Andor.cz - Dračí doupě online

Ubytování

Vejdeme společně dovnitř, kde to naštěstí už není tak hrozný.
"Ne nejsem, a jestli se mě na to bude ptát každý, koho potkám, tak empiezo a hablar español," zazubím se, když konec věty dořeknu španělsky.
"Jasně pláž. No, mě je to vlastně jedno... jen nevím, jestli se mi někam v tom vedru chce..." pokrčím rameny.

Když mě požádá o dopis, tak zalovím opět v kapse a podám mu ho. Dá mi vlasní klíče a vyjmenuje co je od čeho. Podívám se na číslo a pak na Miu.
"Šťastné nebo nešťastné?" zeptám se jí, ale moc šťastně se netváří. Je zvláštní, že máme společný pokoj. Pořádně si ji prohlédnu. Hmm...

Vrazí mi do už tak dost plných rukou i letáček. Sjedu ho pohledem a pak ho nacpu do kapsy. Zdůrazní kradení. Nakrčím nos.
"Na cizí věci bez dovolení nešaham a kdo šáhne na moje, tak mu urazím ruku... ale jestli je to proti nějakému pravidlu, tak jsi nic neslyšel..." dodám a uchechtnu se.
"Vytopená postel pořád lepší, než když tam najdete hlavu býka..." pokrčím rameny a usměju se.
"Tak co jdeme na pokoj?" zeptám se nakonec své nové spolubydlící.

novicky

„Ty nejsi odsud, že?“ optá se místo odpovědi s širokým úsměvem na tváři. „Ne, tady mrtvo nebývá, jen je vedro a všichni jsou na pláži. Vlastně máte štěstí, že jsem sem jel pro zapomenutý magneťák“ řekne, když si vzpomene, že na něco zapomněl. „Chcete se jít představit ostatním, nebo si radši uklidíte pokoj?“ ptá se zvědavě.

„Jo a vlastně asi bych vám měl něco vydat. Ukažte dopisy.“ vzpomene si ještě na něco. Z dopisu si vyčte číslo přiděleného pokoje a každé položí do ruky kroužek se čtyřmi klíči. „Pokoj, přední dveře, sejf, šatna“ ukáže na klíčích.

„Jako prvačky vás taky musím seznámit s tímhle..“ každé vrazí letáček do ruky, na kterém je červeně napsáno „pravidla ubytování“. „Vše jsou to nesmysli, ale na jedno se tu dbá hodně.“ řekne a ukáže na papírku Hayley jeden řádek. „Nekrást věci cizích! – a hlavně to platí u jídla, za to tu trestáme vytopením postele.“ přečte a doplní vesele. „Na druhou stranu u holek je to docela sranda“ zasměje se.

vysvobození

„Jo to určitě doženeš.“ usměji se na ní. Španělka? Hmmm podivím se.
Když vidím, že jsem měla pravdu, lahev dopiji několika doušky. Chutná skvěle! Zvednu se taky ze země a dojdu ke své tašce, kterou si v momentě hodím na rameno. „Mia“ řeknu po Hayley. To je jméno, páni! usměji se a vejdu do stínu uvnitř. Rozhlédnu se a vidím, že tady už není taková špína. Dokonce tu není ani moc prachu...

Na dotaz Zeda vytáhnu dopis a převezmu klíč. Zajímavé načasování když vidím, že Hayley je má spolubydlící. Pokoj číslo 13, nebuďme hned pesimističtí... napadne mi, když se podívám na číslo.

Konzervatoř

Musím se usmát, když vidím s jakým povděkem pije. V lahvi je sice jen voda s limetkou, ale za to je krásně studená, díky termo. Je docela zvědavá.
"Je slyšet můj přízvuk co?" uchechtnu se, " nikdy jsem se nenaučila mluvit čistě... snad to doženu."
"España," dodám a zakřením se, když jsem si uvědomila, že jsem jí neodpověděla.

I já slyším auto.
"Snad," podívám se tím směrem a setřu si z krku čůrek potu. A opravdu, po chvíli se na cestě objeví jakýsi mladík. Zvednu se. Když řekne, že otevře a vytáhne klíče, seberu své tašky a vyrazím za ním.
"Nazdar Zede, já jsem Hayley. To je tu vždycky takhle mrtvo?" a podívám se zpět k Mie, zda jde taky. Svou lahev jsem jí nechala v ruce, kdyby jí chtěla dopít, když ne, hned si ji klidně vezmu zpět.

návśtěva

Opravdu před budou kolejí zastavilo auto. Nevidíte ho, ale po chvíli jde po cestě kluk (cca 26let). Zarazí se, když uvidí tašku a rozhlédne se. Na tváři se objeví úsměv. „Zdar. Vy jste nové? Pojďte otevřu...“ řekne a z kapsy vytáhne klíče od dveří. „Jsem Zed. Teda nejsem, ale všichni mi tak říkají...“ mluví během odemykání, načež podrží otevřené dveře...

konzervatoř

„Jé... díky!“ zaraduji se a opravdu ráda se napiji. svou lahev jsem dolila na záchodech na letišti, ale už za cestu busem jsem ji vypila. „Odkud jsi, jestli se smím zeptat?“ ptám se zvědavě. Určitě nepochází z anglicky mluvící země pomyslím si s úsměvem. Aspoň za tohle můžeme Británii děkovat.

Pak zaslechnu nějaké auto, které zastavilo za keři. „Že by?“ řeknu trochu prosebně.

Ve stínu palmy

"Ne nemám," zasměju se nad její reakcí, "já jsem Hayley a jsem na tom úplně stejně," usměju se na ní a v mé angličtině může slyšet přízvuk, nemluvím úplně čistě. Sedne si vedle, vidím jak je uřícená, tak se kousek posunu na tašce a zalovím v ní.
"Jo to by mě taky zajímalo," kývnu a vytáhnu velkou termo lahev. Podám ji jí.
"Chceš se napít?"

konzervatoř

Po krátké chvilce, kdy přemýšlím, co dál, uslyśím dívku. Celkem polekaně se otočím a podívám pod palmu. Já ji přehlídla... „Asi ano, asi nemáš klíč, viď?“ zeptám se jí a zamířím k ní. Tašku nechávám taškou, stejně v ní je jen oblečení a prázdná lahev od vody. „Jsem Mia a jsem tady nová...“ představím se, načež si rukou přidržím dlouhou sukni a sednu si do stínu. Horko povolí aspoň trochu.

„Jsem zvědavá, kdy se někdo objeví...“ poznamenám po dosednutí a prsty si odlepím ze zpocené tváře pár dlouhých vlasů. Nakonec vytahuji i mobil a naťukám krátkou zprávu, že jsem dorazila.

Příchozí do mrtvova

Chvíli jen tak sedím ve stínu a chladnu. Zvuk projíždějícího autobusu mě donutí se na něj podívat a musím se uchechtnout. Zase nezastavil. Já jsem seděla u řidiče, takže mi zastavil za zastávkou a šla jsem jen kousíček. Jestli mířil někdo do téhle bohem zapomenuté čtvrti... Napadne mě. Zavřu zase oči s myšlenkou, že to asi těžko. Zrovna mě napadne, že zašátrám v brašně po notesu. Otevřu oči a skloním se k ní, když si všimnu přicházející postavy, v tomto počasí chytře oblečené do bílé. Přijde blíž a aniž by mě zaregistrovala a jde ke dveřím. Mám jí říct, že tu nikdo není...? Napadne mě, pak ji ale jen s potutelným úsměvem sleduji, jak lomcuje dveřmi a snaží se podívat dovnitř. Nakonec to vzdá a odhodí tašku na jednu z pochybných laviček, která chvíli hrozila, že se rozsype. Stáhnu si brýle níž po nose a nyní mám možnosti dívku si prohlédnout lépe. Je nižší než já, ale hubenější. Docela jí závidím, v tomhle vedru. Sjedu pohledem na vlastní hruď. Mohla bych se ždímat... Mezi poměrně slušným poprsím mám pomalu rybníček.

Chvíli ji sleduji a má fantazie se rozjede naplno, kdo to může být a tak. Povzdychnu si a rozhodnu se jí pozdravit, jinak se má fantazie nezastaví. Takže si sundám sluneční brýle a položím si je do vlasů nad čelo.
"Nechceš se usadit spíš na něco bezpečnějšího?" zavolám na ní a když se podívá mým směrem, zamávám na ni. Nemám na to se ještě zvednout.

konzervatoř

Po třech děsných přestupech jsem konečně na letišti v Americe v tom správném státě. Přestupovala jsem jednou v Austrálii, podruhé v Dubai a potřetí v New Yorku. Ohromně lituji toho, že to muselo být v takovém spěchu a že je takové vedro. Jinak by to mohlo být i docela zajímavý. Takhle to byl spěch sem a tam abych nakonec byla tady. Miami. doufám, že mě tady hned neokradou, nezabijí, či něco podobného. Podívám se do dopisu na adresu, dělám to co hodinu. S velkou taškou na rameni se přesunu na stanici autobusu, kde při čekání ještě napíši smsku rodině, že jsem v pořádku.

Autobus mě vyhodil o stanici dál, než jsem chtěla. Jednoduše tam nezastavil. Rozhlédnu se po dlouhé rovné ulici. Sklesle pohlédnu i na oblohu, kde je to hnusné, děsné, příšerné slunce. Dokonce ani nejsem na toho autobusáka naštvaná, jsem totiž už vařená. Jen silou vůle se nutím k chůzi zpět. Dovleču se k místu, kde to má být. Spatřím tu barabiznu a no, chopí se mi trochu skleslá nálada. Holky pod palmou si nevšimnu. Do táhnu se ke dveřím, vezmu za kliku. Zamčeno. Pohlédnu dovnitř skleněnou výplní, skrz kterou není dovnitř ani vidět. Po chvíli hledání zvonků se otočím a tašku hodím na lavičku, která se pod její vahou prohne. Fajn, tohle vypadá... zajímavě pomyslím si, protože na nějaké větší reakce nějak nemám energii.

---
Vzhled – drobná blondýnka s dlouhými vlasy (jeden pramen na jasně oranžovou barvu), postava není příliš vyvinutá, ale zase je štíhlá přesně tak, jak se snaží být modelky.
Oblečení - vršek (možná bude lehce prosvítat tohle), spodek - vše je aspoň někde trochu flekaté od barev a nikde to není úplně zářivě bílé