| |||
Ošetřovna - Louky Tortun,okrajově Helen a Rubus Připadám si jak přeběhnutý stádem koní, ale přesto neprotestuji, když mne ošetřovatel odesílá na hodinu. Upravím si brnění a pokynu v rozloučení všem při vědomí. Poté vykročím zadním vchodem ven. Poslední co si pamatuji je žár potom, co jsem se omlouval. Ten tvor jistě přijde do škatulky, kterým bude lepší se vyhýbat. Již z dálky je vidět profesor a jednorožec. Usměji se, to vypadá zajímavě. Jsem ale docela překvapený, že jsem zde první. "Dobrý večer. Děkuji za to před tím," oslovím profesora a usadím se nedaleko do trávy. Jistě nezačne jen se mnou a než se sem dovleče zbytek koleje... |
| |||
Jídelna - Učebna 13 asi již nikdo konkrétní Naházím do sebe poměrně velké množství masa. Ona se zatím zahledí kamsi a vypadá, že se rozteče po stole. Nekomentuji to, jen se po chvíli zvednu a otřu si pusu a ruce. Nevypadá duchem přítomně, takže prostě vyrazím pryč. Pokud mne nijak nezastaví, pokračuji do haly. Tam je sice menší srocení, ale jen projdu kolem, aniž bych jim věnoval delší pohled. Dojdu k učebně, jenž je označená jako 13 a vezmu za kliku. Odemčeno. Výborně. A jsem tu první. Vyberu si nějaké neutrální místo (N8) a usadím se s rukama za hlavou. Zahledím se kamsi do zdi a čekám až se tu objeví spolužáci či profesor. |
| |||
Mini posun děje na 18:58 Tik tak, tik tak. Čas neúprosně běží a tak nakonec hodiny postoupí na pár minut před celou. Čas na další hodiny. Je celkem jedno, kde jste se zdrželi a proč, jistě by ti, co mají hodiny měli pospíchat... Profesoři asi nebudou mít rádi opozdilce. Hehe. Šup šup. |
| |||
Společenská místnost směsice Nikdo Jak jsem se rozplácla na gauči, usnula jsem. Spala jsem však krátce, probudil mě totiž strašný hlad. Moje cesta v mém světě, pak cesta skrz bránu a sta v tomhle světě si vybrali svou daň. Naposledy jsem jedla doma a už je nejvyšší čas jíst znovu. Jenže kde? Naštěstí se hromádka dokumentů rozlétla jen nedaleko ode mě a já tak z hromádky papírů vytáhnu plánek. Jídelna! Vstanu, posbírám věci a odnesu je do pokoje, jenž je asi můj. Alespoň v papírech je jeho označení. V místnosti pak zjišťuji, že je tu opravdu moje postel. Vedle ní totiž leží můj batoh. Usměji se a papíry hodím na postel. Na ty bude čas později. Z hromádky vytáhnu pouze plánek a rozvrh. Snažím se naučit aspoň základ na několik dalších hodin. Nakonec mám pocit, že si to pamatuji a vydávám se směr jídelna. Cesta do jídelny Amy, Wayne První schody jsou v pohodě, druhé, jsou jen přes chodbu. Ovšem pak jsem v přízemí a přede mnou stojí studentský pár. Netváří se zrovna nadšeně. „Ahoj lidi, kde najdu jídelnu?“ zeptám se jich. Pravděpodobně bych ji našla, ale chci tím mimo jiné i zklidnit napětí mezi nimi. Kdo ví, co se tu děje... |
doba vygenerování stránky: 1.5315539836884 sekund