev tam netekla.
"Zavrano, proč si neodpočineš?" zeptal se jeden z tvých kamarádů, byl to Twion.
"Včera jsi měla pilnější den než já." dodal a drcnul do tebe ramenem.
"Nebo snad čekáš, že se bude něco dít?" zeptal se a poťouchle se usmál.
Na další slova se naklonil až úplně k tobě:
"Nebo chceš nějakou...jinou akci?" zeptal se a spiklenecky na tebe mrknul.

Skupina několik metrů za mostem zastavila a ti v předu ukazovali kamsi na lesní planinku nalevo od vás. Při pohledu oním směrem, asi třicet metrů od vás se na planině protahoval Gryf.
"Gryf? Tady?" zeptal se Twion.
Jeho otázka byla na místě, neb Gryfové žili spíše v horách, než nížinách. Jenže minulou noc ti jistá babka prozradila, že císařovna má dva gryfy. Je možné že je to jeden z nich.
"Jak myslíš, že chutnají Gryfové?" zeptal se znovu Twion.

Další den v Rubínu Taragonu

Sif Artvia Mlenwa a Ardía Noel

Ráno pro vás začalo tradiční rutinou, jež odpovídala pouze vám, takže ať už jste zvyklé dělat cokoliv, teď jste měli možnost, jako vždy (vybavení a vzhled pokoje nechám na vás, do toho vám zasahovat nebudu.).
Chodba před pokoji vypadá spíše jako dlouhé schodiště. Nad schodištěm má pokoj císařnovna, pak následuje asi sto schodů, jež vedou do mezipatra, kde se nacházejí vaše pokoje, vždy na jedné straně mezipatra, pak dalších dvě stě schodů vedoucích do hlavního patra, kudy se dalo dostat všude po paláci.
Před pokoji stáli vždy silně ozbrojené stráže, obyčejný člověk by se na ně bál pomalu i jen pohlédnout.
I když nejpočetnější skupina stála vždy dole, neb jinak se na schody dostat nedalo.

Císařovna vždy chodila na snídani s vámi. Dnešek nebyl žádnou vyjímkou. Vždy jste se měly sejít pod schody. Obvykle jste čekaly vy, ale dnes čekala císařovna. Všechny omluvy zarazila gestem ruky a s úsměvem.
Když se císařovna usmála, tak strážní kolem měli co dělat aby nepolevili v ostražitosti.
Jeden ze strážných se dokonce vás všechny zamilovaně díval, v jeho očích bylo vidět, jak si představuje cosi, zahrnující vás tři.
Jeho snění však přerušil těžkooděnec, jež prošel za císařovnou a kolegu pleskl s řinčením po helmě. Ten se okamžitě vzpamatoval a děkovně kývl na těžkooděnce, ten jen pokrčil rameny a s radostným brouknutím se proplížil zpět na svůj post.

"Dámy, co kdybychom dnes ráno vyrazili někam do města? U sochy kapitána Frederica je nějaká restaurace, která báječně umí vařit. Nic proti palácovým kuchařům, ale změna prostředí je zapotřebí, co myslíte?" zeptala se a pohled přejel po vás a zároveň po strážných v jejím zorném poli, na tváři se jí stále rozprostíral úsměv.
Venku byl slunečný den, tak proč toho nevyužít?
Skrz dveře vedoucí do vstupní haly paláce vešel muž v slavnostní uniformě, došel po bok císařovny, uklonil se a pravil:
"Výsosti, mistr Linard je zde. A také velitelem vaší osobní stráže pro tento měsíc je kapitán Marsali."
V jeho tváři bylo vidět pokoru vůči císařovně.
Císařovna kývla hlavou.
"Děkuji generále." odpověděla a otočila se na místě s takovou ladností, že by i tanečnice záviděla.

Prošla dveřmi do haly, zatímco se vojáci okolo stojící stavěli do pozoru, přítomní důstojníci se klaněli.
Hala byla obrovská, natolik, že by se tam vešlo snad celé město. Přibližně uprostřed stál starší mužík, jež vypadal, že kdyby někdo bouchl dveřmi, tak se sesype jako domeček z karet.
"Výsosti!" uklonil se.
"Jak to vypadá s obrazem mistře?" zeptala se císařovna.
"Hotov Výsosti!" odpověděl mistr Linard a kývl svému pomocníkovi, jež přinesl obraz o velikosti velké knihy, přibližně encyklopedie. Stařík strhl přehoz a odhalil malbu.
"Použil jsem barvy, jaké jste chtěla Výsosti." oznámil mistr, zatímco si císařovna prohlížela obraz.
"Co myslíte dámy?" zeptala se a čekala na váš názor.


Marsali

Člověk by si myslel, že když tě generálové vyženou na noční hlídku u hlavní brány, tak že tě aspoň nechají aspoň prospat. Leda tak v nějakém snu.
Sotva jsi ulehla do postele, tak dveře ubikací důstojnic rozrazil jeden z těžkooděnců a vyřvával tvoje jméno, zatímco procházel všechny postele.
Nebýt brnění, co měl na sobě, tak by byl asi samá modřina, neb po něm ze všech stran létalo všemožné, polštáře, knihy, poháry, stoličky, boty, kdosi dokonce hodil i helmu.
Strážný přestal vyřvávat tvé jméno a dotčeně prohlásil:
"Sakra, já jsem jenom posel! Ono je vždycky jednoduché bombardovat posla co? Já se na to můžu vykašlat!"
"Kapitán Marsali?" zeptal se znovu a rezignovaně stál uprostřed místnosti s očekáváním, co přiletí teď, zatímco čekal na odpověď, tak hudral:
"...oficíři si žijou v luxusu, dávají stupidní rozkazy typu: vejděte tam a doslova řvěte, dokud se neozve!...ale to, že já jsem ten chudák, po kterém tu házejí boty, to už nevidí!".

Jedna z důstojnic, jež tě znala už déle se ozvala:
"Mars, udělej mi laskavost a zjisti co ten kohout chce, případně mu zakruť krkem!"
To se těžkooděnci nelíbilo a jen zakroutil hlavou.

Země Taragon, země plná života a nedotčené přírody. Civilizace zde žije v harmonii s přírodou.
Obyvatelé věří, že jim matka příroda určuje, kolik stromů v lese se smí vykácet, kolik srn ulovit a kde stavět lze a kde ne. Velice vzácně zde totiž dochází k úkazům, jakožto povodně, zemětřesení a tornáda.

Avšak, nebylo tomu vždy.
Před třemi sty lety Taragon byla pustina. Zničená a vypálená. Velká města ani zdaleka nezářila svou dnešní slávou, vesnice v podstatě neexistovali, když tak spíš připomínali tábory tuláků.
Celá země by se dala shrnout jedním slovem a tím je anarchie.
Země byla ovládaná samozvanými regenty, každý z nich toužil po absolutní vládě.
Navzájem si nedůvěřovali a vedli mezi sebou spory o území.
O obyvatele se nezajímali, pokud odmítli sloužit v jejich vojsku, považovali je za parazitickou chamraď.

Desetiletí útrap a nekončících bojů zemi jen více jizvilo a vytvářelo potoky krve protékající krajinou.
Jednoho dne začal vesnice a města obcházet muž, jež hlásal příchod nové vládkyně.
„Ze severu, přes nehostinné pohoří přijde ta, jež zemi Taragon zbaví útlaku a teroru. Navrátí jí její krásu a slávu!“
Lidé se k jeho proroctví stavěli nedůvěřivě, nejvěrnější válečných lordů jím přímo opovrhovali.
Na jeho hlavu vypsali odměnu, ale nikdy se ho nepodařilo chytit.
Nikdo si nemyslel, že by jeho slova mohla dojít naplnění.

Půl roku po zjevení tohoto proroka se váleční pánové sešli a jednali o dočasném smíru, neb ze severu se blížila hrozba v podobě početných vojsk.
I dohodli se pánové na smíru a v čele svých vojsk se vydali čelit této hrozbě.
Ze všech měst a vesnic posbírali muže schopné boje a táhli na sever, kde vyčkávali příchodu nepřítele.
Ten je překvapil jednak svou početní převahou a hlavně kvalitou vojska.

Za léta bojů se vojska pánů nesetkala ze elitními kádry vyzbrojené nejkvalitnější zbrojí a zbraněmi.
První řady pánů byla doslova roznesena na kopytech elitní jízdy, jejíž koně se od koní Taragornských lišili svou vitalitou a energií.
Vojáci pánů se vzdávali v početných skupinách. Doslovně škemrali o život a k jejich překvapení se jim ho dostalo. Elitní kádry útočníků s nimi nezacházeli jako s vězni, ale jako se sobě rovnými.
Veteráni válek mezi pány byly v šoku ze způsobů, jaký s nimi kádry pod zlatomodrým praporem jednali.

Když byli páni zajeti kádry neznámého útočníka, tak byli předvedeni před skupinu, jež bitvě shlížela z nedalekého kopce.
Pánové i jejich poručíci nevěřili svým očím, ani uším, když se dozvěděli, že v čele Elitních kádrů stojí žena.
Ta, po krátké rozpravě s mužem, jež se ukázal býti oním prorokem, pány proměnila v orb energie, jež posléze začali kroužit kolem jejích dlaní.
Ta je fouknutím rozeslala směrem k nebi a do každého území každého z pánů.
Přihlížející zajatí vojáci nevěřili svým očím a všichni padali na kolena a žádali o milost.
Žena je však jen mávnutím ruky umlčela a hlasem, tak jemným a na duši hladícím, je ujistila, že vojáci nezaplatí za zločiny svých pánů.

Orby, jež žena rozeslala do krajů se vpili do země a ta vzápětí začala ožívat.
Pokácené stromy dorůstali, holá země začala zářit zelení.
Tam, kde poutník viděl mrtvou zemi, nyní bujela vegetace. Vodní toky, jež na některých místech kvůli hrázím přestali téct, se rozlili všude, jež jim bylo dovoleno.
Taragon pomalu příroda začala pomalu ožívat, stejně jako lidé, jež viděli tyto úkony považovali za zázraky.

Ti, jež ženu v čele jejích vojsk v doprovodu vojsk pánů viděli ji považovali za bohyni. Špitali si, že v Taragonu není krásnější ženy.
„Spasitelka Taragonu“, jak jí začali říkat, nechala vybudovat velké město kolem jednoho kopce v přesném středu země.
Na stavbě se podílel každý, kdo mohl. Ze všech koutů země se scházeli lidé, aby vystavěli toto město.
Na kopci, kolem kterého město vyrostlo lidé vystavěli honosný palác, jež byl darem pro „Spasitelku Taragonu“.

Od těchto dní, kdy město bylo pojmenováno Rubín Taragonu, země Taragon vzkvétala.
Do dnešních dní se z ní stala prosperující velmoc na kontinentu.
Generace za generací přísahají věrnost oné spasitelce, jež učinili císařovnou.
I po tří stech letech si císařovna drží svou krásu bohyně i svou moc.
Těší se vysoké oblibě obyvatel Taragonu, jež by pro ni zemřeli, pokud by museli.




Avšak život Taragonu se v posledním roce opět změnil…začali se objevovat zvěsti, že se mimo hranice Taragonu formují síly, jež chtějí císařovnu svrhnout.
Část obyvatelstva podezřívá tajemný Řád Orla, jež se usídlil v Rubínu Taragonu.
Řád Orla se drží ostatních stranou. Avšak za staletí své působnosti v Taragonu nikdy neprovedli nic, čímž by na sebe upozornili.

Ale vysocí představitelé země, rádci i samotná císařovna cítí, že se něco blíží.
Něco, co má opět změnit osud Taragonu.
Za hranicemi Taragonu, cosi vyhlíží svou kořist.