| |||
Morniel, Liberius, všichni v knihovně a cestou Morniel se konečně zvedne ze svého křesílka a přejde k pultu, aby vrátil knihu knihovníkovi. Vymění si jen několik slov, než se Liberius s poněkud mlhavým výrazem vydá rovnou ke dveřím. Morniel ho v těsném závěsu následuje. Vejdou do haly, kterou projdou a zamíří k hlavní bráně na pozemky. Liberius bránu otevře, aby Morniel vyklouzl ven hned, jak je v ní dostatečná škvíra. Po chvilce se knihovník otřese a poněkud zmateně se podívá na otevírající se bránu. |
| |||
Ošetřovna - Pozemky především Tarney "Dobře," odpovím mu už klidněji a vyrazím ven. Když vidím, že ještě Tarney opravuje zeď, rozhlídnu se zatím okolo a užívám si čerstvého vzduchu, dokud to jde. Otáčím se za nárůstem Tarneyho aury, zrovna když mě podebere. Překvapeně se na něj podívám, zatímco vzlétáme do vzduchu. Samozřejmě jsem věděla, že má více podob a slyšela jsem i nějaké ty drby, ale nikdy jsem ho neviděla. Nevěděla jsem ani, že má křídla. Opřu si hlavu o jeho rameno a když se blížíme k vodě, rozhlédnu se a pokud je potřeba, navedu ho správným směrem. Tentokrát připravena si včas překryju čumák sáčkem. |
| |||
Jídelna Damien a ostatní Nechala jsem jej prohlídnout si spolužáky a vstřebat prvotní šok. Dokonce mne jedna spolužačka přivítala zpátky. Přívětivě se na ní usměji, což pro ni bude jistě dostatečná poklona. Má u mne jedno malé bezvýznamné plus a tak možná budu tak velkorysá a dokonce si zapamatuji i její jméno, někdy v budoucnu. Během té chvíli co jsme se rozhlíželi, se zde vcelku vystřídalo osazenstvo. Třeba náš třídní, zdá se, že ten si nemůže vypít ani šálek kávy, aniž by ho někdo nehledal. "Bezpochyby." rozhlédnu se po stolcích a jsem překvapená kvalitou zdejšího jídla, alespoň na pohled se mi to tak jeví. Tataráčku, dám raději vale, přeci jen kdo ví z čeho jsou zde schopni to mase umlít a nerada bych si přivodila otravu jídlem. Rovněž jsem si v dnešní den nehodlala zkazit své chuťové vzpomínky na má oblíbená jídla. Takže jsem se rozhodla pro italskou kuchyni. Jelikož na té se snad nedá nic moc zkazit. Uviděla jsem carpaccio. Vzala jsem si talířek a odkráčela s ním ke stolu. Vedle pana Bayla jsem si položila talířek. (K54,K55) Později si dám ještě nějaké těstoviny a zakončila bych to tiramisu. Ale vzít to naráz, to nikoliv od toho mám většinou služebnictvo. Proto jsem byla nucena se znovu projít k cisternám s pitím, sice jsem úplně nevěděla jak si načepovat vodu, ale vzhledem k tomu, že jsem mimořádně nadaný jedinec jsem na to přišla. Pak už jsem se tedy mohla konečně posadit vedle pana Bayla. Ještě jednou jsem se rozhlédla po osazenstvu a hledala jednu známou tvář, ale ta se zde nenacházela. "Vážně, to je zajímavé, můžete mi prozradit více o tom vašem klobouku?" Způsobně jsem si odkrojila plátek masa a dala se do jídla. Chutnalo to vcelku dobře, ale mé chuťové buňky byly ještě omámené nemocniční stravou. Takže předpokládám, že se jedná o taková lepší střed. |
| |||
Jídelna Helen, všichni v jídelně Pousmál jsem se, když mi slečna Buffetová slíbila, že mi ukáže ty zajímavě znějící pokrmy aspoň na obrázcích. "To bude nejspíše pravda, už jen dle oblečení jsme zřejmě z rozdílných světů. Názvy pokrmů stejně jako náš přízvuk to jistě podtrhly. Inu, o to zajímavější přeci bude poznávání kulinářských specialit z naších světů. Taktéž se pokusím něco najít, jak říkáte, aspoň na obrázku," věnoval jsem ji milý úsměv, zatímco jsme přidali do kroku, neboť se opravdu loudáme. Když jsem vešel do jídelny, vypadal jsem více, než ohromen. Jistě, na velké hodovní síně jsem byl zvyklý. Na osazenstvo již ale tolik ne. Různá stvoření, tolik pachů a vůní. A dokonce i drak. Panečku! Tohle místo se mi začíná líbit čím dál více. "Zajisté," věnoval jsem ji další milý úsměv a spolu se slečnou se rozešel směrem dozadu, kde jsou nějaká jídla již přichystaná. "Tady zřejmě funguje samoobsluha, že?" ujistil jsem se po cestě k jídlu, kde jsem si nakonec nabral na talířek nějaký kus pečeného masa a k tomu hezkou oblohu zeleniny. U pití již byl menší problém, jelikož jsem zjistil, že tu nemají víno. Takže jsem se musel spokojit s džusem. Jakmile jsme se usadil, odložil jsem si rukavice a sáhl na klobouk, jako bych ho chtěl sundat, ale pak si to rozmyslel a nechal jej sedět na hlavě. "Prosím, omluvte mne. Není to tak, že bych nechtěl... ale nemohu jej sundat," omluvil jsem se slečně za nezdvořilost v podobě klobouku u stolu. Pak jsem se zadíval na svůj talíř a s přáním dobré chuti se do toho pustil. Samozřejmě hezky vytříbeným stylem, jsem přeci ve společnosti dámy. |
doba vygenerování stránky: 1.3674981594086 sekund