Andor.cz - Dračí doupě online

Pokoj

Zabere si postel a moje myšlenky vysloví nahlas. Než stačím zareagovat, vystřelí pryč. Má nějak moc energie... Pomyslím si a pohodím hlavou. Zvednu se a zajdu se podívat z okna. Podívám se na oblohu. Copak asi teďka dělá brácha? Než nad tím stihnu nějak rozjímat, tak je zpátky. Má radost, protože našla koště a dokonce vysavač. Hned ho zapojuje, jen nadzvyhnu obočí, nejsem si jistá, že v tomhle domě bych něco chtěla zapojovat do zásuvky, no snad se nic nestane. Otočím se a opřu se o okno.
"Tyjo, jsi tak iniciativní, že jsem nemusela hnout brvou..." komentuji to s úsměvem.

pokoj

Řekne, že jí to nevadí. Zdá se, že spolu vydržíme. Usměji se a beru postel vpravo. „Asi bychom měli vyklepat ten koberec a najít nějaký smeták...“ okomentuji, když se podívám pod postel, kde je opravdu velký bordel, dokonce mám pocit, že jsem tam zahlédla nějaký kondom. Fuj.

„Jdu hledat ten smeták!“ řeknu rozhodně a opravdu se vydám prohledat barák. No smeták najdu rychle a dokonce nacházím i lux. Stačilo se podívat na půdu, kde půlka slouží jako skladiště. Obojí dotáhnu do pokoje. „Něco mám“ řeknu radostně a zapojím vysavač do zásuvky. Doufám, že proud funguje správně.

Pokoj

Najdeme pokoj s třináctkou na dveřích, která ale vypadá, že brzy spadne. Copak tohle jsou koleje kvalitní školy? Zavrtím nad tím nevěřícně hlavou. Vejdeme do pokoje. Pro každou je tu postel, stůl, skříň a židle. Židle podobné kvality jako lavička, takže už přemýšlím, jak půjde opravit, do doby než si budu jistá, že se mi nerozpadne pod zadkem, na ni raději sedat nebudu. Trochu se zakuckám nad prachem a na první místo mého seznamu věcí co udělám se okamžitě dostane vyklepat koberce. Alespoň to vypadá, že povlečení budeme mít čisté. I když jak dlouho to v tom pokoji vydrží, toť otázka. Kývnu tedy, tohle než uklidíme, to bude něco.

Tašku položím na nepovlečenou postel. Na tu vlevo. Nechci ji odkládat do toho prachu. Jen jsem trochu sesunula deku na stranu.Když se mě ptá, jestli mi to nebude vadit, otočím se k ním, cože to mi to nemá vadit. Když mi dojde, že jde jen o tohle...
"Nebude, samozřejmě, že nebude..." usměji se a sjedu jí pohledem. Otevře okno, zatuchlý vzduch se začíná pročišťovat, ale vysmažený pokoj pod plochou střechou se zaplní navíc i horkým vzduchem. Nevšimla si, že jsem si odložila už tašku.
"Pokud je ti to jedno, zabrala jsem tuhle postel..." posadím se vedle tašky a opřu se o ní. Promnu si krk a pak ruku utřu do šátku. Povzdychnu si, potřebovala bych sprchu.

pokoj

Dojdeme do druhého patra a dokonce nalezneme třináctku. Úspěch! Otevřu dveře a vejdu jako první. Uvnitř je vedro na padnutí. Pokoj není úplně mrňavý, jsou tu dvě postele, dva stoly, dvě skříně a dvě židle pochybné kvality a i tak je tu ještě volné místo. Prkennou podlahu kryje pod stolem a mezi postelemi koberec s dlouhými chlupy, který je celkem dost zaprášen. Na postelích leží zatavený igelitový pytel s povlečením...

„Myslím, že tady bude co uklízet dost dlouho...“ konstatuji a tašku odložím na zem. Podívám se po Hayley, bude jí vadit jen Hayl? A nakonec se rozhodnu i sundat vršek, takže zůstanu jen v tom od plavek. „Nebude ti to vadit?“ zeptám se jí raději. Pak otevřu okna naplno aby se sem dostal čerstvý vzduch. „Kterou postel chceš, mě je to jedno?“ ptám se jí...

Pokoj

Nakonec se konečně usměje a přitaká. Zed odejde a tak tam zůstaneme sami. Kývnu.
"Rozhodně zajímavé... nějak to moc neřeší, nezdá se ti?"
"Jasně, tak pojďme," vezmu tašky a jdu po schodech za ní. V prvním patře jsou pokoje od jedničky do desítky a tak tedy následuji Miu do dalšího schodiště.

Pokoj

„Já taky nekradu.“ přitakám, protože krádeže opravdu nenávidím, naštěstí v Austrálii s tím tolik problémy nemáme. Tam by si žádný soused nedovolil sáhnout na věc jiného. Prostě je to tabu.

Hayley komentuje vytopenou postel a já se usměji. S ní ještě bude sranda... Zapomenu na tu třináctku, moc pověrčivá nejsem, a odsouhlasím, že se půjdeme mrknout na ten pokoj. Zed to vezme, jako že na pláž nejdeme a tak popadne, co potřeboval a zase zmizí ven.

„zajímavé přivítání... “ komentuji jeho odchod. „Tak pojďme, ať už konečně zjistíme v jak velké díře máme strávit školní rok.“ řeknu se smíchem a odtrhnu pohled od dveří. V přízemí nevidím žádné pokoje. Je tu jen nějaký bar, šatna, malý taneční parket s pódiem a schodiště nahoru a dolů. Jdu nahorů...

Ubytování

Vejdeme společně dovnitř, kde to naštěstí už není tak hrozný.
"Ne nejsem, a jestli se mě na to bude ptát každý, koho potkám, tak empiezo a hablar español," zazubím se, když konec věty dořeknu španělsky.
"Jasně pláž. No, mě je to vlastně jedno... jen nevím, jestli se mi někam v tom vedru chce..." pokrčím rameny.

Když mě požádá o dopis, tak zalovím opět v kapse a podám mu ho. Dá mi vlasní klíče a vyjmenuje co je od čeho. Podívám se na číslo a pak na Miu.
"Šťastné nebo nešťastné?" zeptám se jí, ale moc šťastně se netváří. Je zvláštní, že máme společný pokoj. Pořádně si ji prohlédnu. Hmm...

Vrazí mi do už tak dost plných rukou i letáček. Sjedu ho pohledem a pak ho nacpu do kapsy. Zdůrazní kradení. Nakrčím nos.
"Na cizí věci bez dovolení nešaham a kdo šáhne na moje, tak mu urazím ruku... ale jestli je to proti nějakému pravidlu, tak jsi nic neslyšel..." dodám a uchechtnu se.
"Vytopená postel pořád lepší, než když tam najdete hlavu býka..." pokrčím rameny a usměju se.
"Tak co jdeme na pokoj?" zeptám se nakonec své nové spolubydlící.

novicky

„Ty nejsi odsud, že?“ optá se místo odpovědi s širokým úsměvem na tváři. „Ne, tady mrtvo nebývá, jen je vedro a všichni jsou na pláži. Vlastně máte štěstí, že jsem sem jel pro zapomenutý magneťák“ řekne, když si vzpomene, že na něco zapomněl. „Chcete se jít představit ostatním, nebo si radši uklidíte pokoj?“ ptá se zvědavě.

„Jo a vlastně asi bych vám měl něco vydat. Ukažte dopisy.“ vzpomene si ještě na něco. Z dopisu si vyčte číslo přiděleného pokoje a každé položí do ruky kroužek se čtyřmi klíči. „Pokoj, přední dveře, sejf, šatna“ ukáže na klíčích.

„Jako prvačky vás taky musím seznámit s tímhle..“ každé vrazí letáček do ruky, na kterém je červeně napsáno „pravidla ubytování“. „Vše jsou to nesmysli, ale na jedno se tu dbá hodně.“ řekne a ukáže na papírku Hayley jeden řádek. „Nekrást věci cizích! – a hlavně to platí u jídla, za to tu trestáme vytopením postele.“ přečte a doplní vesele. „Na druhou stranu u holek je to docela sranda“ zasměje se.

vysvobození

„Jo to určitě doženeš.“ usměji se na ní. Španělka? Hmmm podivím se.
Když vidím, že jsem měla pravdu, lahev dopiji několika doušky. Chutná skvěle! Zvednu se taky ze země a dojdu ke své tašce, kterou si v momentě hodím na rameno. „Mia“ řeknu po Hayley. To je jméno, páni! usměji se a vejdu do stínu uvnitř. Rozhlédnu se a vidím, že tady už není taková špína. Dokonce tu není ani moc prachu...

Na dotaz Zeda vytáhnu dopis a převezmu klíč. Zajímavé načasování když vidím, že Hayley je má spolubydlící. Pokoj číslo 13, nebuďme hned pesimističtí... napadne mi, když se podívám na číslo.