Andor.cz - Dračí doupě online

Sám vyrážím… kdo ví, jestli sám zůstanu

Velmi brzy se od nás oddělí dva kluci, kteří si svého pokémona už vybrali. Během dalšího okamžiku dorazila další slečna, zjistila momentální stav v laboratoři, popadla Machoka a také vyrazila ven o několik vteřin později.
Netrvá to dlouho, a společně se zbytkem celé skupiny skončím též před laboratoří.
Na nic nečekám a povolávám svého pokémona. Vypadá to docela zajímavě, když se pokébal otevře a po bílém jasném záblesku se objeví Gastly, jehož tělo je tvořeno tmavým, temným plynem.
Jedná se o obvyklý případ protikladů… tentokrát v barvách.
Gastly kolem mě chvíli poletuje a navzájem se spolu hodnotíme.
Ahoj Gastly… já jsem Lewis. Podle všeho tvůj nový trenér. Myslím, že bychom spolu mohli vycházet. Podle toho, co je mi známo bychom měli mít několik společných zálib… jako je soumrak a toulání divočinou.
Tak co, zkusíme to spolu? Usměji se na Gastlyho, který se sice nejdříve dívá poněkud nesoustředěně, ale pak se usměje a souhlasně pronese své jméno.
Můžu jenom doufat, že to souhlas opravdu znamenalo.
Jakmile se znovu zaměřím na ostatní, tak zjistím, že už všichni odešli (nevím co dělá Katherine).
Zdá se, že jsme tu zbyli sami. Tak so Gastly, půjdeme?
Dočkám se dalšího pozitivního pronesení Gastlyho jména, na které reaguji dalším úsměvem a společně vyrazíme směrem ke Chromovému lesu.
Teď jsme sice sami, ale třeba cestou někoho potkám, a potom utvořím skupinu s ním… uvidíme.
A pokud ne, tak se taky svět nezboří. Na svých dosavadních cestách jsem byl zatím vždycky sám a vždycky jsem to přežil.
Zatímco jdeme, tak si v pokédexu prohlídnu útoky, které můj Gastly ovládá.
Trochu mě zarazí, že neovládá jeden ze svých základních útoků, ale to nevadí... bude to jedna z mých prvních zkoušet, coby trenéra.
Určitě to nebude hned, ale jsem si jistý, že se ho zvládne naučit.

Počátek cesty

Musím se překonávat ze všech sil, abych si nevýskla, když mi profesor podá pět dalších pokébalů a pokédex. Teď už mi nemůže zabránit v cestě ani moje vlastní smrt.
... která, pokud jsou mé předpoklady správné, právě míří sem. Když budu dostatečně rychlá, můžu se jí ještě vyhnout... Připevním si všechny pokébaly na opasek a do kapsy tomu určené vložím pokédex. Vyjdu ven a rychle se snažím obout si tenisky, protože vidím, že pohroma se blíží. Už, už si zavazuju tkaničku druhé boty, když mi na pravém rameni přistane ruka.
"Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo?" Prudce se narovnám a s výrazem největšího utrpení se otočím na mámu.
"Mami, dohodly jsme se, že v patnácti můžu. Táta by mě pustil už minulý rok..." Začnu se bránit.
"Já vím." Přeruší mě máma.
"Ale mám dojem, že ti v batohu chybí pár zásadních věcí." Teprv teď si všimnu, že máma nese na rameni obrovskou tašku. V duchu tiše zasténám. Máma tašku sundá z ramene, položí ji na zem, otevře a začne ukazovat a vyjmenovávat věci, které údajně prostě musím mít.
"Plavky, opalovací krém, lékárnička, kosmetika, slavnostní šaty, zimní bunda, větrovka, zásoby sladkostí na čtvrt roku nebo aspoň na týden, tvůj oblíbený polštář, plyšák- Squirtle, pamlsky pro pokémony, gumové rukavice, čepice, holínky, časopisy." Cítím jak ve tvářích rudnu až to nakonec moje nervy nevydrží a rupnou.
"Dost! Mami, už mi nejsou tři ani pět, prosím, můžeš se podle toho ke mě chovat? Dobře, vezmu si pár věcí, ale zbytek si odneseš domů, ano?" Navrhnu mírnějším hlasem kompromis. Plavky, lékarnička a sladkosti pro mě i pokémony opustí své stanoviště v tašce a zaujmou čestné místo v mém batohu. Naposledy se obejmu s mámou a batohem o něco těžším vyrazím po cestě vstříc dobrodružstvím. Naposledy zvednu ruku, ale neotočím se, to nikdy nedělám.

Teprve, když ujdu několik desítek metrů si uvědomím, že zatímco já si vyslýchala přednášku o tom, co je a není nezbytné pro cestu už ostatní v laboratoři skončili a většinou ve skupinkách odchází pryč.
Možná bych měla jít s někým... A nebo... Plynulým pohybem, který jsem viděla u táty vytáhnu pokébal se Squirtlem, zvětším ho a nacičeným pohybem vyhodím do vzduchu.
"Volím si tebe, Squirtle!" S úsměvem pozoruji, jak se z pokébalu vynoří můj pokémon. Přidřepnu si k němu.
"Ahoj, já jsem Liam, tvoje nová trenérka a partnerka." Trochu zmateně pozoruji, jak se ke mě otočí krunýřkem.
"Squí." Uraženě pronese. To mě pobaví.
"Hele, něco pro tebe mám." vytáhnu z kapsy sušenku a nabídnu ji Squímu. Ten se otočí, sebere sušenku a se spokojeným "Squí" ji začne chroustat. Při pohledu na něj se nejde nesmát, když mu od tlamičky odlétají drobky.
"Tak, co? Budem kámoši?" Zeptám se, když dojí. Odpovědí mi je souhlasné "Squí". Zasměji se.
"Beru to jako ano." Vezmu Squího do náruče, postavím se a posadím si ho na batoh.
"Takhle se nám bude cestovat líp, co říkáš?" Vykročím po silnici směrem na Chromové město. Po cestě se rozhlížím kolem a snažím se určit, kde by se mohl skrývat nějaký z pokémonů, o které stojím. Otočím hlavu za Squím.
"Kdyby jsi někde náhodou viděl Pidgeyho, dej mi vědět, ano?"