Mother's torment
Sif & nemrtvá

Poslouchala jsem příběh naší společnice a bolelo mě u srdce. Neuměla jsem si představit jaké to je ztratit dítě, ale věděla jsem jaké to je ztratit rodinu. Nebo aspoň ty, jež jsem za rodinu považovala. Její příběh mi připomněl události, které sem přivedli mě.
Najednou jsem měla nutkání se vrátit domů.

Ačkoliv mě vzpomínky hnaly domů, stále jsem vnímala její příběh. A když řekla, že přišla o dceru Sandrovou rukou, měla jsem pocit, že mi někdo rozdrtil hrdlo. Chápala jsem její touhu po pomstě a dokonce jsem podporovala Sif v rozhodnutí zničit Sandra.
"Kdo jsme, abychom upíraly matce její právo na pomstu?" zeptala jsem a neočekávala odpověď. Vím, že se to moc nehodilo, ale povzbudivě jsem se usmála.
Vnitru jsem doufala, že náš plán vyjde.

Her daughter
~Jaina + nemrtvá~

Nečekala jsem to. I když z nemrtvé šla hrůza a neustále jsem měla nutkání být ve střehu, její emocionální výlev mě přinutil přehodnotit vše, co jsem si myslel. Objala jsem ji, když potřebovala složit hlavu na mé rameno. Její dcera... nevěděla jsem, jaké to je být matkou a nejspíš nikdy nepoznám.
Na chvíli jsem si vzpomněla na Loratha a na to, jak se na mě díval. Ihned jsem však tu myšlenku zahnala, protože se to nyní nehodilo.

Bylo zbytečné říkat, že mi to je líto. Bylo, ale lítosti nic nenapravím a ani nepomůžu jejím zraněným citům ani jí nevrátím dceru. Mohla jsem udělat jenom jedno.
"Najdeme ho a bude pykat za své hříchy. To jediné ti můžu slíbit," podívala jsem se do jejích očí, i když jsem se v nich topila jak v nekonečném oceánu. Vydržela jsem to. Myslela jsem to vážně. A nebylo to jenom pro ni či její dceru. Bylo to pro všechny, kdož trpěli pod tyranií Sandra. Byl monstrum, které bylo třeba zlikvidovat a to co nejdříve.

Tragédie nemrtvých
Sif & Jaina

Když se nemrtvá vzpamatovala ze slzavého údolí, věnovala čarodějkám pohled, ve kterém se mísilo zmatení, vděčnost a trocha zahanbení.
"Já..." začala, ale dostavila se další vlna slz a hlava se jí zhroutila na rameno Sif, kde zvládla plakat další minutu.
"Já...já...se omlouvám." promluvila chraptivým hlasem.
"Snažila jsem se ovládnout, ale po včerejší noci je toho na mě nějak moc." řekla a zvedla hlavu ze Sifina ramene.
"Ty květiny jsou až moc živá vzpomínka.", zadívala se na rudý květ.
"Než se ze mě stalo tohle..." hlesla a s výrazem naprostého odporu ukázala na sebe.
"...měla jsem rodinu. Manžela a malou holčičku." dořekla a na notnou chvíli se odmlčela.
"Všichni jsme byli šťastní, než se v našem městě ukázalo to monstrum.", do jejího hlasu prosákla čirá nenávist.
"Můj manžel padl při obraně města.", vzpomínka jí viditelně bodla u srdce.
"Já se snažila dostat naši dcerku z města, ale udělala jsem chybu a narazila na něj.", její tvář se zkřivila hněvem.
"Podařilo se mi skolit pět jeho stráží, ale selhala jsem jako matka.", její hlas náhle ztichl.
"Zaslechla jsem křik dcery a ohlédla se, jen abych viděla, jak jí drží jeho vyzáblá kostěná hnáta za šaty.", v očích jí zaplanulo.
"Chtěla jsem jí zachránit, ale ztratila jsem přehled o okolí a doplatila na to hrotem kopí.", rukou si přejela pod srdcem.
"Kdesi v dálce jsem slyšela křičet svojí holčičku a vše se mi vytrácelo.", zhluboka se nadechla a zavřela oči.
"Na krátký okamžik jsem však nabyla smyslů a viděla, co nechce žádná matka vidět.", otevřela oči a její pohled byl zasněný.
"Sandro, ta odporná svině, on...on jí...." její hlas se zhroutil, stejně jako jeho majitelka, jež propukla v pláč a opět se zhroutila Sif na rameno.

Plakala několik dlouhých minut, než se opět vzchopila.
"Proto jsem tady, s vámi." řekla mezi hlubokými nádechy.
"Chci tu svini umřít. Chci ho vidět svíjet se v agonii. Chci vidět poslední zbytky jeho života vyprchat mezi mými prsty!", o čiré nenávisti v jejím hlase nebylo pochyb.
"Pro mě je tahle cesta, tenhle lov, osobní záležitostí." oznámila s neskrývanou zlobou a nenávistí.

Další zlomená duše
Sif

Vstřebávala jsem co se stalo včera večer a tu a tam prohodila pár slov se Sif. Také jsem občas koukla po nemrtvé jejíž ticho bylo zvláštní, když jsem vzala v potaz, jak byla nedočkavá.
Přála jsem si vědět, co se jí honí hlavou.

Po výjezdu z lesa jsem se rozhlédla po louce a neubránila se úsměvu. Na tváři Sif jsem zahlédla jak se lehce brodila ve vzpomínkách, nejspíše na šťastnější období.
Znovu jsem se rozhlédla a měla pocit, že v dáli vidím známou věž. Zaostřila jsem tím směrem a zjistila, že se jedná pouze o vysoký strom.
Můj úsměv se vytratil, nahrazený zklamáním.

Z počínající melancholie mě vytrhlo náhle zastavení, můj kůň tuto změnu nesl nelibě a vzepjal se na zadních, div mě neshodil na zem. S trochou štěstí se mi podařilo slézt a konejšivě ho poplácat po boku.
Poté jsem se otočila za nemrtvou, jež zrovna utrhla květinu a cosi si mumlala.
Náhlá změna v její tváře se mi nelíbila. Poté přišla slova, která byla jako ledová sprcha.
"Jen to ne." pomyslela jsem si a hned jsem viděla to nejhorší.
Vyměnila jsem si pohled se Sif a zamířila k nemrtvé. Má přítelkyně měla stejný nápad a byla u truchlící matky dřív než já.
Postavila jsem se vedle Sif, před nemrtvou a pohladila jí po paži. Chtěla jsem něco říct, ale co říct matce, jež přišla o dceru?

Smutná pravda
~Jaina~

Musela jsem dát Jaině za pravdu. Nemrtvá se chovala trochu divně, ale ne natolik, aby mi to přišlo podezřelé. Celou dobu, co s námi byla, prohodila jen pár slov a její všudypřítomná tichost mne jistým způsobem uklidňovala, protože se tak zdálo, že je vše v pořádku.

Stejné to bylo i během cesty. Hleděla jsem ji na záda a to bylo jediné, co jsem tak mohla dělat. Sem tam jsem prohodila něco s Jainou, protože jsem v mapách byla docela zběhlá a kdyby bylo nejhůř, znala jsem jednoduché navigační kouzlo, pomocí kterého a mapy bychom se dostaly do cíle.

Byla to věčnost, ale nakonec jsme opustily temnotu lesa a místo toho na nás udeřily paprsky slunce. Musela jsem přimhouřit oči a nejdříve se rozkoukat. Šumění potůčku mne dostávalo do stavu meditace a musela jsem místy zatřepat hlavou, abych neusnula v sedle. Vůně louky mne vracela do dětských let, kdy jsem se ráda probíhala a dostala nejeden štípanec od luční havěti. To byla léta. Plná radosti a smutku.

Koně jsem musela zastavit prudčeji, než jsem chtěla, protože jsem si až na poslední chvíli všimla, že nemrtvá zastavila. Sledovala jsem ji, co dělá a stáhlo se mi hrdlo. Koutkem oka jsem se podívala na Jainu a pak s přehozem nohy seskočila na zem.

Byla nemrtvá a dosud jsem si myslela, že city jsou ji velmi vzdálené. Byl to šok vidět ji plakat. Došla jsem k ní a pomalu položila ruku na její rameno. Nic jsem neříkala. Začne sama, pokud bude chtít.

Cesta pokračuje
Sif & Jaina

Nemrtvá byla první, kdo se vyhoupl do sedla a pobídl koně kupředu. Nebýt toho, že jela před čarodějkami, šlo by zapomenout, že tam vůbec je. Její mlčení bylo stejně znepokojivé jako večerní klid.

Po dvou hodinách cesty skupinka vyjela z lesa na louku, potůček se stéle táhl podél cesty, po které trojice jela a působil zdáním tichého společníka. Tak tichého jak jen vodní tok může být.
Louka byla pokrytá kobercem květin všech barev.
Tu a tam na louce vyčníval osamocený strom shlížející na květiny kolem sebe jako starostlivý rodič. Mezi květinami tancovala lesní havěť, tu a tam narušená návštěvou sokola.
Půlměsíce na rukách skupinky v slunečním svitu zmizeli.

Nemrtvá zastavila koně, sesedla a zamířila ke shluku květin s červenými okvětními lístky, jež rostly podél cesty. Sehnula se a jednu z květin utrhla a přivoněla k ní.
"Nevěděla jsem že rostou i tady." hlesla poloviční hlasem a po tváří jí začali téct slzy.
Nemrtvá zavřela oči a znovu přivoněla ke květině, jež na pohled působila dojmem křížence mezi růží a tulipánem.
Když znovu otevřela oči, do obličeje se jí vkradla bolest. Její výraz patřil někomu, komu puká srdce žalem.
"Moje dcera je milovala." řekla a volnou dlaní si zakryla obličej, snažíc se zakrýt vodopád slz.

Opět jsem něco zpackala?
Sif & nemrtvá

Došourala jsem se k ohni a s žuchnutím jsem si sedla mezi Sif a nemrtvou. Obě vypadali omámeně. Já si připadala uvolněná jako dlouho ne. Naposledy, když jsem úspěšně zvládla kouzlo na které jsem se učila dlouhé týdny. I když čím víc jsem po očku pozorovala Sif, tím víc ve mně klíčily obavy, že jsem možná neúmyslně zavinila jakési očarování své jediné přítelkyně.
Kousla jsem se do rtu a lehla si, doufajíc, že zahlédnu třeba ještě jednu padající hvězdu.
Ale místo hvězd se dostavil spánek.

---

Ráno mne probudilo pošťouchnutí, když jsem otevřela oči, všimla jsem si Sif, jak se probouzí.
Nechtělo se mi vstávat. Nikdy jsem nebyla ranní ptáče a nucené vstávání pro mně bylo bolestivé, obrazně řečeno. Ani tentokrát jsem si neodpustila slabé zabrumlání.
Posadila jsem se, zívla a opětovala jsem Sif přání dobrého rána.
Zamžourala jsem na nemrtvou, která byla stále v transu a zírala do ohniště, kam jsem se podívala také, ale neviděla jsem to, co ona.

S úsměvem jsem si vzala jídlo, které mi podala Sif a méně důstojným způsobem jsem se do něj pustila. Teprve až v půli snídaně mi došlo, že bych možná měla jíst způsobněji, než jsem byla na výletech zvyklá. Polkla jsem sousto a další jsem ukousla s dámskou důstojností.
"Mám takový vtíravý pocit, že to nebyl sen. Kolikrát jsi zažila, že by více osob najednou mělo tentýž sen?" odpověděla jsem Sif a podívala se na vlastní půl měsíc.
"Aniž bych zněla jako přehnaný optimista, kdyby nám usilovala o život, nezjevila by se nám, nedala si práci s tou podívanou a rozhodně bychom nebyly tak odpočaté." řekla jsem a podívala se k nemrtvé, jíž zrovna spadla brašna z koně.
"Tedy, alespoň my dvě." dodala jsem s obavami v hlase. Poté jsem vstala, došla se opláchnout k potůčku a trochu se napít vody. Nechtělo se mi plýtvat zásobami z čutor.
Poté jsem zamířila ke koním.

Snad ráno budeme moudřejší
~Jaina + nemrtvá~

Nerozuměla jsem ničemu, co se právě stalo. Musela jsem dát nemrtvé zapravdu. Cítila jsem takový klid, že se mi chtělo spát. Všechno kolem sebe jsem slyšela jako zdálky a určitě to nebyl stav, ve kterém bych měla přemýšlet o tom, co dál. Sedla jsem si k ohništi a na chvíli spočinula pohledem v plamenech. Nemluvila jsem. Nechtělo se mi. Pak jsem nakonec ulehla a usnula.

*

Když jsem otevřela oči, cítila jsem se nepřirozeně odpočatě. Zamračila jsem se, ale ihned jsem výraz změnila v překvapený, když jsem si všimla nemrtvé. "To‘s celou noc nespala?" zeptala jsem se ji a pak koukla po Jaině, zda je už vzhůru. Pokud byla, popřála jsem ji dobré ráno.

Z brašny jsem vytáhla jídlo, dala i Jaině a sousta přežvykovala s rozvahou. Stále jsem měla před očima to, co se stalo včera. Podivná bytost, podivná světýlka, úponky, studená voda a hlavně ten klid a pocit bezpečí. Přála jsem si ten pocit znovu prožít. Nyní jsem měla hlavou plnou pochyb. Podívala jsem se na půlměsíc na své ruce.
"Nepřipadá ti, jako by to byl jenom sen a přitom nebyl?" koukla jsem na čarodějku a strčila si do pusy poslední sousto. "Nevím, co si o tom myslet. Byla tu proto, aby nám pomohla nebo nás zmátla?"

Nejraději bych to s Jainou probrala dopodrobna, ale uvědomila jsem si, že nás tlačí čas a netrpělivý pohled nemrtvé nebyl dvakrát uklidňující. Nebo jsem si jenom představila, že se netrpělivě dívá, abych se sama zvedla, sbalila věci a šla ke koni.

Shameless plot jump
Sif & Jaina + nemrtvá

Nemrtvá stála ve vodě ještě chvíli poté, co čarodějky vylezly ven. Z jejího výrazu bylo jasné zmatení. Její mysl byla kdesi daleko. Jediný pohyb, který udělala bylo pozvednutí ruky a zadívání se na třpytící se půl měsíc. Prsty druhé ruky se lehce poškrábala na hřbetu "měsíční" ruky a poté se zadívala kamsi do dálky, po proudu říčky.

Když vylezla z vody, promluvila poměrně klidným hlasem.
"Měly bychom se na to vyspat. Teď je to moc čerstvá záležitost a ani jedna nejsme schopná se nad tím zamyslet bez předsudků." řekla a sedla si vedle ohniště.
"Jak se říká, ráno moudřejší večera." dodala a přitáhla si kolena k sobě.


Ráno

Nemrtvá zůstala celou noc sedět ve stejné poloze a zírala do teď již vyhaslého ohniště.
Probouzející čarodějky počastovala jen prázdným pohledem. Vstala a zamířila ke koním, jež začala připravovat na cestu. Za celé ráno nic neřekla, jen zaklela, když jí jedna z brašen pro koně spadla na zem.

Sluneční paprsky prosvítaly skrz koruny stromů a les se probouzel ke svému obvyklému šumu a první, kdo se jako obvykle ozval, byly ptáci.
Po třpytících se půlměsících nebyla ani stopa.

Nemrtvá nechala čarodějky se najíst a připravit na cestu. Sama se opírala o svého koně a jen lehce drnkala prsty o tětivu luku. Její kůň na znamení sympatií slabě zařehtal.

Nepálí
Sif & nemrtvá

Sotva jsem se dotkla ruky návštěvnice, ucítila jsem dotek Sif a ohlédla jsem se. Než jsem stačila něco říct, už se mi po ruce vinuly stříbrné úponky, jež se začaly plazit i z vodní hladiny.
Hvězdy dopadající kolem nás jsem vnímala spíše okrajově.
Slova neznámé zněly zvláštně, ale také uklidňujícím dojmem. Uvnitř jsem cítila klid, teplo a vyrovnanost. Ani nevím co s námi prováděla.

Z rozjímání nad nesmrtelností brouka mě vytrhla Sif. Také nerozuměla tomu, co se stalo.
Ale rozhodně byla pro to, abychom vylezly z vody. Nic jsem nenamítala, sice mi chlad až tolik nevadil, ale mokré oblečení není nic, co je příjemné.
"Nemám ponětí co byla zač." odpověděla jsem Sif, i když bych ráda znala odpověď sama.
"A vůbec nevím, proč jsem za ní šla." dodala jsem vzápětí a podívala se na své společnice. Byla to pravda, vůbec jsem nevěděla proč jsem za ní šla. Ale kdyby nám chtěla ublížit, určitě by si nedávala na čas.
"Kdyby nám chtěla škodit, určitě by si nedávala práci s takovou podívanou." pokynula jsem hlavou k nebi a trošku jsem zalitovala, že hvězdy už nepadají.