Andor.cz - Dračí doupě online

kolej

Bojím se otevřít oči, ale rukami nakonec nahmatám provázky od plavek, které se mi zařezávají do těla. Snad ani nechci vědět, co se se mnou děje.

Srst? podivím se, co nahmatávám a nedá mi to, abych neotevřela oči. Barvy! Kde jsou Barvy? vyděšeně vykřiknu, ale z úst, jsou to ještě ústa?, vyjde štěknutí.

Co to je? Co se stalo? zmateně se rozhlížím.

Pokoj

Neřeknu na to ni, je vidět, že ona sama svým slovům nevěří. Halucinace by tak zatraceně neboleli...

Vypadá vážně zle, ač mě všechno bolí, můj popud jí nějak pomoci je silnější. Prohrábnu si vlasy a mé prsty zavadí o uši. Dochází mi, že musím vypadat podobně jak ona. Jemně jí vezmu za rameno, když si zlízka všimnu, jak se jí mění kůže. Přejedu po kousku holé pokožky prsty. To je srst? Zamrkám poněkud nevěřícně a snažím se zaostřit zpátky. Stáhnu z ní svou ruku a chytím si hruď, snažím se rozmasírovat si svaly a nějak ulevit bolesti.

kolej

„halucinace z dehydratace“ vysvětluji, ale sama tomu vůbec nevěřím. Co se to tady děje...

Snažím se zhluboka dýchat. Bolí to. Celé tělo mě bolí a cítím jak dostávám křeče do nohou a rukou. Nikdy dřív jsem nic podobného necítila. Už nikdy nebudu moci doma tvrdit, že mě něco bolí. Do teď vše co jsem zažila byla jen maličká bolístka. Zavírám oči a s přerývavým dýcháním čekám, až to aspoň trochu přestane. Trvá to věčnost...

Pokoj

Jen zamračením reaguji na její najednou jiný hlas. Pomůžu jí do pokoje, kde se okamžitě sveze na zem. Přivřu dveře a otočím se k ní. Prohlásí něco o halucinacím a nevěřícně na mě zírá, s rukou u ocasu. Jazykem si přejíždím po hladkém kousnutí.
"Denní sny? Teď dosti pochybuji," pokrčím rameny a snažím se netvářit se moc tragicky. To by jí rozhodně nepomohlo. Nicméně moc do úsměvu mi není. Celé tělo mě bolí. Třeští mě hlava a mám pocit, že moje vnitřnosti vyhlásili stávku, kterou vzápětí násluduje válka a dezerce. Pohled se mi trochu rozzostřuje a mám pocit, že za chvíli nic neuvidím. Raději se tedy k Mie sehnu tak, že si sednu na bobek.

kolej

„Dobře...“ řeknu se zavřenýma očima a samotnou mě překvapí, jak se změnil zvuk mého hlasu. Co se to děje? podivím se a pootevřu oči. Opřu se o Hayley a tak nějak se dokulháme do našeho pokoje. Tam si okamžitě sedám na zem a zády se opírám o stěnu. Cítím, jak mě něco tlačí pod zadkem. Nadzvednu se a rukou tam hmátnu.

Chlupy? „Asi mám halucinace...“ dodám načež zůstanu zírat na Hayley...

Kolej

Jak se protahuju, tak se mi stáhne břicho a raději toho nechám, stejně to nepomáhá. Chystám se jí odpovědět, že raději ano, když si všimnu, zamrkám a skloním si k ní. To jsou ouška?
"Em... raději ne..." dodám po chvíli. Jak si všimnu špičky ocasu, pomalu se mi vybavuje noční dobrodružství, které jsem do teď považovala za sen, či nějaké haucinace.

"Pojď raději do pokoje..." pobídnu jí a pomůžu jí vstát. Nervózně si skousnu rty a překvapí mě, jak zuby hladce projeli tkání a v puse mě zalochtla železná chuť krve.

kolej

Podívám se na ni a pak zase na podlahu. Cítím se fakt divně. „Myslíš, že by se to projevilo tak rychle? Neměli bychom...“ zalknu se, protože mě udělá břicho kotrmelec. A sotva to chytím, aby zbytky jídla nebyli všude kolem. „Zavolat sanitku?“ dodám, jakmile si trochu věřím.

Nakonec se svezu na zem a sednu si na práh, kde ruce dám kolem kolen a snažím se to nějak vydržet.

Kolej

Když poznamená, že je jí divně, tak se na ni otočím. Na její důvod jen kývnu. Asi.

Nějakým způsobem jsme schody vyšli a v koupelně se zastavuje, aby se opět napila. Napadne mě to samé, ale bolest hlavy mě donutí se zastavit a znovu se opřít o zeď.
"Jo... co to je? Myslíš, že jsme v tý špíně něco chytli?" napadne mě a protáhnu se, k bolesti hlavy se totiž přidává i bolest svalů.

kolej

„Wau, je mi nějak divně....“ poznamenám, když vykročíme do schodů a její zavrávorání mě ujistí, že jí taky. „Asi jsme na tom slunci málo pili.“ vymýšlím důvod. A hned u koupelny zastavuji, abych si lokla vody.

Teď už mě hlava bolí příšerně a je mi jasné, že do oken se nepustím. „Je ti taky tak děsně?“ zeptám se a opřu se o futro.

Koleje

Vejdeme dovnitř a Mia zavrávorá, jsem připravena ji chytit, kdyby bylo nebezpečí mdlob, ale chytí se futer a jde napít. Následuji ji, vodou také rozhodně nepohrdnu. Když mi nabídne, vděčně přijmu. Napiju se, lépečečeno celou sklenici vyprázdním. Oddechnu si.

Pak se zeptá na ta okna.
"Jasně, už se těším, jak to bude vypadat po změně image..." usměju se a první vyrazím po schodech nahoru. Vyšlápnu pár kroků, ale bolest hlavy nemizí. Lehce nakrčím čelo a přidržím se zdi. Očividně se budu muset napít více. A neflinkat to.