Andor.cz - Dračí doupě online

Konzervatoř

Musím se usmát, když vidím s jakým povděkem pije. V lahvi je sice jen voda s limetkou, ale za to je krásně studená, díky termo. Je docela zvědavá.
"Je slyšet můj přízvuk co?" uchechtnu se, " nikdy jsem se nenaučila mluvit čistě... snad to doženu."
"España," dodám a zakřením se, když jsem si uvědomila, že jsem jí neodpověděla.

I já slyším auto.
"Snad," podívám se tím směrem a setřu si z krku čůrek potu. A opravdu, po chvíli se na cestě objeví jakýsi mladík. Zvednu se. Když řekne, že otevře a vytáhne klíče, seberu své tašky a vyrazím za ním.
"Nazdar Zede, já jsem Hayley. To je tu vždycky takhle mrtvo?" a podívám se zpět k Mie, zda jde taky. Svou lahev jsem jí nechala v ruce, kdyby jí chtěla dopít, když ne, hned si ji klidně vezmu zpět.

návśtěva

Opravdu před budou kolejí zastavilo auto. Nevidíte ho, ale po chvíli jde po cestě kluk (cca 26let). Zarazí se, když uvidí tašku a rozhlédne se. Na tváři se objeví úsměv. „Zdar. Vy jste nové? Pojďte otevřu...“ řekne a z kapsy vytáhne klíče od dveří. „Jsem Zed. Teda nejsem, ale všichni mi tak říkají...“ mluví během odemykání, načež podrží otevřené dveře...

konzervatoř

„Jé... díky!“ zaraduji se a opravdu ráda se napiji. svou lahev jsem dolila na záchodech na letišti, ale už za cestu busem jsem ji vypila. „Odkud jsi, jestli se smím zeptat?“ ptám se zvědavě. Určitě nepochází z anglicky mluvící země pomyslím si s úsměvem. Aspoň za tohle můžeme Británii děkovat.

Pak zaslechnu nějaké auto, které zastavilo za keři. „Že by?“ řeknu trochu prosebně.

Ve stínu palmy

"Ne nemám," zasměju se nad její reakcí, "já jsem Hayley a jsem na tom úplně stejně," usměju se na ní a v mé angličtině může slyšet přízvuk, nemluvím úplně čistě. Sedne si vedle, vidím jak je uřícená, tak se kousek posunu na tašce a zalovím v ní.
"Jo to by mě taky zajímalo," kývnu a vytáhnu velkou termo lahev. Podám ji jí.
"Chceš se napít?"

konzervatoř

Po krátké chvilce, kdy přemýšlím, co dál, uslyśím dívku. Celkem polekaně se otočím a podívám pod palmu. Já ji přehlídla... „Asi ano, asi nemáš klíč, viď?“ zeptám se jí a zamířím k ní. Tašku nechávám taškou, stejně v ní je jen oblečení a prázdná lahev od vody. „Jsem Mia a jsem tady nová...“ představím se, načež si rukou přidržím dlouhou sukni a sednu si do stínu. Horko povolí aspoň trochu.

„Jsem zvědavá, kdy se někdo objeví...“ poznamenám po dosednutí a prsty si odlepím ze zpocené tváře pár dlouhých vlasů. Nakonec vytahuji i mobil a naťukám krátkou zprávu, že jsem dorazila.

Příchozí do mrtvova

Chvíli jen tak sedím ve stínu a chladnu. Zvuk projíždějícího autobusu mě donutí se na něj podívat a musím se uchechtnout. Zase nezastavil. Já jsem seděla u řidiče, takže mi zastavil za zastávkou a šla jsem jen kousíček. Jestli mířil někdo do téhle bohem zapomenuté čtvrti... Napadne mě. Zavřu zase oči s myšlenkou, že to asi těžko. Zrovna mě napadne, že zašátrám v brašně po notesu. Otevřu oči a skloním se k ní, když si všimnu přicházející postavy, v tomto počasí chytře oblečené do bílé. Přijde blíž a aniž by mě zaregistrovala a jde ke dveřím. Mám jí říct, že tu nikdo není...? Napadne mě, pak ji ale jen s potutelným úsměvem sleduji, jak lomcuje dveřmi a snaží se podívat dovnitř. Nakonec to vzdá a odhodí tašku na jednu z pochybných laviček, která chvíli hrozila, že se rozsype. Stáhnu si brýle níž po nose a nyní mám možnosti dívku si prohlédnout lépe. Je nižší než já, ale hubenější. Docela jí závidím, v tomhle vedru. Sjedu pohledem na vlastní hruď. Mohla bych se ždímat... Mezi poměrně slušným poprsím mám pomalu rybníček.

Chvíli ji sleduji a má fantazie se rozjede naplno, kdo to může být a tak. Povzdychnu si a rozhodnu se jí pozdravit, jinak se má fantazie nezastaví. Takže si sundám sluneční brýle a položím si je do vlasů nad čelo.
"Nechceš se usadit spíš na něco bezpečnějšího?" zavolám na ní a když se podívá mým směrem, zamávám na ni. Nemám na to se ještě zvednout.

konzervatoř

Po třech děsných přestupech jsem konečně na letišti v Americe v tom správném státě. Přestupovala jsem jednou v Austrálii, podruhé v Dubai a potřetí v New Yorku. Ohromně lituji toho, že to muselo být v takovém spěchu a že je takové vedro. Jinak by to mohlo být i docela zajímavý. Takhle to byl spěch sem a tam abych nakonec byla tady. Miami. doufám, že mě tady hned neokradou, nezabijí, či něco podobného. Podívám se do dopisu na adresu, dělám to co hodinu. S velkou taškou na rameni se přesunu na stanici autobusu, kde při čekání ještě napíši smsku rodině, že jsem v pořádku.

Autobus mě vyhodil o stanici dál, než jsem chtěla. Jednoduše tam nezastavil. Rozhlédnu se po dlouhé rovné ulici. Sklesle pohlédnu i na oblohu, kde je to hnusné, děsné, příšerné slunce. Dokonce ani nejsem na toho autobusáka naštvaná, jsem totiž už vařená. Jen silou vůle se nutím k chůzi zpět. Dovleču se k místu, kde to má být. Spatřím tu barabiznu a no, chopí se mi trochu skleslá nálada. Holky pod palmou si nevšimnu. Do táhnu se ke dveřím, vezmu za kliku. Zamčeno. Pohlédnu dovnitř skleněnou výplní, skrz kterou není dovnitř ani vidět. Po chvíli hledání zvonků se otočím a tašku hodím na lavičku, která se pod její vahou prohne. Fajn, tohle vypadá... zajímavě pomyslím si, protože na nějaké větší reakce nějak nemám energii.

---
Vzhled – drobná blondýnka s dlouhými vlasy (jeden pramen na jasně oranžovou barvu), postava není příliš vyvinutá, ale zase je štíhlá přesně tak, jak se snaží být modelky.
Oblečení - vršek (možná bude lehce prosvítat tohle), spodek - vše je aspoň někde trochu flekaté od barev a nikde to není úplně zářivě bílé

Nová škola, nové začátky

Když kráčím po ulici, rozhlížím se po hotelech a říkám si, že to tu není tak špatné. O to víc mě zarazí, když si všimnu zchátralé budovy. Přehodím se velkou těžkou sportovní tašku na druhé rameno a nakloním hlavu na stranu. To myslí vážně? Zalovím v zadní kapse kraťasů a vytáhnu dopis. Adresa sedí. No super. Rozejdu se k budově. Povzdychnu si a schodím tašku na zem, přes rameno si stáhnu další brašnu a založím ruce v bok.

Dlouhé hnědé vlasy mám vyčesané vysoko a stažené do culíku. Nechci aby se mi lepili na krk. Na opálené tmavší pokožce svítí bílé kraťasy a bleděmodré tílko. Kolem pasu mám halabala uvázaný velký šátek, který je naprosto zcestně fialový. Když mě někdo přejede pátravějším pohledem, všimne si dalších zvláštních drobností. Z culíku mi trčí tužka, u kraťasů je vidět řetízek od kapesních hodinek a mé sluneční brýle vypadají, že se mi každou chvíli rozsypou na nose, ani nemají obroučky.

Já ale uvažuji, proč je to tady tak prázdné... pusté. Nikde nikdo. Zatáhnu za řetízek hodinek a otevřu je v dlani. Nejsem tu nijak extrémně brzy. Ale... Koukám na zamčené dveře. Povzdychnu si. Tak hold počkám, pořád lepší, než čekání na letišti. Zkouknu kritickým pohledem lavičky, které vypadají snad ještě hůř než moje brýle. Tak na ty si sedat nebudu. Přejdu k palmě, hodím pod ní do stínu tašku, na kterou se následně usadím. Brašnu si dám vedle sebe k ruce a protáhnu se. Opřu se o kmen a přivřu oči. Nějak mě bolí záda... Projede mi hlavou.

konzervatoř

Budova konzervatoře je malá dvou patrová stavba na okraji Miami. Není to odsud daleko k pláži ani do centra. Makléři tvrdí, že je to ideální pozic pro hotel. Ty stojí všude kolem a tak se v okolí značně vyjímá otlučená omítka a vysoké keře koleje. Vchodové dveře jsou zamčené a tak nezbývá než čekat na jedné ze dvou chátrajících laviček před budovou ve stínu vysoké palmy.

Soukromý pozemek! Nevstupovat! Vypadněte!