Andor.cz - Dračí doupě online

Pokoj

„Já taky nekradu.“ přitakám, protože krádeže opravdu nenávidím, naštěstí v Austrálii s tím tolik problémy nemáme. Tam by si žádný soused nedovolil sáhnout na věc jiného. Prostě je to tabu.

Hayley komentuje vytopenou postel a já se usměji. S ní ještě bude sranda... Zapomenu na tu třináctku, moc pověrčivá nejsem, a odsouhlasím, že se půjdeme mrknout na ten pokoj. Zed to vezme, jako že na pláž nejdeme a tak popadne, co potřeboval a zase zmizí ven.

„zajímavé přivítání... “ komentuji jeho odchod. „Tak pojďme, ať už konečně zjistíme v jak velké díře máme strávit školní rok.“ řeknu se smíchem a odtrhnu pohled od dveří. V přízemí nevidím žádné pokoje. Je tu jen nějaký bar, šatna, malý taneční parket s pódiem a schodiště nahoru a dolů. Jdu nahorů...

Ubytování

Vejdeme společně dovnitř, kde to naštěstí už není tak hrozný.
"Ne nejsem, a jestli se mě na to bude ptát každý, koho potkám, tak empiezo a hablar español," zazubím se, když konec věty dořeknu španělsky.
"Jasně pláž. No, mě je to vlastně jedno... jen nevím, jestli se mi někam v tom vedru chce..." pokrčím rameny.

Když mě požádá o dopis, tak zalovím opět v kapse a podám mu ho. Dá mi vlasní klíče a vyjmenuje co je od čeho. Podívám se na číslo a pak na Miu.
"Šťastné nebo nešťastné?" zeptám se jí, ale moc šťastně se netváří. Je zvláštní, že máme společný pokoj. Pořádně si ji prohlédnu. Hmm...

Vrazí mi do už tak dost plných rukou i letáček. Sjedu ho pohledem a pak ho nacpu do kapsy. Zdůrazní kradení. Nakrčím nos.
"Na cizí věci bez dovolení nešaham a kdo šáhne na moje, tak mu urazím ruku... ale jestli je to proti nějakému pravidlu, tak jsi nic neslyšel..." dodám a uchechtnu se.
"Vytopená postel pořád lepší, než když tam najdete hlavu býka..." pokrčím rameny a usměju se.
"Tak co jdeme na pokoj?" zeptám se nakonec své nové spolubydlící.

novicky

„Ty nejsi odsud, že?“ optá se místo odpovědi s širokým úsměvem na tváři. „Ne, tady mrtvo nebývá, jen je vedro a všichni jsou na pláži. Vlastně máte štěstí, že jsem sem jel pro zapomenutý magneťák“ řekne, když si vzpomene, že na něco zapomněl. „Chcete se jít představit ostatním, nebo si radši uklidíte pokoj?“ ptá se zvědavě.

„Jo a vlastně asi bych vám měl něco vydat. Ukažte dopisy.“ vzpomene si ještě na něco. Z dopisu si vyčte číslo přiděleného pokoje a každé položí do ruky kroužek se čtyřmi klíči. „Pokoj, přední dveře, sejf, šatna“ ukáže na klíčích.

„Jako prvačky vás taky musím seznámit s tímhle..“ každé vrazí letáček do ruky, na kterém je červeně napsáno „pravidla ubytování“. „Vše jsou to nesmysli, ale na jedno se tu dbá hodně.“ řekne a ukáže na papírku Hayley jeden řádek. „Nekrást věci cizích! – a hlavně to platí u jídla, za to tu trestáme vytopením postele.“ přečte a doplní vesele. „Na druhou stranu u holek je to docela sranda“ zasměje se.

vysvobození

„Jo to určitě doženeš.“ usměji se na ní. Španělka? Hmmm podivím se.
Když vidím, že jsem měla pravdu, lahev dopiji několika doušky. Chutná skvěle! Zvednu se taky ze země a dojdu ke své tašce, kterou si v momentě hodím na rameno. „Mia“ řeknu po Hayley. To je jméno, páni! usměji se a vejdu do stínu uvnitř. Rozhlédnu se a vidím, že tady už není taková špína. Dokonce tu není ani moc prachu...

Na dotaz Zeda vytáhnu dopis a převezmu klíč. Zajímavé načasování když vidím, že Hayley je má spolubydlící. Pokoj číslo 13, nebuďme hned pesimističtí... napadne mi, když se podívám na číslo.

Konzervatoř

Musím se usmát, když vidím s jakým povděkem pije. V lahvi je sice jen voda s limetkou, ale za to je krásně studená, díky termo. Je docela zvědavá.
"Je slyšet můj přízvuk co?" uchechtnu se, " nikdy jsem se nenaučila mluvit čistě... snad to doženu."
"España," dodám a zakřením se, když jsem si uvědomila, že jsem jí neodpověděla.

I já slyším auto.
"Snad," podívám se tím směrem a setřu si z krku čůrek potu. A opravdu, po chvíli se na cestě objeví jakýsi mladík. Zvednu se. Když řekne, že otevře a vytáhne klíče, seberu své tašky a vyrazím za ním.
"Nazdar Zede, já jsem Hayley. To je tu vždycky takhle mrtvo?" a podívám se zpět k Mie, zda jde taky. Svou lahev jsem jí nechala v ruce, kdyby jí chtěla dopít, když ne, hned si ji klidně vezmu zpět.

návśtěva

Opravdu před budou kolejí zastavilo auto. Nevidíte ho, ale po chvíli jde po cestě kluk (cca 26let). Zarazí se, když uvidí tašku a rozhlédne se. Na tváři se objeví úsměv. „Zdar. Vy jste nové? Pojďte otevřu...“ řekne a z kapsy vytáhne klíče od dveří. „Jsem Zed. Teda nejsem, ale všichni mi tak říkají...“ mluví během odemykání, načež podrží otevřené dveře...

konzervatoř

„Jé... díky!“ zaraduji se a opravdu ráda se napiji. svou lahev jsem dolila na záchodech na letišti, ale už za cestu busem jsem ji vypila. „Odkud jsi, jestli se smím zeptat?“ ptám se zvědavě. Určitě nepochází z anglicky mluvící země pomyslím si s úsměvem. Aspoň za tohle můžeme Británii děkovat.

Pak zaslechnu nějaké auto, které zastavilo za keři. „Že by?“ řeknu trochu prosebně.

Ve stínu palmy

"Ne nemám," zasměju se nad její reakcí, "já jsem Hayley a jsem na tom úplně stejně," usměju se na ní a v mé angličtině může slyšet přízvuk, nemluvím úplně čistě. Sedne si vedle, vidím jak je uřícená, tak se kousek posunu na tašce a zalovím v ní.
"Jo to by mě taky zajímalo," kývnu a vytáhnu velkou termo lahev. Podám ji jí.
"Chceš se napít?"

konzervatoř

Po krátké chvilce, kdy přemýšlím, co dál, uslyśím dívku. Celkem polekaně se otočím a podívám pod palmu. Já ji přehlídla... „Asi ano, asi nemáš klíč, viď?“ zeptám se jí a zamířím k ní. Tašku nechávám taškou, stejně v ní je jen oblečení a prázdná lahev od vody. „Jsem Mia a jsem tady nová...“ představím se, načež si rukou přidržím dlouhou sukni a sednu si do stínu. Horko povolí aspoň trochu.

„Jsem zvědavá, kdy se někdo objeví...“ poznamenám po dosednutí a prsty si odlepím ze zpocené tváře pár dlouhých vlasů. Nakonec vytahuji i mobil a naťukám krátkou zprávu, že jsem dorazila.