| |||
Na moment jsem svoji pozornost zaměřil ke dveřím a nechal na pár vteřin svůj úsměv spadnout. Netrvalo však dlouho, než se znovu jasně vyrýsoval. Ona jiskřička mi stále plápolala v očích a já pomalu vstal ze svého křesla. Onu jednu pozvánku jsem skryl pod svůj kabát. Každá hračka se jednou zlomí.. _____________________________ "Ak nie, rýchlo to zistia. Bojím sa, že sa...nahnevajú." To byla poslední tichá slovíčka, která rozezněla tuto chodbu. Následovalo krátkodobé ticho. "Myslím, že právě naopak.." rozezněl se chodbou další. Ten narozdíl od toho druhého zněl pobaveně, proto nebylo těžké přijít na to, komu patří. Zjevím se za tou tichou a pevně ji k sobě přitisknu chycením za ten její tenoučký krček. Šibalsky jsem se začal usmívat na černovlásku kousek od ní. "Vypadáš poněkud ustaraně, malá lady.." pronesu směrem k ní s povýšeným pohledem. Mé rudé oči zahltil plamínek, který jen tak neustával. Ba naopak, možná ještě zesiloval. Pár kroky jsem ustoupil dozadu. "Řekni mi.." skloním se k onomu krčku nespouštějíc oči z té černovlásky. Můj úsměv se o něco roztáhne. Místo krku tentokrát tu myšku uchopím za vlasy a vytáhnu před sebe do vzduchu. V mém výrazu byla rozpoznat ta lehce šílená krvežíznivost, kterou jsem za tu dobu ze sebe tak nějak už vypustil. "Jak moc je úžasný ten pocit vidět umírat nejlepšího přítele..?" řeknu hlasitěji a vybízivěji. V ten moment se ozve tak trochu mlaskavé prasknutí a chodbu částečně ostříkne krev. Právě v tu chvíli mohla jasně vidět, jak moje ruka projela skrz na skrz jejím hrudníkem směrem k ní a držela to malé srdíčko, které po dvou-třech bouchnutích přestalo bít úplně. Ruku jsem vytrhl zpět a hodil jí to srdce do rukou. Následně na to se ozve další křupání a tělo bezvládné dívenky padne k zemi bez hlavy, kterou ještě stále svírám před ní. Hlava její kamarádky se na ní nepřítomně dívala. |
doba vygenerování stránky: 0.35030889511108 sekund